Kde jsou peníze na likvidaci schodků a dluhů veřejných rozpočtů

4. 6. 2010 / František Nevařil

Přitom by určitě bylo rozumnější od samého začátku se orientovat na potenciální rezervy, jejichž využití by mohlo přinášet ne miliardy, ale stovky miliard korun. Jde o možné omezování ohromných národohospodářských ztrát české ekonomiky, které zatím pořád narůstají a přesto zůstávají mimo zorné pole našich politiků a ekonomů. Ukažme si na některé z nich.

Tak především jde o zvýšení zaměstnanosti. I podle oficiálních údajů se dnes nezaměstnanost pohybuje okolo 10 % práceschopné populace. Její odstranění by tedy při současné výši hrubého domácího produktu okolo 3,7 bilionů Kč mohlo přinést až 370 mld. Kč ročně. Ještě více by hypoteticky mělo přinést žádoucí (byť tvrdě odmítané) zpevnění kurzu naší koruny. Dnes je její tržní cena proti reálné paritě odpovídající poměru hladin domácích a zahraničních cen podhodnocena (oproti Euru podle údajů Eurostatu) zhruba o 1/3. O to prodáváme veškerou naši exportovanou práci "pod cenu". Při hodnotě vývozu pohybujícího se nyní okolo 2,5 bilionu Kč se jedná o ztrátu ČR ve výši až 1,3 bilionu Kč ročně. Velice citovaným sólokaprem je dále naše ohromná korupce, jejíž "objem" podle odhadu Transparency International každoročně reprezentuje dalších asi 200 mld. Kč. Naše hospodářství je v podstatě pod kontrolou zahraničních vlastníků, z čehož plynou rychle rostoucí převody části výsledků naší domácí práce (ze zisků, příjmů z kapitálu, popř. zčásti i pracovních příjmů) cizím majitelům. Už v r. 2008 tak jejich výše přesáhla 425 mld. Kč. Jak např. ukazuje soustavné zvyšování poplatků v cizích bankách na našem území, mateřské firmy se navíc velice intenzivně snaší přenášet jejich vlastní domácí ztráty na bedra našich klientů. Výrazné úspory by mělo přinést i zásadní zhospodárnění naší veřejné správy, nejen státní ale i krajské a obecní (městské), popř. dalších institucí plnících v podstatě její úkoly (např. Správy sociálního zabezpečení, zdravotní pojišťovny, ČNB atd.). Pokud tato v roce 1989 stála v ČR jen asi 7 mld. Kč, v dnešních cenách by tato výše odpovídala zhruba 35 mld. Kč. Skutečné současné souhrnné provozní a investiční výdaje na správu (včetně diplomacie a jiustice) však podle neúplných údajů činí minimálně 145 až 150 mld. Kč ročně. Takže tady je prostor pro roční úspory ve výši až 115 mld. Kč. Samozřejmě řešení nelze hledat jen v nějakém procentním snižování platů či škrtání pracovních míst, tady by byla nezbytná zásadní a velmi koncepční a komplexní reorganizace, v jejímž začátku by např. bylo vhodné zrušení Senátu a snížení počtu poslanců třeba na polovinu, radikální snížení počtu zahraničních zastoupení atd. (k čemu je nám např. potřeba vyslanectví ve Vatikánu?). Konečně nám rychle narůstají dříve neznámé úroky z našich veřejnoprávních dluhů, které se už pohybují okolo 80 mld. Kč ročně a co nevidět asi překročí 100 mld. Kč. Ty by úměrně klesaly podle toho, jak by byly výše uváděné ztráty odstraňovány a půjčky tak omezovány.

Takže suma sumarum jen zmíněné soustavné makro ztráty v nichž se tu pohybujeme představují pro ekonomiku ČR současně potenciální rezervy v závratné výši skoro 2,5 bilionu Kč ročně. Zdaleka je nebude možné ani nutné využít, alespoň ne v krátké době. Zatím se to ovšem jeví jen jako pomyslný tanec m,iliard, pokud jde ovšem nezačneme brát aspoň zčásti vážně.

Samozřejmě kromě toho existuje spousta dalších možných rezerv a tedy spíše méně závažných rozpočtových úspor, i když i takové mohou každoročně přinášet další desítky miliard. Tak třeba přiměřené snížení (předražených nákupních) cen a popř. i spotřeby léků (viz např. vyhazované vakciny proti prasečí chřipce) a snad i určité zdravotní techniky by mohlo odvětví zdravotnictví přinést desítky miliard Kč. Bylo by vhodné odpovědně prověřit a omezit dotace poskytované každoročně nejrůznějším soukromým hospodářským subjektům (dnes ve výši nejméně 35 mld. Kč) i nevládním organizacím (okolo 12 mld. Kč). Financujeme z našich prostředků jednostranně už více než desetitisíc slovenských vysokoškoláků A samozřejmě je docela správné prověřit a odstranit také nehospodárnosti a nespravedlnosti v oblasti nejrůznějších sociálních dávek. I když právě na to se klade hlavní důraz, samo o sobě to ale i při nejpřísnějším srovnání nemůže představovat rozhodující zdroje nutných úspor. A naopak nebylo by od věci ani omezit účast našeho státu v nejrůznějších a pro nás zbytečných členství v nejrůznějších nadnárodních či mezinárodních organizacích (třeba i takového OECD, různých subjektů MMF či Světové banky apod.), na jejichž vydržování také každoročně vyhazujeme miliardy.

Kromě toho jsou tady možné další významné výnosy v oblasti přímých daní. Předem se ovšem odmítá progresivní zdanění "úspěšných" a bohatých. Mimo jiné i proto, že prý by to ani nestálo za to. Ale pokud se na to podíváme podrobněji, tak skutečnost je zcela jiná. Uvádí se například, že je u nás více než 180 tisíc lidí s příjmy přesahujícími 2 mil. Kč ročně. Pokud bychom vzali jen tento základ, jde o celkové příjmy ve výši 360 mld. Kč. Protože ale musíme předpokládat, že desetitisíce z nich mají příjmy vysoko nad oněmi dvěma miliony, můžeme je směle odhadnout nejméně na 400 mld. Kč. Pokud by pak jejich daně byly zvýšeny jen o 10%, už to samo o sobě by přineslo státnímu rozpočtu 40 mld. Kč ročně navíc. Vůbec se nemluví o možném zdanění majetků a příjmů z majetků - a ty u nás reprezentují další stovky miliard ročně (podrobnější údaje nejsou k dispozici). Pokud už je o tom řeč, tak se s tím spojují jen výnosy daní z nemovitostí, které se ovšem týkají většinou jen drobných vlastníků a neznamenají významnější přínos (asi 15 mld. Kč). Další výnosy lze spojit s odstraněním nejrůznějších zbytečných a nepřehledných výjimek a úlev z platných daňových zákonů. Mimo jiné by bylo potřeba spravedlivě srovnat i výši zdanění (včetně odvodů zákonných pojištění) osob samostatně výdělečně činných na úroveň sazeb zaměstnanců, kde by dodatečné výnosy rovněž představovaly desítky miliard.

Specifickým problémem pak je potřebné a možné uplatnění často a oprávněně požadovaných majetkových přiznání u lidí s nadměrnými či podezřelými majetky, a popř. konfiskace toho co z nich bylo získáno nezákonným způsobem nebo na základě korupce. To je ovšem úkol dlouhodobý a doufejme, že bude (měl by být) nepromlčitelný a trvalý. Tady by šlo určitě také o další stovky miliard (byť jen jednorázově).

Jak je z této hrubé ilustrace vidět, ve hře jsou (mohou být) nové výnosy ve výši stovek miliard korun. Tady by měla být koncentrována pozornost naší nové vlády, která však zatím vidí spíše jen takové věci, jakými jsou třeba nemocenská, porodné nebo příspěvky v mateřství či v nezaměstnanosti. Ty ovšem mohou být uvažovány jen jako doplňkové zdroje, jako jakási rozpočtová kosmetika. Jak se ale zdá pro naše vládnoucí je bohužel spíše přijatelné dál obírat chudé a bezmocné. Ale to je kontraproduktivní politika, neboť snížení příjmů běžných pracujících a důchodců znamená úměrné snížení jejich kupní síly. To podvazuje poptávku, na základě toho pak i nabídku a výrobu. Tak se jen dál zaplétá kolotoč pokračujícího a roztáčejícího se poklesu produkce a zaměstnanosti s dosud neznámým koncem.

Pravda ale je, že i při velkém zjednodušení by s důsledným a účinným využitím části výše uváděných zásadních možností bylo možno současné schodky veřejných rozpočtů odstranit během jednoho až dvou let, a vyrovnat veřejnoprávní dluhy zhruba do 10 let. I přesto, že využití některých z nich (zpevnění koruny, odvod zisků a výnosů z majetků do zahraničí) je mimo naše možnosti, aspoň zatím. V každém případě má ale skutečný smysl zaměřit se na velbloudy místo na chytání komárů. Takto by mělo být koncipován i program skutečně levicové strany, neboť handrkovat se o drobty padající ze stolu význam nemá a je zcela nedůstojné.

Poznámka redakce: Všeobecně se považuje praxí keynesiánské hospodářské politiky za prokázané, že tvorba pracovních míst, kterou František Nevařil uvádí mezi hlavními možnými potenciálními zdroji dodatečných příjmů státního rozpočtu, není v současnosti snadno realizovatelná -- a pokud k ní někde skutečně dochází, vyžaduje naopak každé místo navíc dodatečné investice, nemluvě ani o obtížích se zajištěním odbytu produktů takové práce. Zmiňované údajné podhodnocení kurzu koruny vůči zahraničním měnám a z toho vyplývající údajné ztráty v oblasti exportu vychází z omezené perspektivy plánovače minulého režimu, která zcela ignoruje existenci ostré cenové konkurence na světových trzích a neobsahuje proto ani sebemenší stopy analýzy toho, jak veliký je ve skutečnosti kde prostor pro zdražování českých exportů, aniž by došlo ke ztrátě konkurenceschopnosti vývozců. Jakkoliv lze v obecné rovině souhlasit s hledáním rozpočtových rezerv v jiné než sociální kapitole, přinejmenším právě uvedené dva body argumentace Františka Nevařila jsou zpracovány vpodstatě demagogicky, bez vazby na skutečné možnosti jakékoliv současné české vlády.

Vytisknout