Přepočítávat vše na peníze může být pro společnosti skutečně fatální

3. 6. 2010 / Karel Dolejší

Už Kaletského tón není vůbec namístě. Destrukce celoživotního projektu mnoha lidí založeného na všeobecně uznávaném sociálním kontraktu považovaném po řadu dekád za základní kámen veškerého společenského uspořádání - i když Kaletsky pochopitelně ani náhodou "nemádluje" - je citlivá záležitost nejen z hlediska individuálního prožívání postižených, ale zcela všeobecně, zejména pro autora, který se tváří jako konzervativec. Základní poučení vyplývající z "technického" omezení penzistů ve prospěch v české kotlině nikoliv zcela neznámé zásady "Mládí vpřed!" může totiž znít zhruba následovně: "Žádný dlouhodobý celospolečenský projekt nemá smysl, v existenci nějakých stabilních pravidel věří jenom blbec".

Je přitom velice pochybné, zda právě blairovský projekt společnosti vzdělání, jímž implicite Kaletsky "mlátí po hlavě" britské důchodce, prokáže svou životaschopnost v podmínkách po ropném zlomu. Nejsou patrně daleko doby, kdy opět bude mít nezbytně vyšší společenský status dobrý kamnář či instalatér než většina tzv. "analytiků". Udržovat celou další generaci opět v očekávání, že se jeden každý stane příslušníkem přinejmenším středního managementu, a vybavovat ji náročnými specializacemi předpokládajícími existenci komplexní společnosti, jaká v době, kdy tito lidé vstoupí do produktivního pracovního života, velmi pravděpodobně již nebude ve své nynější podobě vůbec existovat, je nanejvýš hloupé a nezodpovědné, a žádné finanční kalkulace to ani náhodou neospravedlňují.

Společnosti, které s použitím inovace nebo tradice naleznou jiný sociální kontrakt a způsob distribuce bohatství, jež jim umožní vyhnout se ochromujícím vnitřním konfliktům, aniž by přitom upadly do bezčasí kasárenského komunismu, budou mít při stejných nebo i menších zdrojích podstatně lepší předpoklady k dlouhodobé stabilitě než ty, jež se budou naopak zcela důsledně řídit heslem 80. let hořce vysloveným Leonardem Cohenem a Sarah Robinsonovou: "And everybody knows that it's now or never / Everybody knows that it's me or you".

Nikoliv - o budoucnosti evropských společností v poslední instanci nerozhodnou finanční faktory. Evropa již brzy bude mít srovnatelně málo nebo mnoho peněz (to záleží na globálních finančních trzích a inflaci) jako její sousedé, a víceméně jí tyto prostředky nebudou v soutěži s ostatními mnoho platné. Je ovšem téměř jisté, že napříště nezůstane ve státní kase dost na zaplacení stávajícího sociálního systému; ovšem rozdělit proto společnost na většinu chudnoucích starých, "kteří jsou zbyteční a všechno zavinili", a menšinu bezmezně ambiciózních "perspektivních" mladých, to může být výhodné leda tak pro management Světové banky a Mezinárodního měnového fondu. I když bude nutno šetřit, je absolutně nezbytné znovu poskytnout starým respektované místo ve společnosti i v srdcích, aby se tito lidé nemuseli za soumraku plížit kanály k popelnicím, jak se k tomu v dnešní ČR pomalu schyluje. Už neolitická tlupa nechávala v tehdejších primitivních podmínkách stařeny alespoň udržovat společný oheň, aby se při pomalejším metabolismu dokázaly vůbec zahřát. I myšlení těchto dávných "primitivů" bylo humánnější než jistě dobře zkalkulovaná, ale destruktivní a zhoubná uhlazená úvaha podle jeho vlastního výměru společensky zbytečného, i když nepochybně na stáří osobně dobře zajištěného osmapadesátiletého hlavního ekonomického editora listu Times.

Vytisknout