Naomi Kleinová: Lepší žádná smlouva než ta, která věští katastrofu

18. 12. 2009

Arcibiskup Desmond Tutu to hodnotí následovně: "Čelíme nadcházejícímu neštěstí monstrózního rozsahu... Globální cíl kolem 2 stupňů odsuzuje Afriku ke spálení a nulové modernizaci."

A přece to je přesně to, co prosazoval etiopský premiér Meles Zenawi, když se cestou do Kodaně zastavil v Paříži: Postavil se za prezidenta Nicolase Sarkozyho a tvrdil, že hovoří jménem celé Afriky (je hlavou africké klimaticko-negociační skupiny), když zveřejnil plán zahrnující obávaný dvoustupňový nárůst a nabízející rozvojovým zemím ročně jen deset miliard dolarů jako pomoc při financování všeho, co souvisí s klimatickou změnou, od mořských hrází přes léčbu malárie až po boj s odlesňováním. (Etiopie je v současnosti v "černé" Africe hlavním a také prakticky jediným reprezentantem amerických zájmů - KD.)

Je těžké uvěřit, že jde o téhož muže, který pouze před třemi měsíci prohlašoval: "Využijeme svého počtu k delegitimizaci jakékoliv smlouvy, která by nebyla konzistentní s naší minimální pozicí... Pokud to bude nutné, jsme připraveni opustit jakékoliv jednání, jež bude hrozit dalším znásilněním našeho kontinentu... To s čím nejsme připraveni žít je globální oteplování nad minimální úrovní, které se nelze vyhnout." A dále: "Budeme se účastnit nadcházejících jednání nikoliv jako prosebníci hájící svou věc, ale jako negociátoři bránící naše názory a zájmy."

Dosud nevíme, co Zenawi výměnou za tak radikální změnu postoje dostal, nebo jak se vlastně dostanete z pozice požadující 400 miliard ročně na pouhých 10 miliard. Podobně nevíme, co se stalo, když se ministryně zahraničí Hillary Clintonová setkala s filipínskou prezidentkou Gloriou Arroyovou pouhých několik týdnů před summitem, a najednou byli nejtvrdší filipínští negociátoři vyhozeni z delegace a země, která od bohatých zemí požadovala velké snížení emisí, se vším souhlasila.

Na základě všech těchto nepříjemných obratů o 180 stupňů víme, že země G8 jsou ochotny udělat prakticky cokoliv, aby v Kodani dospěly k dohodě. Tato urgence nevyplývá z planoucí touhy odvrátit klimatickou změnu, protože negociátoři jsou si plně vědomi, že ubohé emisní škrty, které prosazují, zaručují růst teploty o "dantovských" 3,9 stupně Celsia, jak říká Bill McKibben.

Matthew Stilwell z Institute for Governance and Sustainable Development tvrdí, že při jednáních ve skutečnosti nejde o odvrácení změn klimatu, ale bitvu o opravdu cenný zdroj: Právo na oblohu. Množství uhlíku, které lze vypustit do atmosféry, je omezené. Pokud bohaté země své emise radikálně nesníží, pak spolknou již tak nedostatečný podíl dostupný světovému Jihu... Stilwell říká, že bohaté země se snaží vyměnit "korálky a šátky za Manhattan". A dodává: "To je koloniální moment... došlo k rozdělení posledního zbylého nevlastněného zdroje - a byl přidělen bohatým"...

Avšak Stilwell trvá na tom, že ještě není pozdě na odvrácení nejčernějšího scénáře.

Na začátku těchto jednání byla pouhá zmínka o odkladu považována za environmentální kacířství. Ale nyní mnozí vidí smysl v tom zpomalit a udělat věci správně. Nejsignifikantnější je, že arcibiskup Tutu poté, co popsal, co by pro Afriku znamenal nárůst průměrné globální teploty o dva stupně, prohlásil, že "lépe nemít žádnou dohodu než špatnou dohodu". A to docela dobře může být to nejlepší, v co lze v Kodani vůbec doufat. Pro některé hlavy států by to bylo politickou katastrofou - ale byla by to také poslední šance odvrátit skutečnou katastrofu, která hrozí všem.

Celý článek v angličtině: ZDE

Vytisknout