"Komunismus" a hlupáci na britských encyklopedických pracovištích

18. 12. 2009 / Štěpán Kotrba

Socialismus

Socialismus vznikl na konci 18. století v kvasu intelektuálního a dělnického politického hnutí, které kritizovalo účinky industrializace a soukromého vlastnictví na společnost až po první desetieltí 19. století. Pojem socialismu je neoddělitelně spjat s britským sociálním reformátorem a zastáncem kolektivního družstevního vlastnictví Robertem Owenem (1771--1858), jeho Novým pohledem na společnost, esejí o formování charakteru člověka. Spjat je i s francouzským teoretikem utopického socialismu Henri de Saint-Simonem (1760-1825), později s německým ekonomem Karlem Marxem a Friedrichem Engelsem. Teprve od nich se učili praktičtí politici boji s kapitalismem. Šlo o celý komplex teorií ekonomické organizace, obhajující a propagující proti monopolu jednotlivce veřejné vlastnictví, správu výrobních prostředků a rozdělení zdrojů pracujícími jako tvůrci hodnot. Tento ideový komplex modeluje společnost, charakterizovanou rovným přístupem ke zdrojům pro všechny jednotlivce s definicí metod odměn za množství vynaložené práce. Byl ovlivněn řadou studií o přímé demokracii, participaci občanů na správě věcí veřejných, inspirovaný dokonce odpůrci jakékoliv vnější organizace společnosti - anarchisty či antickým konceptem republiky.

Socialisty inspirovaný sovětský model ekonomického rozvoje v SSSR pod tlakem primitivizace teorie i řešených úkolů v počátcích realizace idejí řešil rozpor mezi násilnou obranou vlastnictví jejími držiteli a frustrací z neschopnosti většiny společnosti podílet se na vlastnictví. ta vedla k formulaci násilného převzetí moci revolucí a k diktatuře proletariátu. Praxe revoluce degenerovala postupně do centralizovaného, státně byrokratického kapitalismu s prvky diktatury rovnostářství. Aby někdo neměl víc než druhý, nikdo nesměl mít nic, řečeno symbolicky. Ale to nebylo naplněním oné prvotní ideje vazby odměny na "množství vynaložené práce". To bylo jejím popřením. Zásluhovost ustoupila minimalismu. Sovětský model navíc ignoroval roli inteligence a ignoroval množství vynaložené duševní práce. Bohužel. A to předznamenalo rozpad tohoto systému, protože inteligence se nikdy neztotožnila s podřadnou rolí.

Vytvoření centrálně plánované ekonomiky s tím, že stát je vlastníkem všech výrobních prostředků a jedinec nesmí vlastnit žádné výrobní prostředky a nesmí vyvíjet žádné individuální aktivity, vedl k postupnému rozchodu komunistických ideologů s tvořivými lidmi a posléze k principiálnímu rozchodu komunistů a sociálních demokratů. Moderní sociální demokraté navrhují selektivní znárodnění klíčových průmyslových odvětví v národních ekonomikách při současném zachování soukromého vlastnictví kapitálu a soukromého podnikání.

V Bavorské sovětské republice, Výmarské republice, Slovenské či Maďarské republice rad stejně jako v v raných sovětských republikách, se realizovaly prvky přímé demokracie či diktatury proletariátu pod vlivem anarchistů a radikálních socialistů, v Evropě zapříčiněné rozpadem císařství a emancipačními sociálními hnutími po první světové válce.

Jiní, včetně Jugoslávie, maďarské, německé a čínské komunistické vlády v roce 1970 a 1980 zavedli různé formy "tržního socialismu", kombinující modely kooperativního a státního vlastnictví s volným trhem zbožní výměny a volný systém cen. Reformy Teng Siao Pinga nebyly už dávno diktaturou proletariátu...

Komunismus

Dle české Wikipedie jde o "politickou ideologii, hlásající a požadující společné vlastnictví a odmítající třídní rozdíly mezi lidmi. Jeho zastánci jsou komunisté, zpravidla sdružení do politické organizace - strany, často pojmenované jako komunistická." Dle britské Wikipedie jde o "sociální strukturu a politickou ideologii, ve které je majetek společně spravovaný. Jde o moderní politické hnutí, které usiluje o svržení kapitalismu prostřednictvím revoluce k vytvoření beztřídní společnosti, kde je veškeré zboží ve státním vlastnictví. ... "Čistý komunismus" ve smyslu marxistické ideologie odkazuje na beztřídní společnost, bez státní příslušnosti a osvobozené od útlaku, kde se demokraticky rozhoduje o tom, co vyrábět a o co má usilovat politika , takže každý člen společnosti je přizván k účasti na rozhodovacím procesu v politické a ekonomické sféře života. "

Čulíkova encyklopedická definice neumožňuje pojmově vymezit rozdíly mezi marxismem, leninismem, stalinismem, maoismem, titoismem či hodžismem a trockismem, stejně jako křesťanským komunismem, anarchokomunismem či neomarxismem či eurokomunismem. Ideově jde mnohdy o naprosto odlišné koncepce, nesouladné s oním všezastřešujícím "čertem na zdi".

Schematický primitivismus britských encyklopedistů háže do stejné kádě Graccha Babeufa, tvůrce Komunistického manifestu, V. I. Lenina i Jurije Plechanova, NEP (1921), Eduarda Bernsteina (1895, Cromwell and Communism), Charlese Fouriera (Brook Farm 1841--47, mj. autor slova feminismus) či otce anarchismu Pierre-Josepha Proudhona, autora okřídleného rčení "vlastnictví je krádež", a ruského anarchistu Michaila Bakunina. Pokud bychom připustili takovéto schematické zjednodušení , "vylévali bychom s vaničkou i dítě". Vylili bychom i životaschopnou ideu sociálně spravedlivější společnosti, která umožní sdílení znalostí, rozvoj schopností společnosti do té míry, kterou kapitalismus z principu své struktury hodnot prostě neumožňuje. Pojmové matení oním všeobjímajícím "komunismem" vytváří pouze emocionální negativismus, tak často používaný dnešními primitivními antikomunisty.

Pojďme si říci, že ani v české společnosti není nadšený a poctivý "komunismus" poválečný (1945-48) shodný s "komunismem" stalinistickým (1948-1956), studenoválečným budováním socialismu šedesátých let (1956-1966), politikou "oteplení" s lidskou tváří (1966-1969), normalizací degenerující do podoby gerontosocialismu (1970-1985), či nové ideály perestrojky (1986-1989). Neschopnost toto vidět tkví v oné "encyklopedické" zjednodušující britské definici a z ní vyplývajícího pojmového zmatení. Překonání tohoto "hlubokého nedorozumění" spočívá v opravdu vědecké nepředpojatosti, zkoumání bohatosti idejí bez jejich schematického apriorního odsuzování jako "marxleninského blábolu" a jejich realizace v konkrétních historických souvislostech. Pak třeba i Jan Čulík přijde na to, že společnost, kterou uprostřed sedmdesátých let opouštěl na cestě do Glasgow, nebyla ta, ve které žil jeho otec a nebo ta, ve které jsem vyrůstal já.

Jan Čulík má pravdu v jedné věci: angličtina je hlavním jazykem vědeckého diskursu. Ale jazykem vědy není hloupost. Ani v angličtině. Abych odpověděl na Čulíkovu otázku z titulku jeho článku: v Československu v letech 1948-1989 neexistoval ani socialismus, a už vůbec ne komunismus.

Starý český vtip říká, že ke komunismu nebylo možné nikdy dojít, protože jsme byli 40 let vedení stranou. A tak to - bohužel - bylo. Přesto to nebylo ztracených 40 let. Bylo to 40 let poznání, sociální zkušenost, poučení pro příští generace všech, kteří hodlají usilovat o nerozdělitelnou symbiózu demokracie a sociální spravedlnosti. Jen chybami se člověk učí, pokud dokáže nepředpojatě a kriticky hodnotit. Učme se. Učme se. Učme se.

Vytisknout