O dobíhání vlaku, který ujel, a ještě několika dalších věcech

16. 12. 2009 / Karel Dolejší

Po Obamově rozhodnutí ohledně protiraketové obrany a Afghánistánu, a také vzhledem k tomu, s čím přijíždí do Kodaně, nemám vůbec v úmyslu amerického prezidenta nějak generálně hájit; když jsem si však přečetl článek Uweho Ladwiga skepticky hodnotící možné výsledky kodaňského summitu, uvědomil jsem si, že je přece jen nutno říci pár slov kvůli celkovým souvislostem Obamových zahraničněpolitických aktivit. V uplynulém roce totiž americký prezident musel řešit nejméně tři zásadní témata ne snad jen zděděná, ale zděděná a vrcholně zanedbaná: Mezinárodní souvislosti globální finanční krize, expiraci rusko-americké smlouvy o strategických útočných zbraních START, a končící platnost Kjótského protokolu. Myslím si, že ani jedno z těchto témat americká administrativa dobře nezvládla, nicméně přidám znovu podrobnosti, kvůli perspektivě: Například smlouva START se v situaci, kdy obě někdejší supervelmoci uzavřely po sobě hned několik strategicky důležitých smluv a obě strany tedy disponovaly týmy zkušených expertů, připravovala tři roky. Nyní, po osmileté pauze v podobných jednáních, měl být (a nebyl) připraven přijatelný návrh za necelý rok. Není tedy divu, že celé zahraničněpolitické působení americké administrativy působí tak tristně. Snaží se totiž dohnat vlak, který jí už dávno ujel.

Celá klimatická konference v Kodani byla nepochybně od samého počátku špatně připravena a jistě není od věci ptát se, zda kromě zisků hotelů a leteckých společností nebo reklamy kodaňských prostitutek bude mít vůbec nějaký konkrétní přínos. Možná, že by bývalo bylo lepší jednání o rok odložit a zorganizovat je jiným způsobem. Nejsem si však jist, zda vůbec existuje nějaké aranžmá rozhovorů, které by umožnilo vyhnout se sporům, jež naplno vypukly toto pondělí. Přesněji řečeno mám za to, že nebylo možno jednání uspořádat tak, aby se dlouhodobé ostré názorové i zájmové rozdíly mezi jednotlivými zeměmi nakonec neprojevily.

Lze jistě diskutovat o tom, zda by emisní limity neměly být stanoveny "paušálem" pro každého obyvatele Země, spíše než stanovením kvót pro jednotlivé státy. Bylo by to jistě spravedlivější - na druhé straně si ale nedokážu vůbec představit, jak by to bylo s monitoringem a ověřováním takové dohody (kdo by nesl náklady a zodpovídal za správnost údajů). A navíc: Emise na jednoho obyvatele jsou složitý statistický konstrukt, jehož nemalou, často převažující část představují druhotně přerozdělené emise pocházející z průmyslu, dopravy atd., které jednotlivec svým jednáním často nedokáže příliš ovlivnit. Jak se tedy slučuje s představou abstraktní spravedlnosti pro jednotlivce, jestliže země jako třeba ČR má v porovnání s ostatními velice nízkou energetickou účinnost, takže na jednoho obyvatele zde připadá spousta přerozdělených emisí z energetiky a průmyslu, a o to nižší je pak objem emisí, které její občan smí sám osobně vyprodukovat?

Pokud jde o "boží dary" v podobě neobyčejně početného potomstva: Žádná gramotná rodina dnes nemůže tvrdit, že nic neví o existenci problému přelidnění. Nakonec jsou to vždy rodiče, kdo nese prvotní a největší odpovědnost za osudy svých dětí a jejich působení na svět, v němž žijeme. Dokonce i katolíci ochotní přísahat na neomylnost papeže zakazujícího antikoncepci vědí, co dělat (nebo spíše co nedělat), aby se jim po překročení dvojciferného počtu už další děti nerodily. Pokud se odvolávají na transcendentní autoritu, je to jednoduše pustá výmluva a pokus vyvléci se z odpovědnosti za důsledky vlastního jednání. Tento argument přitom nijak nesouvisí s Ladwigem zmiňovanou čínskou politikou jednoho dítěte, která kvůli preferenci mužských potomků vyvolala bezprecedentní vlnu vražd novorozených děvčátek a z dlouhodobého hlediska, kvůli výsledné deformitě ve složení obyvatelstva, se prý dokonce snad může (kvůli akutnímu nedostatku nevěst) stát důvodem k územní expanzi, jinak pro Čínu po celá tisíciletí v zásadě netypické.

A na poslední linku: Podle mého názoru to jediné, co má cenu zkoumat, je schopnost konkrétních lidí čelit reálnému světu. Ta ale, pokud jde o skutečné osobnosti, nemá mnoho společného s jejich náboženskými či obecněji ideologickými kořeny danými kulturním zázemím nebo rodinnou výchovou. Znám řadu křesťanů velmi dobře chápajících problémy současného světa a nežijících podle pronatalitního modelu rodiny zděděného z pasteveckých společností Starého zákona ("Milujte se a množte se..."), stejně jako často vídám velmi početné rodiny, o jejichž "křesťanskosti" lze s úspěchem pochybovat. Naše východiska mohou být opravdu různá, nicméně počítá se jen to, co se doopravdy žije. V tomto smyslu se ironická kritika křesťanství ze strany někoho, kdo se označuje za ateistu, ač by měl spíše vystupovat coby antiklerikál, naprosto míjí cílem. Posměšky adresované druhému nakonec jen zakrývají bezradnost někoho, kdo sám nemá prakticky žádnou představu, co skutečně účinného by se v dané věci (přelidnění) dalo podniknout.

Globální oteplování
Vytisknout

Obsah vydání | Středa 16.12. 2009