Společenská hygiena a smysl humanitních věd

18. 12. 2009 / Jan Matonoha

Pokud bychom to učinili, možná by došlo na recepty M. Šustera, který by v rámci své logiky uvažování škrtl cokoli, co zní jeho lidovému uchu podezřele a co nepřináší bezprostřední zisk -- či co přináší zisk až dlouhodobě, zprostředkovaně, třeba jen kultivací společenského smyslu pro myšlenky zprvu podivné a nesamozřejmé. Ve světě podle Šustera by zůstal patrně jen fotbal a soap opery, právo na existenci by neměla pro současníky nesrozumitelná umělecká a vědecká díla, která se srozumitelnými ukáží být až po několika letech či desetiletích.

Každá sumarizace je nutně reduktivní, ale snad nebudu nespravedlivý, když za sukus Šusterova článku (vyšel v týdeníku E 15, 22. července 2009) označím tvrzení, že humanitní vědy, přesně řečeno jejich určitá oblast (myšlení poststrukturalismu např. v podání J. Derridy či M. Foucaulta) jsou zcela neužitečné a neměly by být z veřejných zdrojů financovány. Matěj Šuster mne po přečtení (právě jen) názvů (sic!) několika mých odborných studií informoval o svém jistě odborně podloženém zjištění, že tyto jsou zcela zbytečné a nesmyslné. Za to jsem mu vděčný, neboť jak ví i on (a úplně nejlépe to zjevně vědí naše politické elity), neexistuje nic takového jako negativní reklama. Ostatně svým "pojednáním" mi v rámci logiky dnešního hodnocení vědy vlastně napomohl zvyšovat citační index (jakkoli E 15 bohužel není impaktovaným ani recenzovaným časopisem). Zejména mne však Matěj Šuster potěšil tím, že mne nepřímo poctil atributem "jazykový terorista", což je pro mne nad jiné lichotivým komplimentem. Jakkoli bych mu tedy nejraději odpověděl performativně nějakým pěkným textem zhruba ve stylu Plaček nad Finneganem dalšího neužitečného a zbytečného jazykového terroristy Jamese Joyce (srovnání přirozeně trestuhodně namyšlené a nenáležité), omezím se na několik domnívám se elementárních postřehů. A to přesto, že právě texty typu Plačky nad Finneganem či třeba Derridův Glas považuji za společensky užitečnější než objevování elementárních zásad, které by civilizovaná společnost měla mít za samozřejmé, které je však zjevně nutno znova a znova připomínat. Z tohoto úhlu viděno, i při upřímném zděšení nad úrovní dnešní debaty o kultivaci společenského prostoru uznávám, že jistá neustávající potřeba sebelegitimizace je však patrně též součástí úkolu humanitních věd (a vědy obecně) a v tom smyslu na Šusterovo volání "k čemu je to dobré" slyším. Šusterův článek však považuju za hodný určité odezvy, o níž se tu pokouším, především už jen proto, že v daném případě jde o uvažování nejen podivuhodně populistické, ale -- navzdory zdánlivé úsměvnosti některých navrhovaných "řešení" -- obávám se také svrchovaně nebezpečné. V rámci této sebelegitimizace připomenu výběrově jen několik myslím triviálních bodů, jejichž ignorování mne na návrzích M. Šustera znepokojuje.

Neviditelné "aplikace" humanitních věd

Matěji Šusterovi, stejně jako autorům současných vědních politik a metodik hodnocení vědeckých výsledků, bych tedy rád připomněl ze všeho nejvíce asi to, jak nesnesitelně lehce je zapomínána skutečnost, že co je dnes politickým a kulturním mainstreamem a samozřejmostí, bylo před pár desetiletími (příp. stoletími) nezpochybnitelným dogmatem, které se rozdrolilo z velké míry právě skrze intelektuální práci oněch zbytečných a neužitečných humanitních a společenských věd. V dnešní době by nám přišlo absurdní obhajovat inkviziční upalování čarodějnic, nábožensky motivovanou cenzuru či svrchovaná práva jedněch nad životy druhých (v podobě fenoménů typu nevolnické, poddanské či otrocké práce, rozhodování o sňatcích, stěhování, práva první noci atp.). Dnes (většina z nás) vnímá jako "zjevné" pravdy, že rasismus či antisemitismus (např. na rozdíl od mnohem ambivalentnějšího antisionismu) jsou nepřijatelné, eticky a filosoficky neobhajitelné pozice. Připadá nám to očividné, přesto jsou tyto jevy jen relativně nedávnou historií, a historií se staly právě za nemalého, tehdy nesamozřejmého a dnes již neviděného přispění někdejších "neužitečných" filosofů a spisovatelů typu Émila Zoly či T. G. Masaryka (či v současnosti Henry Louis Gatese, jehož nedávný incident ukázal, že i dnes je třeba v těchto oblastech neustávající intelektuální a diskurziví práce). Není-li tohle aplikace humanitních a společenských věd v praxi par excellance, pak nevím, co onou aplikací je. Upřímně řečeno, fakt, že na rozdíl od doby před dvěma stoletími či i jen několika desetiletími se může obyvatel/ka střední Evropy svobodně stěhovat, ženit/vdávat a nikdo jej/ji nez(a)bije proto, že má modré či hnědé oči považuju za minimálně stejně podstatný "vývoj a inovaci" jako to, že si dnes může koupit díky aplikovanému výzkumu mobilní telefon s barevným displejem, polyfonním vyzváněním a schopností dělat obrázky.

A zcela obdobně i dnes platí, že valná většina toho, co je dnes běžně přijímanou státní agendou různých grantů a podpůrných projektů sociálního či ekologického charakteru, zejm. na úrovni Evropské unie, takřka bez výjimky vzešla z akademického a nevládního prostředí, od ekologie přes problematiku etnických menšin po problematiku genderovou. A v každé době existovali podobě "liberální" a "osvícení" "myslitelé" typu M. Šustera, kteří říkali: teorie rasismus je nespravedlivé spiknutí, ekologie je pomýlená ideologie, ženy nemají mít stejná práva jako muži, patří do kuchyně a vůbec k čertu s těmihle podivnými výmysly, jež boří všem zřejmé pravdy. Naštěstí se společenský vývoj ubírá jinudy a všechna tato témata se stala dnes elementární samozřejmostí, přijímanou i oficiálními státními strukturami, nejen akademickou a nevládní obcí.

Jako připomenutí toho, jak samozřejmé se nám zdají věci kdysi nemyslitelné, a jak "nemyslitelné" se nám zdají dnešní "nápady" humanitních věd, lze poukázat na kritické pojetí člověka u (Matějem Šusterem vysmívaného) J. Derridy, pojetí dalece předbíhající etickou agendou i "nejpokrokovějších" -- přijmeme-li velké vyprávění o pokroku jako smysluplnou konstrukci -- administrativ typu Evropské unie (která se ostatně sama v dnešním klimatu stává čím dál technokratičtější a utilitárnější). Dnes, mj. také na základě řady filosofů a intelektuálů, se snažíme zacházet s pojmem Jiného. Do tohoto pojmu jsme dnes schopni zahrnout třeba národní, etnické či genderové menšiny. J. Derrida, obecně považovaný za filosofa zcela odtrženého od běžné reality a jejích etických dilemat (mj. navzdory tomu, že také osobně pomáhal českým disidentům v probojování společenské a politické kauzy, z níž dnes instituce typu Liberálního institutu samy bohatě těží), však upozorňuje, jak dalece tyto zmíněné koncepty Jinakosti zůstávají poplatny našemu kolektivnímu antropocentrickému okouzlení svou vlastní lidskou subjektivitou a pozicí. Derrida je v tomto ohledu mnohem radikálnější a konsekventnější (než třeba E. Lévinas) a vztáhl pojem radikální jinakosti (která nás nabádá nejen k respektu k druhému, ale i k sebereflexi podezřelé samozřejmosti vlastní autonomie) také na sféru ne-lidských bytostí, jež konvenčně označujeme slovem zvířata. Nelze zde rozebírat Derridovu argumentaci evropské atropocentričnosti, hluboce zapuštěné do všech civilizačních, kulturních a filosofických formací. Připomenu zde jen dva, pro běžný "liberální" common sense hádám trochu obtížně stravitelné příklady. Za prvé, mám za to, že bude doba, kdy průmyslové velkovýrobny masa budou nahlíženy jako stejně nepřijatelné "zvěrstvo", za jaké jsme dnes zvyklí označovat holocaust (resp. šóa). Za druhé, existují filozofové, kteří například podporují přijetí zoofilie jako legitimní formy sexuálního chování (je jistě zbytečné připomínat, jak se zde okamžitě objevují série problémů a dilemat typu consenting "adults" atp.), a to právě jako jednu z modalit problematizování onoho antropocentricky založeného konceptu lidství. Takové chápání etiky a rovných práv, polemizující s celou tradicí evropského humanismu valorizujícího pojem člověka, je na první pohled jistě dalece za horizontem imaginace dnešní politické moci a běžného "selského" rozumu. To však byl koncept rovných práv lidí různé barvy pleti pro evropskou koloniální mysl osmnáctého a devatenáctého století také. Uvádím zde tento z určitého hlediska extrémní příklad záměrně jako připomenutí toho, v jakém ohledu nesamozřejmou, až po desetiletích neproblematicky "aplikovanou" práci filosofické myšlení a humanitní vědy vykonávají. Pokouším se tím ilustrovat jednoduchou skutečnost, že humanitní a sociální vědy přinášejí změny, které jsou neměřitelné, resp. se konvenčně a vcelku smysluplně scientometricky neměří. Lze však zároveň připomenout, že kdyby si nechaly osobnosti jako (namátkou) Erasmus, Voltaire, Rousseau, Goethe, Kant, Adam Smith, Marx, Freud či i nás Šalda, Masaryk, Havel, Kundera nebo Hrabal atp. patentovat své koncepty, pojmy a výroky, byly by králi všech citačních indexů. Tak ale humanitní vědy nefungují, což neznamená, že mají o to menší přínos.

Vědoucí ekonom manifestuje svůj liberální postoj

Návrh M. Šustera likvidovat nějaký obor či oborový proud na základě impresí z názvů studií daného oboru se mi jeví jako odvážný. Na rozdíl od Matěje Šustera bohužel nedisponuji takovou suverénní moudrostí, jež by mi umožnila postupovat stejně, tj. navrhovat rušení jeho prací jen na základě jejich názvu -- ostatně bych k tomu neměl příležitost, v žádné z bibliografických databází jsem byť jen jedinou jeho odbornou práci nenašel. V každém případě se však nemohu zdržet dvou kritických komentářů týkajících se jeho myšlenkového výkonu. Na něm mne zaujal nejen krátký kulturní "attention span", na nějž jsem narážel v předešlých odstavcích, ale hlavně dva pozoruhodné jevy, jež si myslím zaslouží krátkou poznámku.

Zaprvé, Šusterův článek lze vnímat jako pěknou ukázku pragmatického rozporu, kdy sama jeho slovní aktivita popírá to, co skrze svá slova tvrdí: liberál rekrutuje společenskovědní akademické zdroje, a pouští se přitom do intelektuální debaty o tom, že neužitečné intelektuální debaty a společenské vědy by bylo nejlépe zrušit. Lze mu tedy klást otázku: pokud Vám společenské vědy a jejich studie či debaty připadají nedůležité, proč se do další z nich sám pouštíte, proč píšete (a nejdete raději pracovat, například po vzoru Bohumila Hrabala, třeba do hutí)? Anebo, že by na těch neplodných debatách přece jen něco bylo?

Zadruhé, Šusterův "argement" (sic, nutno uznat, že Šuster sám alespoň poctivě připouští, že jeho argumentace jiný základ než prvotní impresi nemá) se navíc odehrává v půvabně paradoxním gestu: coby proklamovaný liberál nadmíru liberálně škrtnutím pera ruší celou oblast humanitního myšlení čistě na základě svého dojmu z názvu studie, který se mu nelíbí (popuzují jej podezřelé výrazy jako logocentrismus, psaní jako limita textu atp.). Rád bych však Matěje Šustera upozornil, že bez oněch neužitečných intelektuálů a jejich podivných textů by neměl v první řadě vůbec (ze svých pozice) možnost mluvit: nebýt Voltaira, Diderota a podobných postav zbytečné humanitní vzdělanosti, asi bychom neměli ani nic takového, jako je liberální názor samotný a to méně pak nějaký institut toho jména (ať už jej nese oprávněně, či nikoli). A propos Voltaire, jeho "nesouhlasím s vaším názorem, ale až do smrti budu bránit vaše právo na to jej říkat" je v paradigmatickém rozporu s postupem Matěje Šustera: ten ruší názor nejen jemu protivný, ale přímo takový, s nímž se neobtěžoval seznámit jinak než přečtením názvu studie (a o němž pochybuji, že by byl schopen jej posoudit relevantně -- já si, na rozdíl od Matěje Šustera, také nenárokuji posuzovat smysluplnost ekonomických statí dle jejich názvu či -- coby laik v dané oblasti -- po jejich jednom nekvalifikovaném přečtení, jež Šuster ex post "protrpěl", aby zmírnil napadnutelnost svých aprioristických a apodiktických hodnotících výroků). A mimochodem, nejen že by Šuster bez neužitečných intelektuálů typu Voltaira nemohl napsat svůj článek vůbec, bez neužitečných a jistě bizarních postav -- abych připomněl svůj obor, bohemistiku -- Dobrovského a Jungmanna by jej nikdy nepsal česky (a bez Huberta Gordona Schauera by pak to, že může psát česky, nemělo žádný étos a pointu).

Mimochodem při Šusterově jednoduchém, přímočaře utilitárním a komerčním pojetí legitimity a úspěšnosti akademické práce mi také není zcela zřejmé, jak si vysvětluje, že tito veskrze nepraktičtí, neužiteční a nesmyslní filosofové jako Foucault či Derrida působili v mecce konzumerismu a ekonomického liberalismu (s jejich systémem neskonale drahých soukromých univerzit), ve Spojených státech na univerzitách typu Berkeley či Yale, kde ostatně kolem jejich osob vyrostl menší kulturní kult.

Obávám se, že Matěj Šuster svým článkem názorně předvedl, jak dokonale cizí mu jsou elementární etické zásady sporu v oblasti jakéhokoli bádání, totiž princip, že k nějaké pádněji formulované argumentaci se uchyluji pouze na základě své dobré obeznámenosti s danou problematikou a oborovými souvislostmi, z nichž daný problém pochází. Šuster tuto banální zásadu blaženě a ostentativně ignoruje. Tímto "liberálním" postupem bychom se velmi brzy mohli dopracovat k tomu, že budeme také jedním škrtem neoliberálně osvíceného pera likvidovat ideologicky nevhodné texty a entartete Kunst; ve své historii máme pro podobný druh "řešení" nesouhlasných stanovisek velmi "názorné" precedenty. A jen pro doplnění: je docela dobře možné, že s názory Donny Haraway či Nancy Harding (další terče Šusterovy nelibosti) by se mnoho pracovníků Akademie věd nikdy neztotožnila. Akademie věd je však (zatím) nezávislá instituce, která ctí elementární akademickou zásadu svobody bádání, názoru a plurality stanovisek a způsobů poznávání. Tím se také, jak Šusterův příklad názorně ukazuje, zjevně od "liberálního" Liberálního institutu a jeho zaměstnanců podstatně liší.

Je zjevné, že intelektuálové a humanitní vědci se vyznačují pro neoliberální úderníky jednou nepěknou vlastností, totiž neprodukují nic užitečného a přímo zpeněžitelného (jako např. automobily, které tak pěkně uspokojují náš společný chronický konzumerismus a hýčkají svými exhalacemi naše společné -- tj. i těch, kdo auty nejezdí -- životní prostředí), naopak narušují idylu většinového smýšlení a projevu a produkují nejrůznější podezřelé, zbytečné, ne-li škodlivé ideologie a nápady jako např. kritiku antisemitismu či kolektivních mýtů či koncept práv menšin (národnostních, etnických či genderových) na rovné společenské postavení a příležitosti. Jedním takovým zbytečným a neproduktivním intelektuálem byl třeba -- ve své předprezidentské periodě -- již připomenutý T. G. M. (právě příklady jeho nepopulárního a neužitečného působení a jeho absurdních zájmů jsem na předchozím řádku právě citoval). Toho by jistě také M. Šuster pohnal před společenskou zodpovědnost z toho, že není dost lidový, populárních, masový a pro-český ve svých názorech na Rukopisy či Hilsnera. Možná bych tu ale M. Šusterovi křivdil, vzhledem k "progresivní" logice jeho ideového a politického angažmá by asi ve své době nezazlíval T.G.M., že je málo pro-český, ale spíše že je málo pro-rakouský. Elementárním rysem Liberálního institutu a jeho členů totiž zdá se je, že slouží poctivě té hegemonii, která je právě v kurzu a tomu režimu, který je aktuálně u vesla, bez ohledu na to, jak regresivní onen režim (státu a myšlení) je. Tak za komunismu pěli mnozí členové Liberálního institutu píseň komunistů (šlechtí je snad jen to, že se tím alespoň příliš netají), za pozdního kapitalismu pak oddaně slouží dnes hegemonní ideologii neoliberalismu. K obrázku působení těchto úderníků ducha doby patří i mladí, patřičně nadšení a patřičně fundamentální svazáci typu M. Šustera. Účelovosti a služebnosti tohoto sdružení pak přispívá i jeho pevné přidržení se hesla koho chleba jíš, toho píseň zpívej (srov. myšlenkovou agendu Liberálního institutu a seznam jeho sponzorů). Rozdíl mezi svazáky padesátých let a svazáky dneška je, že ti první měli pro svůj příklon ke komunismu celou řadu závažných až fatálních důvodů a podnětů (pád burzy a hluboká ekonomická deprese a míra nezaměstnanosti třicátých let, Mnichov, světová válka, koncentrační tábory, použití jaderné zbraně atp.). Jaká traumata způsobila sociální solidarita a koheze Evropy druhé půle dvacátého století neoliberálním svazákům dneška, skutečně nevím.

V souvislosti s některými mými výše uvedenými podotknutími nutno uznat, že Matěj Šuster v dalším článku, který se k tématu obtěžoval napsat, správně odhadl mou námitku, že patrně sotva přijmu postoje Liberálního institutu jakožto marginální, avantgardní hlas disentu (jejž je, domnívám se, potřeba pěstovat, a to i navzdory současnému étosu vědy jako služky kapitálu a průmyslu). Jistě, jako kdokoli jiný, trpím na velké příběhy, a tak se také v rámci této závislosti pohybuju na půdorysu příběhu společenských posunů, které jakkoli si nečiní nároky na definitivnost (právě naopak), nevyhnutelně vykazují zřetelné axiologické (jakkoli nikoli teleologické) dimenze. Jinak řečeno, nevím, zda společnost celkově směřuje k lepším zítřkům, ale na individuálních případech se nezdráhám říci, že demokraticky (příp. v našem případě stále do značné míry oligarchicky) uspořádaná evropská společnost mi připadá -- když nic jiného -- jako pěknější koncept než společnost kupř. otrokářská. Mohu tak být sice napaden M. Šusterem z naivní víry v dílčí společenské pozitivní posuny (či ony velké narativy; tuto námitku lze však v podstatě adresovat komukoli, kdo vyslovuje názory k stavu společenského dění), v zásadě se však nemohu zbavit dojmu, že prohlásit Liberální institut (či analogicky třeba názory V. Klause) za projev hrdinného disentu je analogické tomu prohlásit za disent názor obhajující třeba apartheid. Při vědomí nástrah oné hodnotící a pořádající narativnosti našeho uchopování dějin si tak dovoluju vyjádřit názor, že blahořečit po dvou století postupného budování občanské společnosti a sociálně spravedlivého, solidárního uspořádání, nepovažuju blahořečení volného trhu bez přívlastků za hlas disentu, ale prostý regres k přesvědčením 19. či 18. století, příp. za vědomě zvolenou a současně nepřiznanou utilitární strategii.

Společenská hygiena a konečná řešení

Lze snad bez velké nadsázky říct, že český kapitál, image, trademark je do značné míry založen na jménech typu Smetana, Dvořák, Mucha, Kupka, Lada, Hašek, Čapek, Seifert, Kundera, Hrabal, Havel, Forman atd. (Pokud si českou kulturu někdo asociuje s pivem a škodovkami, neměl by zapomínat, že plzeňský ležák vynalezl bavorský sládek a pivovar patří jihoafrické a americké společnosti SABMiller, Škoda auto je jak známo dnes firma německá, nikoli česká.) Jezdí do Česka turisté, kteří také generují nezanedbatelné materiální zisky, obdivovat pány Matějů, Blažku, Jahna, Topolánka, Dalíka, Janouška, Richtera atp.? Jezdí sem za kulturním bohatstvím, jehož strukturní předpoklady zmínění politici a úředníci úspěšně likvidují.

Hmotné bohatství roste ze širokých a dlouhodobě a mimochodem, neřízeně, avšak velkoryse budovaných základů nehmotných. Dvořák se neurodí náhodou jako osamocený génius, ale na pozadí silné hudební tradice a kultury, kterou je možno pěstovat, nebo naopak likvidovat. V době frontálního ataku na veřejnou sféru se humanitní vědy občas uchylují k zoufalým sebezáchovným manévrům, jež se legitimizují tím nejpřímočařejším vycházením vstříc krátkodobé momentální poptávce. Problém však je, že úkolovat vědce utilitárním stylem "teď máme facebook a twitter, tak zkoumejme efekty virtuálních sociálních sítí na socializaci teenagerů" se nijak podstatně neliší od stranických befelů zkoumat kladného třídního hrdinu a příspěvek jeho práce k věčnému míru a v boji proti imperialistickým vrahům z Wall Streetu. Nemíním zpochybňovat to, že se nemá zkoumat vliv digitálních médií a sítí na současnou společnost a jednotlivce (ostatně ani to, že ono to Rudé právo mělo asi pravdu, že ono to s tím Wall Streetem nebude zase všechno tak strašně růžové). Jde mi o to, že je nepřijatelné jen podle krátkodobé poptávky finančně a administrativně decimovat akademické svobody a vědní obory ve výběru témat jejich zkoumání. Bylo by tak (stále opakovanou historickou) chybou snažit se legitimizovat humanitní a společenské vědy (pouze) tím, jak (služebně) přispívají k budování naší skvělé komunistické či dnes kapitalistické, elektronické, post-industriální či nevím jaké společnosti. Argument domnívám se stojí právě opačně: mám za to, že základní, byť možná kontraintuitivní povinností každé civilizované společnosti je pěstovat a platit si svého vlastního vnitřního "nepřítele", který bude principielně zpochybňovat zažité "pravdy" společnosti a pěstovat pluralitu názorů a možných způsobů vyjádření a žití. Jednoduše řečeno, každá kulturní společnost hodná toho jména by si měla platit, nikoli trávit a likvidovat svého Sókrata, který ji otravuje s podivnými názory, výroky a výrazy. Tedy i takovými na první pohled podivně a podezřele znějícími slovy jako "logocentrismus".

Mimochodem, co se týče Šusterem požadovaného vysvětlení onoho podezřele znějícího výrazu ("logocentrismus"), objevujícího se v titulu jedné z mých prací, nebudu se pokoušet vysvětlit pojem, potažmo jeho užití, jež je veskrze aporetické, kontraintuitivní, a tudíž vzpírající se prosté sumarizaci na dvou řádcích. Pro daný účel snad postačí zmínit, že jako projev logocentrismu lze spatřovat mj. třeba způsob myšlení, jenž mj. zahrnuje představu, že na nejednoznačné a komplexní jevy lze použít jednoduchá schémata, asi tak, jak RVV na komplexní a rizomatický fenomén provozu vědy zcela reduktivně a bez elementární rozlišovací schopnosti použila, vedena ignorancí, nebo naopak promyšleným záměrem ve vleku lobbyismu, absurdní metodiku hodnocení, fatálně -- a světově unikátně -- převedenou trojčlenkou do institucionálního financování vědeckých pracovišť. Jiným příkladem logocentrismu je úkaz nepřiznaného a nereflektovaného lpění na černobílém a dogmatickém uplatňování jednoho principu, jenž má vyřešit pluralitu různorodých problémů, což lze vztáhnou ani ne tak na -- z neoliberálního hlediska svatokrádežné pokusy -- o regulaci "volného" trhu založeného na logice privatizace výnosů a socializace ztrát, jako spíše na obsesivní lpění na představě liberalismu 19. st., že "volný trh" je samospasitelný, představě krajně problematické v tom, že ustrnula v jakési naivní, logocentricky vnímané ideální vidině "volného trhu", který fakticky neexistuje -- volný trh není a nebude nikdy volný, protože v něm vždy inherentně působí nerovnovážné mocenské síly kapitálu, ochrany vlastních výhod (copyrighty, cla, napojení na mocenský aparát atp.), z nichž povětšinou těží právě ty skvělé subjekty kapitalismu, které se rétoricky a strategicky zaštiťují právě étosem onoho domněle volného trhu. Příkladem toho, jak výhod "volného" trhu využívají velké společnosti, je práce betonářské lobby odrážející se v ceně českých dálnic či v současném akademickém kontextu to, jak soukromé subjekty zneužívají své nabyté mocenské pozice na postech na MŠMT a v GA ČR k prosazení svých nepřiznaných zájmů (privatizace vzdělání a vědy), a to pod neutrální, avšak zcela manipulativní rétorickou rouškou (z dlouhého seznamu klamných "tezí" je třeba znovu a znovu uvádět na pravou míru, že oproti a obsesivně opakovaným prohlášením platí, že AV je v relativních číslech výkonnější než VŠ, ČR dává na aplikovaný průmyslový výzkum mnohem více než i nejvyspělejší západní země, z oněch domněle spásných strukturálních fondů budou těžit opět maximálně stavební firmy, které postaví intrastrukturu, sítě, budovy atp., nikoli věda a její lidský kapitál jako takový, atp.).

Dodejme závěrem drobnost: v antickém Řecku byla kultura v podobě antická tragedie placena těmi nejmohovitějšími občany (coby výraz jejich péče o společenskou a etickou hygienu dané komunity) a vstup na ni byl pro všechny povinný. Nevolám po takovémto etatistickém vnucování kultury lidu, obávám se však, že diskurz nastolovaný "liberály" typu Šustera (či Richtera) směřuje k podobnému extrému naruby, k naprosté likvidaci kultury vůbec. Budeme-li v likvidaci základního výzkumu postupovat podle návodu průmyslové lobby a jejích exponentů v RVVI, staneme se nikoli jen zemí nekulturní, ale zemí, která je duševně a posléze třeba i materiálně nebezpečná sama sobě. Naštěstí jsme země tak malá, že tím příliš nemůžeme být nebezpeční svým sousedům, na rozdíl třeba od Německa, které také ve třicátých letech pěstovalo aplikovaný výzkum a zároveň přitom osvíceně likvidovalo entartete Kunst a další podezřele neužitečné či nelidové umění a kulturní a intelektuální projevy, až to dopadlo tak, že si Jaspers musel dvě desetiletí na to klást otázku po německé vině. Budeme-li postupovat podle "liberálního" návodu M. Šustra, zcela vážně se domnívám, že v dlouhém běhu skončíme na právě zmíněné intelektuální rovině německého národního socialismu. V něm také převládla, politiky také dovedně využitá a patřičně předpřipravená vůle lidu a -- což už se připomíná méně -- vůle průmyslové lobby sledující svůj profit (srov. kupř. roli společností jako ThyssenKrupp, IG Farben v předválečném a válečném Německu). Petr Šámal vzhledem označil plným právem M. Šustra za intelektuálního komsomolce (toho charakterizuje minimální schopnost kritického odstupu od ducha doby a jeho převažující ideologie či přímá služebnost tomuto Zeitgeistu) dnešní politické hegemonie. Jsem v hodnocení tohoto typu názoru, jejž představuje M. Šuster, ještě skeptičtější, či chcete-li, melancholičtější. Zatím se věda, vzdělanost a kultura v Česku sice z posledních sil drží, všem Matějů(m) a Richterům dnešní doby navzdory. Setkává se však s protivníkem, který je nebezpečný právě ve své povědomé populistické přímočarosti, tak blízké primitivnímu a krátkozrakému utilitarismu dnešní doby. Logika takového typu uvažování, které ve jménu jakéhosi bizarního, primitivního a populistického neoliberálního "common sense" nejraději zlikvidovala strukturální podmínky a možnosti řešení komplexních, dlouhodobých a mnohdy ještě nerozpoznaných problémů (tj. nejraději zlikvidovala základní výzkum či platformy "neplodné" a "zbytečné" intelektuální debaty) je ve svém prodloužení paralelní s logikou "konečného řešení".

Šusterovy obavy z neužitečnosti a nezaslouženého financování humanitních vědců potvrdím obávám se tím, že k reakci na jeho elaborát jsem se neomluvitelně dostal až po půl roce, byv více než vytížen nesporně nesrovnatelně irelevantnější prací na čtyřech grantech (tak zhruba musí vypadat pracovní kalendář českého zhýčkaného, zpovykaného badatele -- z perspektivy současného českého prezidenta řečeno --, aby se došplhal zhruba na úroveň českého průměrného platu; jakkoli -- nutno uznat -- se čtyřmi plnými úvazky zkušených matadorů českých neoliberálních think tanků a ministerstev soutěžit vpravdě nedokážu). Nepochybuju, že M. Šuster mi tuto prodlevu promine, obzvlášť vzhledem k tomu, že se jeho názorům dostává velké náplasti v úspěších, jež slaví (a to dokonce i tři čtvrtě roku po pádu Topolánkovy všeprivatizující vlády) podloudné a o to usilovnější snažení o likvidaci veřejného prostoru, vědy a vzdělanosti ve prospěch zisků stávajících i budoucích soukromých univerzit s ručením (plzeňsky) omezeným (?). Doufám jen, že "blahodárnosti" této neoliberální kůry, kterou Česká republika měla to potěšení procházet posledních pár let, vystaví voliči, s čerstvou zkušeností s výdobytkem trhu bez přívlastků v podobě ekonomické krize těchto měsíců, vysvědčení v nejbližších parlamentních volbách.

Vytisknout