Nezmizely nám Vánoce jak nabubřelou komercializací, tak povrchní ritualizací?

18. 12. 2009 / Miloš Dokulil

Pokud se týká samotného Ježíšova narození, musíme se spokojit jen evangelijními odkazy. Nemusí to nutně znamenat, že takto disponujeme spolehlivými svědectvími. Vždyť my se kromě jiného dohadujeme i o tom, kdy asi se Ježíš narodil; i když hrdě odvozujeme svůj letopočet jakoby přímo "od Kristova narození". Narodil se někdy v rozmezí mezi rokem 4 nebo 7 před počátkem naší éry? (Přece nebudeme paradoxně říkat, že se "narodil před Kristem"!) Kepler se pokoušel vystopovat takové datum pomocí údaje o betlémské "hvězdě". V dobách, kdy se děti rodily málem v nepřetržitém řetězu -- a kdy zrovna tak mnohdy odcházely ze světa, ještě než poznaly život --, nebylo možno počítat s tím, že automaticky někdo zaznamená jejich zrod, nešlo-li o panovnickou rodinu.

Podle Matoušova evangelia je už samo Ježíšovo početí zastřeno do dogmatu nadpřirozeného aktu "z Ducha svatého" a následného zrození z Panny. Matouš se přitom odvolává na text z Izajáše (7:14). Celé evangelium je z tohoto "spiritualizovaného" hlediska nepochopitelně uvozeno údajným Josefovým rodokmenem, od Abrahama přes krále Davida až po "Josefa, muže Marie". Betlém je v textu vnímán jako místo, odkud měl Židům vzejít kýžený Mesiáš (Mt 2:6). V Markovu evangeliu se s Ježíšem setkáváme teprve jako s dospělým hlasatelem božího slova. Časově mladší text Lukášův tuto mezeru víc než postačujícím způsobem překlenul; dokonce tu máme jakoby paralelní a dějově velmi bohatou předpověď narození také Jana Křtitele. Pro oba, jak pro Jana, tak pro Ježíše, Lukáš doplnil řadu historicky závažných údajů "z velkých dějin". Důraz na Betlém jako místo "z domu a rodu Davidova" je v textu nepřehlédnutelný (L 2:4; 2:15). Přitom Josefův "rodokmen" je málem jakoby mimochodem uveden až jako dodatek k "vizitce" již dospělého Ježíše, přitom navíc hned od Adama (L 3:23-38). Naše běžné vánoční tradice se běžně odvíjejí od Lukášova podmanivého líčení (L 2:1-20). Samozřejmě bychom neměli opomenout pro Ježíšovo narození ani to, co navíc tlumočí nejmladší z evangelií, Janovo. Jako "nesynoptické" (přímo nekoordinovatelné s třemi předchozími evangelii) hned v hymnickém "prologu" toto "čtvrté" evangelium vychází z představy, že "Ježíš Kristus" jako "logos" ("Slovo"; ale i "Řád" ap.) předchází veškerému stvoření. Sám Jan, zvaný "Křtitel", jako kdyby svým životem a působením měl jenom vydat předběžné svědectví o příští slávě, "jakou má od Otce jednorozený Syn" (J 1:14).

Takže pokud jde o Vánoce vnímané jako křesťanská tradice, musíme se odvolat především na Lukáše. Ani symbolika datování Ježíšova zrodu a těch ne zrovna noblesních jesliček tu mezi námi lidmi neprodlévá od samého začátku postupného vzniku křesťanství. Samozřejmě že nás může -- nějak navíc? -- racionálně uspokojovat představa navázání také na starší (předkřesťanské) tradice, vnímající zimní slunovrat jako příslib do dalšího "kola" koloběhu života; neboť životadárného slunce bude denně zase stále víc. Nezapomínejme, že ti, kteří začali být označováni jako "chrestoi", zprvu především očekávali opětný příchod Ježíše jako oslaveného Krista na tuto zemi, k založení božího království ("na konci věků"). Z tohoto hlediska zajisté nebylo hned nutné vzájemně se ujišťovat o Ježíšově zrození a tento fakt nějak ritualizovat. (Vyznavači Ježíšova odkazu disponovali přece nadmíru sugestivním očistným obřadem svátostného křtu a památečným společným stolováním neméně svátostné večeře.)

Vraťme se k těm jesličkám. V nich leží novorozeně, ne zrovna vybavené nějakým přepychem. Aby mu nebylo zima, jsou tu v chlévě dobytčata. To dítě má při sobě dva dospělé lidi, kteří se o ně chtějí od počátku obětavě starat; a to i navzdory "poměrům" (vzpomeňme na Matoušem zmíněný "útěk do Egypta"; Mt 2:13-21). --- Děti jsou počaty a posléze se rodí díky onomu výchozímu dramatickému zázraku, řešícímu zcela překvapujícím způsobem nabízející se výzvu ke kompletaci dvou dílčích genetických "poselství" v jeden výsledný genetický "kód" příštího nového života. I po svém narození nový lidský jedinec má ještě daleko k samostatnému životu. Jako potřeboval svého tátu a mámu ke svému "početí", potřebuje oba také ke svému následnému zdárnému vývoji (a to nejméně do puberty). Nemudrujme příliš o genetickém kódu a o postupném vývoji embrya v člověka. Nedumejme zatím o tom, že status "rodiny" hledá v 21. století svou nějakou potenciálně novou podobu. (Rozhodně se nezdá, že svazek dvou dospělých lidí k možnému založení rodiny je vnímán jako dlouhodobě, ne-li celoživotně závazný.) Mysleme teď -- aspoň na chvíli -- na to, že děti jsou nejen opakovaným "zázrakem života", ale jako vtělený jeho zázrak samy vcházejí do života k prožívání výchozího zázraku dětství a mládí. Kupodivu do tohoto klimatu "zázraku" také patří každoročně pro děti připravovaná vánoční překvapení pod stromečkem.

Celoživotně se potřebujeme vracet k nutkavé symbolice Vánoc, v těch nepřehlédnutelně pozitivních rysech, v nichž nakonec vykrystalizovala jako svátky rodiny. Nemluvit velkohubě o "lásce", ale s jistou pokorou (ne-li i ostychem?) žít potřebou vytvářet pro své bližní angažované ostrůvky přitakání vzájemně se doplňujících a prolínajících se -- a takto se také obohacujících -- životů. A pokud můžeme mít o Vánocích v kruhu rodiny u vánočního stromku "navíc" rozzářené oči překvapeného dítěte (či dokonce dětí), snad bychom my dospělí měli rovněž v těch chvílích probíhajících "zázraků" u stromečku vydolovat v sobě aspoň trochu té původní dětské bezprostřednosti, se kterou jsme kdysi sami takové chvíle prožívali. Copak jsme už opravdu zapomněli na to, že také pro nás byl kdysi život jen navenek a směrem vpřed otevřená brána nečekaných zázraků? Není to šidítko! Copak chceme omezit lidský život jen na pouhý biologický konzum a zrovna tak konzumní zábavu --- k pouhému odškrtání času?

Vánoce by měly také -- ne-li především -- být připomínkou potřeby vlastní "duchovní" obnovy, bez ohledu na světonázor svého nositele. Život byl nepředstavitelný dar. Nejen obecně pro tuto Zemi. Ale i osobně, pro každého z nás. Jako kdyby to "Jezulátko" nám jen chtělo nesměle připomenout, že život se má rodit z lásky a láskou se má i uchovávat. (K čemuž patří také výrazně dodat tu druhou půli onoho nápisu nad našimi betlémy, začínajícího s "Gloria!": "...a na zemi pokoj lidem dobré vůle!")

Vytisknout