Immanuel Wallerstein: Obama jako černošský prezident

18. 12. 2009 / Immanuel Wallerstein

Role Obamy jako černého muže se stala významnou a široce diskutovanou otázkou od okamžiku, kdy roku 2007 ohlásil svoji kandidaturu na úřad prezidenta. Mezi černošskými politiky se Obama ze začátku netěšil nadšené podpoře. Mnozí z nich se veřejně vyslovili pro Hillary Clintonovou. V afroamerických médiích se trochu diskutovalo o tom, jestli je Obama „dost černý“.

Toto váhání vzalo za své v lednu 2008 po volebních shromážděních v Iowě, ze kterých vyšel Obama ke všeobecnému překvapení jako vítěz. Iowa je převážně bělošský stát. Fakt, že něm byl Obama schopen získat významnou podporu, byl pro afroamerické politiky signálem, že může být zvolen. Myšlenka, že se nakonec přece jen může stát prezidentem Spojených států černoch, ovládla Afroameričany – nejen politiky, ale afroamerické obyvatelstvo jako celek.

V době svého zvolení měl Obama nadšenou podporu prakticky všech černochů v USA – bohatých i chudých, mladých i starých. Slzy radosti byly opravdové a pro afroamerické školáky a školačky byly důkazem, že si před sebe mohou stavět i ty nejvyšší cíle.

Otázkou ovšem je, jak získal Obama hlasy pro své vítězství. Samotní Afroameričané k tomu nemohli stačit, i kdyby pro Obamu hlasovali všichni oprávnění voliči. Vedle jádra spolehlivých přívrženců Demokratické strany získal Obama navíc hlasy tří skupin, jejichž stanovisko bylo do té doby nejisté. První z nich tvořili lidé, kteří normálně vůbec nechodí k volbám – mnoho Afroameričanů (většinou méně vzdělaných a chudších) a k tomu hodně mladých voličů (černých i bílých). Druhou představovali středoví voliči – často žijící v příměstských komunitách, většinou běloši. Třetí skupinou byli bílí kvalifikovaní dělníci, kteří v předchozích letech opustili Demokratickou stranu kvůli jejímu postoji k sociálním otázkám (a kteří často otevřeně dávali najevo své rasistické názory).

Jestliže Obama získal hlasy posledních dvou uvedených skupin (středových předměstských voličů a kvalifikovaných bělošských dělníků, které odlákal zpět Republikánské straně), bylo to právě díky tomu, že tyto skupiny byly přesvědčeny, že není „rozhněvaný černý muž“. Prezentoval se takový, jaký doopravdy je – vzdělaný, pragmatický, centristický politik s velice rozvážným chováním. Tyto osobnostní rysy si zachoval nejen ve volební kampani, ale i trvale po svém zvolení.

Nyní si afroameričtí politikové začínají uvědomovat, že uzavřeli faustovský obchod. Získali symbolickou hodnotu spočívající v prolomení rasové bariéry kolem nejvyššího voleného úřadu Spojených států tím způsobem, že podpořili černošského kandidáta, který „se zoufale snaží vyhýbat rasovým otázkám“. Obama to dělá ze dvou důvodů. Z jedné strany je to opravdový rys jeho osobnosti a věc celoživotní angažovanosti. Tento svůj osobní postoj ale zachovává také proto, že jako politik považuje za podstatné vlastní znovuzvolení roku 2012 a opětovné získání dostatečného počtu křesel v Kongresu pro Demokratickou stranu, aby mohl realizovat své legislativní plány.

Kdyby šlo pouze o Obamu a jeho vztah k Afroameričanům, bylo by možné považovat tuto otázku z dlouhodobého historického hlediska za okrajovou. Ve skutečnosti je ale tato situace pouze jedním z projevů obecnějšího celosvětového politického problému.

Symbolické průlomy jsou významným prvkem světové politiky. Zvolení někoho ze skupiny, které dosud nebylo dovoleno aspirovat na takový post, je velmi důležité, ať k němu dojde kdekoli. Stačí pomyslet na radost a následný pokrok spojený se zvolením Nelsona Mandely prvním africkým prezidentem Jižní Afriky, Eva Moralese prvním domorodým prezidentem Bolívie, těch žen, které se staly prvními prezidentkami muslimských zemí. Zvolení Baracka Obamy prvním afroamerickým prezidentem Spojených států bylo událostí stejného druhu. Všechny byly důležitými politickými akty, jejichž význam nelze v žádném případě podceňovat.

Symbolická vítězství je ovšem nutno přetavit v reálnou změnu, jinak mohou zanechat trpkou pachuť. Jak velkou reálnou změnu může taková vedoucí postava vyvolat, záleží zčásti na jejích vlastních prioritách a zčásti na konkrétních politických omezeních dané země.

V případě Spojených států je Obamův manévrovací prostor hodně těsný. V těch několika případech, kdy reagoval jako černoch, okamžitě ztratil politickou podporu. Tak tomu bylo za kampaně vyvolané zveřejněním určitých „paličských“ výroků jeho pastora Jeremiaha Wrighta v chicagském kostele Trinity Church. Obama nejdřív reagoval kultivovaným projevem o úloze rasy v životě Ameriky. Řekl v něm: „Nemohu zavrhnout [Jeremiaha Wrighta] stejně jako nemohu zavrhnout svou bělošskou babičku.“ Zakrátko ale musel couvnout a zavrhnout svého pastora tím, že vystoupil z jeho církevního shromáždění.

Totéž se stalo po jeho zvolení, kdy byl zatčen profesor Henry Lewis Gates z Harvardu (Afroameričan) poté, co vypáčil dveře vlastního domu, ve kterých se zasekl zámek. Po vstupu do domu se střetl s bílým policistou a byl zadržen pro „výtržnictví“. Obama v bezprostřední reakci řekl, že policista „jednal hloupě“. Po nepříznivé politické odezvě pak Obama pozval oba muže k přátelskému setkání do Bílého domu.

Pro Obamu z toho vyplynulo jasné poučení. Nemůže si v žádném případě politicky dovolit, aby byl viděn jako „černošský prezident“. To ale znamená, že nemůže dělat a říkat věci, které by bělošský prezident se stejnými politickými názory možná dělat chtěl. Ukazuje se, že být v kontextu dnešní Ameriky afroamerickým prezidentem je nejen symbolický výdobytek, ale současně také politický handicap. Obama si to uvědomuje. Shromáždění černošských kongresmanů to uznává. Otázkou je, jestli s tím Obama nebo Shromáždění chce něco dělat, nebo jestli s tím vůbec něco může udělat.

Zdroj ve všech jazycích: FERNAND BRAUDEL CENTER
Binghamton University, USA
© Immanuel Wallerstein 2009

© Immanuel Wallerstein, distribuuje Agence Global. Pokud jde o autorská práva a povolení, včetně překladů a umísťování v nekomerčních médiích, kontaktujte rights@agenceglobal.com, 1.336.686.9002 nebo 1.336.286.6606. Je povoleno stahování komentářů a jejich zasílání elektronicky nebo e-mailem třetím osobám za podmínky, že nedojde k zásahům do textu a bude zveřejněna informace o copyrightu. Autora můžete kontaktovat na immanuel.wallerstein@yale.edu.

Tyto komentáře, publikované dvakrát za měsíc, jsou zamýšleny jako reflexe současné světové scény, nahlížené ne z pohledu novinových titulků, ale z dlouhodobé perspektivy.

Vytisknout