Finis

16. 12. 2009 / William S. Lind

Co ještě zbývá říci, po třista dvaceti pěti sloupcích? Myslím, že je důležité všimnout si dvou závěrů. Za prvé, od té doby, co článek v Marine Corps Gazette v roce 1989 poprvé načrtl rámec čtvrté generace moderní války, události se do značné míry ubíraly v jím předpovězeném směru. To neznamená, že jsem měl ve všech svých předpovědích pravdu. Kdyby má křišťálová koule byla přesná, byl bych bohatý. (Být bohatý, jak to jednou definoval Rothschild, znamená moci pohodlně žít z úroků z úroků.) Ale v širším smyslu měla teorie prediktivní hodnotu, což je právě testem každé teorie.

Zejména definice války čtvrté generace se ukázala být prorocká. Od roku 1989 byl svět svědkem postupujícího oslabování státu a vzniku alternativních, nestátních primárních loajalit, pro něž je ochotno bojovat stále více mužů. To je jádrem mé definice války čtvrté generace. Jak říká Martin van Creveld, co se mění není způsob vedení války, ale kdo bojuje a za co.

Jiné definice války čtvrté generace, včetně jejího definování coby prostě jen nového jména pro povstání, se míjejí cílem. Válka čtvrté generace je něčím víc než jen módním slovem. Jde o největší změnu ve válčení od dob Vestfálského míru.

Druhý závěr, k němuž zde chci dospět, je ten, že americká armáda to nechápe. Některé evropské armády ano. Mnoho entit čtvrté generace (ne všechny) to nejen chápou, ale mohou to rovnou vyučovat. Ale americká armáda je z větší části intelektuálně prázdná. Její dvě implicitní (a vzájemně propojené) teorie, že totiž války rozhoduje komparativní úroveň technologie a to, kdo je schopen na cíle nasměrovat větší palebnou sílu, se obě ukázaly jako falešné. Kdyby byly správné, války v Iráku a Afghánistánu bychom rychle vyhráli. Ve skutečnosti byl Pentagon svými falešnými teoriemi tak zaslepen, že byl už o našem rychlém vítězství v těchto válkách přesvědčen. Sorry, hoši.

Zatímco mnozí nižší i vyšší důstojníci v americké armádě rámec teorie války čtvrté generace shledali cenným (což vypovídá o tom, že americké ozbrojené síly nejsou jen jednu, ale hned dvě generace pozadu), nejvyšší kádry ji pečlivě ignorují. "Nebylo to vynalezeno zde" tvoří součást problému (Lind navazuje na práci plukovníka Johna Boyda, který byl v US Army sice v mnoha ohledech velice vlivnou, nicméně vždy neoficiální až kontroverzní postavou - KD), ale ještě větší část spočívá v tom, že naše hlavní štáby o válce přemýšlejí jen málo, pokud vůbec. To nač myslí jsou peníze. Válka čtvrté generace je ale při zdůvodňování vyšších rozpočtů málo užitečná. Naopak, tvrdí, že většina velkých zbraňových programů je z hlediska toho, kam se válka vyvíjí, irelevantních. To ale není zpráva, kterou by nejvyšší kádry, případně zbrojařské společnosti, pro něž tito lidé plánují po penzionování pracovat, chtěly slyšet.

Co by tuto situaci mohlo změnit? Na ministerstvu obrany se nic nezmění, dokud mu prostě nedojdou peníze. Zpráva, která je současně dobrá i špatná, zní, že peníze dojdou brzy. Přivádíme se sami k bankrotu, stejně jako všechny předešlé imperiální mocnosti. Dva mechanismy financování - zadlužování a znehodnocování měny - fungují jen po určitou mez. Můžeme už zahlédnout tmu na konci tunelu.

Neexistuje lepší způsob jak zakončit tuto sérii, přinejmenším na čas, než doporučit knihu. Nejlepší kniha o tom, kde se Amerika nyní nachází a kam se ubírá, je The Count-Duke of Olivares: A Statesman in an Age of Decline (Hrabě a vévoda Olivares: Státník ve věku úpadku) J. H. Elliotta. Olivares byl tím, co bychom dnes nazvali premiérem Španělska, po větší část první poloviny 17. století. V jeho době se Španělsko dostalo z pozice "jediné supervelmoci" do poklesu, jenž trval tři století. Je nezvyklé, že čím víc sledujete detaily, tím více paralel objevíte. Kořen problému byl tehdy stejný jako dnes: Dvůr kontrolovaný zájmy, které žily z rozkladu státu. Považujte tuto knihu za Lakomcovo doporučení dobré vánoční četby.

Celý článek v angličtině: ZDE

Vytisknout