Americký diplomat dává po svém nasazení v Afghánistánu výpověď

Nemám pro tuto válku už žádné pochopení

17. 12. 2009

US Foreign Service Officer Matthew P. Hoh,
Senior Civilian Representative, Afghanistan
September 10, 2009

Ambassador Nancy J. Powell
Director General of the Foreign Service and Director of Human Resources
U.S. Department of State
2201 C Street NW
Washington, D.C. 20520

Vážená paní velvyslankyně,
s velkým politováním se tímto vzdávám diplomatické služby a odstupuji ze svého postu zástupce ministerstva zahraničí v provincii Zábul. Z mých posledních deseti služebních let jsem prožil šest v cizině; byl jsem nasazen jako důstojník amerického námořnického sboru, ale i jako zaměstnanec ministerstva obrany v Iráku v letech 2004-2005 a 2006-2007. Při vstupu do mé nynější pozice jsem si byl potíží s tím spojených vědom a nedělal jsem si žádné iluze, že to bude doba útrap a námahy, odříkání a zklamání.

Ale po pěti měsících služby jak na východě, tak i na jihu země jsem ztratil veškeré pochopení pro strategii americké vojenské prezence v Afghánistánu. Mám vážné pochybnosti o naší současné strategii, také o budoucím plánovaném postupu. Důvod mého odstoupení však netkví v okolnostech, jak je tato válka vedena, nýbrž v tom, že mi není jasné, proč je vedena a s jakým cílem. Vyjádřeno jednodušeji: Nevidím žádný smysl v akceptování dalších amerických ztrát a v plýtvání zdrojů, abychom podporovali afghánskou vládu v konfliktu, který je v principu 35 let trvající občanskou válkou.

Jsme nyní v Afghánistánu již osm let a snažíme se ovlivnit vládu a další vývoj země. Na podzim příštího roku tam budeme jako okupační mocnost stejně dlouho jako Sovětský svaz. A stejně jako sověti podporujeme i nadále neúspěšný stát, ideologii a vládní systém, které tamní národ nechce.

Podíváme-li se na dějiny Afghánistánu jako na divadelní hru, pak v ní USA hrají nanejvýš jednu z malých vedlejších rolí. Roli (kterou dříve obsadila dlouhá řada jiných) v tragédii, v níž jsou nejen proti sobě popuzovány kmeny, vesnice, klany a rodiny, nýbrž je zde také - nejpozději od ukončení panování krále Mohammeda Sahira – rozdmýcháván velmi násilný konflikt mezi městskými, sekulárními, vzdělanými a moderně smýšlejícími Afghánci na jedné straně a venkovskými, náboženskými, nevzdělanými a tradičně smýšlejícími částmi obyvatelstva na straně druhé. A je to především právě poslední skupina, ze které se rekrutují paštunští povstalci.

Paštunská rebelie rekrutující své bojovníky z mnoha různých lokálních skupin, je namířena proti trvající tyranii, která je paštunskému národu, jeho zemi, jeho kultuře a náboženství jak vnitřními tak vnějšími nepřáteli vnucována již po staletí. V paštunských oblastech představuje přítomnost vojsk USA a NATO a afghánských vojenských a policejních jednotek, jejichž vojáci a úředníci nejsou paštunského původu, okupační mocnost, proti níž je vzpoura odůvodněná. Při mých nasazeních jak na východě, tak na jihu země jsem si všimnul, že většina rebelů nebojuje proti Talibanu, nýbrž proti přítomnosti cizích vojáků - a proti daním ukládaným vládou v Kábulu, která pro ně není reprezentativní.

Prezence amerických vojsk v Afghánistánu významně přispívá k legitimaci paštunského povstání. Stejně tak jako naše podpora stávající afghánské vládě přispívá k dalšímu odcizení národa od takovéto vlády. Nedostatky této vlády jsou – obzvlášť s ohledem na ztráty amerických životů a dolarů – četné:

• korupce a nepokryté podplácení
• prezident, jehož nejbližší spolupracovníci a poradci se skládají z drogových baronů a válečných zločinců, kteří se naší právní státnosti a našim protidrogovým akcím vysmívají
• regionální systém řízení, v němž vládnou lokální mocipáni a oportunisté, kteří se s USA spojili jenom proto, aby profitovali na rozvojových projektech, a jejichž vlastní politické a ekonomické zájmy jsou v diametrálním rozporu s vyřešením konfliktu
• nedávné volby, z nichž se podvodem a nízkou volební účastí stala fraška, jsou pro naše nepřátele velkým vítězstvím, jež chtějí rozšířit do volebního bojkotu. To celosvětově naše vojenské, ekonomické a diplomatické angažmá za neschopnou a nezákonnou afghánskou vládu zpochybní.

Naše podpora této vlády ve spojení s nepochopením rebelů a jejich pohnutek mi bohužel připomíná naši intervenci v jižním Vietnamu: nemilovaná a zkorumpovaná vláda, kterou jsme na úkor vnitřního míru v naší vlastní zemi podporovali proti povstalcům, jejichž nacionalistické smýšlení jsme v naší aroganci a nevědomosti považovali za nebezpečí pro naši ideologii studené války.

Podlé mého názoru neexistuje jediný důvod riskovat v Afghánistánu životy našich mladých mužů a žen. Jestliže by se v Afghánistánu skutečně jednalo o rozbití Al Kajdy, pak bychom museli konsekventně vpadnout také do západního Pakistánu a stejně tak do Somálie, Súdánu, Jemenu atd. Naše prezence v Afghánistánu ale namísto toho vedla k destabilizaci a k rebélii v Pakistánu, kde je nutné se vážně obávat, že oslabená nebo dokonce svržená vláda ztratí kontrolu nad svými atomovými zbraněmi. Jestliže by nám tedy skutečně šlo o Al Kajdu, museli bychom obsadit Pakistán a ne Afghánistán.

Sem patří i to, že útoky z 11. září a také bombové atentáty v Londýně a Madridu byly plánovány a organizovány hlavně v západní Evropě. Tato skutečnost ukazuje, že hrozby nejsou tradičním způsobem omezeny geograficky nebo politicky. A jestliže nám skutečně jde o záchranu země, v níž panují korupce a chudoba, protože se tam rozmohly zločinecké bandy a drogoví baroni, pak bychom měli zvážit možná také angažmá v Mexiku.

Vedeme válku už osm let a máme armádu, která nemá celosvětově co se výcviku, zkušeností a disciplíny týká obdoby. Ale angažmá v Afghánistánu nabývá podoby nekonečně komplexní, neprůhledné a frustrujícího záležitosti. Taktické a bojové schopnosti našich vojáků, námořníků a letců přitom jsou mimo diskuzi. Ale nejde tu o bitevní pole 2. světové války, nýbrž o válčení, na které nebyli naši bojovníci a bojovnice našimi uniformovanými, civilními a politickými vůdci země dostatečně připraveni a vyzbrojeni.

Naše věrně oddaná armáda byla poslána na neurčenou dobu a bez správného plánování do konfliktu, z něhož se mezitím stala už jen politicky výhodná, ale jinak ztroskotaná a naprosto nešťastná záležitost. Na ní se také podílejí jak schopní civilní spolupracovníci vlády, tak i soukromé osoby, které v misi věří a přinášejí ochotně oběti. Nebyli však dostatečně připraveni a jejich nasazení je motivováno a řízeno spíše politickým klimatem ve Washingtonu než skutečnou situací v městech, vesnicích, v horách a údolích Afghánistánu.

"Peníze vyhazujeme oknem." To říká jeden z našich nejschopnějších a nejinteligentnějších velitelů delegacím návštěvníků a vysokým hodnostářům. Dáváme do zástavy náš hospodářský výkon pro válku, která i při zesíleném nasazení na léta může skončit jen patem. Úspěch a vítězství, jakkoliv by měly vypadat, nejenže nelze očekávat během několika příštích let, nýbrž by to trvalo celá desetiletí a generace a stálo by nás další miliardy. Cena takového vítězství je pro státní pokladnu USA příliš vysoká.

Prosím, abyste mi prominula možná někdy trochu podrážděný tón tohoto dopisu. Jsem si jist, že Vám je jasné, co tato válka pro mnohé lidi doma znamená. Pro rodiny odloučené od svých synů a dcer chránících naši zemi. Pro rodiny, které doma spolu nesou ničivé následky našich bojových nasazení.

Tisíce našich vojáků se vrátili domů s fyzickými a duševními zraněními, z nichž se některé nezahojí nikdy nebo se časem dokonce zhorší. Mrtvé předáváme jejich rodinám, které musíme ujistit, že jejich milovaní nepozbyli života, budoucnosti a snů nadarmo. Já už nyní nevěřím, že před tyto rodiny můžeme předstoupit s dobrým svědomím. Z tohoto důvodu podávám tímto výpověď.

S úctou
Matthew P. Hoh

Senior Civilian Representative
Zabul Province, Afghanistan

Cc: Mr. Frank Ruggiero
Ms. Dawn Liberi
Ambassador Anthony Wayne
Ambassador Karl Eikenberry

zdroj Frankfurter Rundschau: US-Diplomat kündigt: "Ich habe kein Verständnis mehr" ZDE

SL - překlad z němčiny, do níž dopis přeložil z angličtiny pro Frankfurter Rundschau Andrian Widman

Vytisknout