Světlo na konci tunelu...

18. 12. 2009 / Ladislav Žák

Od samého počátku jsem chtěl položit prostou otázku, zda někdo to světlo na konci tunelu doopravdy viděl, ale připadalo mi to v té záplavě moudrých dotazů a názorů trochu nepatřičné. Když však někdo ocenil myšlenku platit bankéřům bonusy až s několikaletým zpožděním, aby bylo více patrné, kam jejich činnost skutečně vedla a co přinesla, a okamžitě rozšířil tuto metodu i na státní zaměstnance a na dokonce učitele, řekl jsem si, že tomuto moudrému a ctihodnému shromáždění chybí nějaký ten prosťáček, vedle kterého by velikáni ducha ještě více vynikli, a tak se mi jako poslednímu dostalo slova. Nejprve jsem ocenil okolnost, že jsou u nás učitelé placeni on-line, protože bych se nerad dočkal toho, že by díky ohledání mého současného intelektuálního stavu museli mí učitelé vracet důchody. Následně jsem položil otázku, zda někdo z přítomných to světlo na konci tunelu doopravdy viděl, zda to s tím světlem není jako s yettim, o kterém všichni mluví, ale nikdo ho neviděl, nebo zda se náhodou nejedná o výskyt světla pod heslem "přání otcem myšlenky".

Vrchní družstevník glosoval mou otázku v tom smyslu, že vize toho, že tunel je vlastně zasypaný a žádné světlo na jeho konci tudíž není, je obohacující. Za mnou se ozvalo, že to je model tunelu Jablunkov. Jaroslav Šulc se ujal slova a řekl: "To světlo existuje!" Neomaleně jsem nahlas vykřikoval, že já nepochybuji o tom, že někde nějaké světlo existuje, ale že jsem se ptal, kdo to světlo doopravdy viděl. Na to řekl Jaroslav Šulc jasné slovo: "Nikdo". Slova se ujal Ondřej Jonáš a řekl něco, co mne dokonale uzemnilo: "To světlo vidí trhy!" řekl česko-americký investiční bankéř a pokračoval v tom smyslu, že růst trhů jasně říká, že trhy světlo vidí. Musím říci, že mne v životě pobavil už kdekdo. Je to dáno mou poměrně veselou letorou a značnou prostoduchostí, nicméně investiční bankéř mne pobavil poprvé. Představa, že někdo může myslet takovou hloupost vážně, ve mně vzbudila skutečně značné veselí. Pak mi ale došlo, že trhy byly optimistické až do poslední chvíle, než se zhroutily, a nechaly si zaplatit z veřejných rozpočtů asi tak 20 bilionů dolarů a teď jsou znovu optimistické, protože mají bohatě zaplaceno a už ztratily jakékoliv spojení s hospodářskou realitou a také jakoukoliv morálku. Kdo nevěří, ať se podívá na hlášky tržních veleknězů a věrozvěstů z prvního pololetí a dokonce i z léta 2008. Ondřej Jonáš jako perlu ještě dodal to, že americké banky houfně vracejí půjčené veřejné peníze. Každý, kdo prošel základní školou, přitom umí spočítat, že vracejí a vrátí sotva deset procent toho, co trhy skutečně dostaly - a ještě z toho udělají fasádu vlastní poctivosti. Představa, že matematické modely umožňují predikovat budoucnost, je úplně stejnou pravdou, jako to, že budoucnost lze věštit z kávové sedliny, vnitřností, hejna ptáků anebo rozhozených drůbežích kůstek. Matematické modely trhů možná dokážou predikovat nějakou možnou budoucnost, ale nikdo nikdy nedokáže říci, jak je od té reálné, která nás doopravdy čeká, vzdálená. Kdo tomu nevěří, ten musí sledovat rituály kolem zveřejňování nejrůznějších současných predikcí. Jsou úplně stejné jako ty kolem věšteb všeho druhu po všechny časy. Provází je tajemno, moudrý velekněz, záhadný modus operandi a začasté nějaký ten omamný kouř.

A tak mne napadlo, že by si měli věrozvěsti trhů vidících do budoucna a na neexistující světlo možná dávat pozor, kde co říkají, protože by se jim mohlo stát, že někde a u někoho nevyloudí jen pobavený usměv nebo politování nad prostotou ducha, ale rovnou pár facek. Někteří jedinci jsou totiž v Krizi trochu citlivější na to, když jim někdo dělá na hlavu. Proto na závěr pro jistotu uvádím, že seminář Fontes Rerum se i tentokrát rozešel v pokoji.

Vytisknout