Quo vadis (evropští) socialisté?

16. 12. 2009 / František Stočes

Autor na všechny otázky odpovídá záporně: místo vize socialistického státu volí koncepci státu sociálního, myšlenku sociální spravedlnosti vyměnily za koncepci sociálního smíru a místo transformace kapitalismu v socialismus naopak kapitalismus petrifikují!

Socialistické strany navíc nemají recepty na řešení nejpalčivějších a stále se prohlubujících problémů západní civilizace, jako jsou nespravedlivé a prohlubující se rozdíly mezi bohatými a chudými, rozpad rodiny, růst kriminality násilné i ekonomické, bující narkomanie, i akcelerující formace hédonické konzumní společnosti. Naopak, stávají se mnohdy aktéry těchto dekadentních trendů a místo vědeckých pacifistů dokonce i spojenci krvavé imperiální politiky (viz labouristická vláda při agresi proti Iráku). Postrádají rovněž realistickou ideologii přijatelnou pro všechny občany naší planety a nezvládají tragikomický fakt, že o řešeních globálních společenských i technologických rizik jaderné éry -- místo kompetentní a respektované globální instituce -- nezřídka rozhodují fanatici existenciálně zakotvení v pošetilých a starověkých náboženských pověrách.

*****

Co znamená socialismus a jak vznikne?

Pohlédneme-li zpět ke kořenům socialistického hnutí, pak vize socialismu spočívá na třech atributech, kterými jsou socialistická ekonomika, socialistická demokracie (včetně socialistické demokracie vnitrostranické), a socialistická kultura a ideologie.

Vědečtí socialisté vnímají, že forma ekonomiky determinuje charakter dané společnosti; vize socialismu tudíž nutně předpokládá existenci ekonomiky socialistické. Prvotní socialistické ekonomické subjekty ovšem vznikají zcela spontánně (aniž jsou eventuálně považovány za socialistické) a musejí se ekonomicky prosadit v konkurenci s klasickými subjekty kapitalistickými. Jejich početní nárůst a postupná ekonomická převaha vyvolá i potřebu změn společenských a postupnou reformaci společnosti evoluční cestou.

Lze tedy říci, že podobně jako kapitalismus (a jeho první prestruktury -- manufaktury) vznikal v lůně feudální společnosti, tak podobně musí socialismus vykvést na půdě, kterou je klasický kapitalismus. Tak jako vysoká koncentrace manufaktur a prvních továren vytvořila potřebu svobodné a mobilní (a stále vzdělanější) pracovní síly, což vedlo ke zrušení nevolnictví a zániku tisícileté feudální společnosti, adekvátně -- při prosazování jiných inherentních potřeb -- by měla proběhnout formace společnosti o generaci vyšší, tzn. socialistické, za současného zániku kapitalismu.

Socialistická ekonomika

Socialistický výrobní subjekt je zásadně definován tak, že v něm nedochází ke kapitalistickému vykořisťování. Tyto subjekty již vznikly -- a zcela spontánně, ale jejich přirozený rozvoj byl téměř na sto let zablokován bolševickým omylem i vznikem sovětského impéria, postavených na ideji, že socialistickým výrobním subjektem je zestátněná ekonomika, kde "všechno patří lidu". Bolševici nikdy nepochopili, že buržoazní kapitalismus nahradili kapitalismem státním a že svrženého kapitalistického vykořisťovatele nahradili vykořisťovatelem jiným, kterým byl byrokratický stát; a s tímto zprvu nadějným omylem povstali i padli.

Zastíněny gigantickým střetem sovětského impéria s impériem klasického kapitalismu však již asi 150 let paralelně fungovaly skutečné socialistické subjekty, které dokázaly přežít všechny režimy -- jsou to výrobní družstva! A obecně lze říci, že každý samosprávný podnik fungující dle družstevního principu je socialistickým, poněvadž v něm neexistuje kapitalistické vykořisťování! Všichni zaměstnanci zde kromě tradičně diferencované mzdy (zahrnuté v nákladech) dostanou i spravedlivý podíl ze zisku -- a to z jeho finanční i investované části (v penězích respektive v kuponech apod.), a stávají se tak i skutečnými spoluvlastníky svého podniku!

Těchto aspektů si již dávno všímali socialisté nebolševičtí. Někteří psali o "družstevním socialismu" a jeho klasickou formulaci vypracoval Ch. Gide, který v roce 1898 vyhlásil svůj stoletý "program socializace" a vzniku "družstevních republik". Ve Francii patřil k významným propagátorům výrobního družstevnictví -- "státních dílen" i L. Blanc.  Německu se o zakládání "výrobních asociací zasloužil zejména F. Lassalle. Ve "výrobních sdruženích" dělníků, budovaných za pomoci státu, mnozí spatřovali nový společenský řád. Teorie "družstevního socialismu" přežívá dosud v různých modernizovaných formách a modifikacích. Český sociální demokrat A. Hampl vyjádřil tyto ideje roce 1930 (na XVI. Sjezdu ČSSD) následovně: "Socialism, toť v podstatě problém zvýšení výroby a spravedlivé distribuce statků... Když se mluví o socialisaci, je nutno tento požadavek definovati jako snahu o právní a hospodářskou změnu majetkového a výrobního procesu, tak, aby každý, i ten poslední dělník, měl vědomí, že pracuje na svém, ať již tato kolektivita je vyjádřena jakoukoli formou družstevní; když si uvědomujeme, že socialisace je naším heslem, tedy onou nebezpečnou cestou, která ohrožuje nepřátelské posice, pak si musíme uvědomit, že ne závist, ne nevraživost musí býti hnací silou, nýbrž hluboké přesvědčení, že dosavadní mzdový systém je v nesouhlasu s demokracií, s kulturní a mravní úrovní dělnické třídy."

Za klasický příklad, naznačující hlavní směr postupu, lze považovat slavnou severošpanělskou Mondragonskou družstevní korporaci (Mondragon Corporación Cooperativa). "Vznikla v chudé části Baskicka v r. 1956 z krachujícího podniku na výrobu petrolejových vařičů. Družstvo mělo 24 zakládajících členů. V r. 1959 mělo družstvo s obchodním jménem FAGOR 170 zaměstnanců -- členů družstva a nově postavenou továrnu. V r. 1960 založilo vlastní banku (Caja Laboral Populár), která se brzy mohutně rozrostla a v r. 1994 měla po celém Španělsku 229 poboček, financujících nejen družstva, ale poskytujících finanční služby nejrůznějšího druhu. V r. 1968 bylo založeno dceřiné spotřební družstvo EROSKI, dnes obchodní skupina, zahrnující supermarkety, autoservisy, cestovní kanceláře atd. O dva roky později se připojilo LAGUN-ARO, družstvo služeb sociálního zabezpečení (členové družstev jsou posuzováni španělskou legislativou jako soukromí podnikatelé a neměli tudíž nárok na sociální a zdravotní pojištění od státu; proto si založili pojišťovnu vlastní). V roce 1974 družstvo vybudovalo vlastní výzkumný ústav (IKERLAN), má vlastní střední i vysokou školu a vlastní systém výchovy zaměstnanců. Mandragonská družstva mají dnes své dceřiné podniky -- v Číně i v České republice, vytvořily komplex, který zabezpečuje zaměstnance -- členy družstva -- takříkajíc od kolébky až do hrobu a který přežil střídající se režimy ve Španělsku dodnes." (Prof. Ing. Zdeněk Hába, DrSc. a kolektiv: Hospodářská demokracie v praxi. Jak funguje zaměstnanecká participace?).

Směr dalšího postupu je zřejmý a je jím maximální politická, ekonomická i legislativní podpora dalšího rozvoje družstevního vlastnictví ve všech ekonomických odvětvích i subjektech včetně transformace zkrachovalých kapitalistických subjektů na družstevní. Toto spolu s rozsáhlou osvětou by mělo být ústředním a prioritním programem socialistických stran.

Opravdu tomu tak je? Například ústřední komise ČSSD pro družstevnictví, jejímž garantem je předseda ČSSD, se za dva roky ani jednou nesešla... (Všeobecně nízká úroveň politické etiky i kultury v České republice ovšem plyne i z posttotalitních aspektů). Není ani divu, když se program ČSSD v kapitole Socialismus "pyšní" Kautského pavědeckým a absurdním citátem z roku 1918: "...přesně vzato, není však socialismus naším konečným cílem, neboť tento spočívá v odstranění každého druhu vykořisťování a útlaku, zaměřeného proti jakékoliv třídě, straně, pohlaví nebo rase. Kdyby nám bylo prokázáno, že osvobození proletariátu a lidstva by se dalo dosáhnout na základě soukromého vlastnictví výrobních prostředků, pak bychom museli socialismus hodit přes palubu, abychom se ani v nejmenším nevzdali svého konečného cíle....."

Rostoucí koncentrace socialistické ekonomiky v kapitalistické společnosti bude mít blahodárné důsledky i pro příslušné regiony a faktor skutečných společenských zájmů, sociální spravedlnosti a solidarity postupně vytěsní prvky i důsledky korupční kapitalistické živelnosti a liberálního individualismu i s jejich vysoce negativními důsledky pro společnost či mezinárodní vztahy.

Socialistická demokracie

Rovněž tato teze je klíčová. Vychází z faktu, že v nynějším systému buržoazní demokracie mají politické a veřejné funkce povahu lukrativních koryt (obhajovaných mantrou, že má-li zde fungovat elita, musí být i elitně ohodnocená), což je ideální prostředí umožňující nástup k moci dravým a bezcharakterním kariéristům.

"Socialističtí" politikové, kteří svými zákony, předpisy a normami určují chování občanů od kolébky až do rakve a nařizují, jak si budou řešit své osobní, rodinné, pracovní a další problémy, jsou postupně od drtivé většiny těchto občanů oddělováni svými koryty, byrokratickým aparátem a posléze i ochrankami, a nakonec jim i existenční občanské problémy připadají abstraktní a nicotné.

Cílem socialistické demokracie je tudíž odstranění bezcharakterních, zkorumpovaných a nekompetentních politiků-kariéristů, vykonávajících svěřené funkce často i proti skutečným zájmům svých voličů a občanů, a jejich nahrazení osobnostmi čestnými, skromnými, velkorysými, odborně kompetentními a oddanými ideji socialismu!

Navíc současná "...zastupitelská demokracie je v první řadě konsensuální reprezentací kapitalismu neboli toho, co bylo dnes přejmenováno na 'tržní hospodářství`. To je příčinou její strukturální zkorumpovanosti," (slovinský filosof Slavoj Žižek). Simultánním cílem tudíž je i o oddělení politiky a ekonomiky, tzn. odstranění nynější zájmové i finanční provázanosti politiků a podnikatelské sféry, ať již přímé nebo přes lobbisty.

V knize Stát a revoluce definoval Lenin následující 4 atributy socialistické demokracie, které lze (v aktualizované podobě) považovat za výchozí i nyní: všichni vyšší i nižší státní úředníci musejí být demokraticky volitelní i odvolatelní kdykoli; zrušení peněžních výsad a výdajů na reprezentaci těchto úředníků; oproštění jejich funkcí od všeho, co jen trochu připomíná privilegovanost a "přednostování"; všichni vysocí i nízcí státní úředníci musejí pobírat "obyčejný" dělnický plat!

Demokratická volitelnost a odvolatelnost kdykoli znamená i absolutizaci voličských preferencí tak, aby o volbě každého kandidáta rozhodovaly výlučně hlasy voličů; a současné zavedení flexibilních pravidel pro odvolání těch, kteří selhali (což lze v praxi realizovat tak, že o odvolání by mělo rozhodovat vnitrostranické referendum strany, která provinilce nominovala). Bolševik Lenin ovšem logicky "zapomněl" na veledůležitý atribut pátý, kterým je zavedení skutečné tudíž přímé demokracie na celostátní, regionální i místní úrovni a současně i ve vnitrostranické praxi socialistických stran.

Pokud jde o výsady, pak by volení či jmenovaní socialističtí poslanci i ministři a zastupitelé měli zásadně užívat pouze stejných "výsad" jako všichni ostatní zaměstnanci, což mj. znamená zrušení poslanecké imunity. Nicméně úkony trestně-právního řízení by až do vynesení pravomocného rozsudku nesměly obviněnému poslanci bránit v účasti při jednání parlamentu, a současně lze připustit radikální zkrácení veškerých procesních zákonných lhůt, které by v tomto případě bylo jedinou "výsadou".

Komplikovanější je to zdánlivě s oním "obyčejným dělnickým platem" pro vyšší i nižší státní úředníky. Lenin mínil -- a ještě poněkud byrokraticky (nebo spíše populisticky?) -- postrevoluční fázi (a jeho návrh nebyl nikdy realizován), avšak evoluční praxe by měla korespondovat s realitou. Poněvadž zásada socialismu zní "Každý podle svých schopností -- každému podle jeho práce!" připadá logičtější, aby socialistický poslanec po dobu svého mandátu pobíral, kupříkladu, průměrný plat ve státě (aby nežil mimo ekonomickou realitu drtivé většiny občanů) -- samozřejmě s úhradou všech nezbytných výloh souvisejících s výkonem jeho funkce. Při skončení mandátu by mu pak byl zbytek standardního poslaneckého platu doplacen.

Je však nutné zdůraznit naprostou dobrovolnost všech socialistických počinů! Tím se zároveň demaskují mazaní "socialističtí" kariéristé, kteří podobné projekty s vážnou tváří zastávají či dokonce navrhují s potměšilým vědomím, že jim je buržoazní opozice smete se stolu! Skutečným socialistům přece nikdo nebrání, aby šli -- i v rámci stávající legislativy -- sami příkladem!

Socialistické straně dnes nic nebrání, aby sestavila kandidátky dle vlastního přesvědčení, ale do sněmovny vyslala osobnosti zvolené výhradně dle preferenčních hlasů voličů; což lze realizovat např. prostřednictvím individuálních rezignací kandidátů na (formálně) volitelných místech, ale s nižším počtem preferencí! Socialisté, kteří se domnívají, že výše jejich poslaneckého platu je nemorální, mohou jeho neetickou částku vrátit státu apod. Poněvadž funkční evoluční náboj má jedině ušlechtilý pionýrský příklad, lze eventuální legislativní aplikaci očekávat teprve po masovém rozšíření takové iniciativy.

Socialistická vnitrostranická demokracie

Realizace celospolečenské socialistické demokracie je vedle socializace ekonomiky další historickou rolí socialistických stran, které musejí ony čestné, skromné, velkorysé, odborně kompetentní a ideji socialismu oddané osobnosti vyhledávat, koncentrovat, nabízet voličům a prosazovat do establishmentu. Navíc -- již kvůli věrohodnosti i realističnosti projektu -- socialistické strany musejí socialistickou demokracii implementovat především ve vlastní vnitrostranické praxi!

Dějiny socialistických stran navíc charakterizuje závažný úpadkový trend, projevující mj. i volbou zcela nekompetentních stranických vůdců. Bolševická "avantgarda" SSSR si ve  fázi, kdy jí šlo o politickou existenci (i existencí impéria) zvolila za "vůdce" přestárlého a umírajícího Černěnka. Čeští bolševici si ve stejné fázi zvolili zcela neschopného Urbánka. Ale i ČSSD -- volbou mladého, nezralého a (již z hlediska jazykové nevybavenosti) nekompetentního S. Grosse za svého předsedu potažmo premiéra ČR -- rovněž potvrdila existenci tohoto alarmující problému. který je ovšem jen špičkou ledovce.

Lze s téměř stoprocentní jistotou říci, že kdyby např. o generálním tajemníkovi KSSS rozhodovali členové strany, že by nikdy polomrtvého Černěnka svým lídrem nezvolili. Systémově se tak jedná o totální selhání zastupitelské vnitrostranické demokracie. Ta vcelku bezchybně funguje v heroické fázi socialistické strany, kdy jsou volení funkcionáři i řadoví členové terčem perzekucí. Jakmile se však socialistická strana stává parlamentní, infiltrují ji kariéristé a zastupitelská demokracie začíná selhávat. Boj o stále lukrativnější koryta se za potlačení vnitrostranické diskuse postupně mění ve hru bez pravidel, ve které ti skromní a čestní zákonitě prohrávají a postupně vzniká klientský až mafiánský systém. Tito "socialisté" se zároveň stávají i smutnými "hrdiny" klasické konzumní společnosti.

Západní socialistické strany neprošly dekadentním bolševickým obdobím, takže jsou i odolnější. Nicméně trendy jako pokles členské základny, zánik stranických deníků (jako podmínky vnitrostranické diskuse potažmo demokracie), vylučování "nekonformních" osobností (G. Galloway), odchod osobností žádajících sociální spravedlnost (O. Lafontaine) a neschopnost přijít s reálnou a optimistickou vizí budoucnosti, signalizují dekadenci i odcizení se zájmům masívního kvóra nebohatých či sociálně slabších voličů, jejichž zájmy socialisté slibují hájit. To vše logicky ústí ve zdánlivě nevysvětlitelné volební porážky. Socialistické strany se navíc z původních kulturních subjektů fakticky mění na podnikatelské společnosti zaměřené zejména na finančně stále nákladnější volební kampaně. Např. ČSSD již na barnumské kampaně vyhazuje ročně v průměru stamiliony, ale její vnitrostranická "akademie", která by měla vychovávat stranickou socialistickou elitu, za dvacet let nevyprodukovala jediného absolventa...

Tato situace volá po zavedení a kultivaci vnitrostranické demokracie přímé, spočívající nejen v zavedení přímé volby funkcionářů všech úrovní včetně kandidátů do všech společenských funkcí, ale i v plebiscitu (vyhlašovaném shora i zdola) o všech vnitrostranických problémech od personálních přes rozpočtové až po programové. Přímá vnitrostranická demokracie je samozřejmě i podmínkou pro demokratické odvolávání socialistických politiků v exekutivě, legislativě a samosprávě, kteří nějak selhali.

Přímá demokracie však může fungovat jen za skutečné vnitrostranické diskuse zahrnující všechny relevantní aspekty a informace o tématu hlasování; za permanentní diskuse probíhající v horizontální i vertikální rovině a naprostou podmínkou toho je (i v době internetu) existence necenzurovaného stranického deníku! Příčiny zániku těchto tiskovin jsou zřejmé: přestaly být platformou otevřené diskuse o skutečných vnitrostranických i společenských problémech a staly se PR tiskovinami stávajících stranických vůdců a jejich klientů; tudíž bezcenné, ztrátové a neprodejné. A poněvadž zákonitost, že bez diskuse není demokracie, platí pro nesocialistické strany, finančně průchodným řešením by tudíž byl veřejnoprávní deník s autonomními přílohami všech relevantních politických stran.

Socialistická ideologie a kultura

Socialistická ideologie a ateistická tradice socialistického hnutí stojí především na ideách humanismu, osvícenství a vědeckého materialismu. Respektuje přirozeně i veškeré funkční etické zásady vzniklé na religiózní bázi, ale oproštěné náboženských mýtů a pověr. Skutečně humanistický světový názor potažmo program však může spočívat pouze na vědeckém a objektivním chápání veškerého jsoucna - od člověka až po kosmos.

Neznáme smysl naší existence, nevíme odkud a kam jdeme, dokonce jsme zatím ještě nezjistili nakolik je život ve vesmíru běžný, či zda naše planeta, obydlena lidskými bytostmi, nezáří v kosmu jako drahokam nepředstavitelné ceny. Pokud se ale -- oproštěni od subjektivního religionismu a vedeni pouze úctou k pravdě -- podíváme co nejhlouběji do minulosti a rovněž pohlédneme do nejvzdálenější budoucnosti, naše poslání se jeví stále zjevnější: je jím udržení života, neustálý technologický i etický rozvoj společnosti a její pozitivní expanze do makro- i mikro-kosmu.

Socialistický humanismus pak obecně znamená všechny kroky vedoucí ke zdravému etickému, sociálnímu, politickému, ekonomickému, technologickému i ekologickému rozvoji člověka i společnosti a současně úsilí o potlačení či odstranění jevů v tomto smyslu škodlivých.

Posláním socialistické kultury by měla být všeobecná kultivace lidské bytosti i společnosti, rozvoj všech pozitivních a perspektivních vlastností a aktivit včetně kultivovaného odhalování a řešení veškerých rizik, a - v hluboké úctě k pravdě - rovněž hledání a předávání optimistické víry ve velkolepý smysl existence lidské bytosti i naší civilizace.

Vytisknout