Proč věda nenachází společnou řeč s mimovědou?

19. 5. 2009 / Miloš Dokulil

Celou už pár měsíců probíhající vzájemnou mailovou debatu odstartoval jeden můj příspěvek do BL. I když nám zatím dialog nevyšel, chci se případným čtenářům BL svěřit s tím, jak někdy z oboustranně upřímně míněného pokusu o dialog jsou nakonec jen dva dialogy. Přitom jsme měli oba na mysli fakta, potřeby lidského nitra, ale i kompetence v diskutovaných otázkách, ne-li také esoteriku, transcendenci, možnou ošidnost výrazu "materialismus", ale také problém, kdo z nás dvou myslí nejspíš jen zvláštně "omezeně", ač otázky jsou hlubší a širší...

1. Prolog k dialogu, z něhož se staly dva monology

Nestalo se vám nikdy, že si najednou s někým začnete vyměňovat názory a ačkoliv v tom pokračujete, cítíte, že je to pořád, jako když hrách na stěnu hází? Zdá se, že tu je oboustranná snaha tomu druhému něco zcela jasného a zřejmého předložit k přitakávající úvaze, a přitom přesto k vzájemnému porozumění nikterak nedochází? Kde asi je zakopán ten příslovečný pes? (Napíšu teď "veřejný webový dopis"?)

V jednom takovém konkrétním případě se mohlo nejdřív zdát, že snad pisatel těchto řádků je vnímán svým mailovým adresátem jen jako nepochopitelně málo oceňující alternativní pojetí některých problémů současné vědy . Doprovodně se pak k tomu brzy přibalilo, že asi -- zrovna tak nevysvětlitelně -- nedoceňuji subjektivní potřebu člověka zušlechtit vlastní život jeho "spiritualizací". Dokonce snad to bylo druhou stranou vysvětlováno jako pravděpodobný nedostatek respektu k niternému životu jeho převáděním výlučně jen na jeho vnějším způsobem doložitelné projevy.

Netroufám si to moc přirovnávat k tomu, jako bych snad byl sám údajným stoupencem objektivizovaně se prezentujícího behaviorismu, zatímco můj kritický protipól by byl jaksi nějak citlivým apoštolem tajemstvím obestřeného a meze představivosti překračujícího duchovna. Bylo nám ovšem oběma rychle jasné, že každý zpíváme podle zcela odlišné partitury. Mně osobně vrtalo od samého počátku v hlavě, co asi člověka může často -- ne-li navíc časem stále úporněji -- utvrzovat v ujištění, že už je tak daleko ve svém poznávání světa a života a jeho hodnot, že se svým vlastním přesvědčením již zřejmě přistál v konečném přístavu. Že je definitivně u kýženého cíle . Že už není co případně revidovat, anebo aspoň prověřovat. Že ani už není třeba o ničem uvažovat znovu jako o potenciálně problematickém principu či přístupu k němu.

Lze samozřejmě odkazovat na rozdílné předpoklady k možnému nutkání zvažovat nosnost vlastních představ a soudů. Jenže co když budeme hned počítat s tím, že si spolu vyměňují názory dva vzdělaní lidé? Proč se může stát, že z pohledu obou partnerů dialogu vlastní stanovisko je přece racionální a neprůstřelné , zatímco ten druhý nejenže je na omylu, ale tvrdošíjně přehlíží možnost (ne-li potřebu!), aby své názory podrobil žádoucí revizi? Takže se sice jiskří, ale zcela naplano. Je obtížné zachovat chladnou hlavu a vzájemně se neurážet.

Měl bych ještě dodat, že v té časem rozvětvené polemice nejdřív mezi námi nepadlo ani slovo o náboženství. Jako kdybych já sám měl v očích svého oponenta jenom jaksi pohodlný a nepochopitelně zjednodušený pohled na svět. Tím, že si jej snad vysvětluji redukcionisticky; tedy s jakousi realitě neodpovídající prostoduchostí . Nechtěl bych ten následující text pojmout jako nějakou kontroverzi prošpikovanou třeba navíc citáty kterékoli z obou stran vnímaného sporu. Nemyslím si totiž, že tu je na prvním místě v tom sporu okamžitě, jak se věci mají. Nejde asi o to předložit sebedůvěřivě čtenáři k rozhodnutí, kdo mezi dvěma lidmi má pravdu. O pravdě či jejím stupni nerozhoduje hlasování, ani kde se o ni usiluje, ani kým může být autoritativně zaštítěna. Zajímavější, účelnější a prospěšnější je pokoušet se odhalit, kde (a proč asi) pramení ono vzájemné nepochopení věcného jádra otázek , které si v dobré víře dvě strany sice nastolí, ale následně pak místo jednoho dialogu máme na scéně dva monology. A místo možná nepohodlné odpovědi přehršli dalších otázek. Zrovna tak jako třeba v nejednom parlamentě. Anebo mezi partnery v rodině, když po rozdílném jejich psychickém naladění i nevinné slovo je najednou šrapnelem a začíná názorová bouřka. (Ale zrovna tak třeba na půdě vysoké školy, kdy dospívající student je ještě plný svého vidění souvislostí ve světě kolem i v sobě samém. Vypadá to, že "diskutuje", ale přitom kupí ze svého zorného úhlu jen ty své -- čerstvě zakonzervované a jakoby pro vnější svět nové -- problematické námitky vůči obecně přijímaným stanoviskům; a už proto se hned drsně liší "od stáda", jímž zřejmě opovrhuje. Příznační zlí jazykové by řekli, je v tom je i špetka exhibicionismu.)

2. Předběžně o lidském nitru jako kritériu vlastního směřování

Zpravidla se opakovaně vedou úvahy na téma slučitelnosti vědy a náboženství, ne-li dokonce o možném vzájemném jejich "partnerství". Přitom není ovšem vyloučeno, že jsou mezi námi lidé, kteří jako kdyby byli verbálně kritičtí vůči církvím, ale zároveň jsou také nasršeni vůči vědě. Pak i vědě vyčítají její "úzkoprsost" a "zkostnatělost", protože snad nedokáže být dostatečně "otevřená" vůči alternativně jí konkurujícím (i když zároveň menšinovým) názorům. Není nutně hned vidět, že také tento druhý možný názorový proud zvažující nosnost vědy mívá až příliš často své cudně skryté náboženské podhoubí .

Na rozdíl od církví, které v prostředí evroamerické civilizace vesměs v posledních desetiletích hledají nějaký modus vivendi (způsob soužití) s vědou, ten vůči vědě -- ale nejednou jedním dechem také verbálně vůči církvím -- skeptický názor jako kdyby přízračně souvisel s náboženstvím, i když to takto na první pohled hned vypadat nemusí. S modelovou situací náboženských sekt počínaje 16. stoletím má tento postoj společné to, že se cítí být ohrožen většinovou společností a její organizační strukturou a svézáchovně se utíká jako kdyby do jediného stánku všech možných jistot, a tím je lidské nitro . Bez ohledu na to, jaká ta většinová společnost opravdu je, to ona předem uchovala některé kulturní předpoklady k vnější podobě tohoto negativně (ne-li negativisticky) zaměřeného protestu. Během posledního půl století se takto nemálo výrazně nabízí ať už myšlenkově přitahující tajemně se prezentující svět Orientu (od "meditačně" nastražené jógy po esotericky kabbalu), anebo zrovna tak smysly oslepující prezentace a ohlušující rytmy techno-hudby. Přitom obé je vně zájmu o současný vědecký výklad světa a života v něm. U obou zrovna zmíněných alternativ jako kdyby důraz byl na individuální prožitek okamžiku (děj se děj jinak cokoliv).

3. Zakopneme hned o příslovečná "fakta"

Začneme-li nejdříve zvažovat teoreticky, pak žádná čistá, a takto nesporná fakta neexistují. Rozmanitý obraz o téže jinak skutečnosti dostaneme, pokud ani výběr dominantních jevů a procesů nedokážeme podřídit týmž standardům. Už ta "fakta" jsou fakticky interpretacemi ! Co a proč má být vnímáno jako "fakt", je zčásti odvislé od zkušeností, ale i zájmů toho, kdo je pořizuje. Toho, o čem může zodpovědně rozhodnout osobní volba, není nějak mnoho. Pokud jde o poznatky, pak o relevantnosti jejich většiny nerozhoduje jedinec. Navíc, většinu poznatků bereme jaksi na úvěr. Spoléháme se na intersubjektivně doložené testy jejich oprávněnosti. Nejednou jako kdyby nám mohla stačit autorita těch, kteří nám něco jako fakta sdělují .

V tzv. přírodních vědách lze sice někdy shora přibrzdit vývoj, ale zároveň v nich automaticky "nic není svaté" (při respektu k "tvrdému jádru" jednotlivých věd). Překonané principy a koncepce přestávají v nich hrát jakoukoliv roli . V humanitních disciplínách situace je nemálo složitější. Už proto, že více než na nějakých přímých "faktech" staví mnohem více na interpretaci akumulovaného materiálu; navíc s nepřehlédnutelným respektem k tradici, která ve fondu těchto oborů zůstává. Pokud pak přejdeme ještě na tenčí půdu, třeba společensky deklarovaného světového názoru nebo přímo náboženské víry, pak musíme počítat s relativně nedotknutelnými zdroji , navíc dogmaticky zaštítěnými. Předmětem kritiky se může stát jen konkurenční víra, jež tu vlastní nějak ohrožuje. Kritika do vlastních řad je nebezpečná, protože nejednou vedla k rozštěpení náboženské instituce na vzájemně si konkurující frakce. Čím je nějaká názorově se tmelící frakce menší, tím tvrdší vnitřní sebekázeň potřebuje, aby vůbec přežila. Nejednou ji drží nad vodou autorita nějaké navenek charismatické osobnosti víc než zásady, které zrovna hlásá. Zásady je nutné doprovodit pravidelnými kultickými aktivitami, aby instituce žila a udržovala si mezilidsky přitakávající rozměr. Je také naprosto nutné udržovat tradici vlastní výlučnosti. Spolu s tím se sugeruje, že členové společenství skrze svého čelného představitele jako jisté privilegium vědí, jak velice se vymyká běžným testům, s čím vším transcendentním jsou díky svému učiteli spojeni.

Pokud tedy teoreticky připustíme, že už případná fakta jsou jistými interpretacemi, pak prakticky jakmile jednou máme pro cokoliv nějaké pojmenování, už jako kdyby tím automaticky byla zaštítěna existence pojmenovaného , a jeho puncovaný výklad. Není nutné, aby představa o pojmenovaném subjektu či předmětu byla přiměřená. Přiměřená s čím, že? S realitou? Představy, i neadekvátní, mohou žít svým jakkoliv provizorním životem. Právě proto, že představy o všem odtažitém nebo rozumově přímo nepostižitelném budou subjektivně stěží převoditelné do intersubjektivní jazykově vyjádřené komunikace, obejdou se bez jazykového přetlumočení a zůstanou zřejmě spíše nějak individualizovaně v obrazné konkrétnosti (v rámci "1. osoby") než intersubjektivně ve výslovné a pojmově abstraktní podobě (pro přesah vůči "3. osobám"). Také si lze vypomoci neadekvátními terminologickými výpůjčkami (telepatii nese zvláštní "energie") či odkazy na analogie (paměť počítače a člověka). I fikce nebo dokreslující legenda může navenek vypadat jako důvěryhodně podložená; stačí že se takto šikovně a angažovaně prezentuje. Pokud má navíc znaky nějaké "tajemnosti", bude i neprůkazné sdělení imunním vůči šťouravým pokusům o případnou analýzu . Pokud navíc bude prezentováno "tajemné" zároveň jako existenčně povznášející, ne-li životně spásonosné, pak jakýkoliv pokus o debatu o takové tématice může být považován za nešetrný, ne-li osobně urážející. Zároveň případná pochybnost nad určitou mystikou přichází zřetelně zvenčí, od nepoučeného a milostí toho speciálního "poznání" nevybaveného , takže pro vyznavače předem má znaky, které automaticky diskvalifikují potenciálního agnostika či skeptika. Takže ani zřejmě nestojí za to se takovou "nepoučenou" kritikou zabývat...?

4. Síla osobního přesvědčení modifikuje kompetence v očekávaném dialogu

Jakmile má někdo ještě před chystanou scenérií dialogu osobní jistotu, že už je majitelem "Pravdy" (či poselství, nebo vnuknuté milosti o ní), stěží připustí, že by měl o té své jedinečné "Pravdě" (o svém podílu na Tajemství) pochybovat. Tomu se nelze divit. Svými pochybnostmi agnostik či skeptik přece dává pouze najevo, jak hluboce zůstal (že by jen zatím?) v temnotě před jasnými doklady zázračna a nepochopitelna. Na vyšší úrovni osobního přesvědčení o transcendentních hodnotách , jejichž je stoupencem, stává se vyznavač jedinečné Pravdy nejednou fanatikem. Kolem sebe pak všude vidí "hříchy světa", zatímco sám je v záři svého "vnitřního obrácení" vůči zlu i myslitelným pochybnostem imunním. Bývá tu častým korunováním té Pravdy, že smysl života vidí její naplňovatel paradoxně až mimo hranice tohoto života. --- V politické oblasti pak i metafyzicky neutrální člověk jako "ideální" poslanec hlasuje nikoli pro názor, ale za svou partaj; a tedy za hranicemi jen formálně zvažované věci. Ve vypjaté podobě bez ohledu na zjevnou míru iracionality je schopen bez přemýšlení o dosahu činů zabíjet jiné (hnutí Taliban) nebo i sebe (třeba v komunitě "The Heaven's Gate").

Kupodivu náš "vyznavač" si automaticky neuvědomuje, že prezentuje jako objektivní -- a tudíž nesporný -- fakt pouze své subjektivní přesvědčení , které ve své přímé podobě není automaticky ničím jiným "kryté", než vlastní osobní jistotou o tom, co a jak je "správně". Co a jak má plnit roli objektivních poznatků, je suplováno nedotknutelnými jistotami, s nimiž případně jejich hlasatel propojuje nároky další. Takový vyznavač Pravdy (o níž se pochopitelně nepochybuje!) má samozřejmě své zcela jedinečné životní zkušenosti, se ztrátami a nálezy, jež přes svou individuální ojedinělost stěží budou absolutními měřítky pro jiné lidi. Přesto právě ten povzbudivě iritovaný osobní cit pro pravdu jako kdyby dodával vlastnímu vědomí takto vybaveného diskutéra jakousi suverenitu do případné debaty . Ten pak nemůže nevidět v tom druhém než leda nepochopitelně "slepce", pokud zůstávají názory vzájemně nesdílené. Rychle se na straně toho suverénně vidoucího dostavuje skepse a lámání hole nad tím druhým, zřejmě nějak zatíženým zjednodušeným modelem života (jak to údajně prezentuje zrovna ta oficiální věda).

Obě strany takto prezentované debaty zcela zjevně jsou přesvědčeny o tom, že vinu na tom, že diskuse se nehýbá z místa, nese právě ta druhá strana! Přitom o své dobré vůli předkládanou argumentaci vzájemně zvažovat jsou si jisti oba. Problém pak vyvstane s katastrofickou rychlostí tehdy, když oficiální vědu respektující strana zpochybní relevanci intersubjektivně nesporně nedoložitelných dohadů , vnímaných ovšem tou druhou stranou jako průkazná a nevyvratitelná "fakta". Pokud oba názorové tábory nepřijmou stejná kritéria k uznání relevance předkládaných fenoménů a týž výkladový klíč k nim , nemůže debata pokročit z místa, kde se zasekla. Nemusí být hned vidět, že už nejde o to, kde je pravda (nebo kde je jí snad větší díl). Že dramatičtější problém je už v tom, jak vůbec se dospívá k objektivním (byť nikoli nutně absolutním) poznatkům . A zdalipak nemá být jako "objektivita" prezentována čistokrevná subjektivita, osobní přesvědčenost jistých autorit, a to třeba i navzdory obecně ustálenému -- a o vědu přiměřeně opřenému -- pojetí světa a života? (I když s přihlédnutím k tomu, co by mělo být vydáváno za racionálně stabilizovanou jeho tresť, stěží vypadá na přijatelné doporučení. Jakmile připustíme, že současná špičková věda je nevýslovně nenázorná , jako kdyby už proto -- zcela neomluvitelně -- předem ztrácela nárok být porovnávána s čímkoliv, co přichází mezi nás jaksi "alternativně", "z levoboku", se zjevným bohatstvím metafor, legend a sugestivně působícího doprovodného slova. Pak mluvme o argumentační síle tvrdé vědy!)

Ta názorová strana, která zpochybňuje poznatky "oficiální" vědy, může přitom vypadat jako na první pohled "liberálnější". Copak nevyzvedává jako poznatky ta jedinečná zjištění, k nimž překvapivě dospívají projekty realizované mimo "hlavní proud"? Nesmí zřejmě vadit, že výsledky těchto projektů nebyly potvrzeny nezávislou a nestrannou expertízou. Docela se hodí namítnout, že oficiální věda přece "ze zásady" ty alternativní výsledky ignoruje! Navíc jako kdyby bylo automaticky jistou nepřehlédnutelnou hodnotou to, že ta alternativní "fakta" jako kdyby v sobě skrývala nebezpečí pro autoritu akademicky pěstované vědy; takže další bonus!

Takže na té straně názorové barikády, kde se jako trumfy disponuje "alternativními" interpretacemi přírody, poskytuje se zároveň výhoda údajného nadhledu nad oficiální vědou , kterou lze zřejmě pohrdat, ať už pro její farizejství, anebo nedostatek odvahy podívat se na "Pravdu" zpříma. To samozřejmě automaticky neznamená, že by se alternativní tábor štítil všeho, co z vědy pošlo. Takže nejedna alternativní spekulace kooptovává do svých představ třeba nějaké vyšší dimenze, kvantové stavy, vlnění z jiných sfér, ne-li "čisté" informace bez klíče i nositele. Jen ti, kteří pojmově s těmito termíny pracují, vědí, že mezi těmi samorostlými stoupenci zázračna nedošlo k neočekávanému příklonu k exaktnosti, ale jenom k módnímu přizpůsobení frazeologie, aby působila přesvědčivě a autoritativně, a tedy také "na úrovni" (ne-li zároveň absurdně).

Snad je vidět, že už z formálních důvodů je tu vzájemně kooperativní cesta předem už z principu na obou stranách "zarúbaná". Alternativně smýšlející "liberál" považuje svá tvrzení za nevývratná a jsou víceméně apriorně tabu. Nepřipouští zpochybňování žádných svých tezí a jeho poznatkové zdroje jsou pro případnou kritiku nedotknutelné. Sice může dát najevo, že stojí o konfrontaci, ale diví se, že může někdo považovat ty tzv. alternativní přístupy jen za neobratný pokus oprašovat dřívější a už vědou odmítnuté představy. Copak nás oficiální věda záměrně nenechává v nevědomosti o všem tom, co nás zjevně přesahuje?!

Jinak řečeno: Stoupenec "alternativních" přístupů k interpretaci reality sice vyzývá k intersubjektivnímu dialogu, ale zůstává přitom neustále schován za zdí svých osobních jistot, dozajista nesnadno získaných (ale jen fiktivně prověřených). Pokud dostane jako nabídku popřemýšlet o čemkoliv ze současných poznatků vědy, jako kdyby to bylo jednostranné, dílčí, a pouze "vnějškové", nepostihující "podstatu"...

Místo dialogu dva monology. Místo vstřícné cesty jejich mimoběžky. Všimnu si teď několika konkrétních uzlů, které se nemohlo podařit rozetnout...

5. Jako kdyby šlo o statut vědy, a vyklubala se z toho "esoterika"

Je asi zbytečné zmiňovat se třeba o tom, že v té shora zmiňované diskusi jsme nenašli společnou řeč ani třeba nad tím, zda je faktem současné globální oteplování, anebo již příští potenciální ochlazování. Co zavání institucionálně posvěcenou vědou, jako kdyby už tím to bylo nedůvěryhodné a předem podezřelé. Ne že by věda hledala cestu ke stále adekvátnějšímu výkladu světa snadno a bez nepřesností, přičemž je nepřehlédnutelně nucena kácet nejednu ze svých dosavadních jistot. Ale copak se věda snaží o takový výklad světa, z něhož by se zároveň vyklubalo celostní pojetí smyslu života? --- A už jako kdyby každý přitakávač k závěrům vědy byl automaticky diskvalifikován. Jako kdyby byl stižen prazvláštní slepotou. I když sice touží po uspokojivé světonázorové orientaci, přesto ale jako kdyby si přitom počínal pošetile, protože zůstává jaksi jenom "venku", na povrchu věcí a bez jejich vzájemných (a "hlubších", ne-li "spirituálních") souvislostí. Protože prý takto prostoduchý naivka hledí -- metaforicky -- jenom na přízemní hemžení housenky, nikoli na zázračnou metamorfózu kukly v motýla...

Bez dalších okolků přejdu k té problematice "duchovní", neboť do ní posléze a velmi rychle naše vzájemná debata vyústila. Snad to bude poučné i pro čtenáře těchto řádků. Budu konkrétní, i když chci zůstat neosobní. (Svého názorového konkurenta uvedu iniciálami "AB", sebe "MD"; případné uvozovky budou mé, neboť půjde o mé vidění souvislostí.)

Velmi rychle jsem poznal, jak se nám oběma -- díky ABovi -- rychle jakýkoli problém zúžil na autoritu osobnosti, která to či ono pak zaštíťovala, nikoli na to, oč mělo jít věcně . Takže až příliš brzy jsem byl mezi řádky vyzván k tomu, abych uvážil význam "cesty Mistrů". Měl bych se přiznat, že také mě texty spojované s některými dávnými mysliteli ať už evropské antiky nebo Blízkého i Dálného Orientu již v gymnaziálním věku uchvacovaly a stále i dnes přitahují. Jenže tady měli být těmi intelektuálními trumfy mnozí lidé naší současnosti, ne-li žijící mezi námi a mající možná na tisíce nadšených a věrných stoupenců. Nechci mapovat celý současný terén této tzv. "esoterické" scény. Proč jsem dal tu esoteriku do uvozovek? Protože už tady, v té terminologii neumím být jen nestranným papouškem. Přece "esoterickým" by mělo být zřejmě (podle dávné tradice) hluboké a dalekosáhlé a jen vybraným lidem dostupné vědění o jinak pro většinu lidí záhadných otázkách lidské a vesmírné existence? Přitom pokud bychom zašilhali do antiky, tehdejší esoterika stimulovala vznik rozmanitých navenek utajovaných společenství, s důrazem na kult a fantastickými představami o jiných "světech" a rozmanitě přízračných formách nebiologického života; to všechno na úrovni kognitivních možností těch dávných časů. To koketování s tajemností a neznámem - zároveň zvláštně dešifrované mezi "zasvěcenci" -- té "esoterice" zůstalo uchováno do 21. století. A to bez jakéhokoliv přijatelného respektu k čemukoliv, co se obdivuhodného podařilo vědě zjistit přinejmenším za poslední minimálně čtyři století.

Je pravděpodobně jedno, vezmeme-li za příklad "Mistra" jméno Osho (nebo raději Ošo?), anebo Dethlefsen. Zrovna tak musí být přitažlivým pro znalce z této oblasti třeba "lovec přízraků" Hans Holzer, autoritativně komunikující přímo se záhrobím. Určitě bychom neměli vynechat významné jméno nedávné současnosti, Rona Hubbarda, který svůj "scientismus" nejdříve halil do hávu jen svérázně interpretované "vědy", ale následně vymýval mozky svých stoupenců s přísadou kultických prostředků a nemálo kontroverzních představ o lidské psychice. Všichni zrovna zmínění kromě manipulace s důvěřivými lidmi také hodně publikovali, zajišťovali si příznivce v dalších zemích, a budovali si každý z nich pověst o sobě samém jako o svého druhu "zvěstovateli" ("misionáři", "Mistrovi", ukazateli Cesty).

Všichni kupodivu jsou zároveň svéráznými "léčiteli" . Zdůrazňují potřebu léčit především psychiku člověka a vědí, že závislí a labilní lidé mají dychtivé uši. Ti hlasatelé duševního zdraví mají sugestivní slovník, koketují s názorně představitelnou -- ale realitě neodpovídající! -- složitostí struktur (třeba duševna), a nabízejí super-jednoduché (ale "super-účinné"!) recepty, jak se z osobních zmatků vymanit.

AB si zvláště významně váží Thorwalda Dethlefsena (nar. 1946). Ten hned ve své první knize poukázal na to, jak "osud" je vlastně nabízející se příležitostí k sebezdokonalení (samozřejmě že prostřednictvím Dethlefsenových rad). V jedné z dalších knih "objevně" (ale přitom psychologicky rafinovaně!) napsal, že "lidé mají rakovinu, protože jsou rakovinou"! Jako "esoterik" se opírá jak třeba o astrologii, tak o reinkarnaci, dokonce jako o prostředky therapie (!). Také se opřel o učení psychotherapeuta O. R. Schlaga (1907-1990), který zabředl do té míry do okouzlení parapsychologií, že se označil za božskou bytost (očekávající svou -- zřejmě spirituální -- inkarnaci). Přitom jako kdyby Dethlefsen odvozoval své názorové kořeny z větší hloubky; jako kdyby jeho "guruem" byl přímo Jizchak Lurje (1534-1572), nemálo známý židovský kabbalista, s nímž je spojena svérázná mystika o desíti dimenzích jsoucna a o zrovna tak mysticky působícím světle. U Lurjeho rovněž objevíme apel na možnost reinkarnace, ne-li oplodnění jedné duše duší druhou.

Nechci se odvolávat na "soudného čtenáře". Ale pro každého průměrně vzdělaného člověka by éra astrologie měla skončit ne-li hned s počátky "moderní" astronomie (se zralým Keplerem, Galileim, Newtonem), tak pak aspoň během první třetiny 20. století (s obecnou teorií relativity A. Einsteina a Hubblem zjištěným rozpínáním Vesmíru). A pokud je o reinkarnaci , pak (pokud nemáme na mysli zrovna jen její theologický význam v křesťanské zvěsti) můžeme možná mít beztrestně zcela mystické představy o životě nejméně do poloviny 20. století, zvláště pokud nás ještě neoslovil za těch svých výchozích zhruba sto let darwinismus (v propojení na závěry Mendelovy). Jakmile ale začneme sebeprostěji uvažovat o genetice a o výchozích předpokladech dalšího života tím, co takový život získá nejdříve dědičně (složeným genomem od obou rodičů), může tu hned doprovodně vzniknout otázka, co asi je lidská "duše" (když zvířata by ji měla jen po případné karmické "inkarnaci"?); a jak ta "duše" vzniká, a kdypak a odkud vzejde. Zvláště když existují také jednovaječná dvojčata, ne-li trojčata.

Tady nelze žádnou "logikou" usuzovat o více nějakých "duších", působících nějak hned po úspěšném početí v jediném oplodněném vajíčku (nebo až ve stadiu gastruly či blastuly? -- nebo ještě později? -- a pak kdy? -- a jak to víme?). Takže kdy, co, a jak -- ovšem s nějakou racionálně přijatelnou argumentací -- doplní ten hmotně se projevující buněčný svět čímsi hmotně nespecifikovatelným, a přesto existujícím a integrálně do hmotných procesů začleněným (přitom zřejmě rozhodujícím způsobem, a tedy "dominantně")? Jako kdyby se měla mezi námi znovu objevit ta "karteziánská" otázka o dvou substancích , z nichž žádná nepřipouští přijatelný výklad o jejich vzájemném působení (když tu existuje už definičně substanční propast mezi oběma, jak si všiml hned Malebranche).

Samozřejmě že nelze nikomu zabránit, aby věřil v něco absurdního (nebo aspoň problematicky vysvětlitelného). Zároveň se v předchozím odstavci objevilo to příslovečné šídlo, které nelze utajit. Je jasné, že tu je teď navíc v sázce existence duše. Lidské duše. Nechtěl jsem okamžitě zvažovat, do jaké míry jsme oprávněni nejen v duši věřit, ale ani do jaké míry si můžeme být o její existenci jisti. Chtěl jsem se u té reinkarnační problematiky omezit jenom na ty její znaky, které by měly být v civilizované společnosti přinejmenším od konce 20. století vzdělaným lidem bez rozpaků a možných nejasností jakoby bez diskuse zřejmé: člověka výchozím způsobem modelují biologicky založená "příroda" (genetická výbava) a společností nastavená "kultura" (výchova a vzdělávání). Kupodivu ani současný (14.) Dalajláma, jehož národní kultura ještě stále věří v představu převtělování, v prostředí západní kultury netvrdí ani, že koná zázraky, ani nechce nechat náhodě volbu svého možného nástupce (který by měl údajně vzejít jako jenom jeho vlastní "inkarnace" v nějakém rafinovaně "identifikovaném" předškolákovi).

6. Jazykové výrazy jako nutná podmínka ke vzniku adresné transcendence

Již výše bylo poznamenáno, že bez jazykové formy jsou jakékoliv představy víceméně vágní. To se samozřejmě může stát i tehdy, pokud již disponujeme nějakým výrazivem pro odtažité fenomény. Slova ovšem prezentují jakési výchozí znaky předznamenávající významy . Optimální je, stojí-li za slovem nějak "zhmotněná" představa, umožňující aspoň výchozí rámcovou orientaci. Pak bude zřejmě opřená o nějaké, již určitou zkušeností ve smyslech zakotvené poznatky. Proto i výchozí pohanští bohové měli nejdřív lidská nebo zvířecí těla, anebo kombinace obou. Poznatkově nedostupné procesy a vlastnosti se vyjadřovaly zástupnými názornými modely (plodnost jako věstonická Venuše, anebo později třeba jako znásobený sled prsou v několika řadách na hrudi efezské Afrodité). Snový svět se nečekaně podobal -- i když ve fantastickém scénáři -- realitě. Jako kdyby zrovna takto bylo možné přirozeně rozdělit tento náš svět na dva , ten ve stavu bdění a onen snový, jako také reálný, byť nepostižitelně; ba dokonce v přesahu života a smrti, přímo v jakémsi nedostupném "nadsvětě" nebo v obdobně nepřístupném "záhrobí" (ale paradoxně s efekty mezi námi lidmi). Zrovna tak byly v přesahu nad vědomými prostředky člověka rozmanité síly přírodní, také z praktických důvodů uctívané jako božstva, opět rozmanitě konkretizovaná a polidštěná zakomponováním do rozmanitých názorných legend. Ani monotheismus, ani představy o oslaveném posmrtném "životě" nejsou dávného data . Pokud počítáme s tím, že v lidstvu začal postupně zakotvovat artikulovaný jazyk jako prostředek komunikace (a mnohem pozdější abstrakce) teprve před dvěma sty tisíci lety, teprve až na samotném konci této poslední výrazné vývojové fáze vznikly výchozí jazykově zakotvené představy o jakémsi zásvětnu (propojeném ovšem s tímto světem a majícím zcela "materiální" kulisy, viz třeba Epos o Gilgamešovi).

Monotheistické představy nepřevládaly automaticky ani v židovské víře (byla nejdřív henotheismem), z níž víceméně převzalo víru v jednoho Boha původní křesťanství (ale v kombinaci obou i muslimská víra). Buddhismus ve svých rozrůzněných formách se velmi rychle po smrti svého zakladatele zahltil modloslužebnickými obřady a rozmanitě rozvětveným zbožštěním samotného Buddhy a "buddhovství". Jakmile můžeme cokoliv nějak nazvat, nikterak to pak neznamená, že výraz nebude žít svým nepředvídaným životem dál . Výraz "duše" žil možná dlouhou řadu desetitisíciletí, aniž přijatelně navozoval spolehlivé východisko z tohoto pozemského života do nějakých nadzemských výšin. I staří Egypťané, uhrančivě hypnotizovaní fenoménem smrti ("kratocentrická společnost", viďte?), nebyli schopni představit si posmrtnou existenci jinak než jako realizovanou v pozemsky reálných kulisách, dokonce nezbytně zajišťovaných uchováním toho těla, z něhož ten "duch" sice unikl, ale bez něhož by se zřejmě ztratil v nenávratnu. Také jedna upanišadová moudrost je poměrně nedávným projektem představ o konečném cíli života, jeho rozplynutím v individualitu přesahující (a ji likvidující) "nir-wánam". Těchto pár vzájemně rozdílných a konkrétně blíže známých "řešení" problematiky "duše" po smrti není doložitelně starší než šest tisíc let, v monotheistické blíže neujasněné podobě to nepřesahuje dvě stě let před narozením Ježíše jako příštího Krista.

Je možná jen řečnickou otázkou, do jaké míry má vůči této naznačené tradici člověk něco zcela zásadního přehodnocovat ve světle úvah třeba zrovna Dethlefsenových... (Že by výpomocně zaskočila kabbala? Nebo védy? Necítíte, jaké poselství se pro nás již chystá z vyšších dimenzí?)

7. Není ošidně zrádné také slovo "materialismus"?

Je ovšem možno říci, že kdo není zrovna "esoterik", tak je jenom -- a určitě "omezený" -- "materialista", že? Okamžitě ten, kdo takto zamává terminologií, může být na koni. Neboť přece "esoterik" zahrnuje do svého světonázoru i citlivou a lidsky úžasně svébytnou sféru duševna , zatímco "materialista" přece se svým hrubým "monismem" zcela zjevně kulhá, neschopen poradit si s rafinovaně zdvojeným světem. Copak ví, co a jak činit s evidentně existujícími duševními procesy? Jak je přijatelně integrovat do hmotného světa, když se z něho přece vyčleňují? --- Kupodivu stačí vynést jako trumf slovo "materialismus", a jako kdybychom hned měli před nosem dubletu "materialismus, anebo idealismus" , čili ideový rozštěp, sto padesát let prezentovaný marxisty jako suverénní výhybka mezi dvěma "základními" proudy filosofie. Jako kdyby v postkomunistických poměrech zcela nezvratně (už kvůli výrazivu) z "duchovní" pozice platilo, že ten "materialismus" je jenom reduktivně primitivním doplňkem něčeho, co je s ním nerozlučně v páru, a to je sféra "duchovna".

Samozřejmě něco jiného je mozek jako globálně pojatý substrát nervového systému a principiálně odlišný od něho je jeho "derivát" , tj. myšlenky, pocity, a volní orientace subjektu. Chemicko-fyzikální procesy v nervech a mezi nimi jsou dnes samozřejmě nemálo testabilní (fMRI, PET); takže jsou objektivně přístupné. Konkrétní myšlenky ve svém jedinečně vnímaném sémantickém rouše zůstávají ovšem mimo dosah "třetích osob"; jsou zaklety v té příznačné karteziánské "komnatě 1. osoby", zvenčí nevypáčitelné. Ty myšlenky (někdy dokonce "tvůrčí"; o něčem, co je zcela nové, původní, a co zatím ve vnějším světě nebylo) jsou ovšem "reálné", existují tu mezi námi, i když jsou přímo "nehmatatelné" a zvenčí adekvátně nedešifrovatelné. Nikterak to automaticky neznamená, že nám pro vysvětlování produktů činnosti mozku postačí jako jedinečná slovní protéza výraz "duše"! (Zkusme si v klidu a bez emocí připomenout dávnou středověkou zásadu s názvem "Occamova břitva"; tj. nezmnožovat entity, když to není nutné.)

Možná by mělo stačit, poukážeme-li třeba jenom na to, že a jak ovlivňuje způsobilost myslet a pociťovat, a také se rozhodovat, dostane-li se člověk pod vliv nějakých drog. Snadno sice připustíme, že s krví, která se dostává do mozku, nastávají různé chemické změny působící odlišné představy od těch, které by bylo možno zaznamenat bez takového původně vnějšího a jako jen fyziologicky působícího vlivu. Problémem ale musí hned být to, jak alkohol nebo crack ovlivní "duši": jaký je tu převodový mechanismus toho působení, a co se pak kde konkrétně v té předpokládané "duši" děje. Asi by se hodilo připomenout také to, že fenomén "já" (tedy vjemy a představy první osoby, tj. sebe sama) zůstal tradičně mezi námi jako svého druhu "kapitán lodi na kapitánském můstku". Jinak řečeno, jako kdybychom v mozku měli jaksi stabilně (ne-li i staticky) poněkud zvláštní centrum, jež drží otěže našeho směřování a udržuje zároveň údajně zrovna tak stabilní trezor paměti. Přitom už sám mozek jako centrum je dynamický systém , se strukturou, která se podivuhodně a autonomně předpřipraví, jakmile se chceme volně projevit (což bylo s překvapením zjištěno již před třemi desetiletími a dalšími testy to bylo jen potvrzeno). Lidská paměť také není přirovnatelná k paměti počítače, neboť na rozdíl od tohoto mechanicky se projevujícího článku jeho operační soustavy není lidské pamatování věrným a kdykoli znovu stejně reprodukovatelným otiskem jakýchkoliv podnětů. Už vjem se liší od představy . A představa v rozdílných časových intervalech bude také vykazovat další rozdíly, protože mají na ni vliv další i předchozí prožitky (kromě potřeby nějak zároveň obstát ve vnějším světě). Dříve než by mohlo mít smysl uvažovat o tom, jak se zahnízdí vjem čehokoli v "duši", stojí před námi úkol jednoznačně v souladu s reálným stavem procesů v mozku rozhodnout, jak asi se zahnízďuje ve struktuře mozku paměťová stopa. Zda má jako nějak derivovaný celek nějaké své pevné místo ("adresu"), anebo zda se nějak třeba nerozparcelovává podle toho, čeho se týká. A v obou případech, zda má způsobilost přesunout se do náhradních neuronů. Pak teprve by přišlo na řadu, co všechno a jak (ale i kde) musí ten mozkový "substrát" předpřipravit, abychom si zachovali jako jeho nositelé -- v nějaké specifické relativně komplexní "odvozenosti" -- představu integrity vlastní osobnosti . (Kupodivu i schizofrenii vnímáme jako chorobný stav mozku, nikoli nějaké doprovodné "duše"!)

8. Copak tu může být nějaký obecně přijatelný "závěr"?

Kupodivu MD nemá nikterak vyhráno. Sice se asi může opřít o širší předpokládaný souhlas, než jaký lze očekávat pro relativně výlučný postoj ABův, ale právě to před ABem neobstojí. Copak není právě ten případný obecnější souhlas s MDem podezřelý tou oficiální "stádností"? Právě ta oficiální přezíravost vůči menšinovému názoru ABa by -- podle ABa -- měla "otevírat oči". Jen vnímavější člověk pozná, kde je "utlačována Pravda". Vysvědčením její kvality je právě její zjevná výlučnost a neobvyklost; ne-li paradoxnost. Také tu -- ve sféře uvažování ABa -- musí platit jako důvěryhodný argument, že za jednotlivými tezemi esoterického učení stojí "Mistr"! Jde tu o významné poselství pro "zasvěcence"...

Takže pokud MD řekne, že inkarnace principiálně nemůže existovat, AB suverénně odpoví, že MD nedokáže nezaujatě přihlédnout k ušlechtilému učení Mistra. Že se dívá příliš "hmotařsky", a tedy primitivně. A také jednostranně, bez přijatelné jemnosti pohledu. A co je hlavní, suverénně vytkne MDovi, že Mistrovo dílo nezná. Je v tom případě jedno, zda je ten či onen "Mistr" epigonem druhého nebo třetího řádu, pouze poměrně úspěšně paběrkující v již dříve formulovaných koncepcích. (To "epigonství" není míněno jako urážka, opravdu ne! Je to kdykoli doložitelné zjištění.)

I když takový "Mistr" neříká nic nového, je zajímavé, že jeho stoupenec se více nepídil po možných konfrontacích s dalšími koncepcemi a mysliteli odlišných směrů. Pak se mu mění přijaté krédo od "Mistra" v dogma . Ovšemže nelze vyloučit (jak jsem se již o tom jednou zmínil shora v tomto textu), že si AB možná pro sebe asimiloval myšlenky svého "Mistra" v osobně kritických chvílích. Ale tím naléhavěji by měl zůstat ve střehu vůči jakékoli "definitivě" v názorech na svět a život v něm . Měl by zůstat obdobně dynamickým, jako je zrovna třeba jak svět kolem nás, tak i ten mozek v našich kéž by funkčních hlavách.

Proč se jinak vůbec AB zmiňuje o "nitru" člověka, když z něho vytvořil pro případné další -- byť možná mučivé, ale lidsky očekávatelné -- konfrontace jen zaletovanou konzervu? Copak není lidským údělem zůstat "otevřeným" vůči stále novým výzvám k uchování zrovna tak proměnlivé vlastní identity? I když bude nutně zápolit o svou "konzistenci"? (Kdo se cítí být pro vnější svět definitivním, jako kdyby již nežil...)

Obávám se, že si mi nepodařilo přimět ABa, jehož znalostí a rozhledu si jinak vážím, aby právě díky své inteligenci zodpovědněji a naléhavěji (a bez svých úporně zakořeněných předsudků) zvažoval ty vlivy z vnějšku, které má za niterně působivé . Není vždycky "spiritualitou", co ji naléhavě vytrubuje. A není zrovna tak automaticky "esoterismem", co se naň odvolává (zvláště když je to jen komerční viňetka poměrně úspěšného podnikatele s poněkud svéráznými, ale značně obnošenými iluzemi).

15. -- 17. 5. 2009

POZNÁMKA: Nabízím několik dřívějších pohledů "na okraj" této tématiky:

K povaze většiny našich diskusí

Svatost jako delegovaná předloha lidských ctností

Rodina --- útěšná kolébka, anebo krizový problém?

Jsme v něčem ještě dědici Masarykových koncepcí a mělo by to smysl?

Vytisknout