Jinak řečeno, strategie G20 pro řešení finanční a hospodářské krize je detailní, inovativní, kompletně finančně krytá, dalekosáhlá a ambiciózní. Plány na řešení environmentální krize jsou stručné, vágní a nekryté. Věty o životním prostředí, které odporují takřka všemu, co bylo uvedeno předtím, byly připojeny na konec komuniké coby dodatečný nápad. Žádné další prostředky nebyly vyčleněny. Žádné nové myšlenky nebyly prosazeny; prostě obyčejné toužebné přání: Označme celý balík za zelený a doufejme, že to zafunguje.

Tolik o slibech, že se životní prostředí stane jádrem rozhodování, vyjádřených různou formou většinou vlád účastnících se rozhovorů. Ačkoliv hospodářství je pouhým měřítkem našich závazků k prostředí; ačkoliv, jak většina lídrů uznala, pokračující prosperita není bez udržitelnosti možná, komuniké ukazuje, že životní prostředí je stále pátým kolem u vozu. Žádný výdaj na záchranu bank nebyl opomenut. Všechny výdaje na záchranu biosféry byly opomenuty.

To mě přivádí na myšlenku, že se naši lídři z finanční krize ničemu nepřiučili. Byla způsobena tím, že jsme silným hráčům (bankám) dovolili využívat společný zdroj (globální ekonomiku) bez náležité kontroly nebo regulace. Vlády použily magické myšlení: Předpokládaly, že boom potrvá věčně, že tlupa dravčích psychopatů se bude regulovat sama, že zisky, dividendy a ceny akcií mohou donekonečna růst, i když nemají žádný vztah k aktuální hodnotě.

S environmentální krizí zacházejí stejně. Dopady rozvrácení klimatu, ropného zlomu a vyčerpání zdrojů budou horší než finační krize, jak ve finančním, tak v humanitárním ohledu. Ale tak jako v případě bank se zdá, že se lídři G20 rozhodli zabývat těmito problému až tehdy, až budou muset -- jinak řečeno, až už bude pozdě. Sami sebe přesvědčili, že návrat hospodářství ke statu quo ante -- nekonečnému růstu na konečné planetě -- může být nějak smířen se slibem "čelit hrozbě nevratné změny klimatu".

Až toto magické myšlení opět selže, nebude už žádná šance na záchranu.

Zdroj: ZDE