Levice podle něj často ve svých diskusích směšuje tři časové roviny: dlouhodobou, střednědobou a krátkodobou. Střednědobou považuje za rozhodující, zaměřil se proto především na ni.

Je přesvědčen, že současný světosystém, kapitalistické světohospodářství, je v systémové krizi. Nemyslí tím pouhé ekonomické výkyvy, nýbrž moment, kdy se systém natolik vychyluje, že není s to vrátit se do rovnováhy, je „ chaotický“. „Chaos“ je přitom stav - podle Ilji Prigogina – kdy systém „prudce, nepravidelně a silně kolísá“, „rozdvojuje se“ a dochází k ostrému boji, kterou ze dvou alternativ si může zvolit systém nový. Novou cestu nelze předvídat, možná je ta i ona. Nejde tedy už o to, zda lze současný kapitalistický řád zachovat, nýbrž o to, jaký nový světosystém jej nahradí. Wallerstein nazývá tento boj ve zkratce soubojem mezi duchem Davosu a duchem Porto Alegre.

Volba bude podle jeho soudu rozhodnuta v průběhu 25 – ale možná 25 – 50 roků. Ocitneme se pak v nové soustavě, jež může být stejně tak horší jako lepší, než systém současný. To je problém dlouhodobý, o němž je podle Wallersteina diskutovat pouze ve velmi obecných pojmech. Za lepší by považoval takový, který by byl poměrně demokratičtější a poměrně rovnostářštější. V dosavadních dějinách nebyla žádná soustava v pravém smyslu slova ani demokratická ani rovnostářská, čili nová, kterou bychom mohli takto charakterizovat, aby se ode všech předchozích historických světosystémů výrazně lišila. Více se podle Wallersteina o takovém systému předem říci nedá, rozhodně nikoli o jeho institucionální struktuře. Můžeme načrtávat libovolné utopie, ovšem takové modely sotva budou mít vliv na to, co skutečně vznikne. Jediné, co udělat lze, je, že svůj tlak napřeme žádoucím směrem.

Zajímavější je proto krátkodobost. Všichi žijeme v přítomnosti a máme před sebou mnohá rozhodnutí. Například, máme jít k volbám nebo ne? Máme podepsat petici nebo se zúčastnit demonstrace? Máme podporovat stávku? Máme diskutovat o svých politických názorech? Když organizujeme, máme tak činit místně nebo v širčím rámci?

Těmto každodenním rozhodnutím se nemůžeme vyhnout. Už zříci se jich je rozhodnutí. Politika proniká všude a nepřestává. Jsme-li „aktivisty“, obvykle jsme v menšině. Většina nám připadá „pasivní“. Což je klamné, protože lidé v ní jsou často rozčilení a rozmrzelí, za jistých okolností mohou vybuchnout a být velice „aktivní“. Nicméně býváme se svými rozhodnutími často nespokojeni a považujeme je za pošetilá. Dochází ke sporům mezi těmi, kdo doporučovali rozhodnutí jiná – o těch, kteří doporučovali „reformistická“ rozhodnutí, se říká, že se „zaprodali“ establišmentu, a těmi, kdo hájili rozhodnutí „radikální“ nebo „vzbouřenecká“, o nichž se tvrdí, že jsou „dětinští levičáci.“

Wallerstein tu předkládá dva argumenty, o nichž předem ví, že budou nepopulární.V krátkém období bychom nejenže měli podporovat menší zlo, ono ani není žádná jiná možnost. Volí je každý – neshodujeme se jenom v tom, která volba je tím menším zlem. Jistěže nechceme volit zlo větší. Jenže co je menší zlo v konkrétní situaci závisí na situaci. Žádná odpověď není dána předem. Často to znamená volit stranu nalevo od středu proti straně od středu napravo. Jindy to znamená podporu „levé levice“, jejíž postavení ve volbách má bezprostřední dopad. A někdy je neúčast ve volbách nejmenším zlem. Zvolit menší zlo má vždycky příchuť „realismu“. Volba menšího zla se netýká pouze voleb – týká se také stávek, demonstrací i ozbrojeného boje. Takže když vás někdo obviní, že jste vybrali menší zlo, znamená to, že tato osoba si rovněž zovlila menší zlo, jenom je jiné než vaše.

Druhý Wallersteinův argument zní: žádné hnutí se střednědobým programem nemůže získat lidovou podporu, kterou má zapotřebí, jestliže její zastánci odmítají volit menší zlo, jež odpovídá potřebám a očekávání širokých vrstev. Lidé žijí hlavně krátkodobě. Žádné střednědobé sliby nezaujmou většinu, jsou-li krátkodobě ignorovány její potřeby. Musíme přitom být otevření – jednak vysvětlovat důvody, proč jsme volili menší zlo, jednak, když jsme je jednou zvolili, že nebude mít žádný citelný vliv střednědobě.

Levicová agenda je důležitá právě v tomto střednědobém termínu. Wallerstein se přitom domnívá, že v diskusi na levici bylo nejvíce zanedbáváno právě toto období. Střednědobá agenda je méně vzrušující než debata o dlouhodobých cílech a zdánlivě méně aktivní než akce krátkodobá. Střednědobý termín je přitom spojením setrvalé přípravné práce (zvané politické vzdělávání) a soustavného tlaku na moc (říká se tomu výstavba hnutí) s velikou trpělivostí pokud jde o ovoce veškerého tohoto úsilí. V tomto směru je přesné známé Gramsciho heslo „pesimismus intelektu, optimismus vůle.“ Eqbal Ahmad to v rozhovoru s Davidem Barsamianem komentoval takto: „Pesimismus intelektu je výzva k opradovému realismu v chápání reality a optimismus je výzva k závazku pro obecné dobro.“

Pravidla pro střednědobý termín jsou opakem pravidel pro termín krátkodobý. Krátkodobě všichni přijímáme kompromisy (nepříjemné), střednědobě bychom neměli dělat žádné. Měli bychom vyvíjet tlak pouze k přeměně systému, i když výsledky nejsou okamžité. Účinku můžeme dosáhnout jenom opravdu bojově, třebaže realismus je v tomto ohledu jiný než realismus menšího zla.

Realismus v chápání reality je jak ve výkladu dějin (zejména minulých snah o změnu světa) tak ve výkladu vlivu, jejž měly dějiny na sociální psychologii jak lidových sil obecně tak aktivistů. Prožili jsme přinejmenším dvě století pokusů o změnu světa a musíme říci, že ani revoluce ani hlasovací urny nebyly příliš úspěšné. Byly revoluce, prováděné hnutími, jež sama sebe nazývala komunistickými, jiná takzvaně národně osvobozeneckými. Byl i bezpočet politických vítězství nenásilných hnutí sociálnědemokratických. Sotva však lze říci, že některý z těchto pokusů uspěl v přeměně světa. Ne že by nedosáhly ničeho kladného. Často byly krátkodobě menším zlem. Ale v jedenadvacátém století je počet těch, kdo by ještě věřili těmto strategiím - v podstatě strategiím devatenáctého století -, spíše nevelký.

Bodem zvratu ve vnímání funkční strategie je podle Wallersteinova názoru světová revoluce roku 1968. Všichni. revolucionáři – ať už ve světě „panevropském“, v bývalém socialistickém bloku anebo na Jihu – hluboce pochybovali o úspěchu zmíněných straegií a jejich schůdnosti pro budoucí úspěch a vyzývali spíše k novému pohledu na střednědobou strategii.

Diskuse po roce 1968 trpěla neschopností rozlišovat trojí časový rámec (uvedený na začátku stati). Teprve vznikem Světového sociálního fóra v roce 2001 došlo k vytvoření struktur, v nichž lze asi rozvinout střednědobou alternativní strategii.

Světové sociální fórum je zvláštní organizací – pokud je vůbec můžeme nazvat organizací. Tvrdí, že je „horizontální“ strukturou¨a že jeho základním principem je „otevřený prostor“. Argumentuje, že národní i mezinárodní organizace v 19. a 20. století byly většinou „vertikální“, protože byly hierarchickými strukturami, měly své byrokracie a funkcionáře, oficiálně vyhlašovaly politické pozice a měly členy. Jejich další rys spočíval v tom, že vyžadovaly loajalitu, jež měla přednost před každou jinou loajalitou a požadovaly primát na politické scéně. Pokud existovaly jiné organizace se speciálním programem – např. ženské nebo mládežnické anebo mírová hnutí -, považovaly je obecné vertikální organizace za oprávněné jen tehdy, když se do nich zařazovaly jako podřízené a zvláštní skupiny.

Naproti tomuto druhu organizací je Světové sociální fórum jako struktura horizontální utvářeno jako fórum otevřené. Jinými slovy je strukturou bez funkcionářů, bez byrokracie (nebo pouze s její kostrou), nevydává veřejná prohlášení o svých politických pozicích a vede otevřenou a stálou debatu. Tvrdí, že zahrnuje (téměř) každého. Vymezilo se jako setkávání všech, kdo zavrhují „neoliberální globalizaci a imperialismus ve všech jejich formách.“ Vyloučilo také, aspoň v teorii, politické strany a ozbrojená hnutí. Toto vymezení jistě představuje politickou pozici, ovšem velmi volnou, a vzhledem ke své horizontální povaze má Světové sociální fórum pramalou kontrolu o tom, kdo se účastní jeho shromáždění.

Ve prospěch této zvláštnosti je uváděn argument, že Fórum umožňuje všem organizacím, které chtějí zásadně změnit světosystém, aby se shromáždily, vyměnily si své názory, poučily se jedna od druhé a možná především, aby se naučily vzájemně se snášet. Organizace mohou být mezinárodní, kontinentální, oblastní, národní anebo místní. Diskuse se mohou odbývat na mnoha velkých či malých sezeních, jež od třetího Fóra jsou všechna organizována zezdola.

Výsledky takové struktury? Prvním byla její obdoba na jiných úrovních. Sešel se bezpočet kontinentálních, oblastních, národních a místních sociálních fór jakož i tzv. fór tematických. Většina či snad všechna z nich opakovala organizační model.

Druhým výsledkem bylo zeměpisné rozšíření účasti na celosvětovém Fóru samotném. První bylo svou skladbou latinskoamerické a západoevropské, s účastí asi 10.000 lidí. Následující zahrnula severní Ameriku, jižní a východní Asii a Afriku. Existují nicméně zeměpisné mezery – nepřiměřená účast, např. Ze střední a východní Evropy, Ruska a Číny, ale kruh se stále rozšiřoval.

Třetím výsledkem je nepřetržité zlepšování organizace Světového fóra – organizace panelů zezdola, zvýšená transparentnost nevyhnutelného organizačního rozhodování, vytváření jasného prostoru pro „sítě“ organizací pro setkávání a organizaci společných aktivit.

Fórum je bouřlivou arénou, ne tak kvůli politickým diferencím jako kvůli argumentům o strategii. Od samého začátku dráždila některé účastníky horizontální struktura. Zdála se jim přehnaná. Tvrdili, že Fórum musí méně „povídat“, že musí jednat. A pro mnohé lidi znamená jednání pohyb k vertikálnosti – jednoznačné politické postoje, jednoznačná organizace politické činnosti. Ti, kdo se proti takovým požadavkům stavěli, říkali, že to nevyhnutelně znamená jako u předchozích „internacionál“ posun k vylučování, tedy strategii, jež historicky ztroskotala.

Diskuse neustávala a byla silná, ne-li ostrá. Ukazuje se možná kompromisní řešení: Fórum by zůstalo fórem otevřeným, dovolilo by však, aby uvnitř fungovaly určité sítě, jež by fakticky zaujímaly postoje a organizovaly politickou činnost. Wallerstein si není jist, jaký bude výsledek diskuse a zda Fórum bude i nadále ústředním bodem světové levicové aktivity anebo, jak kdosi řekl, pouze jejím „momentem“. Spíše však než se pokoušet prorokovat nebo předpisovat Fóru budoucnost byla by užitečná diskuse, jaký druh politické aktivity by měl smysl ve střednědobém pohledu.

Když Wallerstein hovořil o dvou opačných táborech, jež spolu zápasí o výsledek „rozdvojení“, a charakterizoval je jako ducha Davosu a ducha Porto Alegre, měl na mysli něco dost specifického. Davos – Světové ekonomické fórum – byl ustaven v roce 1971, tj. Hned po revoluci 1968. Snaží se svést dohromady elitu světosystému – kapitalisty, vedoucí politiky, hlavní předstabvitele sdělovacích prostředků, politicky smýšlející celebrity a intelektuály establišmentu. Je rovněž svého druhu otevřeným fórem a zvláště nedávno byly jeho debaty zrovna tak usilovné jako na SSF. Duchem Davosu je snaha udržet svět, jenž je hierachický a nerovnostářský. A pokud kapitalismus jako systém už tyto zásady nezaručuje, jsou prozíravější jeho členové zřejmě ochotni uvažovat o systémech alternativních. Hranicí není ani soukromé podnikání ani ekonomický růst, jenom politické, hospodářské a kulturní záruky horním vrstvám světosystému. Duch Porto Alegre je pravý opak – ztělesňuje dnes, čemu bychom asi mohli říkat světová levice.

Chceme-li svět poměrně demokratický a poměrně rovnostářský, potom jej musíme vytvářet anebo aspoň usilovat o jeho pravděpodobné dosažení tím, že budeme prosazovat větší demokratizaci a větší rovnost. Věnujme se oběma pojetím.

Demokracie etymologicky znamená „vládu obyvatel“. Obyvatelstvo není žádná jeho specifická skupina – domněle znamená každého jednotlivého. (Uvědomme si, že Wallerstein tady hovoří v USA k americkým posluchačům.) Máme v nejlepším případě zastupitelský parlamentární systém, v němž voliči (definovaní obvykle jako početně o něco méně než veškeré dospělé obyvatelstvo) vybírají, vždycky za jistý počet roků, malou skupinu lidí, kteří činí rozhodnutí, jež považují za přednostní, majíce přitom na mysli nejčastěji pravděpodobnost, že mohou být zvoleni znovu – k čemuž, jak víme, potřebují kromě jiného hodně peněz.

Jaké by bylo prosazování jiným směrem? Je zcela zřejmé, že podstatným prvkem v tomto ohledu by bylo organizování těch, kdož byli historicky z této rovnice vynecháni. A ovšem zvláště zhruba v posledních 40 letech se v tomto směru děla spousta – organizovaly se ženy, spodní vrstvy etnorasové a náboženské, spodní vrstvy sexuální a věkové, „domorodé“ obyvatelstvo. To však zdaleka nebylo dost k vytvoření takových sociálních hnutí. Pokud jsou takové skupiny hlasité a jejich hlas je slyšet, oslabuje to dané nedemokratické politické struktury, v nichž žijeme. Což dále posiluje sociálně psychologické odhodlání takových skupin. Zpravidla to bývá shrnováno termínem „oprávnění“.

Je zde však jisté nebezpečí. Jednak mohou tyto skupiny považovat spíše za úspěch, dosáhnou-li přijetí své zvláštní skupiny na vysoká politická místa než kdyby získal silnější hlas demos jako celek.A zadruhé, může dojít ke konkurenci utlačovaných navzájem. Jedině pevné spojenectví těchto skupin na místní úrovni může účinně oslabit existující monopolizaci sociální a politické moci vládnoucími skupinami.

„Většina“ musí být rozšiřována a spojována napříč celkem. Je zvláštní, že právě obranou práv na sociálně-kulturní autonomii různých spodních vrstev může být většina skutečně rozšířena. Což může být opravdu provedeno tou měrou, že členové každé zvláštní spodní vrstvy berou v potaz často nejasné a skryté rozhodování svého vlastního vedení.

Ovšem nic z toho není snadné, úskalí jsou mnohá. Proto v sobě každý druh vertikální struktury zahrnuje nezdar.Jsou nutné tisíce stálých místních aktivit nejrůznějších skupin – jen tak lze podkopávat pseudolegitimaci existující struktury. To byla až dosud hlavní přednost Světového sociálního fóra – avšak svět SSF byl očividně nedostatečný.

Tyto skupiny bojují za realistickou definici práv. Žádoucí je nátlak, větší nátlak, nekompromisní nátlak za všechna práva, jež teoreticky už byla nabyta. A pak nátlak, větší nátlak, nekompromisní nátlak za všechna práva, jež dosud nejsou zaktovena v dokumentech (ústavách). A tady nastává okamžik rovnostářského úderu.

Základními rovnostářskými požadavky v uplynulých dvou stoletích byly 1) vzdělání – jako cesta k odměňované a „odměňující se“ práci, 2) zdravotnixtví – předcházení, péče a léčení biologické nefunkčnosti, a 3) záruky celoživotního příjmu – udržování celoživotní úrovně slušného příjmu od dětství až do vysokého stáří. Levice požaduje více od tohoto všeho a více všeho teď na úkor jiných sociálních výdajů.

I pouhé přiblížení k tomu vyžaduje nejen redistribuci existujícího bohatství, nýbrž změnu pociťovaných sociálních výdajových priorit.Tady se přidružují požadavky na geopolitiku, mír, ekologii – existují hnutí, jež se na tyto problémy soustřeďují. Jestliže však tato hnutí nebudou integrovat svoje požadavky se základním rovnostářským úderem v lidových hnutích obsaženým, pak nebudou nijak nápomocná. ¨V tomto bodu se totiž střetáváme s rozhodující proměnnou – ideologií růstu v protikladu s ideologií přijatelné a dostatečné distribuce. Neomezený růst totiž není řešením pro naše dilemata, nýbrž naopak pravděpodobně jejich hlavní příčina. A uvádět v pochybnost ideologii růstu je hlavní součástí realistického střednědobého organizování.

Bezpochyby však můžeme udělat také ještě něco jiného.Už dříve (2002) Wallerstein navrhoval – opět připomínáme, že tady mluví k Američanům o amerických problémech - taktiku, jež by napomohla liberálnímu středu plnit jeho vlastní teoretické předpoklady, učinit protirasismus určujícím prvkem demokracie a posouvat se k dekomodifikaci v současnosti komodifikovaných aktivit /předkladatel se zde omlouvá, počeštit tyto termíny považuje skoro za nemožné/ jakož i předcházet komodifikaci věcí, které se tradičně považují za nekomodifikovatelné (např. Voda nebo lidská reprodukce).

Střednědobý termín je arénou politického boje, ve skutečnosti boje třídního – pokud náležitě chápeme, kdo a co jsou třídy v tomto boji. Třída je více než věc zaměstnání nebo majetku nebo druh odměny za práci. Rasa, gender, etnicita nejsou prvky od třídy oddělené ani nenahrazují analytické entity. Rasa, gender a etnicita jsou částmi komplexní společenské skladby tříd. Jakmile však třídu takto nově definujeme, ocitáme se opravdu v třídním boji. Proto nemá vůbec žádný politický smysl například pro strukturu jako je SSF začínat diskuse, debaty a sociální kompromisy se složkami Světového ekonomického fóra v Davosu. Tady nehledáme menší zlo. Jsme v boji o přechod k odlišnému světosystému.

Na závěr shrnul Wallerstein svůj názor následovně: „Musíme vymezit dlouhodobé cíle smysluplně, ale ve velmi obecných termínech. Nemáme a nemůžeme mít přesnou představu struktur vhodných pro lepší světosystém, který chceme vybudovat. To byla jedna z velkých historických předností Karla Marxe. Nikdy netvrdil, že by mohl narýsovat, jak by svět, jejž nazýval „komunistickým“, mohl skutečně vypadat institucionálně.“

Nato pokračoval: Krátkodobě musíme mít především na mysli, že existuje jenom menší zlo. Musíme být připraveni podílet se každou chvíli na úsilí o menší zlo, jak je definují utlačované národy světa. Neučiníme-li tak, budeme mít zlo větší – a to existuje vždycky. Práce v krátkém termínu je především obranná.

Avšak nejdůležitější je uvědomovat si střednědobě, tedy v příštích 25 letech, že žijeme v době přechodu. Problémem už není zda chceme či nechceme udržet kapitalistický systém , nýbrž co jej nahradí. „Musíme pracovat velmi tvrdě a velice nekompromisně, nátlakem ve směru ke světosystému demokratičtějšímu a rovnostářštějšímu. Takový systém nemůžeme vybudovat v tomto střednědobém termínu. Co však udělat můžeme – umožnit mnohočetné politické aktivity, které skončí nachýlením rovnováhy proti bohatší, lépe organizované a mnohem méně oprávněné skupině – těm, kdo si přejí udržet nebo dokonce posílit jinou variantu hierarchických, polarizovaných systémů, jež jsme měli až dosud. Jejich systém by nebyl kapitalismus – byl by pravděpodobně horší.

Nakonec si musíme uvědomit, že výsledek boje v současném chaotickém přechodu není nijak nevyhnutelný. Bude formován souhrnem činností každého jednotlivce na všech stranách. Máme pouze padesátiprocentní šanci, že převládneme. Můžeme padesát procent definovat jako šanci neobyčejně nízkou. Já ji definuji jako velikou příležitost, kterou nesmíme zmeškat,“ uzavřel svoje zamyšlení Immanuel Wallerstein.

Andre Gunder Frank's Legacy of Critical Social Science University of Pittsburgh - David Lawrence Conference Center April 11-13, 2008 ZDE