Může ještě dojít k průlomu v posledním okamžiku, ale zdá se to nepravděpodobné. Pravděpodobnější je, že se na samém konci prosince sejde Bezpečnostní rada OSN, aby schválila časově omezené prodloužení existujícího mandátu. Otázka by tím spadla do rukou příštímu prezidentovi USA. Něco takového Bushova administrativa nechtěla a ani nikdy neočekávala.

Před takovým rokem si byla Bushova administrativa jista, že bude schopna vyjednat dohodu SOFA s vládou iráckého premiéra al-Malikiho, u níž předpokládala přátelské postoje. Chtěla dohodu, která by víceméně obnovila současná pravidla platná pro vojenské operace USA v Iráku a tím by také přinejmenším na několik dalších let svázala ruce příští administrativě. Vyjednavači USA navrhli mezivládní dohodu, která by nemusela být schvalována legislativou jedné ani druhé země.

Tento plán naprosto selhal. Především legislativy trvaly na své účasti na schvalování dohody, což platilo zejména pro iráckou stranu. Zadruhé se v Iráku ozvaly vlivné politické síly odmítající jakoukoli dohodu, která by umožnila další přítomnost sil USA v zemi. Patří k nim samozřejmě skupina vedená Moktadou al-Sadrem, který proti pokračující přítomnosti USA začal důsledně zvedat prapor iráckého nacionalismu.

Ovšem al-Sadr nebyl sám. Ukázalo se, že vážné výhrady existují ve všech třech skupinách, na něž Spojené státy spoléhaly, že podpoří prodloužení – ve dvou hlavních šiítských stranách působících vedle sadristů (SCIRI a al-Malikiho strana DAWA), u takzvaných umírněných sunnitů a samozřejmě u Kurdů. Povyk ze všech stran přiměl premiéra Nouriho al-Malikiho k tom, aby na jednání zaujal mnohem tvrdší postoj, než USA očekávaly. Začal se chovat tak, jako by jeho největší starostí bylo nebezpečí, že ho někdo jiný – zejména Moktada al-Sadr – zastíní jako iráckého nacionalistického vůdce.

Al-Maliki proto na jednání předložil dva hlavní požadavky. Chtěl pevné datum stažení vojsk USA. A chtěl podřídit vojáky USA i civilní kontraktory irácké jurisdikci ve všech případech, kdy by byli obviněni z vážných zločinů spáchaných mimo rámec legitimní vojenské činnosti. Oba požadavky se Spojeným státům z duše příčily.

Ovšem al-Maliki na nich trval. A po mnoha měsících dosáhl ústupky. Bylo dohodnuto, že bojové jednotky USA odejdou do roku 2011 a byla také přijata irácká jurisdikce pro jednání mimo vojenskou oblast. V příslušných formulacích ale byly únikové klauzule. Stažení do roku 2011 bylo podmíněno „situací na místě“. A platnost irácké jurisdikce byla podmíněna tím, že někdo (pravděpodobně Spojené státy) rozhodne, že ke stíhanému jednání opravdu došlo mimo legitimní vojenskou činnost.

Ukázalo se, že únikových dvířek je příliš mnoho na to, aby je iráčtí politikové akceptovali. Jak jeden z nich nedávno řekl, „dávají pravou rukou zpátky to, co vzali levou“. Takže jeden po druhém oznámili, že při hlasování nepodpoří současný „kompromisní“ návrh. Nejvýznamnější hlas v tomto směru patřil Velkému ajátoláhovi al-Sistánímu, který dal najevo, že návrh je nepřijatelný. Návrh odmítla největší šiítská strana SCIRI. Umírnění sunnité a Kurdové naznačili, že si přejí změny. Pak celý irácký kabinet odhlasoval, že bude trvat na úpravách. A pak naznačil, že jednou z nich bude přiznání práva posuzovat, zda k jednání Američanů došlo mimo legitimní činnost, irácké vládě (a nikoli USA). Nezdá se, že by takové úpravy byly pro Spojené státy vůbec přijatelné.

Za této situace se ministr obrany Gates a ministryně zahraničí Condoleezza Rice pokoušeli vydávat opatrná diplomatická prohlášení. Jiní Američané nebyli tak zdrženliví. Velitel vojsk USA v Iráku generál Raymond T. Odierno řekl, že příčinou iráckého zdráhání jsou íránské úplatky. Al-Mailiki okamžitě odpověděl, že Odierno „riskoval svou pozici“.

Pak předseda amerického Sboru náčelníků štábů admirál Michael Mullen vyjádřil názor, že bez podpory vojsk USA by irácké ozbrojené síly „nebyly schopny zajistit svou vlastní bezpečnost“. Mluvčí irácké vlády Ali al-Dabbagh ihned rozzlobeně odpověděl, že „není správné nutit Iráčany, aby si vybrali a není vhodné mluvit s Iráčany tímto způsobem“. Jiní Iráčané byli přímočařejší. Mullenovy výroky o ukončení veškeré pomoci USA, jestliže nebude podepsána dohoda SOFA, označili za formu „vydírání“.

Když Spojené státy podnikly nedávný přepad proti údajným živlům al-Kaidá na syrském území, a vedly jej ze základny v Iráku, vylily tím na navrhovanou dohodu další dávku studené vody. Přední kurdský politik řekl, že přepad byl proveden bez vědomí irácké vlády a že bude pro sousedy Iráku „dobrým důvodem ke znepokojení z pokračující přítomnosti USA v Iráku“. Irácký kabinet nyní chce další dodatek ke smlouvě zakazující útoky na sousedy silami USA rozmístěnými v Iráku.

Ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov jasně řekl, že Rusko nebude proti prodloužení povolení OSN, pokud o ně požádá irácká vláda. Dodal, že Rusko podporuje „vládu Iráku pokud jde o nutnost zajistit suverenitu Iráku na jeho vlastním území“. Proč by také ne? Rusko je docela rádo, že jsou vojska USA v současnosti vázána v Iráku. Omezuje to schopnost USA použít je někde jinde. V každém případě je otázkou, jestli irácká vláda, pokud bude žádat o prodloužení mandátu OSN, nebude současně požadovat, aby byly do mandátu vtěleny ony podmínky, které Spojené státy odmítají zařadit do smlouvy SOFA. V takovém případě by USA mohly prodloužení vetovat.

Tím, kdo s požitkem tiše sleduje co se děje, je Moktada al-Sadr. Pouhá jeho existence jako hlasu na irácké scéně donutila všechny ostatní irácké síly, aby otevřeněji a agresivněji vyjadřovaly irácké nacionalistické požadavky. Vlna se zvedá jeho směrem. Je nyní docela pravděpodobné, že Irák požádá Spojené státy, aby se úplně stáhly ještě před hypotetickým datem roku 2011 uvedeným v nynější smlouvě SOFA, a mnohem dřív než po uplynutí těch 100 let, o kterých jednou mluvil John McCain.

Bude to mít „dramatické důsledky“? To posoudí svět. A samozřejmě také Iráčané. A také veřejné mínění USA. Ať to ale bude dramatické nebo ne, velmi pravděpodobně se to stane.

Zdroj ve všech jazycích: FERNAND BRAUDEL CENTER
Binghamton University, USA
© Immanuel Wallerstein 2007

© Immanuel Wallerstein, distribuuje Agence Global. Pokud jde o autorská práva a povolení, včetně překladů a umísťování v nekomerčních médiích, kontaktujte rights@agenceglobal.com, 1.336.686.9002 nebo 1.336.286.6606. Je povoleno stahování komentářů a jejich zasílání elektronicky nebo e-mailem třetím osobám za podmínky, že nedojde k zásahům do textu a bude zveřejněna informace o copyrightu. Autora můžete kontaktovat na immanuel.wallerstein@yale.edu.

Tyto komentáře, publikované dvakrát za měsíc, jsou zamýšleny jako reflexe současné světové scény, nahlížené ne z pohledu novinových titulků, ale z dlouhodobé perspektivy.