|
31. 12. 2008
Neználek na Měsíci aneb Tatínku, a co je to ten komunismus?reakce na článek Jana Čulíka "Ne, v Rusku není komunismus" Silvestr je svátek rozvernosti stejný, jako Purim. A tak zatímco se o Silvestru ožírají do němoty křesťané i ateisté, aniž vědí proč, opilí židé o Purimu se radují, že přežili a řehtají na řehtačky, aby neslyšeli jméno nenáviděného Hamanna... . Ateisté neví, že spolu s katolíky slaví poslední den v roce ukončení pontifikátu osmého nejdéle vládnoucího (33.) papeže katolické církve, Svatého Sylvestra I., který trval od 31. ledna 314 do 31. prosince 335. Ne , nevynechal jsem z letopočtu ani jednu číslici. Oslava Silvestra má své kořeny v 1674 let staré události. Za oněch dlouhých 22 let vlády papeže Sylvestra si podle encyklopedistů katolická církev upevnila své postavení, kterého se již nikdy nemusela vzdát. Za Sylvestrova pontifikátu prý došlo k definitivní proměně pohanského Říma na křesťanský. Katolíci to o půlnoci neví také. Nenáviděné slovo komunismus Jan Čulík v Rusku na chodníku, v obchodě ani v parku nenašel. A tak řehtá na řehtačku a raduje se. I když není Purim. |
|
Ale ono není co slavit, protože stejně jako v celém socialistickém bloku, ani v Sovětském svazu komunismus nikdy neexistoval, a to ani když tam vládla komunistická strana. Státně byrokratický režim nikdy nebyl pro svou odcizenost komunismem, nikdy nebyl ani socialismem, i když se snažil. Nicméně zoufale usiloval o sociální spravedlnost. Kolikrát marně. Akorát nevím, proč nám všem Jan Čulík sděluje to, co všichni v Česku dávno víme. Ať už jsme v Rusku byli, nebo ne.
myslíme
Vladimir Majakovskij, Rozhovor
se soudruhem
Leninem
Leningrad jsem navštívil ještě před počátkem perestrojky a nenašel jsem tam ideologický útlak ani já. Chaos a chudobu, to ano. Nedostatek spotřebního zboží, to ano. Metro tehdy svítilo čistotou a člověk se v něm nebál, jako někde v nálevně na předměstí. Dokonce i Orwellův román 1984 (v ten rok právě aktuální) jsem si tam mohl koupit v knihkupectví v ruštině. Dokonce i ideologicky závadné a do Česka nedovážené kazety s nahrávkami Bulata Okudžavy či Vysockého. Vodku i papirosy. Rezignaci na komunisitický ideál. Lhostejnost. Tak tohle má být ten "náš vzor"?, ptal jsem se tehdá sám sebe i svých hostitelů. A moje i jejich odpovědi už tehdy věštily odpor vůči gerontokracii partajních senilů, který dal za rok takovou popularitu prvnímu tajemníkovi stavropolského sovětu Michailu Gorbačovovi... Leningradský Puťka Putin byl v té době v Berlíně. A ani Gorby ještě v tu sychravou zimu 1984 nevěděl, že ten svůj sen o novém myšlení a přestavbě za několik let prohraje. Chvála nevědomosti. Škoda že do Ruska neodjelo v době "totality" víc Čechů. Škoda že víc Rusů nevyjelo na Západ. Všechny teorie je totiž třeba prověřovat praxí. I sny. Já si své představy korigoval jak v západní Evropě, tak na Východě. Naštěstí. Mohl jsem konfrontovat vábení sirén z obou stran viděnou realitou. Přístavní dělníky v řeckém Pireu stejně jako babušky na leningradském tržišti. A stejně tak je škoda, že do Ruska dnes nejezdí víc profesorů britských univerzit, aby poznalo, že tam, kde jsou lvi pro jejich studenty i pro ně, není axis of devil's, není ideový útlak, totalita, ale žijí tam normální, obyčejní lidé. Jako všude jinde. Onen termín totalita vždy byl a je jen stejně relativní kategorií, jako demokracie. V každé společnosti má jiný rozměr. Co je pro jednoho demokracií, druhý odmítá jako podvod a falešnou hru mocipánů. Jsou Julínkovy poplatky či jednání české vlády s USA o radaru znakem demokracie? Škoda, že si Jan Čulík jako cestovatel do země Mašukulumbů s sebou do přejmenovaného Leningradu nevzal vedle purimové řehtačky proti komunismu i zrcátka a blýskavé korálky... Výlet za divochy musel být plný obav z neznáma a vzrušení z toho, že i na ruské ulici si lze dnes koupit CocaColu a hamburger. Chvála demokracii.
Znám sílu slova,
Vladimir Majakovskij, Zlomky
Ten ideál, pro který ruští občané snášeli bídu a carské manýry brežněvovských byrokratů, jim dodnes nikdo nevzal. Pouze odhazují část své romantické kulturní tradice, protože poezii veršů dnes vystřídala próza ulice. Ano, ti co mohou, si užívají jako novyje Rossijci. Objevují konzum, který celé generace nepoznaly. My jsem si také užívali prvních dnů konvertibilní koruny v příměstských supermarketech hornorakouského venkova. Cesi, zde nekrast! Přílivové vlny opadnou. Vždy. Očistné prozření nastane pak. To co zbude, zůstane živnou půdou nové kultury. Ti co si orgie konzumerismu nemohou dovolit, žijí stejně, jako žili za Brežněva, mnozí i hůř. Frustrovaní, vzpomínající na doby, kdy se žilo lépe, jednodušeji. Kdy poctivá práce znamenala alespoň elementární životní podmínky. Kdy banky nekrachovaly. To, co jim nikdo nevzal, je onen ideál. Onen komunismus. Sen. O spravedlnosti, o světě, ve kterém bohatství se počítá v něčem jiném, než v rublech nebo dolarech. Ale ten sen se ani dnes neválí na ulici, zpitý vodkou, ani neleží na regálu samoobsluhy vedle mýdla. Ten sen zůstává turistům neviditelný. Ten sen zůstal kdesi v hloubi ruské duše, schovaný kdesi pod verši Vladimira Vladimiroviče Majakovského či ve vzpomínce na mávátka prvomájového průvodu z dětství . Ten sen byl vždy vyjádřen i v umění. A od sedmdesátých let nebylo ani sovětské umění pouze stalinisticko "socialisticko-realistické". Moderní grafika i moderní malířství se prolínalo jako odkaz a invokace ruských futuristů, biomorfního dekorativisty Vasilije Vasilijeviče Kandinského, geometricky hravého Kazimira Severinoviče Maleviče, Olgy Rozanovové či Konstantina Melnikova, fantaskně snového Mojše Šagala, skupiny non-konformistů Volodimira Naumetse, Volodimira Strelnikova, Ludmily Jastřeb, Jurije Jegorova a dalších. Mnoho bylo ovlivněno Bauhausem - konstruktivismem a funkcionalismem. Ona inspirativní Non-Objectivity nejen jako teorie suprematismu (Kazimir Malevič: Svět jako ne-objektivita Mnichov 1926; anglicky 1959) je odvrácenou stranou oficiální propagandy vždy a všude. Ten sen se doposud nikomu nepodařilo Rusům vzít. Jak vesnu lidstva Vladimir Majakovskij, Správná věc |
