dovolte mi pozdravit Vás v tento sváteční okamžik a popřát Vám již pošesté šťastný a úspěšný rok, rok 2009. Jsem přesvědčen, že právě rok 2009 bude patřit k těm nejvýznamnějším letopočtům, a bude do velké míry záležet právě na nás a na našich rozhodnutích, jaká hodnocení o něm budeme po roce vynášet. Proto bych se s Vámi rád podělil o zdánlivě předčasný, pro někoho možná senzační, ale o to více uvážený obraz následujících dvanácti měsíců. Budu velmi rád, pokud se jím budete chtít právě v tento den zaobírat.

Sluší se samozřejmě nejprve bilancovat. Rok 2008 byl rokem po mnoha stránkách úspěšným. Za své jako vždy mluví práce některých elitních českých vědců a Česká republika, alespoň podle mého mínění, stále prožívá také zajímavé kulturní období. Rok 2008 byl mimo jiné také rokem olympijským, a jako takový nám nadělil i významné úspěchy českých sportovců.

Význam těchto úspěchů i mnohých dalších je sice nesporný, přesto si dovolím konstatovat, že jedna událost pohnula společenským děním nejvýznamněji. Máme za sebou další volební rok, který ukázal na výraznou změnu v přáních voličů. Nejasné však zůstává to, zda jejich přáním mohou vyjít vstříc skutečná řešení.

Předvolební kampaň, a zvláště její vyvrcholení v aktu voleb, vyvolaly řetězovou reakci politických událostí, které trvají dodnes. Jejich křivka přitom velmi významně napovídá, zda se jedná o události prospěšné, či zda se jedná o události reflektující stagnaci na politické scéně a její urputnou snahu o udržení nastaveného kurzu, i kdyby tento kurz očividně vedl k politickému ztroskotání. Ačkoliv se snažím přistupovat k hodnocení těchto událostí s obvyklou objektivitou, jsem při zvážení všech okolností a rozhodujících faktorů přesvědčen o druhé variantě, o variantě, která nalézá oporu v názorech liberálně orientovaných myslitelů. Tyto názory jsou mi jak známo blízké a předpokládají, že mocenská struktura státu má tendenci odpoutávat se od původu moci a oddělovat tak její podstatu od jejího výkonu. Původce moci, občanská společnost, pak zůstává jen formálním legitimizátorem pro mocenské skupiny, které využívají výkon funkce pro vlastní zájmy s falešnou a prázdnou ideovou hantýrkou na vývěsním štítu své politiky. Zejména o tomto stavu české politiky podle mého soudu vypovídají poslední volby -- nešlo v nich o soutěž idejí, nýbrž o soutěž líbivých proklamací s pochybným účelovým pozadím.

Mé obavy v tomto směru jsou citelné a jsem sto na tomto místě říci, že s větším znepokojením jsem nikdy k psaní novoročního projevu nepřistupoval. Vždy jsem se snažil, aby novoroční projev nebyl jen zdviženým varovným prstem, ale aby hodnotil i pozitivní stránky společenského a občanského života. Stále si také stojím za tím, co jsem na tomto místě říkal loni, tedy že žijeme v patrně nejlepším období naší země, v jakém jsme kdy žili. Tentokrát ovšem bude převažovat kritický tón. Jsem však zcela jednoznačně přesvědčen, že je to nutné.

Obávám se zejména toho, že se ocitáme tak trochu v zajetí konzervovaného politického prostředí, v němž se dá jen těžko nalézt vhodné řešení významných politických úkolů, které, vzhledem ke své velikosti, vrhají na naši zemi čím dál větší stín. Není třeba dvakrát zdůrazňovat, že těmi politickými úkoly myslím vedle vyrovnávání se s důsledky ekonomické krize, které v roce 2009 zasáhnou také českou ekonomiku, zejména naše směřování k budoucnosti Evropy a naši spoluzodpovědnost za její utváření. Jsem přesvědčen o tom, že s důsledky krize se český tržní systém vyrovná, i když to bude znamenat jistá omezení. Pokud se na ně dobře připravíme, nepřekvapí nás. V této souvislosti chci proto apelovat na ty, kdo vládnou, aby nepodléhali globálně šířené panice. Cesta reforem je cesta správná. Musí to být však skutečné reformy, které nám pomohou proplout neklidnými vodami ekonomické recese, ne jen prázdná hesla.

Daleko méně jistoty pociťuji v otázce naší budoucnosti v rámci Evropy, na které si musíme chtě nechtě odpovědět. A zdaleka nejde jen o populární předsednictví Evropské unie, na němž se budeme všichni, větší či menší měrou, podílet. Jde zejména o dopady současných aktivit v evropské politice, které míří daleko za horizont půlročního předsednictví. Rozhodnutí, která v roce 2009 učiníme, mohou velmi citelně otřást dosavadním kurzem nastoleným po listopadových událostech roku 1989, a to způsobem, který, jak předpokládám, většina z nás odmítá. Cesta, o které mluvím a před kterou varuji, vede tam, kde už jsme jednou na celá desetiletí uvízli. Vede k silné závislosti našeho státu na vnější moci, kterou nemůžeme aktivně ovlivnit, ale která může velmi aktivně ovlivňovat svým rozhodováním naše životy. Je to cesta do novodobého vazalství a před tím bychom se měli mít na pozoru. Naše stále ještě nedávné totalitní zkušenosti nám k tomu dávají velmi vyvinutý šestý smysl. O to více bychom si měli uvědomovat, že oproti minulosti můžeme tentokráte skutečně mnohé ovlivnit a mnohé rozhodnout sami za sebe. Více svobody však znamená také více odpovědnosti. Neměli bychom se jí vzdávat, a už vůbec ne proto, že jsme se stali předsednickou zemí Evropské unie.

Nenechejme se strhnout podivnou rétorikou těch, kteří chtějí, abychom omezili demokratické procesy našeho rozhodování o tom, kam chceme směřovat. Odmítněme rezolutně vytváření takového umělého koridoru, který nás svede na jakousi předem vykolíkovanou, údajně univerzální cestu. Zkušeností s univerzálními řešeními máme neblahé. Vysoce varovný je i způsob, jakým se zvyšuje nátlak na to, abychom se rozhodli právě tak, jak si to přeje někdo jiný. Nikdo nemá právo peskovat nás za to, že se snažíme otevřeným a čestným způsobem hájit své názory a nikdo nemá právo dehonestovat je na základě jakési ideologické hierarchie a upírat jim legitimitu.

Vážení občané,

sleduji tento vývoj velmi bedlivě a jsem připraven na to, že rok 2009 může být také rokem zásadních osobních rozhodnutí, které by další politické události mohly vyvolat. Jedno vážné osobní rozhodnutí jsem už v reakci na politický vývoj udělat musel. Stále silněji vidím a cítím, že toto rozhodnutí bylo správné. Pokud by došlo k prohloubení snah o uzavření dialogu o budoucnosti Evropy pouze do kruhu dvanácti zlatých hvězd, a to vše za aktivního přispění politických zástupců České republiky, jsem připraven i na to, že se nebudu schopen nadále ani v základních principech s touto aktivitou ztotožnit. V takovém případě bych si nepochybně byl nucen položit otázku, zda mohu odpovědně a na základě svého vnitřního přesvědčení stále setrvávat ve funkci prezidenta této země. Natolik si výkonu této funkce vážím, abych ji vykonával s pocitem nemohoucnosti a s pocitem toho, že nemohu dost dobře zasáhnout do dění, které podle mého nejlepšího vědomí i svědomí nabralo zpětný chod. Taková prezidentská dilemata česká historie už zná a já se z nich chci v případě nastolení podobné situace dobře poučit. Jsem přesvědčen, že v situaci, kterou jsem nastínil, bych byl daleko více veřejně platný i osobně spokojený v aktivním disentu proti současnému převažujícímu mocenskému světonázoru založeném na byrokratizaci politických i občanských svobod a na účelové politizaci vědeckých poznatků. V takovém případě bych nepochybně chtěl okolo sebe soustředit politické hnutí, které by si vzalo za cíl aktivně bojovat za právo na širokou diskusi o vnitrospolečenských i mezinárodních otázkách a které by se chtělo pochopitelně zúčastnit demokratické politické soutěže.

Prohlašuji to s vědomím, že vedle tradičních hodnot, jako je důraz na rodinu i důraz na zvýšenou pozornost vůči těm, kdo potřebují naši každodenní péči, jsme nuceni vytvářet také hodnoty nové. Jsme-li jednou součástí mezinárodního dění, neměli bychom mu pouze pasivně přihlížet. Nesmí nám být lhostejné, jaké hodnoty jsou nám přikazovány, protože ty nové, které se rozhodneme přijmout, silně ovlivní ty původní, kterých si vážíme a které si chceme zachovat.

S těmito slovy bych Vám chtěl do Nového roku popřát nejen obvyklý optimismus, ale také dostatečné sebevědomí a sílu pro důležitá rozhodnutí, která nás čekají.

Jeden možný Václav Klaus, Pražský hrad, 1.1. 2009