Pak jsem si uvědomil, že vlastně také patřím mezi ty, kteří nechodí do Naděje na polévku. Bylo mi divně. Pospíchal jsem raději dál mrazivou ulicí, když jsem jedné popelnice zahlédl podivně si počínajícího tvora. Nebyl to potkan, ale člověk. Byl nezvykle sehnut nad víkem popelnice. Jedl z poklice popelnice někým vyhozenou polévku. Zřejmě štědrovečerní. Byla vylitá z roztržené igelitky a ten člověk bez domova ji pojídal přímo ústy z víka popelnice. Jedl jako zvíře. Neměl lžíci, ani lepší prostírání. Jíst polévku prázdnou rukou nešlo.

Ačkoliv se člověk s příborem v ruce nerodí, jíst bez příboru je závažným společenským prohřeškem. To vám Jarkovský, ani dobrý špaček, neradí! Stvořitel na ten příbor nějak zapomněl, a tak jsme od narození postižení. Nejen to, pokrmy nám v přirozeném stavu nevoní a nechutnají. Musíme je složitě tepelně, chuťově a esteticky zpracovávat. Též na správném stolování záleží! Zvláště o Vánocích, svátcích míru, pokoje a narození soucitu a lásky.

Již nevíme, jaké pomyšlení bychom si vymysleli. A média nás roztomilé špekouny a gurmány nemilosrdně bombardují tunami pikantních receptů. Je to skvělé ostřelování. Choroba je mlsná. Tloustneme a nemáme hlad, jenom zkaženou a nezřízenou chuť.

Nesvůj, jako zvíře oblečené za občana, jsem došel k tomu občanu svlečenému pod zvíře. V duchu jsem slyšel rozumné hlasy převlečené za lidské: "Takovým zásadně nepomáhat! Každý si může za svůj osud sám! Máme svobodu a demokracii (my)! Ať jde pracovat (na nás), nebo ať chcípne! Ať jde pracovat (aby měl nejistotu, stres a dluhy)!"

Ti, kteří tomu smutnému stolovníku do jeho stavu pomohli, se smějí za bukem. Mají malé uši. K jejich sluchu se žádná zpráva z ulice nedostane. Nevím, jestli půjde někdo kolem, až se oni na ní budou válet opuchlí a pomočení. Jestli pak vůbec ještě bude nějaká ulice?

Došel jsem blíže. Ten zavržený člověk při tom jídle plakal. Styděl se nad svojí bídou? Nedalo mi mnoho práce, abych v něm poznal chudého boháče, okradeného zloděje, synova otce...a pak ještě někoho, kdo by snad raději zemřel za něj.

Jsem to ale měkota. Aniž bych rušil toho zlomeného tvora při jeho "štědrovečerní večeři", v tom chlívku ulice, kde žije jeho doma, strčil jsem mu stovku. Bylo to slabé stéblo tonoucímu. Bylo to vůbec moudré? Ježíš přece ani nalomené stéblo nedolomil? Není pro něj lepší, co nejdříve umřít? Nebo je lépe, když bude ještě chvíli na svém kříži trpět?

U jiné popelnice před zavřeným lokálem nezdravě ohnutý, nezletilý, poďobaný a tonoucí se chlapec sbíral po nočních rozjásaných hostech nedopalky tabáku se stébly trávy. S nejasnými pocity jsem kráčel zase dál...a přemýšlel nad ranním demokratickým vysíláním naší televize. Uvedlo, že včera zemřelo asi tři sta Palestinců, a že Palestinci zabili tři lidi...Nedíval jsem se pod nohy a na rohu ulice jsem šlápnul do něčí vyzvracené večeře. Bylo mi na blití...a nejsem si jist z čeho.