To se zcela změnilo po 14. květnu 1948. Násilí se usídlilo v tomto regionu, a to zdaleka nejen mezi muslimy a židy ale i mezi židy navzájem i mezi ostatními.

Vyřešit tuto diplomatickou situaci, kde jedna strana se staví do boje o přežití a druhá se cítí bytostně ukřivděna, se snaží a snažili mnozí. S většími či menšími úspěchy. Komplikující situací je téměř absolutní nedůvěra stran k velkým hráčům. Ty je prakticky vyautovávají z důvěryhodných jednání. USA pro jejich astronomickou každoroční podporu státu Izrael, Velkou Británii pro jejich úlohu v předválečné podpoře imigrace židů do Palestiny, Francii pro jejich úlohu ve válce o Suezský průplav, Rusko by sice dobrou pozici mělo (v Izraeli tvoří velkou část populace ruští imigranti), ale kompromituje je angažovanost USA. A samozřejmě konflikty uvnitř jednotlivých zúčastněných stran.

Zde právě přichází úloha malých zemí, které mají dobré vztahy k oběma stranám. To je bývalá Československá republika zcela nepochybně. Možná by se mohlo více mluvit o úloze tehdejší československé diplomacie v přípravě dohod z Osla, úloze ministra Dienstbiera a jeho náměstků. Česká diplomacie již v této oblasti dokázala mnohé. Když vynechám diplomatický lapsus nediplomata Zemana, tak se domnívám, že i skutečně dobré pokusy.

Toto jsou opravdu trojrozměrné šachy. To, že ministr zahraničí si chystá půdu u strany, která je zjevně ta, která určuje další průběh událostí, mně přijde zcela logické a správné. Ovšem dělat z toho závěry, že Česká republika schvaluje izraelský útok je nesprávné a hlavně o to přeci vůbec nejde. V tuto chvíli jde o to konflikt zastavit. Pana ministra znám a při jeho intelektu jsem hluboce přesvědčen, že ví přesně, co dělá.

Již jednou jsem psal o úloze malých zemí v diplomacii a jejich pozici ve světové či jak se moderně říká globální geopolitické hře v souvislosti s premiérem Ficem. Pan Ministr Schwarzenberg jede na místo. Uvidíme výsledky. Ale osobně jsem přesvědčen, že to je po dlouhé době skutečně první diplomatický počin České republiky. Republiky, která není a nebude velmocí. Ale i takové státy nebo spíš právě takové mohou pomoci výrazně v těchto typech konfliktů, které evidentně desítky miliard dolarů a supermoderní zbraně nevyřešily.