První známky opravdové "cizosti" jsem zaznamenal v hlavní petrohradské katedrále nedaleko Něvského prospektu, která byla až r. 1999 státem navrácena ortodoxní církvi, jak s uznáním kvituje v tomto chrámu hlavní církevní patriarcha tam vystaveným oficiálním přípisem.

V kostele je dlouhá fronta zbožných věřících, kteří stojí dlouho v řadě, aby mohli políbit hlavní tamější ikonu a hluboce se jí uklonit a pokleknout. V tom kostele ale lidé líbají vroucně všechny vystavené obrazy - přesněji - zábranu z plexiskla, která je na nich v jejich dolní části umístěna, aby nerozlíbali a nezničili samotný obraz.

V rohu chrámu stojí větší kanistr s instalatérským vodovodním kohoutkem, s nápisem "Svjataja voda". Přicházejí starší dámy z prázdnými plastikovými lahvemi od Coca coly, pouštějí kohoutek a odnášejí si plné lahve svěcené vody domů.

Dosti nepřijatelně působí všeobecný ruský zvyk nesplachovat na záchodě použitý toaletní papír do mísy, ale - aby se nezacpaly zřejmě úzké trubky! - umísťovat ho do kyblíku, strategicky položeného vedle záchoda. Tak nevím, moc evropské mi to nepřipadá....

Viděl jsem v starobylém ruském divadle, v petrohradském Mariinském divadle, Musorgského operu Chovanština. Představení trvalo pět hodin! Pokud je tato opera (z roku 1911) vhlédnutím do ruské duše, je to hrozné. Hudba je docela dobrá, relativně moderní; přestože představení trvalo od šesti do jedenácti, člověk se nenudil. Děj byl však dost neuvěřitelný. Šlo o spiknutí několika ruských knížat proti carovi. Spiknutí se postupně prozradí a knížata jsou carem potrestána. Postavy jednají nemotivovaně, iracionálně a mužsko-šovinisticky ješitně. Velmi často se opera proměňuje v politický traktát, všeobecně filozofující bědování, jak je to "na Rusi" všechno tragicky špatné. Žádná analýza, žádný pokus o nápravu. Všichni se ohrazují proti nepříteli, proti tomu, co západní politologie a literární teorie v současnosti označuje termínem "the other" - jinakost. Všechno, co je jiné a cizí, musí být odmítnuto a potlačeno, je to nepřátelské. Žádná pluralita, žádná tolerance.

Ve vedlejší dějové linii v opeře vystupuje náboženská sekta "raskolniků" - stoupenců archaického ortodoxního vyznání. Ty stát také potlačuje - jsou "jiní", a tedy musejí být zničeni. Ti se v posledním obraze poněkud iracionálně rozhodnou spáchat hromadnou sebevraždu upálením a tím se "přiblížit Bohu" (nevím, co by na to říkala bible, pokud vím, křesťanství považuje sebevraždu za smrtelný hřích :) ). Touto hromadnou sebevraždou, kdy se náboženští fanatici shromáždí uvnitř kaple, kterou podpálí, opera končí.

Chovanština se učí a rozbírá v ruských školách, a je to prý apoteóza humanismu, lidskosti a tolerance. No, nevím tedy: Pokud ano, tak pouze tím, že tyto vlastnosti žádné postavy v opeře nemají. Celkově z opery vane duch vzdálené, emocionální, přehnaně teatrální cizosti.

Těžko ale dělat všeobecné soudy. Úplně opačným, citlivě a zábavně "evropsky" jemně intelektuálně ironickým dílem je tříhodinový ruský film někdy z poloviny sedmdesátých let (tedy z doby, kdy v Československu zuřila normalizace) Ironie osudu, který ruská televize každoročně opakuje v rámci novoročních oslav. Je to velmi liberální, přemýšlivý, inteligentní a zábavný film. Vypadá, jako že vychází z divadelní hry, protože skoro po celé tři hodiny jde o dialog dvou až tří postav - občas přerušovaný velmi krásnými ruskými šansony "Nohavicova" typu.

Film Ironie osudu si ve svém východisku dělá legraci z panelákové výstavby sovětského typu. Všude se stavějí úplně stejné domy a ve všech městech mají dokonce tytéž názvy ulic. Hlavní hrdina, svobodný asi pětatřicetiletý chirurg, bydlící v Moskvě v ulici Budovatelů č.25, se omylem v opilosti dostane letecky do Leningradu, kde nevěda, kde je, dá na letišti taxikáři svou adresu - Budovatelů č. 25, ten ho ovšem přiveze do úplně stejné ulice a stejného bytu v Leningradu, natolik, že chirurg to, co si myslí, že je jeho byt, otevře vlastním klíčem. Jde o byt mladé dívky s postarším nápadníkem a následuje složitá zápletka s ironizujícím a zábavným podtextem - film samozřejmě končí milostným happy endem.

Film byl v sedmdesátých letech dílem liberálních, prozápadních umělců typu básníka Jevtušenka a neobsahuje jedinou známku komunistické ideologie - je to dílo čistě o mezilidských vztazích, o ješitnosti, o vztahovačnosti a o tom, jak důležité je spolu vyjít. Nemohl by být větší rozdíl mezi Chovanštinou a Ironií osudu - přitom právě ten film je v dnešní ruské společnosti stále nesmírně populární.

Rusko je, zdá se, společnost, která je zároveň evropská a neevropská, společnost schopná vynikajících technických i uměleckých výkonů, zároveň společnost schopná propadnout ničivé iracionalitě i brutálně potlačovat své sousedy. Podobně jako v Americe, je to asi všechno, je to atraktivní i nebezpečné.

Potud mé povrchní dojmy návštěvníka v zemi, jíž jsem se jako okupační mocnosti po čtyřicet let vyhýbal. Mé pochybnosti o Rusku má návštěva nerozptýlila - mám je konec konců stejně jako o jakékoliv jiné zemi.