Každý, kdo se chce vyjádřit k následujícím letům "budování socialismu", by si toho měl být vědom. Většina lidí přijala vítězství komunistů se zadostiučiněním a vyakčněné buržoazie jim líto nebylo. Válka byla ještě živá a vše, co přicházelo za Západu, zdůrazňuji německého západu, bylo podezřelé mnoha lidem, kteří ani nebyli komunisty, přicházelo to ze stále "nepřátelské strany".

Ti z mála, kteří pochopili, co se skutečně v ČSR stalo, byli deprimováni a vzhlíželi s nadějí, bohužel marnou, na "Ameriku", která to tak nenechá a přijde nás osvobodit. I mezi odpůrci komunistického režimu byli však lidé, kteří věci viděli reálně a na odboj proti režimu, který tvořili nejen komunisté, ale i nadšená většina, pohlíželi jako na dobrodružství a hazard.

Navíc se ti, kteří se svými kritickými výhradami netajili, museli obávat provokací. Kolik bylo lidí, odsouzených jen za vymyšlenou špionáž? Také ti, kdo se vydali za kopečky a měli všech pět pohromadě, koukali zmizet hodně daleko za oceánem, aniž by je napadlo se angažovat pro návrat politiků, kteří nám to prohráli a sami se snažili do Ameriky dostat.

O tom už máme dostatek vzpomínkové literatury, jmenujme alespoň Radomíra Lužu, který se tenkrát spolu s Jiřím Horákem kriticky vyjádřil ke koncipování Rady svobodného Československa podle stranickopolitického klíče první republiky i s placenými funkcemi a vyzýval k realismu.

Ten, kdo verboval na západní straně mladé nadšence k boji proti komunistům, aniž by znal povšechně i v detailu skutečnou situaci doma, posílal je i osoby, co se s nimi úmyslně či náhodně ve vlasti dostávaly do styku do neřešitelných situací s nedozírnými následky.

Tak se mohl v roce 1950 setkat mladý "agent chodec" s ještě mladším loajálním občanem se stranickou legitimací (pozn. JČ: V roce 1950 vyloučili Kunderu ze strany i ze školy!) Suďte toho či onoho, za to, co se stalo. Já si na to netroufám...

Co si však troufám soudit po svých životních zkušenostech i po studiu literatury, je ona přílišná snadnost, zejména u českých politiků, posílat jiné na frontu a přitom zůstávat v pohodlném a bezpečném zázemí. Tenkrát přes kopečky a dnes třeba do Afghánistánu...