Tehdy horlivost mladíka, dnes potřeba šokovat nedostatkem soudnosti (M.Kuklík). Kuklíkův "atentát" na literaturu stojí za zamyšlení. I za pár otázek.

Proč nepřijímá aktivní osobnost s prstem na "tepu dějin", jakou je Pavel Kohout, kterého si já osobně vážím nejen za brilantní fejetony zveřejňované nepravidelně v Právu, ale i pro celoživotní hledání mravních hodnot? Má mu za zlé vystoupení na IV.sjezdu SČSS v červnu 1967, kde přečetl Solženicynův protestní dopis Svazu sovětských spisovatelů? Nebo to, že se z něj přes noc nestal pravičák, odsuzující vše a všechny?

Nebo jak souvisí s Kunderou jeho odsudek vůči Zdeňku Svěrákovi? Kdyby této zemi neposkytl nic víc než poetiku Járy Cimrmana...

A tak na posledním místě zůstal Václav Havel. Dramatik, politik. Hledač smyslu projevů i činů. Můžeme si o něm myslet co chceme, ale jeho hry v jiné době nastavovaly zrcadlo absurdní realitě kolem nás. Vše ostatní je už jen politika.

Nedělím spisovatele na "upřímné" a "kašpary" jako absolvent stavební fakulty Michal Kuklík. Čemu nerozumím nebo kde mi schází odborná průprava, o tom nepíši, ale nejdříve čtu. Potom - snad někdy i - přemýšlím. Píšu až nakonec. I kdyby byl geniální Mozart jakýkoli panchart, vůbec to nesníží můj obdiv vůči jeho krásné hudbě. Jestliže připustíme, že před 60 lety zašel Milan Kundera kam neměl, ani trochu to nezmění můj náhled na jeho obdivuhodné dílo, o jehož hodnotě jsou přesvědčeny milióny čtenářů na celém světě.

Doba kádrování už přece skončila, nebo ne?