Druhá jáma měla v záhlaví ještě podivnější slogan "Co dnes vlastně znamená levice?" a žulové šutry pořádně ostrých hran k tomu v runovém písmu přidávaly:

• Jak myslet rozdíl mezi "svobodou" a prefabrikovanou slastí, dokud jsme zásobeni?
• "Velkou předností šlechtického původu je, že umožňuje lépe snášet chudobu," zapsal si Nietzsche v roce 1880. Existuje ještě vůbec něco, co jako zdroj sebeúcty a sebedůvěry vyváží nedostatek na odiv vystavované spotřeby?
• Pozitivní levicová politika kdysi dozrála v konceptu sociálního státu. Jaké levicové politiky můžeme myslet po něm?
• Dokáže se myšlenka emancipace emancipovat od logiky industrialismu?
• "Od utopie k vědě"; moc pěkné, ale existuje teď nějaká cesta od vynesené slípky zpátky k vejci?
• Nejsou to jen surovinové zdroje Západu, co se povážlivě ztenčilo.
• Pozor na periferii!

Umíte si zřejmě představit, jak v jakém stavu ke mě ona redaktorská výzva doputovala. A aby toho nebylo málo, komunikace odsouzená skončit v jámách nachlup stejných se dál vesele rozvíjí jako nádherný exemplář květenství Áronovy hole - a šíří kolem sebe vůni daleko překonávající uvedený vzor.

V reakci na text Michaela Hausera  Štěpán Kotrba nezůstal nic dlužen své tradici polemizovat s názorem, o němž se domnívá, že by ho kritizovaný autor měl zastávat, aby se dobře vyvracel. Kotrbův prvoplánový technologický optimismus neslučitelný dokonce ani s ábíčkovským seriálem Vzpoura mozků  se nás pokouší přesvědčit, že programátoři se stali strážci neproblematického univerzálního vědění. Tento nedonošený nápad nebere v úvahu ani skutečnost, že naděje v informační společnost tvořila jednu z mála optimistických stránek takového klasicky levicového textu, jakým byla Lyotardova Postmoderní situace. Distance vůči směru, kterým se západní společnosti ubírají, zde byla doprovázena politickým požadavkem na rovný přístup k terminálům - právě ten měl totiž zajistit nefunkčnost Orwellovských mechanismů propagandy. Jak velká část společnosti je ale dnes schopna internetu skutečně využít coby nezávislého zdroje informací? Vezmeme-li v úvahu původní podporu Američanů pro válku v Iráku, opravdu těžko říci; jisté však je, že mozky Pentagonu mají na možnosti manipulace veřejného mínění v současných technologických podmínkách podstatně strukturovanější a vyzrálejší názor než Štěpán Kotrba. A to včetně mozků nejvyšších.

Ale abych svou záležitost stejně jako Kotrba neodbyl paušálním odsudkem, vezmu jeden odstavec jeho článku, tak jak byl napsán, a rozeberu ho větu po větě.

"Je to trend k centrismu," píše Kotrba v odpověď na otázku, co levici ještě zbylo. Pěkné. Dokud nám nevládly vzbouřené elektronické mozky, platilo, že společenskou bázi středové politiky tvoří silné střední vrstvy. To jsou prosím ty, o kterých se píše třeba zde. Jinak řečeno, postmoderní Kotrba nám tu vlastně vesele recituje vetchou Goethovu báseň vykradenou už kdysi Maxem Stirnerem: "Ich hab' Mein' Sach' auf Nichts gestellt./Juchhe!/Drum ists so wohl mir in der Welt./Juchhe!"

 "To co levici zůstává a v čem je stále silná, je dědictví renesance (věda jako protiklad mystérií, proporčnost a hledání kánonu) a humanismu (snaha po sociální, kulturní i názorové pluralitě, snaha po spravedlnosti a solidaritě) jako principů určujících moudrost člověka moudrého", píše dále Velký programátor. Jenomže renesanční věda se od té dnešní poněkud lišila a není opravdu na mě, abych hledal kořeny těch či oněch vědeckých názorů v těch či oněch esoterických spisech. Ostatně nejde vůbec jen o renesanční vědce. "Newton nebyl prvním člověkem věku rozumu, ale posledním mágem," řekl John Maynard Keynes na přednášce v Royal Society Clubu v roce 1942 v narážce na silně nevědecký obsah osobních deníků velkého fyzika. Na počátku 90. let minulého století jeden z apoštolů kritického rozumu a pokrokové vědy Karl Raimund Popper hlavní myšlenku knihy, kterou napsal s Johnem C. Ecclesem, shrnul následovně: "Duch přilétá odkudsi z neznáma a hraje na našem mozku jako na klávesách".  A pokud jde o renesanční humanismus, velmi mírně je možno říci, že neměl pluralitu v nikterak zvláštní oblibě a šlo o produkt daleko početně omezenější elitní skupiny intelektuálů než je ta, které nyní Kotrba nemůže přijít na jméno. Je skutečně potřeba vytahovat sedmdesát let staré knihy analyzující, co zbylo z elitního renesančního individualismu v podmínkách průmyslu masové zábavy?

 "Zůstal princip darwinismu a odmítnutí Boží tvorby, zůstalo republikánské rovnostářství, zůstal pocit studu při překračování žebráků a potřeba spravedlnosti v rozdělení bídy i bohatství", končí Kotrbův vyznavačský odstavec. No vida: Já si až doteď myslel, že dokonce ještě nezbolševizovaná Šmeralova KSČ měla pluralitu v takové úctě, že se v zásadě nijak nevymezovala proti křesťanství. Také jsem měl až doteď za to, že republikanismus je častěji pravicový jako levicový; napovídá tomu aspoň orientace politických stran, které se republikanismu opřeného o společnou politickou příslušnost a z ní odvozenou identitu dovolávají či dovolávaly: Sdružení pro republiku (Francie), Republikánská strana (USA), ultrapravicoví Republikáni (Německo), Republikáni Miroslava Sládka... Pocit studu při překračování žebráků je nepochybně také naprosto levicový, neboť byl takovým už v dobách středověké péče o chudé a starosti parlamentu imperiální Británie o deklasované; zapřísáhlý levičák Nietzsche si ostatně právě proto zapsal, že žebráky je třeba zrušit, neboť způsobují stejné výčitky, když jim peníze dá, jako když jim nic nedá...

Konečně potřeba spravedlnosti "v rozdělení bídy a bohatství" je skutečně zvláštní požadavek - ale možná také, že Kotrbova první geniální levicová inovace. Taková instituce jako zanikající sociální stát totiž ještě měla sloužit výhradně k přerozdělování bohatství - a tuto schopnost začala ztrácet od chvíle, kdy se změnou chování velkých investorů přestala být schopna suverénně vybírat daně. Přerozdělovat nedostatkové bohatství totiž něco stojí. Avšak je možné, že spravedlivé přerozdělování bídy vyjde natolik levně, že si je můžeme dovolit ještě i dnes. Jen se to bude muset udělat trošku efektivněji než v bývalém SSSR, kde šlo o nezamýšlený důsledek direktivně řízeného válečného hospodářství.

Každou z nepromyšlených a nedodělaných Kotrbových vět bych mohl takto obracet ze strany na stranu a ukazovat, kolik stonožek a žížal se schovává pod naleštěnou vrchní stranou na první pohled z dálky efektně vysochaného objektu. Ale myslím, že by to bylo značně neproduktivní. Takže už jen jeden citát: "Do hry vstupuje vysoké množství dílčím, selektivním způsobem vzdělaných lidí v terciální a kvartérní sféře, kteří si vytvářejí vlastní jazyky a vlastní segmenty ku[l]tury." Copak, pro Darwina, tímhle chtěl autor říci? Že po jím vyzdvihované renesanci se už vyskytovaly pouze neúplné pokusy o syntézu veškerého vědění? Že po rozpadu klasické filosofie v 19. století už neexistovala ani jednota mezi filozofickou antropologií a pozitivismem? Že se nám svět drobí na menší a menší niky, jejichž mentální obyvatelé pak vědí úplně všechno o ničem ("Jeder Fachmann ist auf seinem Gebiet ein Esel!", Jean Paul), což už začíná být dost zjevně na škodu například medicíně? Jedna z novějších definic filosofa mimochodem zní: Specialista na kontrolu kontextu...

Že si nějaká skupina lidí vytváří vlastní dorozumívací kód, to pak není rozhodně vůbec nic převratného - a taky se tento jev vůbec neomezuje na technické experty. A právě v těchto netechnických případech zůstáváme současně nejblíž původní myšlence avantgardy, kterou bylo prolamování uzavřených kulturních enkláv a hledání univerzálního jazyka...

Co kdybychom se místo fantazírování konečně bavili o tom, co to vlastně Michael Hauser doopravdy napsal?