11. 1. 2008
Islámské právoVelmi vítám seriál článků Jana Potměšila o islámském právu. Hlubší poznávání islámu je pro Západ nezbytné, aby se oprostil od předsudků a aby mohl podporovat to, je v muslimském světě zároveň tradiční, hluboce zakořeněné, ale zároveň i slučitelné s principy naší liberální civilizace. Musíme si připustit, že muslimská kultura není primitivní a úzce souvisí s naší už od středověku. Dialog s islámem je právě důležitý i pro naši identitu, kterou bychom ztratili, kdybychom se přestali vracet k základním otázkám a principům našeho pojetí kultury a civilizace. A mezi ně určitě patří pojetí práva. |
Západní pojetí práva ovšem, zdá se, nevychází z žádného ze tří hlavních konceptů, jež cituje pan Potměšil ve svém prvním článku: "Rozlišovat můžeme tři hlavní pojetí práva. První považuje právo za systém norem pocházejících od Boha, z Božího zjevení. Druhé spatřuje původ norem ve společenské smlouvě ustavené cestou demokracie, kde právo je výrazem suverenity lidu, kdy lid sám formuluje, co je správné a zákonné. Třetí koncepce vidí původ práva ve vůli hlavy státu jakožto jediného suveréna, jehož moc je legitimována pověřením od Boha, nástupnickým právem vycházejícím z principu dědičnosti, volbou příslušným orgánem, skupinou lidí či přímo lidem." Čtvrté pojetí práva, nesmírně vlivné v novověku, je tzv. přirozené právo (natural law), mezi jehož hlavní teoretiky ze starých dob patří římskokatolická superautorita sv. Tomáš Akvinský (vycházející z antických konceptů, zejména z Aristotela), anglický materialista Hobbes, arminiánský Holanďan Grotius či anglický konformní deista Locke. Teorie přirozeného práva je vyjádřením anglosaského "common law" a během osvícenství se stala základem idejí, kterým dnes říkáme "lidská práva". Přirozené právo může být chápáno jako od Boha dané, nikoli ovšem dané církvi a autoritám, nýbrž dané zdravému rozumu všech lidí. Není statické a dogmatické, protože se vyvíjí (krásnou teorii, vysvětlujících vznik a vývoj přirozeného práva z interakcí uvnitř společnosti, lze najít u Hayeka). Zároveň to není v poslední instanci právo soudů a právníků (tzv. pozitivní právo), protože není v lidské moci (ani moci církevní, panovnické, lidové či soudní) ho změnit. Myšlenka právního státu je odvozena právě z toho, že stát musí právo, které je nad ním, respektovat, nikoli vytvářet (což je postoj, nazývaný etatismus). Právo se sice vyvíjí, nikoli ale v závislosti na naší vůli (jak ukazuje Hayek). Jestliže měníme zákony (pozitivní právo), měníme je proto, že se změnilo právo samo. A změna v právu se děje v dlouhodobém horizontu tak, jak se vyvíjí společnost a komunikace v ní. Hlavním smyslem existence práva je pak kultivace svobody. Svoboda a právo jsou neoddělitelné pojmy. Právo je ve svobodě a svoboda v právu. |