To, že státní převraty nejsou ničím, co by samo o sobě bylo něčím pozitivním, není sporu. Sporné ovšem je, zda formální mechanismy, poskytující iluzi výměny vládních (pozor, nikoliv skutečně vládnoucích) garnitur, jsou tím skutečným pozadím pro naplňování lidských potřeb nebo jen vytvářejí alibi pro nadvládu majetkových elit. Pokud by tomu tak bylo, bylo by určitě všechno v pořádku, ale i ve svém článku jsem se pokusil upozornit, že v řadě případů je tomu naopak. Zdá se spíše, že vládnoucí establishment považuje "demokratické" mechanismy za jakousi trpěnou kulisu zajišťující neměnnost stávajícího společenskoekonomického systému a v případě, že se scénář střídání demokratických (tj. prozápadních) vlád vymkne kontrole, přijdou obvinění z falšování, ekonomické sankce a případně i vojenský zásah. Vzpomínám si, jak nás v předpřevratové době školila propagandistická stanice americké vlády "Hlas Ameriky" (dnes její roli převzala všechna hlavní "česká" média včetně veřejnoprávních) na téma "vy v tom socialismu na rozdíl od nás žijících ve svobodné společnosti nemáte možnost volby", ale opomněla nám sdělit, jakou že vlastně "volbu" mají občané USA, když si mohou vybrat mezi dvěma v zásadě stejnými stranami.

Tento model je nyní aplikován i u nás, kde se občanům vykládá, jak konečně jsou pány svých osudů, ale kupodivu o některých, zřejmě nepodstatných věcech, jako je rozdělení státu, vstup do agresivního a mezinárodní právo sabotujícího paktu NATO (viz princip preventivních válek- jaká podobnost s Hitlerem), přepadení Jugoslávie a podpora etnického čištění (viz Chorvatsko a Kosovo) a aktuálně zřizování amerických základen v Česku, se tito "páni svých osudů" rozhodovat nesmějí. Asi jde o vrchol demokracie, když občané nemají právo mluvit ani do toho, koho jejich země (bez vyhlášení války) přepadne. Pěkně kritéria "demokracie a "svobody" volby zformuloval současný prezidentský kandidát J.Švejnar jako své podmínky pro vstup KSČM do klubu "demokratů a státotvůrců" : musíte uznat neměnnost majetkových poměrů (zapomněl dodat, že se týká pouze velkých majetkových vlastníků, státní vlastnictví, družstva, malí akcionáři mohou být vesele vyvlastňováni, tam zřejmě změna vlastnických poměrů nevadí), musíte uznat naše mezinárodněpolitické směrování a členství v NATO, musíte odmítnout násilí (zapomněl dodat, že se tato podmínka týká jen "nedemokratického" násilí, násilí pod praporem demokracie je povoleno), a musíte "sakumprásk" odmítnout minulý režim. Prostě když zaručíte, že nechcete žádné podstatné změny, budete "salonfahig". Myslím, že v těchto podmínkách je zakódována celá filozofie formální demokracie nabízející svobodu volby, ale bez skutečné volby.

Zajímavá je otázka hierarchie lidských potřeb, kterou p.Urban ilustroval na příkladech bezdomovců rozhodujících se mezi jídlem a teplem, ovšem alternativnost jejich výběru je velmi limitována tím, že v obou případech jde o velmi nezbytné, totiž životně nezbytné potřeby.Takže tímto stylem se nikdo ani rozhodovat nemůže. Obecně doplním, že nikdo rozumný nebude zpochybňovat, že existují potřeby nezbytné a méně nezbytné až zbytné. Stejně je zřejmé, že za určitých okolností, jestliže jsou ty nezbytné potřeby na určité úrovni saturovány, roste váha takových věcí jako možnost cestování či právě zajištění určitých demokratických mechanismů, což právě minulý režim dost podcenil. Pochybuji ale např. silně, že by základním problémem obyvatel různých chudinských ghett všude po světe bylo cestování (a když, tak jen jako zoufalý útěk za přežitím do lepších životních podmínek) nebo kdy jít k volbám.

Mimochodem právě častá absence nespokojených, frustrovaných, sociálně vyloučených lidí u voleb je dobrým dokladem nevíry v reálnou možnost volbami něco změnit. Na druhé straně tvrzení p.Urbana, že řešení sociálních a ekonomických problémů je něco, co je mimo politiku, je jen alibistickým postojem typickým pro tzv.liberály, tvrdící, že životní podmínky lidí nesouvisejí s charakteristikami společnosti a jejího politického a ekonomického uspořádání, ale že si tyto podmínky každý tvoří k obrazu svému a podle svých možností. Takže schopní lidé vydělávají stamilióny, neschopní zas končí jako bezdomovci. Určitě ani takové drobné politické kroky, jako privatizace, návraty majetků feudálním vlastníkům včetně církve svaté, zrušení progresivního zdanění atd. nemají podle p.Urbana na ekonomické a sociální podmínky vliv.

Problém je v tom, že naše vláda, které je p.Urban tak věrný, nabízí i mnoho jiného. Nabízí především likvidaci sociálních jistot, komercializaci i takových typických veřejných služeb jako je zdravotnictví a školství, nabízí servilitu k světovládným zájmům USA. Celá rétorika o "obraně proti zadrátované minulosti" je jen zastíracím manévrem, který má lidi odvést od přemýšlení a zavést do tábora těch, kteří jsou "věrní" a raději nepřemýšlejí.

Mohu p.Urbana uklidnit, ani já je za ideální demokracii nepovažuju, nepovažuju je za demokracii vůbec. Bohužel vnímám občas výklady v našem tisku či jiných médiích, které informují o svobodných a demokratických volbách v těchto regionech, o tom, jak naši představitelé politikům z těchto zemí předávají zkušenosti o přechodu od totality k demokracii atp. Vypadá to tedy, že tyto země jsou na správné cestě, že jsou dokonce jakýmsi vzorem, když jejich svobodně zvolené vlády mohou svobodně cizím armádám ve své zemi odsouhlasovat trestné operace proti vlastnímu obyvatelstvu, svobodně rozhodovat o předávání vlastních surovinových zdrojů apod. Napadá mě, že podobný model už známe, byly to bantustany v rasistické JAR, nebo za druhé světové války židovská ghetta v Terezíně nebo Varšavě, kde jejich samosprávy také jistě svobodně řešily, kdo půjde do toho kterého transportu.

To jsem snad ani netvrdil. Zmínil jsem se jenom o charakteristicky selektivním přístupu tzv.mezinárodního společenství a jeho pozorovatelů k hodnocení demokratičnosti voleb a podobných hlasování, které se dá shrnout do výroku "když vyhraje "prozápadní" kandidát, volby jsou demokratické, když vyhraje někdo nepohodlný, volby jsou podezřelé". Nejnovějším příspěvkem do tohoto seriálu jsou prezidentské volby v Gruzii, kde samozřejmě pozorovatelé pochválili Saakašviliho za jeho obdivuhodnou demokratičnost. Celkem se divím, proč tam ti pozorovatelé vůbec jezdí, mohli by své posudky psát doma, stejně je mají dopředu připravené.

Pan Urban se nemýlí, neměl jsem na mysli tuto primitivní reakci na genocidu vyvolanou americkým bombardováním venkovských oblastí Kambodže a Lon Nolovým proamerickým režimem, jehož vojáci se obvykle vraceli ze svých trestných výprav na rebelující venkov s uřezanými hlavami většinou nezúčastněných vesničanů (odhadují se statisíce obětí). Mimochodem, humanista a demokrat Lon Nol zemřel pokojně v americkém exilu a Pol Pot byl po svém svržení vietnamskou intervencí ještě dlouho podporován právě těmi "demokraty ze Spojených států i odjinud.

Interpretace skutečně nezávislých a veřejnoprávních médií by především měla být objektivní. Je celkem zřejmé, že tzv. paměť lidí v "našich" médiích představují pouze ti, kteří potřebují dokázat a ilustrovat, jak byla minulost špatná a zločinná. Jistě by se dalo spočítat, jak často se na obrazovkách vyskytují ti lidé a ty pořady, které minulost vykreslují negativně, a pořady, které ji podávající věcně a bez apriorních ideologických odsudků. Myslím, že to skóre zdaleka neodpovídá poměru sympatií a antipatií k této době vyjádřenou v průzkumech veřejného mínění, takže to spíš vypadá, že úkolem takto formované propagandy je paměť lidí spíše ovlivňovat, než ji reflektovat, koneckonců fakt, že nejvíc kritičtí vůči minulému režimu jsou příslušníci těch věkových skupin, které ho vůbec nezažily, vypovídá právě o účinnosti propagandy. Možnosti propagandy jsou trochu limitované, když jde o současné zkušenosti, jako je tomu v případě amerických základen v ČR, kde, jak autor správně uvádí, tato propaganda zatím totálně selhala. To je naštěstí pravda, škoda, že nás o tom selhání téměř neinformuje např. ČT. A ještě větší škoda je, že naše vláda, které p.Urban tak věří, zřejmě na tento fakt nebude reagovat a základnu (pokud ji budou chtít ovšem sami Američané) schválí. A úplně největší škoda je, že nám p.Urban v této souvislosti vnucuje představu, že "americký radar se života naprosté většiny lidí nejspíš nedotkne". Zapomněl nám sdělit, že nejde o nějaký neškodný radar měřící rychlost někde u silnice, ale o součást rozsáhlého systému, který má zabezpečit světovládu USA a jejich případnou schopnost prvního úderu proti jejich možným celosvětovým oponentům Rusku a Číně (jsem mimochodem rád, že p.Urban nepoužil dětinskou lež amerických představitelů a jejich souputníků o íránském a korejském nebezpečí). Takže se nás budování této základny (kdo zaručí, že zůstane u radaru) může dotknout velmi, můžeme dokonce přispět ke zvýšení rizika rozpoutání světového jaderného konfliktu. V této souvislosti se mi velmi líbí výroky o ruských generálech, kteří nám hrozí odvetou (přitom mi jen mírumilovně budujeme vojenské základny podél jejich hranic), připomínají mi obdobný "newspeak" naší propagandy při přepadení Libanonu Izraelem v r.2005 ("libanonská vláda vyhrožuje, že se bude bránit") nebo v případě Kosova ("Srbové vyhrožují, že přeruší jednání s EU"), přitom my jim jen mírumilovně chceme sebrat kus území, nebo také aktuálně v případě incidentu íránských a amerických lodí (Íránci vyhrožují Američanům, kteří jen se jen mírumilovně plaví na svých válečných lodích kolem jejich břehů).

Celkem by mě zajímalo, kde p.Urban k takovým zkušenostem přišel. Všechny statistiky totiž vypovídají o tom, že se sociální a regionální diference v současném režimu v ČR (i celosvětově) prohlubují. Vzpomínám na své zkušenosti z několikaměsíční stáže na univerzitě v Chicagu, která začala tím, že nás náš hostitel, profesor z této univerzity, uvítal s mapou Chicaga v ruce a vysvětlil nám, do jakých částí města bychom raději neměli chodit. Tato vrcholně demokratická společnost se totiž vyznačuje tím, že téměř jen několik kroků od luxusních obchodních tříd jsou celé oblasti připomínající nejhorší obrázky z rozvojového světa. Myslím si, že většina tzv.slušných Američanů, žijících své životy na cestách autem mezi satelitními bydlišti, úřady a bankami někde v centru a nákupními středisky, o těchto výspách své civilizace ani neví. P.Urban by také mohl zapátrat na různých internetových diskusích současnosti, kde by se dozvěděl, jak dnešní mainstreamoví slušní občané pohrdají "sockami", jezdícími v hromadných dopravních prostředcích, chodícími nakupovat do "sekáčů" a bydlícími jinde než v těch "dobrých čtvrtích". Nejsem si jist, že by zrovna tohle svědčilo o odstraňování sociálních a dalších bariér.

Tato věc je samozřejmě velmi často používaná a zneužívaná, současné propagandě se skutečně podařilo do značné míry vytvořit v myslích lidí rovnítko mezi pojmy demokracie a kapitalismus. Domnívám se ale, že životní realita tento umělý stereotyp postupně rozbije. Nejde jen o fakt zformálnění demokratických mechanismů, o které se zmiňuji výše, jde zejména o to, že toto zformálnění není náhodné, vyplývá z podstaty kapitalismu, kde se přece o rozhodujících věcech nehlasuje. Existují snad demokratické mechanismy řešící obsazení vedoucích funkcí a činnost v podnicích, korporacích, hlasoval snad někdo (kromě členů správní rady a akcionářů) o odměnách pro management ČEZu, hlasují snad nájemníci o majitelích domů atp? Je snad demokratické, že rozhodující část majetku v rozhodujících zemích vlastní několik rodin, které možná hlasují tak jenom na svých rodinných setkáních? A tato absence demokracie se samozřejmě přenáší i do mechanismů celospolečenského rozhodování, kde tzv. volby hrají roli často jen producenta iluzí. Z tohoto hlediska má socialismus větší potenciál skutečné demokracie, i když v jeho prvních formách nebyl dostatečně využit. Mimochodem, dosti komické jsou i pokusy představit kapitalismus jako výspu demokracie, podíváme-li se jen zběžně na některé historické momenty. Americká ústava je např. vydávána za vzor demokratického dokumentu, je v ní něco o nezadatelných právech člověka, zapomíná se dodat, že se tato práva v době jejího vzniku týkala jen velké menšiny, Indiáni, černoši a nemajetní za lidi považováni nebyli. Takže tato "nejdemokratičtější ústava světa" byla zcela kompatibilní s otrokářstvím i rasovým a sociálním apartheidem, který byl mimochodem formálně zrušen až v šedesátých letech. Jsou tedy podle p.Urbana Washington a Jefferson diktátoři a jak je možné, že se k nim americký establishment tak nadšeně hlásí? A jsou diktátory i všichni ostatní američtí prezidenti, kteří ještě navíc doplnili i diktátorské manýry vůči ostatnímu světu. A jsou diktátory i představitelé všech koloniálních mocností včetně např. W.Churchilla, který proslul svojí angažovaností v búrských válkách a i v přípravě konceptu novodobých koncentračních táborů (tedy pro neanglické bělochy, černoši byly v koncentrácích už předtím všichni). Hitler se od nich lišil jenom tím, že koloniální praxi chtěl uplatnit ve prospěch Německa v Evropě, kde narazil přecejen na větší odpor.

Jsem rád, že p.Urban téměř doslova zopakoval hodnocení přínosu kapitalismu obsažené v Manifestu komunistické strany Marxe a Engelse z r.1848. Už méně hodné pochvaly ovšem je, že nepokračoval dál v duchu těchto autorů, kteří zároveň řekli, že tato úžasná efektivnost má své stinné stránky, vytváří totiž stále větší armády "loserů" a mění se v ohromnou celospolečenskou neefektivnost. Není rozhodně náhoda, že výklady o "nejúžasnějším období v dějinách českého národa" doprovází rétorika o tom, jak si žijeme nad poměry (tedy pardon týká se jen nemajetných, movití lidé naopak strádají a musí se jim snižovat daně). Jak se tedy ta efektivnost vlastně z hlediska běžného občana projevuje? Tím, že přichází o zdravotnictví, školství důchody, sociální zajištění? Trochu podivná efektivnost.

Moc k naslouchání toho není v dnešním světě asi nikde. Pro začátek by ale stačilo, aby nás sdělovací prostředky objektivně informovaly např. i o sociálních projektech (mimo jiné i o jejich pomoci americkým chudákům) toho odsuzovaného Cháveze (nebo Castra), nejen o tom, jací jsou diktátoři, o ohromných protestech australských pracujících proti zamýšleným revizím zákoníku práce v době, kdy u nás probíhala propaganda ve smyslu "jaký je zákoník práce přežitek" apod. Našlo by se, kdyby se chtělo.

To je docela správná otázka a otevřeně přiznávám, že nějaká zcela komplexní odpověď na ni zřejmě momentálně není k dispozici. Máme jen zkušenosti, některé dobré, jiné horší, z první formy socialismu, máme i základní kontury. Je ovšem docela možné, že realita opět předběhne teorii, jak se to do jisté míry stalo v případě Říjnové revoluce v Rusku, kde svržení kapitalismu bylo důsledkem jeho vyhrocených excesů (mimochodem, připomínám nedávno vysílaný film A.Wajdy "Běsi" na motivy románu M.Dostojevského, který byl sice kritikou revolucionářů, ale zároveň obsahoval ilustraci dobové situace v Rusku, kde byli dělníci, kteří si přišli stěžovat na svého zaměstnavatele, byli bez milosti za svou drzost zbičováni a někteří zemřeli) i v souvislosti se světovou válkou. V takové situaci se pak postupovalo částečně formou pokusu a omylu. Doufejme, že se podaří najít rozumnou, efektivní cestu k dokonalejší a efektivnější socialistické, tzn. v zásadě samosprávné společnosti, a nebudeme pouze nuceni reagovat na nějaká společenská kataklyzmata.

Ještě jednu poznámku na závěr. Divím se, že p.Urbanovi a jiným zastáncům svobody a konkurence idejí nevadí, že podobné diskuse mohou v zásadě vyjít jen v podstatě v okrajových periodikách, jako jsou při vší úctě Britské listy. Vždyť už jejich podtitul "deník o všem, o čem se v ČR příliš nemluví" je v podstatě obžalobou tzv.demokracie, která svobodu idejí nahradila jejich tabuizací.