4. Povinnosti člověka vůči Bohu (`ibádát)

4.1. `Ibádát jako pseudoprávo?

Právo upravující náboženské povinnosti dnes většinou neřadíme k běžnému pozitivnímu právu. Na druhou stranu vzhledem k jeho výjimečné roli náboženského práva v životě muslimů je důležité se jím alespoň rámcově zabývat. Normy okruhu práva `ibádát (z našeho pohledu čistě náboženské) do života muslimských věřících totiž zasahují v neporovnatelně větší míře než mnohá pozitivní ustanovení např. práva soukromého do života našeho. Navíc tyto normy samy o sobě či svými důsledky prolínají i do práva rodinného, trestního, ústavního, správního, finančního atd., což vzhledem k jednotě státu a "církve" [1] v islámské společnosti a s ohledem na absenci striktnějšího dělení islámského práva na jednotlivá odvětví po způsobu kontinentální právní kultury není tolik překvapivé.

Sekularizace veřejného a většinou i soukromého života, pluralita náboženských směrů a "demokratický výběr" mezi množstvím navzájem stejně legitimních pravd v postmoderní společnosti nenechává prostor pro koncepci práva, jež by se opíralo o Zjevení či transcendentní imperativy a mělo zároveň univerzální platnost. Právo mající základ alespoň částečně ve Slově Božím je pro mnohé z nás už jen historickým reliktem. (Vzpomeňme vyprázdněný pojem Juris Utriusque Doctor. [2] ) V kultuře odlišné od naší však představa o právu může být zcela jiná a normy upravující náboženské povinnosti a úkony (byť třeba obsahující "nevynutitelné", metafyzické, sankce) zde nebudou o nic méně legitimní součástí práva než třeba institut kupní smlouvy či koncepce lidských práv. V zájmu poznání odlišných kultur nepovažujme za účelné části cizích právních systémů ignorovat, protože neodpovídají "našemu" pojetí, systematizaci a dělení, resp. neřeší shodně otázku, co právem je a co není. (Prohlédneme-li si na internetu webové stránky virtuálních muslimských komunit, tak pod pojmem fiqh najdeme většinou právě jen normy okruhu práva `ibádát.)

4.2. Pilíře náboženství

Mezi povinnosti člověka vůči Bohu (`ibádát), řadíme především tzv. "pilíře náboženství" (arkán ad-dín), resp. "pilíře islámu". Jsou jimi: vyznání víry (šaháda), modlitba (salát), náboženská daň/almužna (zakát), půst v měsíci ramadánu (sawm) a pouť do Mekky (hadždž). Pro platné provedení některých ze zmíněných povinností je nutná rituální očista resp. stav rituální čistoty (tahára), proto se jí jako významné podmínce platnosti právních úkonů v náboženské oblasti budeme zabývat hned zpočátku.

Vzhledem k tomu, že k "pilířům náboženství" bývá někdy řazen i džihád, rozebereme vedle výše zmíněných povinností v obecnější rovině i význam tohoto pojmu. V podrobnostech týkajících se zvláště džihádu mečem (džihád bi's-sajf) pak odkažme na připravovanou část týkající se ústavního práva.

Vedle zmíněných pilířů lze k `ibádát řadit i další povinnosti či záležitosti náboženského charakteru, např. otázka odívání, povolených a zakázaných pokrmů a nápojů, otázky lovu a usmrcování zvířat, náležitosti a následky slibů či přísah atd. [3]

4.3. Čistota (tahára)

Islám přikládá velkou závažnost čistotě, jejíž pojetí islámští právníci (podobně jako Mojžíšův Leviticus) rozebírají zevrubně až do nejmenších podrobností. Jde o čistotu tělesnou, morální a rituální v jediném celku. Tahára není sice jedním z pilířů, tvoří však důležitý předpoklad platnosti např. modlitby a hadždže a v právních knihách jsou otázky rituální čistoty řešeny hned na začátku. [4]

Opakem čistoty je poskvrnění, které se z teologického hlediska dělí na hmotné a mentální, a z pohledu práva, prakticky závažnějšího, na věcné a náboženské, nebo na těžké (džanába) a lehké (hadas). K těžkému znečištění dochází jakýmkoliv pohlavním stykem a vůbec vyměšováním spermatu, u ženy ji působí také menstruace a šestinedělí. [5] Význam taháry pramení ze skutečnosti, že povinnost čistoty a návod k jejímu dosažení se opírá přímo o text Koránu (viz 5:6 [6] ). (Islámské právo je ovšem méně přísné než starozákonní očišťovací řády - např. fyzický kontakt se ženou v šestinedělí či během periody nemá za následek rituální nečistotu.)

K lehkému znečištění dojde při doteku nečisté věci (nadžis -- opak od "čistého" -- táhir). Těmito poskvrňujícími věcmi jsou víno a lihoviny, nečistá zvířata (zejména vepři, ale i sliny psů), zdechliny a vůbec každé zvíře, které nebylo náležitě usmrceno, dále krev, hnis, zvratky a výkaly (ale nikoli slzy, pot nebo hlen) a mléko nejedlých zvířat. (V podrobnostech se výčet těchto věcí může měnit dle názorů jednotlivých madhabů.) Obecně platí, že se člověk znečišťuje také konáním potřeby, spánkem, omdlením, dotykem osoby opačného pohlaví a dotykem pohlavních orgánů. [7]

Ve stavu lehkého znečištění není věřícím dovoleno se modlit, konat tawáf Ka`by (porušení tohoto pravidla má za následek neplatnost zmíněných úkonů) a dotýkat se Koránu. Ve stavu těžkého znečištění není přípustné ani zdržovat se v mešitě nebo přednášet Korán. [8]

Stav znečištění se odstraňuje očistným omytím, které je dle závažnosti poskvrnění rovněž dvojího druhu. Velké znečištění odstraní jen ghusl, tj. úplné omytí celého těla s vypláchnutím úst a nosu. Lehké znečištění lze odstranit částečným omytím (wudú', tawaddu').

Voda platí za čistou a očišťující, jde-li o vodu tekoucí nebo (v jiných případech) pokud se nezměnila její barva, chuť a vůně. Může jít o vodu dešťovou, pramenitou, studniční, říční nebo mořskou. Pro jednotlivé konkrétní případy právníci rozpracovali soubor mnoha dalších podrobných pravidel (řeší např. použití vody stojící v nádobě, vody z kaluže, vody znečištěné listím, prachem či obsahem cizorodé látky - např. sirupu, vývaru, omáčky; rozebírána je otázka velikosti a znečištění vodní jímky, z níž je ještě přípustné vodu použít atp.) Není-li po ruce voda, jako například v poušti, provádí se očista jemným pískem.

Očista se nemá omezovat jen na fyzickou stránku, ale musí jí předcházet zbožné předsevzetí (níja) a doprovázet ji myšlenky na Boha -- má tak jít zároveň o očistu srdce a ducha. [9] (Podobně jako jdeme-li ke svatému přijímání nebo ke zpovědi.)

4.4. Vyznání víry (šaháda)

Vyznání víry je nejdůležitějším pilířem islámu. Je vyjádřením příslušnosti k islámu a odevzdanosti do vůle Boží. Formule vyznání zní: (ašhadu an) lá iláha illá 'lláhi wa muhammadun rasúlu 'lláhi, tj. (vyznávám, že) není boha kromě Boha a Muhammad je Posel Boží; je složena ze dvou pasáží Koránu (viz 47:19 a 48:29 [10] ). První část (tahlíl) se skládá z "odmítnutí" (nafj), že není božstva, a "ujištění" (isbát), že je pouze (jediný) "Bůh". Část druhá potvrzuje Muhammadovo prorocké poslání. [11]

Obecně lze říci, že kdokoliv vyznání pronese, stává se muslimem. Na druhou stranu je třeba upozornit, že islám odmítá vynucené konverze [12] - "Nebudiž žádného donucování v náboženství!" (2:256 [13] ). Explicitní definování této zásady mělo význam např. pro stanovení nepřípustnosti trestního stíhání pro odpadlictví od islámu u těch osob, které byly k přijetí islámu donuceny nátlakem a později se vrátily k původnímu vyznání. [14] Jejich konverze byla prohlašována za neplatnou a neúčinnou pro rozpor s nařízením Koránu. [15] Dále dle většinového názoru osoba, jež přijme islám jen za účelem získání osobního prospěchu, a nikoliv s úmyslem věřit v Boha, neprovedla platně konverzi, a její přestup k islámu je proto neplatný. [16]

Vyznání je podstatnou součástí života muslimů -- je součástí textu modlitby, má se šeptat do ucha novorozenému dítěti a vyslovit na rozloučení se zesnulými. Dle šarí`y ji má muslim v ideálním případě vyslovit jako poslední slova před smrtí ve chvíli, kdy se ho andělé otáží "Kdo je tvůj Pán?" [17] Každý, kdo vysloví šahádu, se označuje za šahída (vyznavač, svědek [18] ) a je způsobilý nastoupit cestu do Ráje.

Později pojem šahíd (pl. šuhadá') získal další význam, a to jako označení mučedníka, jenž padl za svatou věc islámu. Šuhadá' lze dělit na ty, kteří zemřeli násilím nebo předčasně (např. při službě Bohu, žena při porodu atd.), ty, kteří zemřeli přirozenou smrtí (avšak za specifických okolností -- při hadždži, při modlitbě atd.) a na žijící mučedníky (vzory a "svědky", svým morálním a zbožným životem výjimečné osobnosti). [19] V současnosti se též zmíněný pojem vztahuje na všechny bojovníky padlé za národní nezávislost, na národní hrdiny apod. [20]

Samotný obsah víry (ímán), k níž se muslim hlásí a kterou šaháda v plnosti předpokládá, již není věcí právní vědy, ale dogmatické teologie. [21]

Pro úplnost stručně uveďme "pilíře víry", do kterých je obsah víry strukturován:

• víra v jediného Boha
• víra v anděly Boží
• víra v Bohem zjevené knihy -- tj. Tóru, Evangelium, Korán
• víra v Boží Proroky -- Adama, Noeho, Abrahama, Izmaela, Izáka, Jákoba, Mojžíše, ..., Ježíše, Jana Křtitele, ..., Muhammada
• víra v Soudný den a posmrtný život
• víra v qadar (osud) -- tj. ve svrchovanost Boží nad člověkem a v nutnost respektování Boží vůle, jež se promítá a projevuje v běhu věcí. [22]

4.5. Modlitba (salát)

Modlitba představuje hlavní a každodenní povinnost muslima, je zároveň jedinou pravidelnou bohoslužbou, neboť islám nezná mši nebo bohoslužby v křesťanském slova smyslu. Právo hodnotí zanedbávání modlitby jako odklon od víry [23] a nevykonává-li ji chalífa (jakožto politická i náboženská hlava ummy), může to být i důvodem k jeho sesazení.

Náležitosti modlitby tvoří velmi podstatnou část celé soustavy `ibádát. Modlitba je povinná pro muže i ženy, kteří dosáhli dospělosti (resp. puberty) a jsou duševně zdraví. [24] Pro nemocné se počítá jednak se snazší variantou pohybů podle zdravotního stavu, jednak s dočasným prominutím povinnosti za pozdější náhradu (qadá') po uzdravení. [25] Věřící pak smí vstoupit do stavu komunikace s Bohem (hálat al-ihrám) po splnění pěti podmínek, mezi něž patří dodržení čistoty těla, čistoty místa a oděvu, patřičné oblečení zakrývající nahotu, směr modlitby k Mekce a dodržování modlitebních časů. [26] Modlící se musí být též muslimské víry, duševně zdravý a mít zbožný úmysl (níja) vykonat správně modlitbu. [27]

Otázka rituální čistoty již byla nastíněna výše.

Za místo vhodné k modlitbě se považuje každé místo, které je suché a nebylo znečištěno krví, menstruující ženou, zvířetem apod. Pro jistotu se v praxi používá modlitebních koberečků (sadždžáda), lze použít i rohož nebo pruh čisté látky. [28]

Co se týče otázky náležitého odění, platí v zásadě pravidlo, že nahotou, kterou je třeba zakrýt, je u muže vše mezi pupkem a koleny. Ženy musí mít zahalené celé tělo kromě obličeje a rukou od zápěstí. Tímto předpisem je v podstatě dána i norma, nakolik má žena chodit zahalena před cizími muži. [29] Nutno ovšem upozornit, že předpisy šarí`y týkající se zahalování nebyly nikdy plošně a jednotně dodržovány a jejich obsah se lišil a liší v závislosti na místě a čase. Silný vliv v těchto otázkách mělo místní zvykové právo, tradice sousedících národů, převládající právní směr dané oblasti a další faktory. [30]

Modlitebním směrem (qibla) je Mekka. Zatímco židé se modlili směrem k Jeruzalému a esejci a některé křesťanské skupiny k východu, Muhammad nedlouho po odchodu z Mekky do Medíny změnil jím původně určený modlitební směr z orientace k Jeruzalému na směr k Mekce, dle tradice v duchu praxe Abrahamovy (Ibráhímovy). Směr k Mekce je v mešitách určen výklenkem zvaným mihráb. [31] Na cestách se modlitební směr určoval pomocí kompasu, často pro tento účel speciálně upraveného.

Modlitební časy (awqát, mawáqít) jsou naznačovány již v Koránu, přesný počet denních modliteb s jejich časovým rozvržením během dne byl určen spíše až praxí Muhammadovou a jeho prvních čtyř nástupců -- chalífů.

Modlitby se počítají od západu slunce, kdy se má vykonat první z nich (salát al-maghrib), druhá (salát al-`išá') nejdříve dvě hodiny po setmění, třetí (salát as-subh, salát al-fadžr) za svítání, čtvrtá (salát az-zuhr) v poledne a pátá (salát al-`asr) v pozdním odpoledni. Modlitbu není nutno vykonat ihned po výzvě muezzina (adán), resp. po začátku modlitebního času, ale kdykoliv v intervalu mezi dvěma voláními k modlitbě. [32]

Koná-li se modlitba kolektivně (pod vedením imáma [33] ), má dvě části -- povinnou (fard) a dobrovolnou (sunna), jež na rozdíl od fardu není svázána pevnými pravidly. V detailech se modlitba liší dle jednotlivých madhabů. [34] Islám nezná kněžský stav a tak všichni dospělí muslimové musí salát znát a být schopni jej vést, jsou-li k tomu vyzváni. [35] Přesto existují určité požadavky na osobu, jež zastává funkci imáma -- musí jít o muže, vzdělaného člověka, osobu s dobrou reputací. [36] (Vzhledem k tomu, že modlitba ve skupině osob je tou nejdoporučovanější variantou a za "kolektiv", kde jeden z věřících zastává roli imáma, jsou považováni už dva lidé, lze ovšem pochybovat o splnitelnosti takovýchto požadavků.)

Charakteristické je pro modlitbu užívání formule chvály Boží (alláhu akbar [37] -- Bůh je převeliký, Bůh je největší) a recitace Fátihy (al-Fátiha), první súry Koránu, jakéhosi "muslimského otčenáše". Modlitba se skládá z neměnných sledů pozic a pohybů (rak`a), doprovázených recitací výše zmíněných formulí a příslušných súr či částí Koránu. [38]

Zvláštní důležitost má páteční polední modlitba (salát al-džum`a). Musí se jí povinně účastnit všichni dospělí zdraví muži, kteří se za tímto účelem shromažďují v modlitebně nebo mešitě (džámi`, masdžid). V počátcích islámské obce vedl tuto modlitbu chalífa, bylo to jeho právem i povinností. Tato obdoba křesťanské nedělní bohoslužby [39] obsahuje mj. kázání (chutba) rozdělené do dvou částí. První obsahuje náboženské, právní a etické úvahy a ponaučení proložená citacemi z Koránu, druhá chvalořečí Bohu, Prorokovi, jeho rodu, druhům a následovníkům. V závěru bývá vyslovena prosba za hlavu státu a celou obec. [40]

Vynechání jména chalífy, tj. politické i náboženské hlavy ummy v závěru chutby nebo nahrazení jeho jména místním vládcem mělo v historii alespoň z formálního hlediska značný ústavně-právní význam -- rovnalo se vyhlášení samostatnosti té které emancipované části islámské říše. [41] Nutno dodat, že s úpadkem centrální moci byl podobný akt spíše než začátkem odboje proti ústřední moci jen vnějším projevem faktického déletrvajícího stavu.

Vedle páteční modlitby existují ještě další, svým způsobem výjimečné modlitby (pohřební modlitba, některé modlitby v průběhu postního měsíce ramadán) a dále nepovinné modlitby, většinou nesvázané právními předpisy (prosebná modlitba - du`á', modlitba nad závaznou normu -- wird, hizb, dikr, aj.) [42]

Zmínili jsme se, že zanedbání modlitby je závažným prohřeškem vůči Bohu. Na druhé straně existují podrobné předpisy upravující různé výjimky např. pro nemocné a mrzáky (mohou se modlit dle svého stavu vsedě nebo vleže), pro věřící na cestách (zkrácení modlitby), pro vojáky (mohou se modlit střídavě) apod. [43]

4.6. Almužna (zakát)

Almužna (zakát, sadaqa) je formou náboženské daně, jež je určena na obecně prospěšné a dobročinné účely. V islámském právu je almužna chápána jako vracení části majetku, který Bůh umožnil člověku získat. Je to svého druhu povinný odpustek za hříšnou touhu vlastnit. [44] Muslimové zároveň věří, že zakát očišťuje zbývající majetek dárce. [45]

Almužnu je povinen odvádět každý dospělý muslim, jehož majetek přesahuje zákonem stanovené minimum (nisáb); povinnost se tedy nevztahuje na otroky, jinověrce, tělesně a duševně postižené a děti. [46]

Dle klasického práva se zakát odvádí každoročně (ke konci lunárního roku) z určených druhů majetku, pokud přesahují zmíněnou minimální hranici. Zdaňovaný majetek zahrnuje vypěstované plodiny, které se rychle nekazí, zvláště obilí, hrozny a datle; dále velbloudy, skot, ovce a kozy, pokud se tato zvířata volně pásla a nebyla využívána k práci; dále zlato a stříbro a zboží uskladněné k obchodování. Ze zemědělských plodin se zakát platí ihned po sklizni, z ostatních druhů po roce nepřetržité držby. [47]

U plodin činí zakát 1/10, popřípadě 1/20, pokud musela být pole uměle zavlažována. Daň z užitných zvířat se řídí složitými předpisy, jež berou v úvahu počet a druh zvířat, činí však zhruba 2,5%. Stejná sazba platí i pro drahé kovy a zboží. Obdobně peníze uložené na účtu v bance (pro současnost praktičtější příklad) jsou též zdaněny 2,5 procenty -- zakát zde v podstatě funguje jako negativní úrok.

Za nisáb (minimální množství "zdanitelného" majetku) se pokládá 5 velbloudů, 20 kusů hovězího dobytka nebo 40 ovcí či koz, u zlata pak 20 misqálů (cca 90g -- 1 kanonický misqál = 4,464 g [48] ) a u stříbra cca sedminásobek množství jako u zlata. [49]

Výtěžek almužny sloužil původně k podpoře různých "potřebných" -- tj. chudých muslimů, dále konvertitů, kteří se potřebují "postavit na vlastní nohy", muslimských dlužníků z nutnosti (zadlužili se bohulibým činem), muslimských poutníků v tísni a válečných zajatců, muslimů zaneprázdněných obranou nebo šířením islámu a k podpoře těch, kdo zakát vybírají. [50] Daň dále sloužila i jako zdroj financování různých veřejně prospěšných projektů, např. staveb škol, mešit, studní atp.

Zakát lze odevzdávat přímo těm, kdo jsou jeho oprávněnými beneficienty, jako častější varianta však přichází v úvahu jeho odevzdání úřadům, které jej dále rozdělují. Zakát se ale již brzy po Muhammadově smrti přeměnil v podstatě v obyčejnou státní daň a pozbyl postupně svůj charitativní smysl. I dnes je povinnost platit almužnu de facto transformována do placení daní státní pokladně, což ale nevylučuje poskytování dobrovolné almužny (sadaqa), např. na závěr postního měsíce ramadánu (zakát al-fitr). (Původně se termín sadaqa a zakát používal promiscue, odlišení provedla až právní věda).

V současné době doznalo vybírání zakátu oproti klasickému pojetí mnohých změn -- pravidla týkající se zlata, jak ohledně nisábu, tak v otázce procenta zdanění (2,5%), se jako jediná považují za stále platná, neboť zlato v průběhu staletí neztratilo svoji hodnotu. Zároveň se tato pravidla prostřednictvím zobecnění a přepočtů aplikují i na peníze a další komodity a vůbec všechen zdanitelný majetek a příjmy včetně mzdy, příjmu z pronájmu věcí movitých i nemovitých atd. [51] Zakát je dále placen v penězích a nikoliv v částech té které komodity -- jednak by byly kladeny neúměrné nároky na výběrčí daně a jednak i pro povinné subjekty je jednodušší zaplatit určitou částku, než např. v závislosti na početnosti a složení stáda vybírat velbloudici nebo ovce či kozy příslušného stáří a počtu. (O ustájení odvedené "daně" a péči o ni nemluvě.)

Zdálo by se, že v současné době, kdy stát získává své příjmy běžnými, a často mnohem vyššími daněmi, pro něj plnění náboženské povinnosti placení zakátu již nemusí mít takový význam. Přesto je v některých zemích povinnost platit zakát vynutitelná právem (Saúdská Arábie, Libye, Jemen, Malajsie, Pákistán, Súdán) a v některých je povinnost státu vybírat zakát dokonce zakotvena přímo v Ústavě (Jemen -- čl. 21, Pákistán -- čl. 31, Súdán -- čl. 10). [52]

V Saúdské Arábii je zakát vybírán na základě královského dekretu, jenž se vztahuje na fyzické i právnické osoby, vybírá jej Generální ředitelství zakátu a daně z příjmu [53] ; Libye má zvl. zákon o zakátu, předmětem daně je veškerý majetek; v Jemenu ústavou nařízenou povinnost vybírat zakát plní "Oddělení povinností" při ministerstvu financí; v Malajsii tuto funkci vykonává stát prostřednictvím "Rady pro náboženské záležitosti"; v Pákistánu je zakát vybírán "Zakátovými fondy" a "Centrálním zakátovým fondem", problematika je upravena Nařízením o zakátu a `ušru; v Súdánu zakát díky několika zákonům o daních a zakátu postupně nahradil předchozí daně; platí se v penězích. [54]

Nezanedbatelná část muslimů platí zakát i vedle povinných systémů jeho výběru, existují i polostátní organizace, které se zabývají vybíráním a rozdělováním zakátu a další zcela neformální organizace, které vybírají zakát i přes internet, např. od souvěrců v nemuslimských zemích. [55] (Z polostátních organizací připomeňme např. "Zakátové fondy" v Jordánsku a Bahrainu, "Dům zakátu" v Kuwaitu nebo egyptskou "Násirovu sociální banku". [56] )

Náboženská povinnost zakátu dnes představuje v muslimském světě důležitý princip sociální spravedlnosti a solidarity; svoji konkrétní formu pak nalézá buď ve všeobecné daňové povinnosti vymáhané státem nebo v individuálních darech věřících, kteří tak někdy suplují chybějící či nefunkční sociální systémy ve svých domovských zemích. Vliv tradice a hlasy volající po zachování islámské kulturní identity pak pomáhají, aby tento pilíř islámu nacházel své místo i v politickém životě a návazně v právním systému.

4.7. Půst (sawm)

Půst (sawm, sijám) je čtvrtým pilířem islámu. Muslimové jej mají dodržovat během ramadánu, což je devátý z dvanácti lunárních měsíců muslimského kalendáře a trvá dvacet devět nebo třicet dní. Od svítání do soumraku je zakázáno jíst, pít, kouřit nebo se oddávat smyslové rozkoši. [57] Věřící se též mají zdržet hádek, nesvárů, pomlouvání, neslušných řečí a měli by pokud možno konat dobré skutky. Před každým postním dnem (nebo alespoň na začátku ramadánu) musí věřící vyslovit zbožné předsevzetí (níja).

Půst začíná novoluním po ukončení předchozího měsíce ša`bánu a končí prvním dnem následujícího měsíce šawwálu, jenž je spojen s třídenním svátkem ukončení půstu (`íd al-fitr). Konec ša`bánu a začátek ramadánu signalizovaný vyjitím nového měsíce se ohlašuje dle místních zvyků např. světly na minaretu nebo jiným tradičním způsobem, v moderní době pak zejména rozhlasem, televizí nebo na internetu. Stejně se také ohlašují či připomínají časy západu a východu slunce, směrodatné pro započetí jídla, resp. zahájení opětovného půstu. [58]

Povinnost půstu platí pro každého dospělého (báligh), duševně (`áqil) a tělesně (qádir) zdravého. Děti jsou k půstu vedeny zhruba od deseti let. Povinnosti jsou zproštěni lidé staří, nemocní, těhotné a kojící ženy, lidé konající těžkou fyzickou práci a lidé na cestách. Staří a nevyléčitelně nemocní, kteří nemohou půst nahradit později, dávají náhradou potravu chudým (obvykle jedno jídlo za každý zmeškaný den). Ostatní zanedbané postní dny nahrazují později. Půst musí nahradit i ten, kdo jej zanedbal bez platného důvodu, navíc musí vykonat kajícný skutek (kaffára). Pro závažné případy porušení postní povinnosti šarí`a specifikuje i konkrétní kaffáru. [59]

Přerušení půstu, které vyžaduje jeho pozdější nahrazení, způsobí např. úmyslné jezení nebo pití, začátek menstruace, úmyslně vyvolané zvracení, jezení, pití a intimní styk po rozbřesku na základě mylného předpokladu, že půst ještě nenastal a obdobně předčasné ukončení půstu před soumrakem. Vážným porušením půstu je intimní styk vykonaný úmyslně v době mezi úsvitem a soumrakem - trestem je nejen nahrazení ztraceného dne, ale i kaffára - půst po dobu dodatečných šedesáti dnů nebo nakrmení šedesáti chudých, není-li právě uvedeného viník půstu schopen. Stejně vážným porušením půstu je i nezákonné zabití nebo porušení platné přísahy. [60]

Půst naopak neruší, pokud se člověk najedl či napil omylem, dále čištění zubů, koupání, sprchování apod., injekce či transfůze nemající výživný charakter, ochutnávání jídla, je-li sousto vyplivnuto, polibek či doteky rukou, pokud nevyvolávají vášeň atd.

V současné době bude sankcí za nedodržování půstu v lepším případě obecné opovržení, v horším případě přichází v úvahu i trest vězení; klasické právo považuje toho, jenž odmítne držet půst, za nevěřícího (káfir) [61] . Každopádně i pro ne-muslima je vhodné přizpůsobit se zvykům země, kde pobývá, a např. nejíst, nepít, nekouřit a vášnivě se nelíbat či neobjímat v postní době na veřejnosti (nás by asi také vzbudil pohoršení člověk svačící na Velký pátek na schodech kostela vepřový řízek). Zároveň i v muslimských zemích je problémem pro hladký chod hospodářství striktní dodržování půstu všemi a na všech úrovních, takže přicházejí ke slovu různé výjimky či tolerování nedodržení půstu, např. v zájmu obranyschopnosti země v případě vojenského konfliktu, pro hladký chod náročných průmyslových provozů apod. [62] Navíc v severních částech Evropy a Ameriky, kde se v létě den neúměrně prodlužuje, je povoleno řídit se poměry na jižnějších rovnoběžkách, kde leží mateřské země islámu [63]

Obdobně jako v případě modlitby či almužny lze konat i dobrovolné půsty, právní literatura pak rozebírá, které dny jsou vhodné, nevhodné či dokonce zakázané [64] .

4.8. Pouť do Mekky (hadždž)

Povinnost vykonat alespoň jednou za život pouť do Mekky ukládá všem dospělým muslimům, mužům i ženám, přímo Korán: "A Bůh uložil lidem pouť k chrámu tomuto pro toho, kdo k němu cestu může vykonat" (3:97 [65] ) Povinnost platí pro každého, kdo je tělesně i duševně zdráv a má potřebné prostředky na cestu do Mekky. Neplatí pro otroky a ženy bez manžela nebo mužského příbuzného, který by je doprovodil, a také tehdy, není-li cesta bezpečná. [66] Lze za sebe poslat i náhradníka, což je snad jediný případ zastupitelnosti v islámském právu. [67] Ve skutečnosti se jen málo muslimů (zvláště ze vzdálenějších oblastí) do Mekky za svého života dostane [68] , neboť pouť je nákladná a přes vstřícnost saúdskoarabských úřadů a pomoc ze strany různých zbožných nadací zůstává vykonání hadždže pro převažující část věřících spíše nesplněným přáním. [69]

Právo i praxe rozlišují mezi hadždžem a malou poutí - `umrou. `Umru lze jako individuální čin zbožnosti vykonat kdykoliv, zatímco hadždž je hromadnou poutí konanou v určených dnech měsíce dú 'l-hidždža (dvanáctý měsíc dle muslimského kalendáře). Obřady a povinnosti související s oběma druhy poutě jsou ale prakticky totožné.

Kdo se na pouť vypravuje, měl by uspořádat své poměry, jako např. zaplatit případné dluhy, zabezpečit rodinu na dobu své nepřítomnosti, vyrovnat se s následky svých předchozích hříchů a učinit upřímné předsevzetí žít nadále ctnostněji vůči Bohu i lidem.

Do samotné Mekky (i Medíny) je zakázán vstup ne-muslimům. Ještě před příchodem si poutník musí obléci zvláštní oděv, ihrám, který je tvořen dvěma pruhy bílé látky -- jeden pruh se ovine kolem boků a druhý přehodí přes levé rameno a zprava zaváže na uzel. Tento oděv má poutník po celou dobu hadždže. Ženy jsou zahaleny jako k modlitbě, zpravidla nosí své domácí tradiční oblečení. Věřící se musí rituálně očistit, je povinen pronést vnitřní předsevzetí (níja) a dále se nesmí po tomto vstupu do stavu zasvěcení (jenž se stejně jako oděv nazývá ihrám) holit, česat, stříhat, prolévat krev ani trhat rostliny, vonět se nebo souložit, má se též vyvarovat všech hádek a sporů.

Po příchodu do Mekky poutník vykoná tawáf, tj. sedmkrát obejde svatyni Ka`bu. Snaží se přitom políbit černý kámen nebo se jej alespoň dotknout, třeba i hůlkou. Poté následuje sedminásobný běh (sa`j) mezi pahorky Safá' a Marwa nedaleko mešity, jenž připomíná, jak zde Ibráhím bezradně hledal vodu pro svého syna Ismá`íla.

Vlastní hadždž začíná 7. dú 'l-hidždža kázáním v chrámu Ka`by, kde je podán výklad obřadů. Další den poutníci společně odcházejí mimo Mekku do údolí Miná, kde konají modlitbu a přenocují. Následující den ráno stoupají na pahorek `Arafát, kde po sdružené polední a odpolední modlitbě a dvou chutbách vykonávají obřad stání (wukúf) až do západu slunce, a to za hlasitých zbožných projevů (pronášena je formule labbajka, alláhumma, labbajka -- tj. "Tobě k službám, Bože, Tobě k službám"). Po setmění věřící běží k mešitě Muzdalifa. Pouť pak vrcholí 10. dú 'l-hidždža. V tento den, nazývaný Velký nebo Obětní svátek, všichni po ranní pobožnosti (wukúf, modlitba a chutba) směřují opět do údolí Miná, kde každý poutník hodí sedm kaménků na západní ze tří velkých hromad, zvaných džamra. Toto jednání symbolizuje kamenování Satana, jehož zde podle tradice kdysi zahnal Ibráhím právě kameny. Poté poutníci obětují ovci nebo kozu, bohatší i velblouda. [70]

Obyčejně se poutníci zdrží ještě tři dny do 13. dú 'l-hidždža, kdy znovu házejí kamínky v údolí Miná nebo si vynahrazují odříkání předešlých dní. Před odjezdem je zvykem vykonat `umru na rozloučenou. Mnoho poutníku poté cestuje ještě do Medíny navštívit Prorokův hrob. [71]

Vzhledem k tomu, že v dnešních dnech se poutě účastní ročně téměř dva miliony lidí, je organizační zvládnutí této masově vykonávané povinnosti nesmírně náročné, zvláště pokud si uvědomíme, že poutníci mluví desítkami jazyků, pocházejí ze všech koutů světa a někteří z nich se poprvé v životě dostali "za humna". Hladký průběh pouti proto zajišťuje zvláštní Ministerstvo Pouti (wizárat al-hadždž), jež má mj. za povinnost zajistit poutníkům veškeré služby a pomoc od příjezdu do země až po jejich odchod. [72]

V přístavu Džidda na pobřeží Rudého moře bylo postaveno moderní letiště, mezi Džiddou a Mekkou byla vybudována soustava moderních dálnic, stejně tak mezi Mekkou a Medínou a na dalších místech. Stát zajišťuje poutníkům přístřeší, potravu, vodu, základní hygienické zařízení a lékařskou pomoc. Na přepravu poutníků a usměrňování jejich kroků dohlížejí tisíce policistů a dalších osob, vybavených moderní zpravodajskou technikou, vrtulníky atd. [73]

V současné době hadždž nijak neztrácí na svém významu a pouti se účastní stále větší počet lidí, takže Saúdská Arábie musí stanovovat kvóty pro jednotlivé státy, aby bylo reálné událost organizačně zvládnout. Pro státníky muslimských zemí je vykonání pouti otázkou prestiže a snad žádný z nich si nemůže dovolit nebýt vyfotografován v poutnickém ihrámu. Vzpomeňme i bývalého diktátora Saddáma Hussaina, o hloubce jehož víry lze důvodně pochybovat. Královská rodina vládnoucí Saúdské Arábii zas čerpá část své domácí i mezinárodní legitimity z postavení Ochránce svatých míst islámu [74] (zesnulý král Fahd se např. nechával zobrazovat s Ka`bou nesenou v dlaních [75] ) a na perfektní péči o posvátné mešity a bezchybném průběhu poutí si dává Království Saúdské Arábie skutečně záležet. [76] Zmiňme i skutečnost, že ve státech s rozvinutějším pracovním zákonodárstvím se obvykle počítá s jednorázovým nárokem na zvláštní dovolenou za účelem vykonání hadždže. [77]

4.9. Džihád

Někdy bývá k pilířům náboženství resp. k pilířům islámu přiřazován i džihád, jako "šestá povinnost" muslima. Zároveň málokterý pojem islámského práva a kultury bývá předmětem tolika dezinterpretací, nepochopení či zneužití.

Džihád etymologicky znamená úsilí směřované k určenému cíli. [78] V užším smyslu pak může být tento termín vyložen jako "všeobecné úsilí o upevňování a šíření víry" [79] (ve smyslu úsilí o rozvoj vlastní osobnosti i působení na ostatní), příp. též "úsilí na stezce Boží" [80] , čímž je myšlena každá bohulibá činnost, ať už jde o upevňování vnitřní zbožnosti, přemáhání vášní, rozvoj schopností daných člověku Bohem, zpřístupňování a šíření víry, obrana státu a víry před nepřáteli, a to i se zbraní v ruce, případně (zejména v moderní době) budování státu a posilování hospodářství. Jeden z nabízených překladů do evropských jazyků je i termín "posvátný zápas" [81] , který je poměrně výstižný, neboť je způsobilý zahrnout všechny složky a významové odstíny pojmu džihád, od mentálního úsilí až po ozbrojený boj. Zmíněný překlad navíc vyjadřuje oba podstatné znaky džihádu -- jde o úsilí, a to úsilí, jež vyžaduje určitou námahu, a přemáhání sebe sama. Zároveň je toto úsilí vyvíjeno nikoliv pro osobní uspokojení, ale jako projev vůle následovat Boha a řídit se Jeho přáními a nařízeními.

Překlad "svatá válka", často užívaný zejména v masmédiích, považujme min. za nepřesný, zavádějící až manipulativní -- jednak podobný termín v arabštině neexistuje a jednak by tak šlo označit pouze jeden druh, resp. složku, džihádu, a to džihád mečem (džihád bi's-sajf). Na druhou stranu je ozbrojený džihád a příležitostné výzvy k jeho vedení asi mediálně nejatraktivnější složkou "posvátného zápasu", navíc měl džihád mečem neopomenutelnou úlohu při legitimizaci expanze islámské říše a později třeba v bojích o nezávislost na koloniálních mocnostech. [82] Svou podstatou však normy vztahující se k boji patří spíše do práva mezinárodního resp. válečného, a proto se jimi budeme podrobněji zabývat až v příslušných kapitolách.

Jak už bylo výše naznačeno, je džihád pojmem mnohoznačným, což je dáno i historickým vývojem a měnícími se podmínkami, za nichž byl formulován. V počátcích, kdy byl islám jen vysmívaným náboženstvím, se v Koránu objevují výzvy k trpělivosti a prohlubování zbožnosti, se vzrůstajícím ideovým i politickým vlivem Muhammadovy obce věřících je pak i vyzdvihování práva na odrážení útoků nepřátel, a nakonec je zmiňován i požadavek vést aktivní boj za podrobení nevěřících. [83]

Ozbrojená forma džihádu je však vždy označována za "malý", resp. "menší" džihád (džihád al-asghar), zatímco "velkým", resp. "nejvyšším" džihádem (džihád al-akbar) je přemáhání vlastních vášní. Jeden z Prorokových výroků též údajně říká, že nejlepší podobou džihádu je "říci tyranům pravdu do tváře". [84] Současní al-Azharští `ulamá' taktéž rozlišují ozbrojený, "malý" džihád od velkého, "vysokého" džihádu, který znamená každodenní džihád proti ignoranci, chudobě, nemocem atd.; nejvyšší úrovní džihádu je pak pro ně hledání poznání. Z toho vyplývá, že misijní úsilí (da`wa), jež má přivádět k islámu, lze provádět i bez boje. [85]

Islámští právníci rozlišovali též (ozbrojený) džihád proti nevěřícím (tj. "externí" džihád) a džihád proti domácím odpadlíkům ("interní" džihád), který je omezen místem a časem na nezbytně nutnou dobu, kdy je třeba potřít členy komunity, kteří ji ohrožují rozpadem či rozkolem (fitna). [86] "Interní" džihád nalezl uplatnění nejvíce u cháridžovců, kteří bojovali v podstatě proti každému, kdo nesdílel jejich názory. Jinak boje uvnitř ummy byly vždy rozhodně zavrhovány a odsuzovány, lze mluvit až o panickém strachu z narušení integrity muslimské komunity. (Boje mezi muslimskými vládci byly proto zvány spíše termíny qitál nebo muqátala -- konflikt, válka [87] -- o Boha a "úsilí na stezce Boží" zde skutečně nešlo.)

Dalším možným rozlišením rovin džihádu je dělení na:

• džihád srdcem (džihád bi'l-kalb), jenž zahrnuje neustálé prohlubování osobní zbožnosti a přemáhání hříchu a pokušení,
• džihád jazykem (džihád bi'l-lisán), jenž zahrnuje podporu a šíření Pravdy, misijní činnost a poukazování na špatnosti,
• džihád rukou (džihád bi'l-jad), který zahrnuje především obecně záslužnou a charitativní činnost a
• džihád mečem (džihád bi's-sajf) ve smyslu prosazování islámu různými podobami násilí, ať už represí vůči bezvěrcům na území islámského státu, vedením války za šíření víry, bojem proti strůjcům rozkladu zevnitř nebo, v dnešní době asi nejčastěji, obranou vůči vnějšímu nepříteli.
• [88]

Pro odlišení či vymezení pojmu džihád oproti ostatním pilířům islámu je nejdůležitější charakter této povinnosti. Zatímco v případě šahády, salátu, zakátu, sijámu a hadždže jde o individuální povinnost každého muslima (fard `ajn), vedení (ozbrojeného) džihádu je povinností kolektivní (fard kifája), jíž je každý zdravý muž vázán jen tehdy, je-li třeba jeho osobního přispění, nepostačí-li stávající muslimské vojsko (a není-li potenciální bojovník krátce po svatbě nebo zadlužený -- pak by novomanželka přišla o muže a dítě o otce, nebo věřitel o dlužníka) . [89] Povinnost vést džihád např. na obranu vlasti zde leží na komunitě celé, a záleží už na ní, jak se s touto povinností vypořádá.

V současné době je pojem džihádu vykládán islámskou ortodoxií hlavně ve svých mírnějších interpretacích, jež kladou na první místo úsilí o individuální i kolektivní zbožnost projevující se v dodržování pilířů islámu [90] , následování dalších Božích příkazů, nasazení všech sil pro nábožensky motivovanou humanitu, v činorodé práci při výstavbě vlasti atp. [91] Ve své ozbrojené podobě je však džihád vnímán spíše jako břemeno a dějinná přítěž.

4.10. Další náboženské povinnosti

V souvislosti s právním okruhem `ibádát jsou diskutovány i další otázky, jež mají také spíše náboženský charakter, jako např. obřízka, která je z hlediska práva pouze doporučená (reálně je ovšem vnímána jako povinná [92] ), zakrývání nahoty a odívání, pohřby (řešeno většinou v souvislosti s modlitbou), otázky povoleného a zakázaného v jídle a pití, správný postup při lovení a zabíjení zvířat, otázky přísah, jejich závaznosti a sankce při jejich nesplnění atd. [93]

Co se týče muslimských zemí, je obřízka široce rozšířena, prakticky každý muslim je obřezaný. Problémem se tento zvyk (založený na tradici -- Korán jej nevyžaduje) stává v případě, jsou-li obřízce podrobovány i ženy. Zatímco některé země obřízku žen neznají, v jiných (zvláště afrických) zemích je pokládána za nutnost, což má rozsáhlé zdravotní i psychické následky u žen, které jsou jí podrobeny. Vzhledem k závažnosti zákroku, jeho často primitivnímu provedení a častým zdravotním komplikacím, jež obřízku následují, lze uvažovat o systematickém poškozování zdraví, někdy i s následkem smrti. Tento problém se stává aktuální i pro Evropu, kde jsou tisíce žen z přistěhovaleckých rodin obětí zmíněné zvykové tradice. Původem tento zvyk pochází z předislámských dob (doložen je např. ze starověkého Egypta) a zatímco mužská obřízka je inspirována judaismem a v islámském pojetí Abrahamovým příkladem, u ženské obřízky jde však spíše o zvyky "pohanské", mající jen malou oporu v relevantních svatých textech. [94] Přes vratkost teologicko-právních argumentů, jimiž je ženská obřízka obhajována, musíme s možností její existence počítat, a to i v oblastech, kde je islám pouze menšinovým náboženstvím. [95] Nedávno se však několik autorit v čele s Muhammadem Sajjidem Tantáwím, šajchem Al-Azharu, proti ženské obřízce rázně ozvalo, bohužel i tak v muslimské společnosti (zvláště Egypt a některé další africké země, podobně i Turecko) přetrvávají na nutnost či vhodnost obřízky rozdílné názory [96] .

Dalším praktickým problémem se může stát otázka správného oblečení, zvláště pak odění žen. Již bylo zmíněno, že nahotou u ženy je vše kromě obličeje a rukou od zápěstí -- jednotlivé země mají ovšem různé zvyky a jsou různě tolerantní k výstřelkům z tradice -- v Tunisku nebo západním Turecku asi "evropsky" oblečená žena nevzbudí větší pohoršení (maximálně obtěžující zájem, dotěrnost či zvědavost mužů), zatímco v Saúdské Arábii by nezahalenou ženu patrně oslovil a přinejmenším napomenul příslušník "mravnostní policie" (tj. "Výboru pro podporu ctnosti a potírání neřesti", mutawwa`). Nutno dodat, že zvyk zahalovat ženy není z Muhammadovy doby spolehlivě doložen, muslimové se spíše inspirovali od svých byzantských sousedů, kde závoj či pokrývka hlavy odlišovala "počestné", k nějakému muži patřící, ženy, od žen "veřejně dostupných" [97] . Oděvní zvyklosti se ovšem pro mnoho muslimů i muslimek staly symbolem islámské identity a se spory ohledně odívání se lze setkat ve Francii i Německu, kde je bouřlivě diskutován rozsah práv na svobodu projevu, svobodu vyznání apod. [98]

Dalším praktickým problémem jsou stravovací zvyklosti -- zakázáno je maso nečistých zvířat (zejména vepřové a dále obecně všichni predátoři), a dále zejména krev a alkohol [99] (harám potraviny). Muslim by neměl nejen požívat zmíněné potraviny, ale ani se jich dotýkat, pracovat nebo obchodovat s nimi. Zároveň maso, které muslim jí, by mělo pocházet ze zvířat, jež byla zabity rituálně, resp. v souladu s islámským právem (halál potraviny). "Nutnost" (darúra) či absence jiného východiska (např. během pobytu v "západních" zemích) ovšem dovoluje muslimům jíst i kuřata z průmyslového masokombinátu nebo pracovat v restauraci, kde se připravuje vepřové maso podlévané pivem. Na druhou stranu se žíznivému Evropanovi může stát, že pokud už v některé konzervativnější muslimské zemi alkohol sežene a bude neopatrný, může být zatčen nebo jinak potrestán.

---

[1] Je třeba upozornit, že islám nemá žádnou "církev", jak se někdy mylně domnívají někteří západní nebo čeští publicisté, když volají po "umravnění" muslimů jejich "církevními" představiteli -- islám zná `ulamá', šajchy a imámy, tedy vzdělance a znalce Koránu, resp. islámu, a duchovní nebo "předáky", tedy významné osobnosti náboženských věd a veřejného života.
Nejvyšší (leč nikoliv formalizovanou) autoritou sunnitského islámu je v současné době rektor egyptské univerzity (nejstarší islámské univerzity, založené v 10. století n.l.) Al-Azhar, a jakkoliv jsou jeho fatwy vlivné a důležité, nikoho formálně nezavazují -- lze být dobrým muslimem i bez dobrozdání v podobě al-azharských fatawá. Nezanedbatelná část muslimů např. sleduje prominentní osobnost televizní stanice Al-Džazíra a fenomenálního znalce islámského práva, šajcha Júsufa al-Qaradáwího (přes některé přísné či "radikální" postoje a konzervatizmus dokáže umně skloubit tradiční islámské právo s požadavky moderního života). Zjednodušeně pak lze říci, že každý muslim si může vybrat svého "favorita" mezi šajchy a imámy, aniž by se tím vyděloval ze společenství ostatních muslimů.
V Ší'itském islámu je už situace trochu odlišnější, ten zná (ve své mainstreamové verzi) 12 pravověrných imámů, jejichž nástupci jsou zbožní učenci, kterým jsou též dle stupně "kvalifikace" udělovány "nábožensko-akademické" tituly, např. hodždžatoleslám (arabismus -- hudždžatu-l-islám -- důkaz islámu), ajatolláh (opět arabismus ájatu-l-láhi -- znamení Boží), kdy nejvýše stojí "vzor hodný následování" mardža-e taqlíd. Za poslední "vzor hodný následování" byl považován ajatolláh Chomejní, po jeho úmrtí je za něj někdy považován (zvláště ne-perskými ší'ity, tzn. mimo Írán) moudrý a uvážlivý ajatolláh Sistání, žijící v jižním Iráku.
K Chomejnímu ještě uveďme, že myšlenka/koncepce světské vlády duchovních (resp. duchovního) Velájat-e faqíh je ší'itskému islámu v podstatě cizí a min. nepůvodní (Sistání ji např. odmítá, jakkoliv dokáže politiku a veřejný život významně ovlivňovat) - ší'itští duchovní byli po staletí vždy jen "varovateli" a "duchovním dozorem", a v politice nepůsobili -- měli spíše roli jakéhosi "Ústavního soudu", kdy duchovně vedli věřící a zároveň kontrolovali soulad světské politiky s principy islámu.