V ČR je akt prezidentské volby kabinetní záležitostí pro ústavně k tomu delegovaných 281 poslanců a senátorů (200 + 81). Jen výjimečně může úřadující český prezident kromě reprezentativních funkcí aktivně zasáhnout do politického a právního dění ve státě. Dávné tradice uchovávají u nás k úřadu a osobnosti prezidenta výjimečnou úctu. --- V některých státech buďto prezident zároveň může stát přímo v čele vládního kabinetu nebo sám předseda vlády jako kdyby zároveň také plně reprezentoval stát navenek (protože existuje-li tam v systému ústředních funkcí prezident, bývá nejednou vnímán spíše jen jako nějaký "ministerský úředník", bez vnějšího lesku takového úřadu; pokud to není třeba doprovodnou ozdobou jiné a onačejší funkce, jako tomu bývá v autoritativních státech, kdy se titulárním "prezidentem" stává předseda nebo ústřední tajemník vládnoucí strany). --- V USA probíhá prezidentská volba fakticky dvoukolově. V navazujících na sebe tzv. primárkách jsou hlasováním oprávněných voličů postupně vybíráni pro každý z obou hlavních politických táborů potenciálně nejpříhodnější kandidáti k nominaci pro vlastní celostátní volbu. K tomu posléze obě strany organizují všenárodní nominační sjezd, na němž je po bouřlivém jednání určen kandidát strany na prezidenta, který si vybere vhodného partnera na funkci viceprezidenta. Nakonec dojde k nervózně očekávanému datu všenárodní prezidentské volby po celých Spojených státech. (Výjimečně kromě demokratického a republikánského kandidáta na tuto nejvyšší výkonnou funkci v USA se může objevit navíc nezávislý kandidát. Nevylučuje se, že by takto mohl letos ještě vystoupit stávající newyorský starosta Mike Bloomberg.) Při vlastní prezidentské volbě se v každém jednotlivém státě USA sečítají hlasy zvlášť; ten, kdo v daném státě zvítězí, "bere všecko", tj. celý předem stanovený počet volitelů za daný stát pro sebe. Volitelé pak podle volebních výsledků formálně výsledek prezidentské volby následně deklarují. Slavnostní inaugurací do úřadu celá procedura končí.

V USA se závěrečných prezidentských voleb účastní jen něco málo přes sto milionů voličů. Některé státy nakonec mají jen malý počet volitelů; a také počet delegátů z primárek na stranické nominační sjezdy v početně slabých státech je nepříliš významný. Jenže tradičně hned výsledky z několika prvních probíhajících primárek jako kdyby měly osudovou platnost pro další průběh voleb. Jako kdyby se takto měly hned od samého začátku určit vyhlídky jednotlivých kandidátů ve vlastní straně navzájem a zčásti už stratégové jednotlivých kandidátů z obou stran také šilhají po možném úspěchu proti profilujícímu se kandidátovi druhé strany.

Takže výsledky primárek v Iowě sice nebyly okamžitě určující pro další průběh všech ostatních primárek, leč přesto hned se objevovaly sugestivní komentáře o možných vyhlídkách soupeřů v dalším sledu tohoto klání. U demokratů ve všenárodních preferencích zatím stále vede senátorka Clintonová, takže když z primárek v Iowě za tam triumfujícím senátorem Obamou zůstala s odstupem až na druhém místě, sýčkové naznačovali, že pokud Clintonová nezvítězí aspoň hned v New Hamshire, může své šance na kandidaturu za demokraty "zabalit". Jako kdyby už to, že Obama zvítězil v "bílém" státě a že ho nepřehlédnutelně volili také jak mladí voliči z Iowy, tak "nezávislí", bylo dostatečným důvodem ke křečovitému poplachu v clintonovském táboře. Hillary Clintonová v New Hampshire pak přesvědčivě v demokratických primárkách zvítězila. --- V republikánském táboře bez ohledu na výrazné celonárodní preference pro Romneyho zvítězil v iowských primárkách suverénně Mike Huckabee (jemuž se ještě před dvěma měsíci velké naděje nedávaly). Podle následného šetření Huckabee získal např. mezi ženami v Iowě sám víc hlasů než Romney s McCainem dohromady (plných 40 %). Právě senátor McCain pak vyhrál primárky v New Hampshire. Je to jak veterán vietnamské války, tak veterán v usilování o čelné postavení v americké politice; přitom má již 71 let. Nelze vyloučit, že právě primárky v Michiganu (15. ledna) výrazněji rozhodí další šance přinejmenším mezi zatím "poraženým" Romneyem a jen částečně zatím triumfujícím Huckabeem (oba již byli guvernéry; Romney v Massachusetts, Huckabee v Arkansasu). Romney má své rodinné a majetkové kořeny zrovna v Michiganu. Celonárodně velmi známý republikánský kandidát Rudolph W. Giuliani zjevně čeká až na primárky na Floridě (29. ledna); jde o mnohem lidnatější stát než jsou ty stávající, takže efekt případného vítězství na Floridě může být nesrovnatelně výraznější. I na těchto letmých poznámkách je vidět, že ta předvolební "hra" jsou -- obrazně -- velmistrovské "šachy".

Nepřehlédnutelně zní zvláště z demokratického tábora volání po "změně". Hillary Clintonová vsadila naopak hodně na "zkušenost". Jako kdyby tuto kvalitu posiloval Bill Clinton po hospodářsky úspěšných osmi letech svého prezidentství a jako kdyby takto byl zároveň další garancí žádoucí kandidatury své ženy. V tomto ohledu by byla jistě její případná volba přivítána v Evropě (v EU). Žena-prezidentka v USA by získala nepřehlédnutelně příznivou ozvěnu samozřejmě v Argentině, kde po prezidentu Néstoru Kirchnerovi si argentinští voliči zvolili jeho manželku, "Kirchnerovou" (Kristinu Fernándezovou). Nelze ovšem vyloučit ani to, že mezi americkými voliči může vzrůst averze vůči jakoby očividně zřejmému "dynastickému" přejímání prezidentského úřadu, jako to bylo a je běžné v monarchiích (dvě generace Bushů a teď rodinný "klan" Clintonů?).

Takže když v demokratickém táboře naopak uvažujeme o Baracku Obamovi, pak i když nemá vysloveně "černou" pleť, jeho případná volba by určitě měla závažný ohlas v Africe. A nejen tam. Už to, že Obama přímo artikuluje, že jsou USA vnímány jako arogantní velmoc a že se to musí změnit, je zřejmě příslibem i pro další oblasti tohoto světa. Nezapomeňme také na fakt, že ještě před vlastní kampaní dal senátor Obama kategoricky svému volebnímu týmu na vědomí, že si rozhodně nepřeje vést konkurenční předvolební boj osobními útoky vůči oponentům.

Možná že republikánští kandidáti zatím tak jasné signály nejen mezi své potenciální voliče, ale také do širšího světa nevyslali. Mike Huckabee ani Mitt Romney (až na náboženské vyznání) nejsou posud dostatečně mezinárodně-politicky "čitelní". Pokud jde o proslulého bývalého starostu New Yorku R. Giulianiho, může být otázkou, zda má kvality manažéra také pro běžný každodenní život velkého státu s 300 miliony obyvatel a s významem světové supervelmoci. Samozřejmě že nesmíme zapomenout na senátora Johna McCaina, jehož dlouholeté a bohaté (zčásti nezáviděníhodné vietnamské) zkušenosti předznamenávají důvěryhodnost a uvážlivost tohoto -- v New Hamshire vítězného -- republikánského kandidáta.

Již z uvedených letmých poznámek snad lze vyčíst, že volba prezidenta USA, k níž dojde uprostřed podzimu 2008, není pouhou "lokální" záležitostí pro voliče Spojených států. Už to, kdo se nakonec vyprofiluje jako republikánský kandidát (po republikánu G. W. Bushovi) a kdo jako demokratický vyzyvatel -- nebo vyzyvatelka -- může nemálo předjímat, k jakým preferencím se posléze přikloní voličstvo USA, až bude přímo volit svého prezidenta (nebo prezidentku). Hodně nám v tomto ohledu napoví 5. únor, kdy dojde k primárkám ve 22 státech Unie, mj. také v Kalifornii. (Poslední primárky se budou konat 3. června. Možná ale už po 11. březnu se budeme moci dohadovat o tom, kdo v jednom či druhém táboře bude asi nominován.)

A bylo by dobré si uvědomit, že prezidentské volby v USA mají zcela zásadní význam pro celý svět. Výsledek těchto voleb bude závažný také pro velmocenskou Čínu a miliardu obyvatel čítající Indii. Ale i pro Pákistán. A jinak rovněž také pro ČR; včetně citlivé otázky týkající se radarové základny USA v Brdech...

O čem je prezidentská volba? ZDE