9. 1. 2008
Památník národního písemnictví -- tradice-kontinuita-transformaceMuzeum literatury jako iniciační prostorJako protipól ekonomické globalizace vznikla počátkem devadesátých let minulého století idea multikulturní Evropy, podle níž mělo setkávání různých kultur přinést nové možnosti společného vývoje Vysloví-li se dnes slovo "národní", působí to v kontextu evropské integrace a ekonomické globalizace poněkud zapškle a skoro až šovinisticky. Už nás nijak nedojímá ta hrstka intelektuálů z doby národního obrození, kteří se rozhodli vymanit českou vědu, kulturu a především český jazyk z rakousko-německého vlivu a svým nadšením pozvedli skomírajícího ducha obyvatel tohoto malého středoevropského prostoru. Z povědomí lidí se vytrácí nadšení a národní hrdost z doby získaní státní samostatnosti před 90 lety. Ale co jiného určuje identitu občanů žijících v evropském společenství, než jejich národní příslušnost a s ní spjatá specifika historického vývoje, národní kultury a literatury? |
Co jiného vytváří neopakovatelný psychologický "fenomén" národního celku než společně prožitá historie, společně vydobyté a uznávané hodnoty, tedy souhrnně řečeno společná paměť? Jak jinak vysvětlit různé separatistické snahy, než potřebou sebeutvrzení a nezávislosti. Jako protipól ekonomické globalizace vznikla počátkem devadesátých let minulého století idea multikulturní Evropy, podle níž mělo setkávání různých kultur přinést nové možnosti společného vývoje. Realizují se zajímavé projekty, umělecká sympózia, různé "mosty" a jiné multikulturní aktivity. Jejich význam je pro vytváření nového evropského povědomí nepopiratelný. Těžiště "předávaných" hodnot však spočívá právě v různosti národních kultur a jejich tradic. A zde se otevírají nové možnosti působení institucí, které tyto hodnoty uchovávají a zpřístupňují veřejnosti. Především jsou to muzea se svými sbírkovými fondy. Je však třeba zapomenout na nehostinné výstavní sály, kde z exponátů, jakkoliv historicky cenných, čiší na běžného návštěvníka hluboká nuda. Nastupuje nová metodika výstavnictví, využívající nejmodernějších technologií nejen ke zpracování a ochraně sbírek, ale především k novému způsobu jejich prezentace. Muzea se stávají místem setkávání lidí a iniciačním prostorem pro "malověrné", v nichž má znovuoživit pocit bezpečné sounáležitosti s národním kolektivem a jeho kulturními hodnotami. Vícezdrojové financování v praxiVelmi sympatickým dojmem na badatele i návštěvníky působí Německý literární archiv v Marbachu nad Nekarem, rodišti Friedricha Schillera. Z původního Schillerova muzea se postupně vyvinul rozsáhlý komplex, který zahrnuje kromě historické budovy s expozicí německé klasiky také architektonicky zajímavou budovu největšího německého literárního archivu a nedávno otevřené muzeum moderny zaměřené na literaturu 20. století po současnost. Ke komplexu dále patří také avantgardně pojatá budova penzionu poskytující ubytování badatelům a hostům muzea, prosklený areál přednáškového sálu a velkokapacitní podzemní depozitáře. Funkční zázemí poskytuje veškeré pohodlí pro badatelskou práci - katalogy, studovnu, počítačovou techniku s vyhledávacími programy, knihovnu, kavárnu, a to vše ve světlých prostorech s výhledy do Schillerova parku a údolí Nekaru. Za zmínku stojí způsob financování tohoto badatelského a kulturního centra. Německý literární archiv je majetkem Německé Schillerovy společnosti, čítající 3 700 členů, jednotlivců i kolektivů. Členem společnosti se může stát každý, kdo se ztotožní s posláním muzea a podpoří jeho činnost ročním finančním příspěvkem, odstupňovaným od studentského po kolektivní -- v průměru 50 EUR na člena. Jen členské příspěvky tedy za rok přinášejí do muzejní pokladny v přepočtu cca 4 995 000 Kč. Hlavním zdrojem financování však jsou dotace, jednak ze státního rozpočtu, zemské poklady Badensko-Württenberska, městských pokladen Stuttgartu, Ludwigsburgu a Marbachu a především od různých nadací a sponzorů. Zajišťováním financí se zabývá Spolek přátel Německého literárního archivu, jehož předsednictvo, složené ze zástupců nadací bohatých společností hlavně z automobilového průmyslu a bankovnictví, se schází jednou ročně a schvaluje výši přidělené dotace na daný rok. Skutečnost, že tato kulturní instituce je pod trvalou péčí státu, městských zastupitelů i nadací prosperujících firem a úspěšně se rozvíjí, aniž by zaujímala postoj žebravého mnicha, svědčí o kulturní úrovni celé společnosti. Těžko říci, zda by to takto mohlo fungovat v České republice, kde prakticky neexistuje povědomí sponzorské "povinnosti" k domácí kultuře a nevýdělečným kulturním institucím celostátního významu. Může snížení daní prosperujícím velkým firmám vést k jejich větší sponzorské iniciativě? O tom se alespoň v blízké budoucnosti dá s úspěchem pochybovat. Jaký osud čeká obdobné instituce u nás?Zajímavou paralelou k výše zmíněnému Německému literárnímu archivu je Památník národního písemnictví, muzeum české literatury, které je svým posláním i rozsahem sbírek (7 miliónů jednotek) s německou institucí takřka totožné. Zatímco se v posledních dvou desetiletích německá instituce úspěšně rozvíjela, česká instituce procházela obdobím útlumu. V důsledku napravování křivd z minulosti muselo muzeum v restituci vrátit sídlo kanonii premonstrátů a sestěhovat se na plochu o rozloze jedné čtvrtiny původního prostoru. Přestože ochrana a katalogizace archiválií a sbírkových předmětů a služby badatelům dosahují navzdory prostorovým problémům vysoké úrovně, na druhé straně zužování prostoru, stěhování sbírek do mimopražských depozitářů, vyklízení výstavního sálu, to vše logicky vedlo k omezeným možnostem v programové nabídce, edičních projektech a v prezentaci sbírek veřejnosti. Památník dlouhá léta usiloval o přidělení jiného sídla, kde by mohl plně rozvinout svou činnost. Tuto šanci dostal před dvěma lety, kdy mu byly přiděleny nové budovy a přislíbeny finance na jejich rekonstrukci (zahájení rekonstrukce se zdržuje nesrovnalostmi v určení vlastnických práv k nemovitostem, o něž se PNP soudí s hl. m. Prahou). Mezitím již započaly přípravné práce pro otevření nového muzea. Se znalostí nejnovějších trendů v oblasti muzejnictví byla vypracována nová koncepce činnosti, navržen projekt moderní expozice a byly formulovány potřeby reorganizačních změn. Vše se zdá být připraveno ke vstupu do nové etapy. Instituce se po přestěhování do svého sídla a po zahájení všech svých aktivit stane konečně tím, čím chtěla být -- příjemným badatelským pracovištěm i otevřeným prostorem pro kulturní veřejnost. Iniciovat je také třeba vznik spolku přátel PNP. Bude tato šance využita k uskutečnění nových plánů a projektů? Nebo bude v důsledku slučování příspěvkových organizací činnost muzea české literatury komplikována byrokratickými rozhodnutími? Transformace příspěvkových organizací a kulturní politika státuJiž před vstupem České republiky do Evropské unie bylo jasné, že bude třeba nově vymezit roli, jakou by měl stát v kultuře zastávat a na základě stanovených priorit rozhodnout, co a jakým způsobem hodlá v budoucnosti finančně podporovat. Pokusy jednotlivých ministrů kultury vyrovnat se systémově se základními koncepčními otázkami a s důsledky z toho vyplývajícími, pravidelně troskotaly na neexistenci zákonů, které by umožnily změnit dosavadní praxi zejména ve financování kultury. Cíl, který si vytklo současné ministerstvo kultury - provést transformaci příspěvkových organizací, jejichž je zřizovatelem, je při nevytvoření koncepčních, legislativních a ekonomických předpokladů stěží proveditelný. Jaké asi bylo zadání a časový horizont pro rozhodování transformační komise, zřízené v červenci loňského roku ministerstvem kultury, když teprve na svém druhém zasedání 10. prosince vydala komise komuniké, ve kterém se uvádí, že je třeba připravit novou právní normu umožňující založit veřejnoprávní instituce v oblasti kultury. K tomu je třeba poznamenat, že Česká republika dosud nemá zákon definující statut a formu vícezdrojového financování veřejnoprávních institucí, které by mohly nahradit stávající příspěvkové organizace. Na výsledek transformačního procesu, který ale zůstává bez důkladné přípravy a legislativních změn jen prázdnou proklamací, si zřejmě budeme muset ještě nějaký čas počkat. Památník národního písemnictví v transformačním procesuPamátník národního písemnictví (PNP) patří mezi příspěvkové organizace zřízené ministerstvem kultury. Mezi takovými kolosy, jakými jsou Národní muzeum nebo Národní galerie, veřejnosti známými zejména svou výstavní činností, vypadá navenek hlavní činnost PNP - vytváření centrální sbírky a dokumentačního střediska české literatury -- nenápadně. Zásadní odlišnost sbírky české literatury, kterou PNP spravuje, od sbírek výtvarných děl či jiných univerzálních muzeálních sbírek, je dána převážně textovou povahou jejích sbírkových předmětů. Připomeňme také již zmíněné zúžení prostorových možností po roce 1990, které vedlo k omezení prezentačních aktivit. Možná to byly jedny z důvodů, proč současný ministr kultury Václav Jehlička od počátku považoval PNP za instituci nevýraznou, kterou lze bez problémů připojit k některé ze silnějších institucí, případně mezi ně rozdělit její sbírky. Návrhem na zpracování tohoto řešení byli pověřeni ředitelé Národního muzea a Národní knihovny. Stanovisko odborníkůZáhy se na obranu samostatnosti muzea literatury ozvaly hlasy odborníků z nejrůznějších institucí a vědeckých pracovišť. Budoucí osud PNP se stal středem pozornosti nejprve odborné veřejnosti a později i žurnalistů mimo jiné proto, že vedení PNP začalo varovat před neuváženým slučováním své organizace s jinými institucemi bez jakékoli předchozí odborné diskuse, se kterou, jak se ukázalo z celé řady protichůdných tvrzení ministerských úředníků a ředitelů Národní knihovny a Národního muzea, se vůbec nepočítalo. Pokud mělo ministerstvo kultury v úmyslu předložit veřejnosti návrhy, které by významným způsobem přispěly ke zvýšení dostupnosti a kvality veřejných kulturních služeb, dalo by se předpokládat, že vyzve své příspěvkové organizace, aby se do procesu aktivně zapojily -- samy provedly analýzu své dosavadní činnosti a na jejím základě vypracovaly projekty svého budoucího fungování. Široký rámec pro spolupráci v oblasti odborné i sbírkové činnosti PNP vytvářejí oborově příbuzné instituce - Ústav pro českou literaturu AV ČR, Obec spisovatelů, České centrum Mezinárodního PEN klubu, Literární akademie Josefa Škvoreckého, Ústav české literatury a literární vědy na FF UK a dalších univerzitách (Masarykově univerzitě, Jihočeské, Západočeské univerzitě a dalších). K účelu vypracování analýzy, která by zohlednila požadavky a připomínky odborné veřejnosti, by měla sloužit pracovní skupina pro transformaci PNP. Jen odborná způsobilost podpořená propracovanou legislativou může vést k vytvoření fungující veřejnoprávní instituce nového typu.
|