Pardubice jsou dnes co do ceny bydlení druhým nejdražším místem v republice. "Může" za to zhruba deset tisíc cizinců, kteří většinou pracují ve zdejších montovnách zahraničních vlastníků, a jejichž potřeba složit někde hlavu vyhnala ceny bytů nahoru. Bude hůř, další stovky, možná tisíce pracovníků mají do města a okolí přijít.

Důvod je zřejmý: zdejší (ale zdaleka ne jen zdejší) firmy strádají nedostatkem pracovníků. Nezaměstnanost je v Pardubicích pod hranicí čtyř procent. Lidi není kde brát. Za těchto okolností sahají montovny po každém dělníkovi, který má všech pět jakž takž pohromadě a není chromý. Do práce jsou přijímáni lidé, kteří by jinak sotva obstáli. A podnikatelská lobby volá po dalších mravenečcích. Vláda na podzim schválila projekt Zelených karet. Na rozdíl od zdánlivě podobného programu Unie stanoví parametrický model projektu dvě kategorie pracovníků: kvalifikované a "klíčové". Klíčový pracovník je ten, koho firma potřebuje, koho vytáhne ale i z Bulharska od tureckých hranic, z osad na východním Slovensku, nebo z mongolské stepi.

Jistěže i to jsou lidské bytosti, které samozřejmě nemohou za to, kde braly své univerzity. Jejich českým spolupracovníkům právem vadí, když tito lidé neumějí používat hygienická zařízení, když berou nízké mzdy, nebo když jsou na svých ubytovnách hluční. Není to ale jen chyba zmíněných lidí. Je to zejména chyba systému a špatně nastavené legislativy, která firmám dovolí, aby je angažovaly bez přípravy na život v jiných civilizačních podmínkách a nedaly jim příležitost sladit své chování a jednání s tím, co je ve společnosti únosné. Vést firmy, jejichž jediným cílem je zisk, k sociální odpovědnosti, je obtížné, ne-li nemožné. Na druhé straně je ale možné vysvětlit jim, že projevy takové odpovědnosti mají svou hodnotu.

Známý úředník z úřadu práce mi popisoval, jak nedávno odesílali velkou skupinu českých řezníků k dánské firmě. "Jeden z nich nám volal," vyprávěl. "Smlouvu dostali v češtině, firma jim platí jazykový kurz dánštiny, v materiálu, který opět v češtině dostali na úvod, stálo, že s nimi přijde hned druhý den zaměstnanec pojišťovny sjednat zdravotní a sociální pojištění."

Česká firma (a upozornění na výjimky s díky ocením) naopak udělá jen to, co jí předepisuje restriktivní zákon. O komunikaci v rodném jazyce se může našim cizincům jen zdát. "Není naší povinností mluvit anglicky!", můžete běžně slyšet na konci roku 2007 na úřadovnách cizinecké policie. "Mluvte česky!" Česky se ovšem cizinec učit bude po poslední novele muset, to ale jen tehdy, když bude chtít po pěti letech požádat o trvalý pobyt a jen proto, aby se mu co nejvíc tato možnost ztížila.

Nelíbí se totiž, že loni musela ČR zmírnit na základě unijní směrnice požadavek předchozího dlouhodobého pobytu pro účely udělení pobytu trvalého z deseti na pět let. Když se s tak nízko nastavenou laťkou nic dělat nedá, je třeba hodit cizinci pod nohy klacek, aby ji nepřelezl. Zkouška má být na úrovni A 2, MŠMT dokonce požadovalo kurz v délce 400 hodin a zkoušku na jediné jazykové škole v republice!

Imigrační politika českého státu je naprosto nekonsolidovaná. O její podobu se sváří nejen rezorty vnitra, průmyslu a obchodu, práce a sociálních věcí, školství a zahraničí, ale jak jsem výše zmínil, i silné domácí firmy. "Zástupci lidu" v parlamentu k tomu většinou mlčí vděčně sedíce na podkladcích z vnitra, které k nim přičinlivě vyrábí komiksy o cizácích vychytrale zneužívajících naši liberální legislativu. Co vysedí, to tomu falešnému vejci odpovídá: od roku 1993 sněmovna vyprodukovala dvanáct novel zákona, v němž se obyčejný cizinecký policista dočista nevyzná. Poslední produkt, k jehož schválení se chystá ctihodný Senát, je ozdoben perlou překážky "fiktivních sňatků", která dělá z většiny snoubenců podezřelé zločince.

Cizince potřebujeme a jejich počet neustále poroste, ať se to komu líbí nebo ne. V malém státě na západ od Holandska, Německa nebo Francie bychom si však měli uvědomit, že migrace není téma jen pro ministerské úředníky a zaměstnavatele, ale pro celou společnost.

Jinak na to za pár let doplatíme jako zmíněné státy tím, že sociálně vyloučenými nebudou u nás jen čeští Romové. Zárodky ghett rostou již dnes. Zvětšující se skupina lidí nemá žádná politická práva a je společensky do značné míry izolována. Ano, ti lidé v prvém plánu nechtějí odpovědnost nést, přišli k nám z jiných důvodů. Pokud to však vezmeme jako fakt, se kterým nic nenaděláme, řežeme větev pod sebou samými. My jim tu odpovědnost, také však důstojnost a zdravé sebevědomí prostě musíme dát. Ve vlastním zájmu a tak, aby to přijali jako výraz úcty, jako dar.