WEF dělá svá pořadí každoročně. Chce těmito žebříčky směrodatně kalibrovat srovnatelné předpoklady ekonomické výkonnosti. Nejde pak jen o to, co a jak ten či onen stát vyrábí, ale také o jeho přitažlivost pro zahraniční kapitál, a ovšem též o celou řadu velmi závažných ukazatelů, které teprve v jisté vážené komplexnosti stanou se jakýmisi abstraktními dílčími a rozmanitě váženými čísly k výpočtu vlastního souborného indexu. Samozřejmě že tu padají na váhu takové faktory, jakými je celková stabilita státních i soukromých politických, finančních i výrobních institucí; je vážena zároveň úroveň vlastnických práv (a efektivnost jejich případného vymáhání soudem), úroveň celkové technické infrastruktury (včetně možnosti urychleně získat kvalitní lidi třeba pro práci s počítači), ale i celkový stav veřejné bezpečnosti (zmapováním organizovaného zločinu a jeho případného propojení na státní aparát). Kupodivu se při vyhodnocování jednotlivých položek neměří všem stejně. Má se za to, že je vždycky nutné přihlédnout okamžitě k tomu, zda má sledovaný faktor v daném ekonomicko-politickém prostředí nějaký specifický vliv, anebo zda v kontextu dalších fenoménů může být posuzován shovívavěji. Nepřehlédnutelné je, že USA jako "jednička" mají v současnosti tak špatné skóre, ať už jde o úroveň vládního dluhu (v této položce jsou až na 89. místě), rozpočtový deficit (na 91. místě) nebo úroveň úrokových sazeb pro úspory (dokonce až na 107. místě!). Vzhledem k celkové hospodářské dynamice Spojených států se zdá, že uvedené problematické položky neměly v očích posuzovatelů takovou váhu, jakou by obdobná čísla zřejmě měla třeba zrovna pro Českou republiku.

Předběžně si tu uveďme první desítku finalistů: 1. USA, 2. Švýcarsko, 3. Dánsko, 4. Švédsko, 5. Německo, 6. Finsko, 7. Singapúr, 8. Japonsko, 9. Velká Británie, 10. Nizozemí.

Možná nám už jen tento letmý -- a ničím nekomentovaný -- výčet naznačí některé další možné souvislosti a předpoklady k dalším úvahám. USA jsou stále (minimálně od 1. světové války) politicko-hospodářským hegemonem světa. Švýcarsko nebo Švédsko v Evropě požívají dvě staletí mírového vývoje s nepřehlédnutelnou stabilitou konzervativních hodnot. Německo svým umístěním stále signalizuje, že je v EU ekonomicko-politickým "tahounem", s rozhodujícím podílem na celkové prosperitě a stabilitě společenství (aniž je teď nutné specificky zdůrazňovat současný vysoký kurs eura nejen vůči dolaru). Nelze přehlédnout, že v první šestce jsou tři severské státy Evropy; Dánsko, Švédsko a Finsko. Přitom -- pokud uvažujeme hned zrovna o Dánsku -- jde o stát, který navzdory teoretickým předpokladům zdůrazňujícím brzdný efekt zdanění na ekonomiku kupodivu stále účinně prosperuje. Dánsko nepřehlédnutelně realizuje stále tzv. "sociální" politiku (běžně anglicky nazývanou "welfare state"); ačkoli odborníci v řadě zemí stále tvrdí, že jen "minimální stát" skýtá šanci na rozvoj podnikání. V Dánsku může zdanění dosáhnout až 59 % (takže vůči USA je to břemeno skoro dvojnásobné; zato zdanění kapitálových zisků má mnohem nižší sazbu než běžný příjem). Vyšší zdanění je už jen ve Švédsku; ale tomu toto vysoké zdanění a zrovna tak silná odborářská organizovanost také nevadí; na žebříčku ekonomické přitažlivosti je Švédsko hned za Dánskem. Kupodivu také nezaměstnanost v Dánsku je značně nízká, jen 3,1 %. Dánové jsou malý národ, necelých pět milionů (s půl milionem dalších etnik), s tradicí zodpovědnosti za práci na každém stupni řízení a s neformálním vztahem k autoritě po celá staletí. Přitom snad není jiná země v Evropě, kde lze dostat "padáka" tak snadno jako v Dánsku (s okamžitými možnostmi rekvalifikace; což dává "flexibilní záruky" v zaměstnání).

Jsou-li v první desítce např. Singapúr nebo Japonsko, tak tu nejsou žádné důvody k překvapení. Singapúr je malý stát na důležité dopravní křižovatce, umožňující celou řadu výhod investorům. Japonsko (zrovna tak jako Německo po druhé světové válce) bylo silně demilitarizováno a mohlo svou přičinlivost a zdroje realizovat dlouhodobě v mírových programech. Nelze si nevšimnout toho, že Japonsko nedávno předstihlo USA ve výrobě automobilů. Nejde jen o absolutní čísla. Jde tu také o to, že Japonci cílevědomě snižují spotřebu pohonných hmot svých vyráběných aut a orientují se i ekologicky na "dvoudomé" modely příští generace. (V tomto kontextu vztah Japonců k lovu velryb nebo delfínů se nepočítá.) --- V té první desítce pak ještě najdeme Velkou Británii a Holandsko, země s dávnou koloniální tradicí, s vrozenou tradicí pořádku a přičinlivosti.

Jen pro ilustraci uveďme další desítku: 11. Jižní Korea, 12. Hong Kong, 13. Kanada, 14.Taivan, 15. Rakousko, 16. Norsko, 17. Izrael, 18. Francie, 19. Austrálie, 20. Belgie.

Určitě by nás mělo zajímat, že z "mladších" členů EU je před námi třeba Estonsko (na 27. místě). Kupodivu až za námi zůstaly Lotyšsko a Slovinsko (na 38. a 39. místě). Slovenská republika zůstala na místě 41., Maďarsko je na 47. místě. --- Čína má horentní přebytky ve finančních rezervách v dolarech (řádově jde už o víc než bilion dolarů). Zato pokud jde o vnitřní bankovní systém, v tomto dílčím ukazateli spolehlivosti bank je Čína až na 128. místě. Pokud jde o míru úspor, je sice potěšitelná jejich vysoká úroveň, zato narůstá problém, jak harmoničtěji kanalizovat kupní sílu čínského obyvatelstva vůči možnému trhu, nejen vnitřnímu, ale i světovému. (Tento problém lépe řeší Indie, ale ta -- jako druhý nejlidnatější stát světa -- byla celkově zařazena v žebříčku až na 48. místo.)

Nelze u takových "žebříčků" přehlížet dnes nadmíru tvrdý fakt boje o zdroje energie a surovin, čemuž odpovídají snad ještě tvrději "astronomicky" rostoucí ceny ropy a zemního plynu, vymykající se historicky možným představám. Státy disponující těmito energetickými zdroji bez dalšího vlastního přičinění -- už jen rostoucí poptávkou, tlačící ceny stále výš -- získávají stále vydatnější podíl z ekonomické činnosti, bez ohledu na to, jak je bude kdo hodnotit. Málem nemusí hnout prstem; stačí hlídat ventily (a ukazatel tržní spotřeby). Rusko se třeba nedostalo do první padesátky ekonomicky kompetentních států. Svými zásobami zemního plynu je Rusko globálně nadmíru lákavým partnerem (ať už s takto získanými příjmy naloží jakkoliv). Obdobně to je se Saúdskou Arábií (umístěnou letos na 35. místě). Z prioritně ekonomických důvodů -- zohledňujících specifickou váhu Saúdské Arábie na světovém trhu s ropou -- jiné faktory ustupují při praktických jednáních do pozadí. Státy disponující energetickými zdroji mohou dnes na cenovém "boomu" za ropu či zemní plyn bezpracně a zcela neúměrně "parazitovat". A mají vyhlídku, že stávající trendy vydrží i pro příští čas... Ti druzí budou muset zas o něco naléhavěji snížit náklady výroby; především zvýšením produktivity menšími nároky na pracovní síly, a také úsporami energií, aby vůbec ještě mohli podnikat. ČR z tohoto hlediska patří mezi ty "druhé".

Ach, kdeže "loňské" sněhy jsou, když ČSR po první světové válce patřila mezi první desítku nejsolidnějších ekonomicky států! Máme ale po málem půlstoletém trapném hledání teď již zřejmě stabilizován bankovní trh, patříme k zemím s největším rozšířením mobilů, a jsou u nás v řadě oborů vynikající "české hlavy". Stále ale jako kdybychom moc nechtěli vědět, že optimální investice do budoucnosti skýtají ty, které jsou směřovány do výchovy a vzdělávání mladé generace. (O zatím zdůrazňované verbalizaci u našich maturit nemluvě.)

Samozřejmě že je po těch rozmanitě "divokých" posledních 70 letech také třeba znovu pěstovat vědomí odpovědnosti za práci, s poctivým přístupem k sobě i ke druhým; bez chytračení, že co není zakázáno, je automaticky dovoleno. A také bychom měli být víc občany, i když o tom jakoby ten shora zmíněný žebříček nepojednával. (Proč se pořád musí zdát, že politikové své voliče potřebují jen ke své medializaci, nikoli k tomu, aby solidními argumenty je získávali pro politiku, která by nám následně skýtala kredit jak ve světě, tak i oprávněnou hrdost doma, nás samých mezi sebou? Kdo by to třeba těm Dánům nezáviděl?)