První žalobou je Vomočil proti České republice. Jan Vomočil, který dům zakoupil v r. 1995 za částku 6 500 000 Kč v žalobě tvrdí, že "..za účele zkvalitnění bydlení proinvestoval do dnešního dne již více než 1 000 000 Kč . Od nájemců na nájemném však získal cca 233 544 Kč ročně..." To však není pravda a jde o záměrné klamání soudu. Před podáním žaloby, přesně 28.1.2004, vložil Jan Vomočil dům do společnosti Johny, s.r.o., a při této příležitosti si nechal vypracovat znalecký posudek. Cena domu v něm byla stanovena na 7.850 000 Kč a z podkladů, které objednatel posudku předložil, znalec zjistil, že příjmy z nájmu činí 105 882 Kč za měsíc, tedy 1 270 584 Kč ročně, což je víc než pětinásobek částky přiznané o rok později stěžovatelem soudu. Roční náklady na nemovitost pak znalec vyčíslil částkou 590 940 Kč, takže čistý zisk z nemovitosti činil 679 644 Kč ročně, tedy 56 637 Kč měsíčně! Což je, vzhledem k vloženému kapitálu, zisk, o kterém si většina podnikatelů může jen nechat zdát... Právem si proto lze jen obtížně představit, že by Soud mohl dojít k závěru, že právní úprava nájemních vztahů -- zejména regulace výše nájemného v některých bytech -- představovala pro stěžovatele zátěž, kterou by bylo možno označit za nepřiměřenou.

Špatnou detektivku připomíná záležitost další stížnosti, totiž Oskara Morawetze proti České republice. Dům, o který jde, byl otci stěžovatele po válce zkonfiskován na základě tzv. Benešových dekretů. Ten v r. 1947 s rodinou opustil Československo a v r. 1947 se stal kanadským občanem. Stěžovatel 13.6.2007 zemřel a soud by měl, jak je obvyklé, vyčkat, zda pozůstalí budou chtít v řízení dále pokračovat. Rodina stěžovatele totiž byla odškodněna na základě dohody mezi vládami ČSR a Kanady z 1.4.1973 a bratr stěžovatele, jenž vykonával pozůstalost po svém a stěžovatelově otci, výslovně prohlásil, že se vzdává veškerých dalších nároků. Když pak v 1991 požádal stěžovatel o vydání několika domů v Praze, bytové podniky i pražské obvodní soudy jeho žádosti a žaloby zamítly právě s ohledem na to, že již byl jednou odškodněn. Tu však dochází k podivné události: prokurátorka tehdejší obvodní prokuratury zrušila rozhodnutí o konfiskaci právě jen tohoto domu (ostatní konfiskované domy zůstaly ve vlastnictví státu) a jeden z úředníků Magistrátního úřadu hl. města Prahy (který zde již nepracuje) vzápětí formálně vydal tuto nemovitost O. Morawetzovi, resp. jeho právnímu zástupci, advokátu dr. M.K, témuž, který zastupuje již zemřelého stěžovatel před ESLP.

Tím však zvláštnosti kolem této kauzy zdaleka nekončí. Jeden z nájemců bytů v domě podal jak na Morawetze, tak na jeho právního zástupce trestní oznámení pro podvod ( žádali vydání nemovitosti, ač ji byli odškodněni), věc byla šetřena, ale nikam se dodnes (!!!) nepostoupilo. V r. 2006 sdělilo Nejvyšší státní zastupitelství vyšetřovatelům, že podle jeho zjištění v Kanadě O. Morawetz " se již po dobu 7 let nachází v domově důchodců a jeho zdravotní stav je velmi špatný, nevyjadřuje se souvisle. Tudíž není schopen výslechu". Podivné. Tentýž O. Morawetz který, je jak řečeno, je od konce devadesátých let v takovémto zdravotním stavu, trpícímu navíc Parkinsonovou chorobou, však údajně podepisuje svému právnímu zástupci ještě 1.2. 2006 plnou moc pro potřeby stížnosti (podpis je "jako přes kopírák" stejný, jako na plné moci z r. 1991), ač rodina Morawetze na svých internetových stránkách v Kanadě (jde o významného hudebního skladatele) sděluje, že ten navštívil Českou republiku před svou smrtí naposledy v r. 1995!

Za těchto okolností lze mít zcela oprávněnou pochybnost o autentičnosti plné moci, kterou je stížnost vybavena a stížnost sotva může být za tohoto stavu považována za účinně podanou. Snad by bylo na místě, aby se celou záležitostí u nás doma začalo vážněji zabývat nejen Nevyšší státní zastupitelství, které nedávno v jiné kauze prokázalo schopnost téměř bleskového rozhodování, ale i Česká advokátní komora.

Další dvě stížnosti, které si ESLP vybral jako vzorové nebo pilotní, již tak zajímavé nejsou, o to však jsou bezvýznamnější. Stížnost V . a V Hlaváčkových proti České republice se týká domu, který restituenti získali na základě zákona o mimosoudních rehabilitacích. Ve formuláři k podané stížnosti je skutkovým okolnostem případu věnována pouze jedna věta bez jakékoliv specifikace, neboť je zde uvedeno jen to, že se jedná o dům s nájemci, kteří platí regulované nájemné. A to je vše. To má být vážně míněná stížnost k Evropskému soudu?

Ve stížnosti Atr 38, a.s. proti České republice jde o dům, který byl sice vydán restituentům, ale ti o něj v důsledku zadlužení přišli a stěžující společnost jej získala v r. 2002 v dražbě. Jistě by se někdo mohl divit, proč tato společnost vydražila dům, v němž panují tak nepřijatelné poměry, že je třeba se proti nim bránit až stížností do Štrasburku, ale odpověď na tuto otázku získáme, porovnáme-li ceny, které se nemovitosti týkají. Pro účely dražebního řízení, na základě kterého stěžovatelé získali nemovitost do svého vlastnictví, byl vypracován znalecký posudek, ve kterém byla cena nemovitosti stanovena na 3 143 450 Kč. Soud pak stanovil tzv. výslednou cenu nemovitosti (tj. rozdíl mezi cenou nemovitosti a hodnotou práv a závad) na 1 500 000 Kč a odůvodnil toto své rozhodnutí právě tím, že dražbou nezaniknou práva nájemců k bytům. Nejnižší podání v dražbě bylo pak staveno v souladu s vyhláškou na dvě třetiny této výsledné ceny, tedy 1 000 000 Kč. A jelikož se dražby účastnila (ta náhoda!) právě jen společnost stěžovatelů, získala tak nemovitost o 2 143 450 Kč laciněji, než byla cena zjištěná znaleckým posudkem. S ohledem na katastrofální stav nemovitosti bylo prakticky vyloučeno, aby pronajímatel byty v tomto domě, i kdyby byly volné, uplatnil za tržní cenu na volném trhu.Pak, s ohledem na shora uvedené rozdíly v cenách, stěžovatel bezpochyby regulací nájmů žádnou škodu neutrpěl.

Obecně pak pro všechny stěžovatele platí, že při nabytí vlastnického práva k nemovitostem si byli vědomi (výslovně to totiž v příslušných právních dokumentech potvrzují), že vstupují do práv a povinností předchozího vlastníka a byli, nebo alespoň měli si být vědomi, platné právní úpravy nájemních vztahů. A měli tak -- na rozdíl od mnoha dnešních nájemců bytů, ocitajících se růstem nákladů na bydlení v sociální pasti -- svobodnou volbu vlastního rozhodnutí.