Jsem právníkem v podstatě na konci kariéry. Studoval jsem na počátku normalizace na brněnské, v roce 1969 znovuotevřené právnické fakultě, na níž se na pár let vrátili někteří pedagogové, vyhozeni z právnické fakulty při jejím zrušení před 20 lety. Tehdy (alespoň na této vysoké škole) nebylo možné, aby učili ti, kteří si práva jako osoby veřejně známé udělali "bokem" při výkonu politických funkcí.

Stejně tak si nevzpomínám na nikoho ze svých vyučujících, který by neměl četné odborné publikace. Byly tam osobnosti s velkou praxí a odborným zázemím. Jména jako Jiří Cvetler, Hynek Bulín a další. Konsultantem mé diplomové práce z občanského práva procesního byl nezapomenutelný profesor Bulín (kromě domácích studií také práva v Lipsku a Paříži, habilitován 1933, profesor 1945).

Aby se tehdy děkanem právnické fakulty mohl stát někdo bez doktorátu z oboru, s nulovou publikační činností, to bylo naprosto nemožné. Dnes věc normální, jak vidno z případu letní volby děkana olomoucké právnické fakulty, který byl zvolen o jeden hlas (jako člen akademického senátu si hlas mohl dát sám, na rozdíl od protikandidátky, která nehlasovala), což následně napadl rektor, odmítající jmenovat děkanem právnické fakulty studenta doktorského studijního programu bez zkušeností a publikační činnosti.

Exoti, kteří by snad s přimhouřením obou očí mohli na právnické fakultě skromně začít jako asistenti, dnes aspirují na místo děkana a vztekají se, když se rektor opováží protestovat.

Toto zmiňuji z toho důvodu, že problematika justice, práva a spravedlnosti je úzce spojena právě s právnickými fakultami. Četné provalené aféry s přijímacím řízením a podezření z korupčního jednání (znám z vyprávění případy, kdy po několika neúspěšných pokusech se to nakonec tím správným způsobem podařilo) nevytvářejí zrovna to správné klima pro budoucí vykonavatele práva a spravedlnosti.

Bylo by načase právnické fakulty (a nejen je) zcela otevřít všem zájemcům o studium. Tak tomu bylo u nás ostatně za první republiky a svět se kvůli tomu nezbořil. "Kdo má charakter, nemůže zde práva studovat", řekla mi před několika lety jedna dívka, která ukončila po třech semestrech úspěšně probíhající studium práv a přešla na filozofickou fakultu (dnes tlumočí a vyučuje jazyky na gymnáziu).

Okamžitá příprava čerstvých absolventů práv pro výkon ústavní funkce soudce přibližuje soudnictví obyčejné administrativě. Psal jsem o tom v článku Soudce by neměl být obyčejným úředníkem (Britské listy z 22.3.2005). Exministr informatiky Vladimír Mlynář (jedním soudem přísně odsouzen, jiným soudem zproštěn obžaloby) zažil to, co je vcelku běžné, co se v soukolí justice stává mnohým.

To není důsledek soudcovské nezávislosti či toho, že mohou být různé právní názory. To je důsledek toho, že o osudech lidí (osvobození, uvěznění apod.) rozhodují lidé bez životních zkušeností. Mohu jen opakovat závěr svého článku z roku 2005: "Bez předchozí průpravy v jiných profesích a oblastech (vyšetřování, státní zastupitelství, advokacie) zde brzy budeme mít z mladých nadějných adeptů práva soudce, kteří budou pokračovat ve vyjetých kolejích. Malá produktivita práce a pomalost budou stále vydávány za rozvážnost při řešení složitých případů. Absence významnější životní zkušenosti mimo okruh školy a soudnictví, nepoznání systému práce důsledně založeném na úsilí a hodnoceném podle výkonu, to vše zákonitě povede k nechápání společnosti v její mnohotvárnosti a složitosti mimo svět vlastního soudního systému."

Zajímavý je názor mladého soudce, že "zkorumpovatelný je v zásadě každý", že každého lze "zlomit". Pokud to nesvede (v penězích) "miliarda", pak prý by mohl idealistu zkorumpovat "příslib celosvětového míru" nebo "vyřešení hladu v rozvojových zemích".

Zvláštní pohled na věc, uvážíme-li, že právě lidé stavějící se do pozic idealistů ve jménu krásných zásad napáchali největší zvěrstva. Jde o ideje, patřící do politiky, nikoli do profesního výkonu práva a spravedlnosti.

I přes nekompromisní postoj ke korupci bych jednoznačně raději zastupoval před soudcem, který si za určitou vstřícnost vezme úplatek úměrný svému platu a povaze věci, než bych stál před nevyzpytatelným monstrem, ochotným podřídit své rozhodování idealistickým přáním, byť tato byla sebevznešenější. Ostatně i prokurátorka Ludmila Polednová Brožová dala před právem přednost "velkým" ideálům. Na rozdíl od soudce Aleše Matury si nemyslím, že "zkorumpovatelný je v zásadě každý".

Soudce Matura rezolutně odmítá institut poroty podle anglosaského právního systém (kde o vině a nevině v závažných trestních deliktech rozhoduje porota). Podle něj jde o divadlo s velkou manipulací porotou. Mladý český soudce je přesvědčen, že anglosaský systém neprospívá právu a spravedlnosti.

Osobně -- být obviněn ze závažného zločinu a být nevinen, volil bych jednoznačně proces před porotou (v českých zemích byly porotní soudy ostatně již za Rakousko-Uherska), pečlivě vybranou stanovenou procedurou. Soud je vždy tak trochu divadelní představení svého druhu a pokud vše neprobíhá veřejně na jevišti, o to víc se toho děje skrytě v zákulisí.

Dnes již chápu, proč staří profesoři během mých studií tak nadšeně mluvili o anglosaském právním systému. Mimo jiné do značné míry redukuje odlišné rozhodování v obdobných právních věcech.

U českého soudu můžete například argumentovat judikátem Nejvyššího soudu ve věci absolutní neplatnosti smlouvy, která je obdobná projednávané věci, a soudce přesto rozhodne "po svém", aby nad tím po jednání mávl rukou s tím, ať to vyřeší odvolací soud, který nakonec judikát Nejvyššího soudu vezme laskavě na vědomí.

No, mohl by takový soudce počítat se znovuzvolením, pokud by se soudci volili? Nezávislost soudců není absolutní, jsou vázáni zákonem. Pokud soudce ať už z nezkušenosti, nedostatečné schopnosti logicky myslet či neochoty vidět věc takovou, jaká je, zákonu nedbá a nutí účastníka jít pro spravedlnost k vyššímu soudu, nemá v justici co pohledávat.

Lze souhlasit s tím, že jsou lukrativnější právnické profese než je funkce soudce. Je jich však pohříchu málo. Soudce Okresního soudu ve Vsetíně je na tom s platem podstatně lépe než státní zástupce ve Vsetíně a mnohem lépe než tamní právníci u policie. Soudcovský plat je snad trojnásobkem platu právníka na vsetínském magistrátu.

Ze své zkušenosti vím, že právě výše platu je pro dnešní absolventy práv určující motivací pro to, dostat se jako právník k soudu. V době sporu mezi soudci a prezidentem republiky, který je odmítl pro nízký věk jmenovat, jistý známý advokát v televizní reportáži odmítnutým adeptům justice doporučil odejít do advokacie (soudcovská zkouška opravňuje k zápisu do seznamu advokátů České advokátní komory a k výkonu advokacie).

Kolik z nich to udělalo? Je totiž podstatný rozdíl začít na okresním městě jako advokát nebo jako soudce. Jako soudce máte stanovenou pracovní dobu a více než slušný plat. O tom se začínajícímu advokátovi může jen zdát. Znám mnoho advokátů, kteří se nebyli schopni uživit a advokacie zanechali. Někteří skončili jako soudci. Neznám naproti tomu nikoho, kdo by se v této době vydal opačným směrem, od soudu k advokacii.

Nechtěl jsem s názory v rozhovoru se soudcem Alešem Maturou nijak polemizovat. Nechtěl bych být na jeho místě. Nedokáži si sebe představit v roli soudce dnes a už vůbec ne ve svých 30 letech, tehdy s pouhou šestiletou právní praxí, během níž jsem stihl rigorosum z občanského práva procesního. Dříve či později nutně každý soudce svým způsobem zapadne do systému. A ten náš dokáže být někdy pěkně odporný.

V roce 1994 jsem pracoval v advokátní kanceláři v Rakousku, kontinentální právo jako u nás, formálně vše takřka stejné, a přesto tak odlišné. Stačilo by, kdyby to u nás bylo alespoň jako v tom Rakousku. Nicméně anglosaský systém, ač jej znám pouze z právnické literatury, pokládám z hlediska práva a výkonu spravedlnosti za lepší. Nepřekvapuje mne ani, že plat amerického soudce (na pozici srovnatelné u nás se soudcem okresního soudu) odpovídá platu učitele. Co by tomu řekli čeští soudci, i když -- jak rádi tvrdí -- zde o peníze nejde?