Pravicovou politikou za první republiky proslul třeba Rašín, pravicová byla vlastně i agrární strana a všechny strany zrušené po roce 1945.

Pokud jde o antikomunismus, ten byl vlastní i Masarykovi, Peroutkovi či Čapkovi, nikoli jen fašistům.

Zároveň je třeba říci, že pojímání "pravice" a "levice" bylo na začátku dvacátého století jiné, než je dnes, a do "levice" mohli patřit i lidé, kteří by dnes byli označování spíše jako pravicoví liberálové. Tehdy dělítko vedlo zejména v otázkách tradice, nacionalismu a hodnot.

Samotný fašismus (rozlišuji striktně mezi fašismem a nacismem) by z tohoto pohledu byl pravicový, byť z dnešního pohledu má také blízko k některým levicovým hodnotám, v nichž se tradiční levice překrývá s některými konzervativci, zejména v důrazu na společnost jako jakousi rodinu, jež má větší význam než "individualistická" svoboda jednotlivce.

Paradoxně fašisté, socialisté a katolické strany, inspirované sociálním učením církve, mají k sobě všichni mnohem blíže než k tradičnímu liberalismu, který se prosadil zejména v anglosaském světě. Podle mého názoru jde o jakési neblahé kontinentální dědictví ještě z dob starých monarchií, bez etatismu nemyslitelných.

Nechci přitom v žádném případě říci, že fašistické učení považuji za stejně přijatelné jako socialistické či učení katolických stran. Fašismus je ze své podstaty antiliberální diktatura, s níž nelze činit žádné kompromisy. A přece je lidštější a srozumitelnější než totality nacistického a komunistického typu.