Ten jsme ve stále znovu zklamávané důvěře svěřili profesionálům a nehodláme na tom nic měnit. Jejich přesvědčování, že hlavní je bezpečnost, stabilita a efektivita se hezky poslouchá. Trápit se otázkou, jestli stát, který tu přece je kvůli zájmům občana, se nemůže jako vypuštěný džin vymknout svému účelu, je ochoten málokdo. V krystalické podobě se tento druh ignorance povedl vyjádřit bývalému ministrovi zahraničí Cyrilu Svobodovi, který na otázku související s novelou Trestního řádu a Zákona o Policii ČR, která umožnila násilné provádění identifikačních úkonů, odpověděl televizní moderátorce, jež se ptala, zda by se nebál dát svůj vzorek DNA do národní databáze, odpověděl:

„Nebál. Já také jsem se nebál nechat prověřit na přísně tajné. Já jsem svěřil našemu státu své telefonní čísla, účty, všechno. Já jsem člověk, který státu důvěřuje. Naopak zase se mi stalo, že jsem byl vyslýchán u policie v jedné trestní věci a potom jsem si v Respektu přečetl části tohoto výslechu, tak taky mám i tuto zkušenost. Ale to ještě neotřáslo moji důvěru v to, že já nemám rád takové ty paušální odsudky, že celá policie selhává, proto jí nemůžeme dát pravomoci.“

zdroj ZDE

Takže nechť mi osud snese důkazů o nevěrohodnost policie kolik chce, já státu důvěřuju a budu prosazovat větší a větší moc jeho orgánů. Obávám se, že příznačná je i doba tohoto výroku – předvolební období.

Násilné odběry DNA nebo třeba otisků prstů nakonec uzákoněny byly. Stalo se tak v podobě, kdy není s tímto hrubým zásahem do soukromí jednotlivce vyžadován souhlas soudu a kdy není zcela zřejmé, za jakých okolností je policie může vyžadovat, což si ona pak samozřejmě vykládá podle svého.

Již před přijetím zmíněné novely varovalo občanské sdružení Iuridicum Remedium ve svém materiálu, že v není upraveno v souvislosti s jakými trestnými činy může policie takový postup uplatnit.

„Návrh novely žádné meze pro okruh trestných činů neobsahuje, představitelé Ministerstva vnitra a policie však v tisku tvrdí, že se odběr bude týkat jen pachatelů nejzávažnějších trestných činů. V tomto případě je však nanejvýš namístě okruh daných trestných činů stanovit v zákoně, je zbytečné komentovat jakou právní váhu mají podobná prohlášení. Navíc poznatky z dnešní praxe napovídají, že striktní omezení na.....se nerealizuje, kdy je vymezeno.“

ZDE

Skoro to tak vypadá, že si poslanci, senátoři i pan prezident řekli, že když policie stejně žádná zákonná omezení svých pravomocí nedodržuje, tak proč se jich rovnou nevzdat. Je snad něco platné, že policisté např. ke kontrolám dokladů mohou přistoupit jen v přesně vymezených případech?

Další vývoj po schválení novely dal plně za pravdu temnému proroctví ochránců lidských práv. Ještě v roce 2003 policejní prezident ujišťoval, že

„konkrétní pravidla směřují k tomu, aby databáze DNA byla využitelná k efektivnímu odhalování, objasňování, tipování atd., k úspěšné reakci na nejzávažnější kriminalitu ve smyslu trestního zákonodárství, zvláště na trestné činy uvedené v paragrafu 62 trestního zákona. Jsou zde taxativně vyjmenovány nejzávažnější trestné činy, a potom trestné činy zvlášť závažné, jako je úmyslný trestný čin, u něhož je stanovena sazba odnětí svobody na více než 8 let. Patří sem samozřejmě všechny násilné a mravnostní trestné činy, dále trestné činy, které jsou z hlediska společnosti vnímány jako anticivilizační, jako je terorismus apod. Na tyto trestné činy byla nová metoda stavěna a budována tak, aby využitelnost databáze byla ve vztahu k prioritám policie. Rozhodně není prioritou policie mít v databázi celé spektrum trestné činnosti na úkor nejzávažnějších trestných činů. A to by se mohlo snadno stát, protože když něco vzniká, a naše databáze DNA má teprve něco přes dva roky, musíme vycházet z priorit, a ne začínat hned širokospektrálně. Nemáme na to ani kapacitní možnosti, ani ekonomické prostředky. Zařazování vzorků DNA do databáze je nákladný úkon, který není možné provádět stejně pro závažnou trestnou činnost jako pro činy tzv. bagatelní.“,

zdroj ZDE

Před koncem loňského roku posílá veřejný ochránce práv podnět Policejnímu prezídiu, ve kterém varuje před plánovaným plošným odběrem vzorku DNA osob ve výkonu trestu odnětí svobody pro jeho nezákonnost.

zdroj ZDE

Teď si možná čtenář řekne, co je to za zmatek. Jednou se vyjadřuji tak jakoby policie získala toto oprávnění, a pak cituji ombudsmana, který to odmítá. Skutečnost je taková, že text zákonné úpravy je nejasný, a dává tak policii prostor, aby zkoušela, jak daleko může zajít při jeho nezákonném výkladu. A to jsme viděli zcela nedávno v praxi.

29. června policie informovala o dokončení odběru rovnou 15 000 biologických stop. Že by tedy byly věznice plné jen těch nejtěžších zločinců? Kdepak:

Odběry vzorků DNA se týkaly osob odsouzených pro úmyslné trestné činy, jak stanoví  § 42e odst. 1 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR.

zdroj ZDE

Z citované věty vyplývá, že dotyčná úprava stanoví jako jediné kritérium pro odběr odsouzení za úmyslný trestný čin. Jaká je skutečnost?

Rozhoduje tedy nemožnost učinit identifikaci „jiným způsobem“, pokud jde o vymezený okruh osob. Může někdo věřit, že to ani u jednoho z oněch patnácti tisíc nešlo? To nikdo z nich neměl občanský průkaz a všichni odmítali sdělit svá jména, aby je bylo možné identifikovat podle registru obyvatel? Jistě nikoli, to jen Policejní prezídium usoudilo, že se nějakými zákonnými podmínkami nemusí zatěžovat. Kdyby došlo k této akci o rok a půl dřív, byl by zajisté mezi „poskytovateli“ DNA i Petr Partyk odsouzený za pomluvu ve zcela šíleném procesu k trestu obecně prospěšných prací, které nevykonal, takže se ocitl za mřížemi. Pomluva totiž také představuje úmyslný trestný čin.

zdroj ZDE

Toto riziko bezprecedentního zbavení jisté kategorie občanů – a nejsou to jen vězni a obvinění – soudní ochrany soukromí ještě před rokem kritizoval dnešní ministr vnitra Ivan Langer, který si v opoziční roli nezřídka získal pozornost upozorňováním na ohrožení lidských práv.

zdroj ZDE

Nezdá se, že by mu to vydrželo. Jak je to tedy vlastně s vývojem v oblasti občanských svobod v poslední době?

POLITICKÁ ČINNOST A SVOBODA

Začátek května a června ukázaly, jakže moc to nová moc myslela vážně se svobodou projevu a shromažďování, tedy s tématem, který do značné míry odcizil mladé pokolení od sociální demokracie, jejíž vláda znamenala citelnou degradaci právního prostředí. K jménům jejích posledních dvou ministrů vnitra snad netřeba nic dodávat. Dodnes soudně nepotrestaný útok na dnešní předsedkyni poslaneckého klubu Zelených – vzhledem k okolnostem případu zde došlo k trestnímu stíhání pachatele (ovšem ani po více než roce nebyla podána obžaloba) a jeho propuštění ze služebního poměru, což přes dlouho řadu podobných případů nemá v polistopadové historii obdobu – causa tzv. privilegované oběti, podstatně dramatičtější zákrok na Czechteku, kde sice obžaloby podány byly, nikoli však na rozběsněné policisty, obě řadu měsíců se vlekoucí a zároveň šťastně pozapomenuté kauzy jsou samy o sobě varováním, že vládní priority neleží tam, kde si je mnozí slibovali zvláště poté, co přišli do vlády právě Zelení.

1. MÁJ

Co nám v této souvislosti ukazují prvomájové antifašistické demonstrace v Praze a shromáždění proti příjezdu amerického prezidenta tamtéž?

Nejprve tu máme akci fašizujících organizací Vlastenecká fronta a Národní sjednocení započatou provokativně, ale nikoli nezákonně na Střeleckém ostrově, představujícím více než stoletou tradici dělnických shromáždění. Levice zvolila dvě konfrontační taktiky. Anarchisté se jako obvykle rozhodli blokovat pochod ultrapravice. Policie tak dostala záminku k zákroku směřujícímu k uvolnění jeho oficiálně ohlášené trasy. Nepřiměřené a místy brutální provedení zásahu nedávalo šanci na udržení blokády. O té můžeme říct, že svůj účel splnila maximálně v symbolické rovině.

Mladí sociální demokraté podporovaní Socialistickou solidaritou a Socialistickou organizací pracujících naproti tomu zatarasili přímo vstup na Střelecký ostrov. Když však pak policie uvolňovala průchod pro účastníky ohlášeného pravicového shromáždění, nekladli žádný odpor. Nebylo jim to ale mnoho platné, protože setrvali na místě a o něco později odmítli výzvu k odchodu, kterou policie vydala v rozporu se zákonem, protože v daný okamžik již nijak nenarušovali průběh srazu nacionalistů. Následovalo předvedení kvůli nespáchanému přestupku spojené s podrobnou prohlídkou. K tomu připomeňme , článek Petra Uhla, který si při té příležitosti zavzpomínal na časy před devatenácti lety, kdy tehdejší Bezpečnost při úkonech tohoto druhu tak důkladná nebývala. Mohu potvrdit z vlastní zkušenosti, byť byla jen jedna.

Další věta z článku „Je špatnou vizitkou právního státu po 17 letech, že předvedení se ještě na policejní služebně domnívali, že je trýznili v souladu s předpisy.“ již tolik na místě není. Nevím, co se který předvedený přesně domníval, podstatné je, že přítomným policistům to bylo úplně jedno. Co nešlo dobrovolně, to se podařilo násilím. Prohlídku narozdíl od samotného předvedení řeší Inspekce ministra vnitra, tedy instituce, které se dosud (se zmíněnou výjimkou) povedlo dostat z problémů všechny policisty nařčené z porušování lidských práv s politickým podtextem.

PRÁVNÍ ČERNÉ DÍRY

Za této situace není s podivem, že poměry ve služebních prostorách policie se staly zónami, kde zákony platí jen pro „slušné lidi“, přičemž o tom, kdo je slušný, a kdo ne rozhoduje nikoli soud, ale samotní policisté. Občané uznaní za neslušné mají dosud nárok nebýt usmrceni nebo zmrzačení. Tím jejich práva končí. Pokud jsou obviněni z útoku na veřejného činitele, dočkají se od policie podnětu k podání návrhu na podání vazby, kterému státní zástupce obvykle vyhoví, což znamená strávit dva až tři dny v cele předběžného zadržení v Kongresové ulici, než se věc dostane před soudce, který zakroutí hlavou a zadrženého propustí. Pro zastrašení to ovšem vcelku funguje.

Celou je holá místnost, která odpovídá prostorám, v nichž se ve vězení vykonávají kázeňské tresty, a v níž svítí nepřetržitě světlo. Při příjmu je personál vlídný a tak, když se vám něco nelíbí, třeba stát čelem ke zdi, které zmiňuje P. Uhl ve svém článku, tak vás někdy vyzvou i napodruhé k uposlechnutí, než dostanete ránu do hlavy, o zeď, o podlahu a pár kopanců na zemi. O nic vlastně nejde, údery otevřenou dlaní zanechávají nanejvýš podlitiny a působivé rány do břicha většinou žádné stopy neprokáží. Výsledkem je tak především vyvolání úzkostného šoku, k němuž dopomůže i záplava těch nejsprostších nadávek a výhrůžek. To už ale za sebou máte několik podobných útoků např. když se odmítnete nechat fotografovat a sejmout si otisky prstů, popř. odevzdat vzorek moči.

PŘÍLOHA 1 - úřední záznam PČR otisky ZDE

Otázka, jestli na podobné úkony má policie v daném případě právo, či ne, není nijak podstatná. Zákony přece chrání jen slušné občany.

Definice neslušného občana pak ve státě, kde je takové pojetí práva přípustné, pak zákonitě expanduje i do veřejného prostoru. Jestliže parlament reflektuje potřebu policie, aby v momentech jako jsou havárie, katastrofy nebo dejme tomu střelba v ulicích vyklidila určitá veřejná prostranství a každému na nezbytně nutnou dobu zamezila v přítomnosti na nich, ...

... tak před návštěvou amerického prezidenta v Praze bez zaváhání uzavřela prakticky celou oblast historických Hradčan na víc než 24 hodin. A jelikož nehrozila žádná dramatická újma předpokládaná zákonem, bylo v uzávěře dovoleno pohybovat se místním občanům a tomu, kdo v ní pracoval, jakkoli zákon říká, „přikázat každému“, takže není na libovůli policie komu ano a komu ne.

OBČANSKÁ SVÉPOMOC

Vzniklý protiprávní stav se pokusili napravit anarchisté pokusem o proražení kordonu v Loretánské ulici. Zatímco dosud se řídili vlastním revolučním instinktem a jakousi etickou legitimitou, tak teď se dostali do role občanů, kteří hájí právní stát proti jeho demontáži státním orgány, které se vymkly moci zákona. Vznikla tak bizarní situace, kdy občané, kteří ze svého politického přesvědčení zákony neuznávají, je brání proti složkám, jež jsou k jejich ochraně zřízeny. Pokud však přihlédneme k pravidlu, že zákony jsou tu jen pro slušné občany – a ti přece nemají potřebu mít nějaké názory na veřejné záležitosti, natož je vyřvávat na ulicích – tak vše začne dostávat logiku. Logiku pořádku a jistot, které většině obyvatel tolik chybí. K nim je zapotřebí policie, policie raději s většími než menšími pravomocemi.

A svoboda projevu a shromažďování? Ty se nerealizují v podmínkách výjimečného stavu. Tomu se blížily poměry, které policie před několika týdny v hlavním městě nastolila. Dosud nikdy nedošlo k tomu, že by se opovážila občanům bránit v přístupu na místo, kde byla ohlášena nezakázaná demonstrace. Nikdy ještě nevyklidila rozlehlou část města na pokyn cizích bezpečnostních složek. A nikdy se nestalo, že by po několik hodin zadržovala účastníky protestního pochodu, po jednom je natáčela a legitimovala jako v pondělí večer před rezidencí amerického velvyslance v Bubenečské ulici.. To vše v atmosféře, kdy otevřeně nelegální postup nevyvolá žádnou reakci politiků, zaměstnanců justice, novinářů, a v zásadě ani samotných aktivistů. Téměř s uznáním se tak vyjádřil server Československé anarchistické federace o nízké intenzitě policejního násilí:

“Dá se ale říci, že policie tentokrát nebyla zdaleka tak násilná jako při jiných akcích.“

zdroj ZDE

Autor si neuvědomil, že stupeň policejní brutality obvykle odpovídá stupni odporu. Nebyl jsem sám, kdo v Loretánské ulici přemýšlel o zneškodnění policisty, který nesmyslně udeřil tonfou anarchistu, jež se snažil pomoci staršímu muži, upadnuvšímu na zem. Zásahová jednotka sice nebyla zdaleka tak početná jako zástup demonstrantů, avšak ti se velmi rychle stáhli do bezpečné vzdálenosti, takže tváří v tvář nepříteli zůstalo jen několik jednotlivců. Použití obranných úderů či kopů tak bylo příliš riskantní. Během sevření policejními kordony v Bubenečské ulice pak postižení občané nepřistoupili ani k alespoň tak chabým pokusům o proražení jako na Hradčanech. Je třeba upozornit, že i v tomto případě by, pokud by byla provedena přiměřených způsobem, šlo o zcela legální odpověď na protiprávní jednání policie.

Samostatnou kapitolou je počínání organizátorů ohlášeného shromáždění, kteří nejen že se nepřipojili k pochodu na Hradčanské náměstí, kde měla manifestace oficiálně proběhnout, ale pro jistotu zrušili i průvod, který měl jít jiným směrem. Zásadní roli v tom sehrál vliv členů Humanistické strany, nejsilnější složky iniciativy Ne základnám, jejíž prioritou je dobrá spolupráce s policií za jakýchkoli okolností. Výmluvná jsou slova jejího předsedy, který pro televizi Prima prohlásil v Německu, kam přijel „podpořit“ protesty proti G8, že „místo, kde demonstrace probíhají není samo o sobě až tak důležité - důležité je, že tu jsou lidé, kterým není lhostejné, co se děje“. Zní to velmi nevinně, dokud si neuvědomíme, jak významnou roli v těchto protestech hrál prvek občanské neposlušnosti, kdy podstatné bylo, že demonstrace probíhaly právě v místech, kde narušovaly chod srazu mocnářů, a přesně tímhle způsobem dávali jejich účastníci najevo, že jim, na rozdíl od předsedů obskurních stran, není jedno, co se s dnešním světem děje. V Praze se ovšem dokonce ani při pokusu prorazit k Pražskému hradu nejednalo o projev občanské neposlušnosti, nýbrž o výkon shromažďovacího práva zaručeného ústavou.

POHLED ÚSTAVNÍHO PRÁVA

Ústava však byla s blížící se návštěvou G. Bushe policií suspendována. Abychom tak závažný výrok neponechali bez bližšího konstatování porušených článků nejvyššího zákona a Listiny základních práv a svobod, jako jeho součásti, pokusme se o jejich výčet:

Tato a mnohá další práva označila česká společnost začátkem devadesátých let za základní. Po necelých patnácti letech jejich bezprecedentní porušení zůstane prakticky bez odezvy. Co tedy zbývá občanům, pro které stále představují důležité osobní i společenské hodnoty?

JUSTICE

Odpověď nacházíme v citovaných dokumentech. Nejprve se vraťme k ústavě:

Velké ALE, však spočívá v jednoduché otázce, je-li tomu skutečně tak. Na základě nejen vlastních zkušeností mohu odpovědět, že není. Tedy přinejmenším ne tak, jak to ústava předpokládá, totiž absolutně. Řada politicky aktivních občanů se přesvědčila, že při konfliktu s policií nemají u soudu zaručeno rovné postavení vůči jejím příslušníkům. Svědectví policisty váží úplně jinak, než svědectví občana. Zatímco právo předpokládá zásadu „v pochybnostech ve prospěch obžalovaného“, soudy v případech tohoto typu aplikují spíš „v pochybnostech nízký trest“. Justiční alibismus jde tak daleko, že, jak se autor článku nedávno osobně přesvědčil, v případě neudržitelné obžaloby soud sáhne raději k uznání jeho viny s upuštěním od potrestání, ačkoli k tomu nejsou splněny zákonné podmínky, kdy pachatel např. musí spáchání trestného litovat a projevovat účinnou snahu po nápravě. Pachateli nebylo nic platné, že místo toho systematicky projevoval pohrdání policií, státním zastupitelstvím i samotným soudem až ho o přestávce musel přítomný zástupce středočeských anarchistů nabádat k pořádku.

Pro spravedlnost je ovšem nutno dodat, že soudy, především Ústavní soud, stále ještě tvoří nejméně narušenou část státní mašinérie. V případech, v nichž se hraje o politická práva, najdeme i zprošťující rozsudky obsahující v odůvodnění věty svědčící o znepokojení soudce nad úpadkem právního charakteru naší republiky. Obě žaloby, které byly v nedávném období podány proti zákazů protiradarových pochodů, také skončily hned v prvním kole jednoznačným úspěchem.

Naproti tomu státní zastupitelství klesla do podoby jakéhosi právního oddělení policejní mafie. Přijala roli, kterou samotná nejvyšší státní zástupkyně označila za úlohu „pasivního pošťáka a také orgánu, který kriminalizuje jakékoliv nestandardní chování“.

zdroj ZDE

Pokud by snad někdo v takovém výroku chtěl vidět naději na změnu, nepotěším ho poznámkou, že tím hodnotila pouze období, kdy v její funkci působila předchozí nejvyšší státní zástupkyně, přestože to velmi přesně charakterizuje i současnost. Také dnes degeneráti v červeně lemovaných talárech přepracovávají policejní návrhy na podání obžaloby prostou výměnou hlavičky dokumentu na samotnou obžalobu, aby pak prospali hlavní líčení a nakonec pronesli závěrečnou řeč o dvou třech větách, v nichž nezávisle na provedeném dokazování konstatují, že vina obžalovaného byla nade vší pochybnost prokázána, a navrhnou trest. V případě trestního stíhání policisty v kauze s lidskoprávním rozměrem pak stejně spolehlivě zabrání, aby se věc dostala před soud (výjimečně) nebo aby takové stíhání bylo vůbec zahájeno (obvykle).

Při pohledu do budoucnost s přihlédnutím ke stále silnější lhostejnosti k tématu lidských práv nelze než se obávat, že přeměna České republiky z právního státu ve stát policejní bude v dohledné době dokončena. I když podle všeho nepůjde vysloveně o návrat před rok 1989, lze čekat další zvýšení policejní perzekuce jako např. legalizaci nezákonných databází politických aktivistů, tak jako byly loni legalizovány násilné odběry DNA bez souhlasu soudu a bez náležité kontroly proti jejich zneužití. Soudní praxí se může stát automatické uznání viny občana, který se postaví státním orgánům a vynášení podstatně tvrdších rozsudků v podobných případech. Vše pod heslem větší efektivity při prosazování veřejného zájmu podobně jako tomu bylo u snahy vyloučit novelizací zákona občanská sdružení z rozhodovacích procesů. Připočtěme stále častější užívání ostré střelby policisty v ulicích i na silnicích a dostaneme obrázek státu, který se postavil nad své vlastní občany i zákony, a stává se nástrojem nadvlády mocných nad většinou, která má stále menší možnost dobrat se zákonnou cestou svých práv.

PERSPEKTIVA ODPORU

Východisko ze stavu, jež dosud nenastal, ale který už není tak nepředstavitelný jako ještě před několika málo lety přestavuje již zmíněná Listina.

Již dnes mě obtížně napadá, jak právními prostředky dosáhnout spravedlivého trestu pro násilníky v policejních uniformách a jejich patrony od psacích stolů na Inspekci ministra vnitra nebo na státních zastupitelstvích. Pokud by se potvrdilo, že jediným prostředkem, jak jim zabránit ve všeobecném prosazení standardů policejního státu, je jejich invalidizace, ne-li něco drastičtějšího, pak nastane čas vytvářet černé listiny policejních a justičních zločinců.

Kandidátů máme dnes už dost.