Starověké křesťanství prodělalo první velké změny s intervencemi císařů, kdy se stalo oficiálním náboženstvím impéria, ale i tehdy ještě jeho TEOLOGIE (ne už tak struktura či mocenské poměry) zůstala poměrně velmi otevřená a liberální. Rozhodně v ní bylo minimum moralizování a maximum kompromisně vyjádřených tajemství (třeba Nicejsko-cařihradské krédo, které dnes definuje pravověrné vyznání víry pro všechny křesťany, geniálním způsobem ponechává prostor i pro arianizující tendence!).

Návrat do starověku je návrat k původu, teprve z původu může vyrůst liberální křesťanství, které bude zároveň autentické, bude schopno sdružovat (jako starověká církev před 4. stoletím) lidi se zcela rozmanitými názory na základě svobodné struktury náboženských obcí, ale také křesťanství které se nerozplyne v prázdnotě naprosté nivelizace dědictví víry.

Ostatně po celé dějiny křesťanského náboženství je návrat ke Kristu a k učení jeho apoštolů červená nit křesťanské víry a křesťanského myšlení. Odvrátit se od příkladu, učení a víry prvních křesťanů by byla smrt křesťanství ve všech jeho variantách, neboť jestli ještě někde křesťanství žije, tak jen a pouze z kontinuity víry.