Vzpomeňme na tomto místě všechny bezejmenné hrdiny studené války na Západě, kteří si za těžké peníze po čtyřicet let hloubili vlastenecky vlastní protiatomové kryty a hlavně ony génie obchodu a politiky, kteří jim dokázali nalhat, že to nejsou vyhozené peníze.

Z nedávné doby bych rád zase z naší východní zahrádky vzpomněl na onu tisícikorunu za Tamiflu, které nás mělo ochránit před něčím, co ani nemohlo přijít. Blahopřeji všem, kteří si dokázali z naší hlouposti pořídit krásnou dovolenou a ve stínu palem s ledovým mochitem se dvěma brčky a mátovou větvičkou v ruce s úsměvem vzpomínali na ty vyděšené oči ve frontách před lékárnami. Prý nebyl problém, když ty tisícovky byly dvě. Konec konců šlo o život a náš stát tuto kampaň živil tím, že sám bude mít Tamiflu jen pro vládu a pro hrobníky. A tak dostala soukromá iniciativa zelenou.

Jako čerstvý případ sekuritizace naprosté banality je možné uvést směrnici EU připravovanou z iniciativy českých hasičů, která dělá otázku bezmála národní bezpečnosti z domovních nástěnek a vývěsek. Při notorické náchylnosti EU přijímat podobné nesmysly za své a tak vykazovat činnost, nezbude asi české euroskeptické vládě než učinit své pověsti za své a s hasičskou lidovou tvořivostí se vypořádat, jak zaslouží. Nicméně jde o kabinetní ukázku toho, jak se dělá a můžete se vsadit, že hasiči už mají připravené licenční řízení pro výrobce bezpečných nástěnek, popř. výběrové řízení na jediného správného výrobce bezpečných nástěnek a k tomu systém kontrol a pokut pro ty, kteří by chtěli ohrožovat své okolí nástěnkou silnější než půl centimetru. A ještě deset let se tím budou hasiči ve všech letácích chlubit, jací že jsou pašáci a co všechno pro nás udělali. Zdá se, že jim stát skutečně platí prachmizerně, protože tenhle nápad vypadá na blouznění z hladu. A nebo nemají na čem vyjet k ohni a tak sedí a myslí... A myslí chytře. Nějak se přece živit musí. A pak: platili jsme lékárníkům, tak proč bychom nesypali hasičům...?!?

Ve světě obchodu a podnikání jsou korporace všeho druhu permanentně vystaveny informačnímu tlaku na jejich bezpečnost. Konec konců, veřejné korporace jsou na tom velice podobně. Když nejde o to, že něco hrozí jim, tak jde aspoň o to, že něco ohrožují ony samy. V zásadě jde především o to, jak je donutit pustit chlup. Zůstaňme dnes u onoho prvního problému, tedy u ohrožení korporací nějakými nepřátelskými vlivy a podívejme se, co s tím může taková korporace dělat, tedy mimo toho, že si najme někoho jako bezpečnostního experta. Takové korporaci pak už zpravidla není pomoci, protože jejím největším rizikem se stane právě onen bezpečnostní expert, kterému je korporace v krátké chvíli vydána na milost a nemilost. Připusťme k tomu, že korporace není ani ochotna platit někomu „staršímu“ za ochranu a je rozhodnuta zařídit si systém vlastní ochrany po svém. Nazvěme ho třeba mechanismus bezpečnosti korporace a podívejme se, co vlastně takový systém může nebo spíše nemůže dělat.

Mechanismus bezpečnosti korporací je komplexním nástrojem řízení, který má zabezpečit dlouhodobé stabilní fungování korporace a její schopnost reagovat na změny v jejím vnitřním prostředí i vnějším okolí. Základní výzvu pro takový systém bezpečnosti korporací tedy představuje kvalita a kvantita neustále probíhajících změn prostředí. Každou takovou jednotlivou změnu lze charakterizovat jejím nositelem (gestorem G), svým způsobem provedení (modem M) a konečně tím, do jaké míry je změna pravděpodobná, jakou má potencialitu (P). Každá tato charakteristika má osm různých kvalit podle kombinací vlastností, kterými jsou za prvé její vnější či vnitřní poloha, dále za druhé míra aktivity či pasivity a nakonec za třetí známost, zjevnost nebo naopak neznámost čí skrytost, které jsou ovšem pro G, M i P totožné. Podrobněji jsem se tímto dělením zabýval v Britských listech zhruba před rokem ve svém příspěvku s názvem Jak zkoumat věci a jevy kolem sebe. Ve svém výsledku to v tomto konkrétním případě znamená, že máme k dispozici 512 různých možných změn, které tvoří již tzv. (Poincarého) fázový prostor. Je přirozené, že je možné vytvořit fázový prostor změn s takovým tříděním, že možných změn je spočetně mnoho. Takový fázový prostor změn však má své místo spíše v teoretických výpočtech a modelech než při pozorování a vyhodnocování každodenní praxe života korporací.

Pokud nyní chceme zkoumat změny v korporaci bez ohledu na to, zda jsou vnitřního nebo vnějšího původu, potřebujeme nejprve určit základní velké skupiny změn, ke kterým může dojít.

Základním rozdělením je změn je nepochybně takové, které dělí změny na ty, které vedou k zániku korporace a na ty, které k ní nevedou. Ty první můžeme označit za nezvládnutelné a ty druhé naopak za zvládnutelné.

Změny, které nevedou k zániku korporace, je možné zvládat a je nutné je pečlivě zaznamenávat a učit se z nich. Platí o nich jednoznačně, že co korporaci nezničí, to ji posiluje.

Změny vedoucí k zániku korporace jsou v zásadě trojího typu.

První typ takové změny vede ve svém důsledku ke stagnaci a „zamrznutí“ korporace. Někdy se tomu říká organizační smrt. Je zachován především smysl a částečně i forma, ale ztrácí se obsah nebo možná jinak a lepe řečeno účel korporace. Mimochodem podobně končí i živočišné a rostlinné druhy, které po dosažení určité složitosti a vnitřní variability nastupují svou cestu k neodvratnému zániku čili vyhynutí. Příroda například zcela přirozeně nechce dále provozovat vzor Panda velká, protože se jí zdá medvídek, který sežere denně několik desítek kilogramů bambusu prostě jako poněkud neúčelný výstřelek. Jde v zásadě o černobílý průtokový ohřívač bambusu. Podobně již vyhynula celá řada lidských technologií a jejich produktů, jejichž účel si dnes musíme chodit připomínat do muzeí.

Druhý typ změn vedoucích k zániku korporace jsou ty, které vedou k turbulencím a chaosu a korporace se zásadě rozpustí. Zůstává účel,obsah a částečně i smysl, ale ztrácí se forma. Takovou změnou může být například nahrazení živé síly spalováním uhlovodíků a důsledkem je například nahrazení koní automobily, zájezdních hostinců, přepřahacích stanic benzínovými pumpami, autoopravnami a motoresty a motely a pytlíků s ovsem kanystry benzínu. Vedlejším produktem je potom třeba boom koňských uzenin a guláše a úpadek sedlářství na straně jedné a rozvoj pásové výroby a vynález pneumatik na straně druhé.

Třetí typ možného zániku korporace je spojen s takovými změnami, které přinesou stav, kdy je korporace ve svých formálních i obsahových podobách zachována, ale ztrácí původní smysl. Někdy se podaří nalézt jiný. Například tak, jako se některé lodi nebo továrny stávají kulturními památkami. Je tedy zachována forma a částečně i účel nebo obsah, ale ztrácí se původní smysl.

Mimochodem představa korporace jako lodi(forma) dopravující nějakou produkci(účel) na prodej(smysl) je celkem univerzálním modelem předchozích situací. Stačí si uvědomit,že pro zánik takové korporace stačí zničení lodi, chybějící produkce a nebo její neprodejnost.

Z uvedeného vyplývá, co je základním metodou působení MBK a jaké jsou jeho reálné možnosti. Jediné, co může MBK reálně sledovat a vyhodnocovat, jsou jednotlivé změny z fázového prostoru možných změn. Mechanismus bezpečnosti korporace si musí v tomto prostoru stanovit jakousi referenční hranici korporace a tak si rozdělit fázový prostor na vnitřní a vnější prostředí korporace a prostor změn na ty, které probíhají uvnitř a vně korporace. Stejně tak musí mechanismus bezpečnosti korporace stanovit pomyslnou hranici toho, co je mu známé a neznámé a vytvořit tak hranici jemu známého okolí. V neposlední řadě si MBK stanoví hranici toho, co je pro něj z jeho pohledu z hlediska aktivity spíše pasivní nebo naopak aktivní změna. Protože se jedná o prostor změn, půjde vlastně proložit prostorem tří roviny a tak vytvořit osm oktantů, tři osy a jeden počáteční bod.

Nyní je patrné, že mechanismus korporativní bezpečnosti vlastně nemá při reagování na změny v prostředí i v okolí korporace k dispozici jiné nástroje než posouvání oněch dělících rovin fázového prostoru změn. To v praxi neznamená nic jiného než zmenšování nebo naopak zvětšování hranic korporace, získávání nových poznatků o dosud neznámém okolí korporace nebo o jejím vnitřním prostředí či přehodnocování stávajících poznatků anebo v neposlední řadě přehodnocování toho, co ke vnímáno ve vztahu ke korporaci jako působení pasivní nebo naopak aktivní. Jen tímto způsobem je možné udržet změny v okolí i v prostředí korporace v pásmu určité dynamické rovnováhy, ve kterém nepovedou k zániku korporace, ale naopak budou zdrojem žádoucí stability.

Mechanismus bezpečnosti korporací má však i druhou možnost, jak se bránit zániku korporace. Je to permanentní hledání nových možných forem, obsahů a smyslů korporace tak, aby v případě nástupu nezvládnutelné změny nebo série změn bylo možné původní korporaci s jejím smyslem, obsahem i formou v těchto jejích charakteristikách vhodným způsobem obměnit. Stejně tak je možné se možné zničující změny připravovat tak, že MBK vytváří rodinu nebo síť korporací s odlišnými charakteristikami tak, aby přestála s „minimálními ztrátami na životech“ prakticky jakoukoliv možnou změnu.

Zbývá popsat jaké základní změny lze charakterizovat jako ty, které mohou vést k zániku korporací a následně samozřejmě i ty ostatní které k němu nevedou.

K takovému dělení vedou tři možné přístupy:

První přístup vychází z konkrétních obrazů, které poskytují MBK jednotlivé změny nebo jejich sekvence.

Pokud jde o likvidační změny, pak jsou to takové, které zásadním způsobem začínají měnit obsah nebo okolí korporace tím, že začínají zaměňovat to, co bylo vnitřní za vnější, aktivní za pasivní a to, co bylo známé za neznámé a naopak. Z pohledu pozorovatele se zdá, jako kdyby se korporace začala v jednom nebo dokonce více směrech obracet naruby. Druhým takovým pohybem je hromadění takových změn, které vedou k výrazné převaze jedné vlastnosti charakteristik G, M, P nad druhou. Tady je pro pozorovatele patrná buď přílišná expanze korporace nebo naopak invaze okolí, přílišná stabilita nebo naopak nestabilita prostředí a nebo pocit neustále se opakující rutiny či pohybu v naprosto neznámém prostředí, v tajemnu. To vše je výrazně varující a musí nutně vyvolat odezvu ze strany MBK, pokud je vůbec možná.

Změny, které naopak likvidačními nejsou, jsou takové, že poskytují méně dramatické výkyvy vlastností jednotlivých charakteristik G, M, P a nedochází ani k jejich dramatické záměně ani k hromadění a fatální převaze četnosti jedné vlastnosti nad druhou.

Druhý přístup k charakteristice likvidačních a nelikvidačních změn vychází z podoby jejich zpětné vazby. Změny mohou mít obecně negativní nebo pozitivní zpětnou vazbu. Ta první změnu a její účinky reguluje a pečuje tak o stabilitu prostředí neboli homeostázu. Příkladem může být působení pružinových mechanismů, přírodních i technických termostatů nebo tržní rovnováhy.

Pozitivní zpětná vazba naopak účinky změny zesiluje a vede k nekontrolovatelným efektům. Příkladem mohou být lavinové efekty všeho druhu. Mimo klasických lavin jde například o požáry či šíření paniky, epidemie, ale i rozvoj nových trhů, šíření úspěšných inovací atd.

Současná teorie, vycházející z nejmodernějších poznatků matematiky, filosofie, přírodních věd i samotné ekonomie, nemá k dispozici účinný a zejména spolehlivý nástroj na predikci toho, zda nastávající změna bude mít negativní nebo pozitivní zpětnou vazbu. Dokonce se přední teoretici začínají shodovat v tom, že zejména u složitějších systémů nebude taková predikce vůbec možná. Pro MBK z toho aktuálně vyplývá jediný úkol. Mít pro korporaci permanentně připravená řešení pro případ příchodu změn s pozitivní zpětnou vazbou. V praxi to většinou neznamená nic jiného než být připraven na rychlý transfer aktivit ( čti spásný útěk)

Třetí přístup ke sledování změn a jejich působení na korporaci vychází z přirozeného pohybu, kterému podléhají prakticky veškeré korporace. Jde o to, že s časem, s dobou jejich trvání, se korporace stávají postupně složitějšími, zvyšuje se jejich komplexita. V rámci tohoto procesu se samozřejmě zvyšuje i jejich sociální a organizační kapitál a samozřejmě rostou i náklady na jeho udržení. Jde o náklady na mechanismy, které udržují celou složitou korporaci jako fungující celek, jde o náklady na harmonizaci příliš mnoha různorodých sociálních polí a sítí. Výsledkem těchto nákladů by měla být lepší organizace dělba práce a tudíž efektivnější využívání vstupní energie korporace. Ve skutečnosti však od určitého stupně složitosti začínají veškeré rozvojové a růstové strategie korporace, které mají ve svém důsledku za cíl získaní většího množství vstupní energie nebo jejího lepšího využití, popřípadě kombinaci obojího, narážet na to, že výsledné zisky korporace začnou klesat. Přitom složitost korporace stále narůstá. Stále více energie je třeba vynakládat ne komunikaci a urovnávání sporů. K tomu se pravidelně přidává zostření vnitřních zápasů o podíl na zisku a moci, dochází k rostoucí agresivitě mezi vůdčími skupinami a naopak roste apatie a „blbá nálada“ mezi rychle rostoucí většinou, která má pocit, že se jí nedostává vlivu na osud korporace. Jedním z prvních vnějších projevů takového stavu je odklon od strategie dlouhodobých cílů ke strategii okamžitých řešení aktuálních problémů.

V každém procesu růstu komplexity konkrétní korporace existuje bod zlomu, za kterým už je prakticky nemožné vrátit původní podobě korporace stabilitu a životaschopnost. Přibližování se tomuto bodu velice dobře signalizuje celá řada jevů a proto není pro funkční MBK velkým problémem tyto signály zachytit a navrhnout potřebná opatření, která spočívají opět především v posunu budu dynamické rovnováhy korporace prostřednictvím posunu rovin dělících fázový prostor změn.

Základními úkoly MBK tedy jsou:

1. sledování a vyhodnocování změn ve vnitřním i vnějším prostředí korporace z hlediska kvality jejich zpětné vazby a posunů ve vlastnostech jejich charakteristik G, M, P

2. nalezení a pojmenování klíčových charakteristik korporace, tedy její formy, obsahu a smyslu, udržování jejich vlastností ve stavu dynamické rovnováhy a permanentní hledání jejich dostupných alternativ pro případ neudržitelnosti takové dynamické rovnováhy a tím i stability určité podoby korporace

3. sledování a vyhodnocování stupně složitosti korporace a výše a dynamiky růstu nákladů na udržení této složitosti a jejich vliv na celkovou hospodářskou dynamiku korporace.

Možná jsem úplně vedle, ale ať přemýšlím, jak přemýšlím a ať se snažím sebevíc si o tom někde něco přečíst nebo i jinak dozvědět, nemohu se ubránit dojmu, že tohle je v podstatě všechno, co může korporace v obecném pohledu pro svou bezpečnost dělat. Všechno ostatní jsou určitá technická nebo režimová opatření, která si vyžadují určité náklady na technická zařízení a personál, ale žádný zázračný recept na bezpečnost neexistuje.

Snad ještě něco, ale to je příběh tak trochu z jiné zahrádky. MBK by měl pečlivě sledovat jak se korporace prezentuje navenek i dovnitř. Jaký obraz poskytuje, jakou píseň zpívá a jaký příběh vypráví, jak voní, chutná i jaká je na dotyk. Sebeprezentace je ve vztahu k bezpečnosti velice důležitá a proto by měl MBK velice pečlivě dbát o její kvalitu. Přitom nejde o to utratit milióny za nějakou P.R. agenturu nebo spin doktora či uspořádat nějakou bombastickou kampaň. Naopak nejsilnější a nejstabilnější bývají ti, kteří o sobě nedávají příliš vědět, ale jejichž přítomnost cítí je kolem sebe skoro každý. Mnohé o sebeprezentaci (Sebstverdarstellung) se můžeme naučit v přírodě a mj. z prací Rakušana Adolfa Portmanna z období kolem poloviny 20. století nebo současných prací našeho profesora Stanislava Komárka. Zjistíme, že všechny úspěšné organismy se o ni v přírodě starají samy, maximálně sem tam nastrčí nějakého toho parazita. Pokud se týče onoho obrazu neměl by být ani příliš průhledný(transparentní) ani příliš tajemný a nepropouštějící světlo tedy opacitní. Něco by vidět být mělo a něco ne. A něco pořád, něco občas a něco nikdy. Korporace bez tajemství je mrtvá korporace. Ostatně už Božena Němcová psala něco v tom smyslu, že babiččina tvář zprůsvitněla a bylo po babičce. Průsvitnost je až příliš často symbolem zániku a smrti. Zkrátka a dobře není to tak úplně jednoduché starat se o svou vlastní bezpečnost především vlastními silami.

Přitom Vám Vaši bezpečnost stejně jako Vaši bezchybnou sebeprezentaci slibují doslova na každém rohu. Samozřejmě za Vaše peníze... Podstata nabídky je stále stejná už po tisíce let. Jde o prastarou fintu se spásou. Začněme se spásou duše. Vzpomeňme na u nás v Čechách tolik populární kupčení s odpustky. Zaplať a vykup se z hříchu. Postupně to dospělo tak daleko, že ten, kdo neplatil už nemohl být bez hříchu. Byl to zavrženíhodný neplatící hříšník. Tohoto modelu se velice rychle chytla medicína a začala nabízet spásu těla. Na jakékoliv Tvé hříchy proti Tvému zdraví Ti prodáme odpustek. Pilulku, injekci, operaci, lázně. Nejhorší jsou Ti, kteří nehřeší a které není třeba léčit. Ty je třeba označit za novodobé heretiky medicínského náboženství a uspořádat na ně pár exemplárních honů. A neboje alespoň vyděsit nějakou novou nemocí, která si je stejně najde, ať jsou kde jsou, když ovšem nepřilezou do bílého pilulkového chrámu s papírkem s Palackým nebo nejlépe s Masarykem, aby ho směnili za spásu těla.

S bezpečností korporací a bezpečností vůbec je to podobné jako čistou duší a zdravým tělem. Chovej se, jak chceš, o nic se nestarej a plať. Hřeš, tloustni, bobtnej, nafukuj se, vyrůstej na úkor druhých. Ber si ze společného bez ohledu na druhé. My se o Tvou bezpečnost postaráme, Tvé chyby zakryjeme a Tvé ostudy a hanby vyžehlíme. Jen nám o nich o všech musíš říci úplnou pravdu. Musíš se zpovídat. A zpovědní tajemství je jedním z legendárních klamů, který si v ničem nezadá s oním slavným. „..tu fakturu už jsme vám zaplatili...“ a nebo ještě s jednou slavnou lží, kterou ovšem nesnese nejen papír, ale ani elektronické médium. A jsme zpátky u trasparentnosti a opacity, u nutnosti podržet si svá tajemství, klíč ke své vlastní existenci. Vzpomeňme jen na život Kostěje Všemocného, kde všude se k němu skrýval klíč...

Dostaneš za svá tajemství odposlechy, kamery, ochranku, monitoring všeho možného a hlavně sebe sama. I malinkou armádu seženeme, když budou peníze. Moře peněz. Odevzdej nám svou svobodu a my udržíme Tvou nesvobodu v mezích iluze svobody, které jsi se právě dobrovolně vzdal. A ten, kdo nechce ochranu a naši péči za své těžce vydělané peníze, ten špatně skončí. Bude to důkaz toho, že ten koho nechráníme, nemůže přežít. Tohle není z mafiánského románu, tohle je ve své podstatě napsáno ve všech propagačních materiálech bezpečnostních expertů všeho druhu po celém světě. Nabízejí podle mého názoru nemožné okamžitě a zázraky do tří dnů. Pod podobnými hesly jsou nabízeny mocnými tohoto světa ostatním „moderní obranné technologie“, které mají ochránit někoho za jeho peníze před něčím, co by se ho netýkalo, kdyby se ten, co ochranu nabízí nechoval jako dobytek a nakonec nedostal strach, že by ho to mohlo taky škrábnout. Tak nutí ostatní, aby pro něj riskovali vlastní kůži v předpolí. Když to nefunguje, tak prohlásí, že nepřítel je tak hrozný, že je mu jedno, koho vlastně zabije, takže vlastně jde o záchranu civilizace. Pokud vám to něco připomíná, tak jste určitě doma a nemusí zdaleka jít jenom o tolik naší ministryní obrany, která je lidovou pěvkyní lidové strany, opěvovaný radar. I když je pravdou, že hezčí příklad by se hledal jen těžko.

Bezpečnost se prostě nedá koupit. V tom je podobná svobodě a lásce. Bez vlastního úsilí ji dosáhnout nelze. Je trpkou pravdou, že pro řadu korporací je vlastní bezpečnost nedosažitelná a vše ostatní je pouze bezpečnost relativní. Ale i horizontálně sdílená bezpečnost je lepší než vertikální podřízenost. Každý, kdo někdy šel pod deštníkem, který držel ten druhý, si to umí živě představit. A je celkem jedno, čí ten deštník byl. Pokusil jsem se shrnout to, co může každá korporace pro svoji bezpečnost skutečně dělat a udělat. Jen zdánlivě je to málo. Ve skutečnosti je to velmi, velmi mnoho. Důležitá je především komplexnost pohledu na vlastní bezpečnost, to, že se pokud možno na nic nezapomene. Ale ona klíčová hodnota spočívá v tom, že se o sebe korporace stará sama, snaží se nést odpovědnost za svůj osud. To není žádná filipika proti bezpečnostním expertům nebo specializovaným firmám. Naopak, nedat si poradit je hloupé a nenechat chránit fyzicky určitý segment korporace specialisty rovněž. Ale svěřit odpovědnost za svůj osud do cizích rukou je ještě daleko hloupější. A hranice mezi pozicí poradce a loutkáře je někdy velice tenká. A je tak pohodlné se v nechat vést. Ani si nevšimnete a hedvábná šňůrka, kterou jste měli uvázanou kolem zápěstí se najednou zadrhne kolem krku. Někdy se mi zdá, že by si korporace měly začít vychovávat vlastní specialisty pro otázky stability. Tedy, alespoň ty korporace, kteří cizí odborníci na růst nestačili zničit.

Takže možná by se slušelo doplnit motto tohoto článku o to, že dalším klíčovým slovem je vlastní odpovědnost za vlastní osud. Možná by to mohlo znít takto:

Klíčovým slovem pro korporace 20 století bylo slovo „růst“ a to i na cizí účet, pro 21. století je to slovo „stabilita“ v rámci vlastní odpovědnosti.

Autor je krizový manažer a bezpečnostní analytik

Související informace

Ladislav Žák: USA "v kostce" ZDE