Za nejrůznějšími válečnými spory najdeme nejrůznější důvody. Je to vždy nějaká, zdánlivě i nevýznamná skupinová nerovnost, selhání společenské smlouvy uvnitř skupiny, výhodnost války pro ambice jednotlivců nebo poničené životní prostředí, ve kterém skupina žije, nebo jiná vnější frustrace. Často se píše o důvodech nacionálních, rasových, náboženských, obecně kulturních nebo dokonce civilizačních, když už se nedá nejít jiný důvod, proč se vydat vraždit bližní a nebo si dodatečně zdůvodnit, že to velké vraždění byla jen o trochu údernější kulturní úderka, která vlastně neměla jiný cíl než bližním otevřít oči. To že jsme jim je později vypíchli, už se ztratí ve vítězném ryku a později i v učebnicích dějepisu například pod eufemismem spravedlivý hněv vítězů nebo podobným novotvarem.

Přes veškeré poznání o sporech všeho druhu nahromaděných mi přece jenom zůstává záhadou, proč se dají lidé vždycky tak spolehlivě chytit. Možná se mýlím, ale zdá se mi, že někde hluboko pod všemi těmi --ismy leží na počátku nenápadné tiché označování určité společenské skupiny jako parazitní. Možná si to ani neuvědomujeme, ale každý z nás si určitě vzpomene na nějaký příklad agrese vůči někomu, kdo byl označen jako přítěž, příživa, parazit, prostě ten, kdo se nepodílí dostatečně na obecném blahu. Podle času a doby to vždy dostane ten správný ideově politický nebo dokonce vědecký kabát a jde se na to. Je celkem jedno, jestli jde o útoky na cikány( v posledních 40 letech na Romy), pogromy na Židy, koloniální války, Drang nach Osten, vraždění ve Rwandě, ale i naprosto samozřejmé nájezdy západního civilizace do všech koutů světa a vraždění lidí Američany a Angličany v muslimském světě pod hlubokou skrytou záminkou, že jim vlastně musíme ukazovat, co mají dělat se svým ropným bohatstvím, protože bychom je jinak museli živit. A když už se vzpírají učit, tak rákosku nebo raketu na ně.

Možná si to ani neuvědomujeme, ale školní osnovy jsou plné schémat o užitečnosti a neužitečnosti. Jako klasický příklad takového schématu můžeme uvést včely dělnice a trubce, kterýžto pronásleduje dítka již od málem od kolébky a přes komickou podobu ve filmu Sexmise končí tragikomickými až tragickými studiemi feministických hnutí na celém světě. Méně sexuální podtext má třeba Mein Kampf, ale podstata zůstává podobná. Nicméně bohužel jsou i jiné učebnice. Týkají se oné podivuhodné vědy zvané ekonomie. Jen naprosto výjimečně najdeme práci, která by na nejrůznější vědecké bázi neurčovala ty, kteří tvoří bohatství a ty, kteří je pouze spotřebovávají. Když je práce delší, tak jsou tam i takoví ti neutrálové. Ti, to čím přispějí, buď přímo nebo oklikou také spotřebují.

Pokud budeme hledat, kde to začalo, tak dorazíme zákonitě do Zlatého věku antického Řecka a posléze k legendárnímu Aristotelovi. Byl to on, který ve svém díle "Politika" poprvé jasně formuloval rozdělení lidských činností na ty, které jsou součástmi hospodářství a na ty které jimi nejsou. Není důležité jak to rozdělení tenkrát vypadalo. Snad je zajímavé uvést, že kromě zemědělství, které bylo přirozenou součástí hospodářství, již tenkrát bylo součástí hospodářství výdělečnictví (finančnictví), byť Aristoteles uvádí, že "součástí nepřirozenou". Například lékařství nebo učitelství a vědecká činnost všeho druhu však součástí hospodářství nebyly. Od těch dob, pokud to bylo k něčemu třeba, tak se z Aristotela vycházelo.

Od 18. století, kdy se začala pomalu rozvíjet hospodářská věda později zvaná ekonomie, v zásadě nikdo Aristotelův stín nepřekročil. Je lhostejné, jestli se jedná o Smithe nebo Marxe, Keynese, Samuelssona, Friedmana, Stiglitze nebo Klause. Všichni v nějaké podobě tvrdí, že někdo vytváří a někdo je takzvaně neproduktivní. Vznikají teoreticky odůvodněné a krví stvrzené základny a nadstavby, primární sekundární a terciární sféry, materie a vědomí nebo materiální a informační sféry. Konec konců, když se poprvé setkáváme s filosofií, tak nám někdo vždycky namaluje základní rozdělení na materialisty a idealisty podle toho, co je prvotní, jestli myšlenka nebo hmota. Je naprosto nepochopitelné, že celkem se všichni dokážeme dobře vypořádat s otázkou, co bylo dřív, zda slepice nebo vejce, protože dobře víme, že je to nonsens. Nicméně, když nám někdo položí otázku, co je podle nás prvotní, zda hmota nebo myšlenka, tak se vážně zamýšlíme a jaksi nás to nutí se někam zařadit.

Nikdo mi nikdy nevysvětlí, v čem je zdraví mého bližního menším bohatstvím než auto nebo lokomotiva. Stejně tak mi nikdo nikdy nevyvrátil mé přesvědčení o tom, že bedna whisky ve válečném zákopu před šturmem nemá ani tisícinu hodnoty loku vody z lesní studánky, o půllitru s kamarády v hospůdce už ani nemluvě. Kdo nikdy nemluvil se zazobaným tupcem, ten nikdy neocení rozhovor se vzdělaným bezdomovcem. Schéma říká, že to jsou soukromé osoby a soukromé firmy, které živí lékaře, učitele, vědce, soudce, policisty, vojáky, úředníky a bůh ví kohokoliv ještě.

Hluboce je zakořeněné schéma, které říká, že pravice vytváří a levice rozděluje (čti rozhazuje) a dokonce se mnozí tváří, že je to tak přirozené. Někteří z leva tvrdí, že pravice krade a levice to brzdí, ale aby někdo oponoval přirozeným způsobem, tedy že levice vytváří a pravice rozděluje, což by muselo zákonitě skončit objevem, že toto dělení je blbost, to jsem ještě neslyšel. Zdá se tedy, jako kdyby tyto role, byť jsou absurdní, byly pro politický boj o moc z nějakého důvodu výhodné, protože vytvářejí polaritu, která spolehlivě přitahuje voliče. Pokud se ovšem boj politický zvrhne v boj krvavý, pak bůh ochraňuj jednu nebo druhou stranu.

Stejně tak je absurdní tvrzení, že na platy učitelů, vědců a lékařů si podobně jako na ochranu životního prostředí musíme nejprve vydělat. Už sama formulace je nejen zcestná, ale tak trochu i zrůdná. Znamená to, že učitelé, vědci nebo lékaři nejsou "my"?!? A kdo jme "my". Horníci? Hutníci? Zemědělci? Řemeslníci? Dělníci? Obchodníci? Nebo prostě jenom "my" jsme kluci, co spolu chodíme a hlasujeme spolu v Parlamentu a ve vládě, protože máme v rukách politickou moc? Nebo "my" jsme naopak vojáci a policisté, protože máme v rukách ozbrojenou moc?!? Nebo "my" jsme soudci, protože máme v rukou spravedlnost?!? Nebo "my" jsme úředníci, protože máme v rukách administrativní moc?!? Nevím, nechci to vědět a děsím se toho, jak snadno lze dělit na počátku 21.století lidi.

Marxova teorie dotažená do absurdní praxe Leninem byla na hlavu poražena ve VŘSR a stálo to miliony životů, protože si někdo vymyslel, že přirozené právo vlády platí tvůrcům hodnot a to jsou jenom dělníci. Stejně tak Smithova teorie dostala na frak ve Velké hospodářské krizi o něco málo později. I ona stála miliony a miliony zničených lidských osudů, když přirozené právo vlády určila vlastníkům. A Keynesovy teorie podobně nepřestály Velkou ropnou krizi. Podobně ostře liberální teorie nepřestály svou implementaci v zemích, které prošly na počátku 90-let 20. století rozsáhlými politickými změnami. Ty teorie mají ovšem něco společné. Naprosto přirozeně preferují jako vyvolené vládce ty, které vnímají jako nositele určujících vztahů ve společnosti. Zdá se tedy, že je jim společné, že každá svým způsobem tvrdí, že bohatství společnosti je dáno bohatstvím jejích vztahů. Vnitřních i vnějších.

Pokud bych chtěl na tomto místě citovat Marxe, tak si uvědomuji jeho poučku, že i kapitál je vztah. Vztah může mít různou podobu, ale v lidské společnosti se dříve nebo později propracujeme k tomu, že za všemi interpersonálními vztahy, které zahrnují vztahy fyzických i právnických osob nejdeme vztahy mezi konkrétními lidmi. A to jak mezi živými, tak mezi mrtvými a často můžeme tušit i vztahy těch, kteří se ještě nenarodili. To vše mne vede k přesvědčení, že je to právě kvalita sítě společenských vztahů, která určuje kvalitu společenského bohatství. Stejně tak jsem přesvědčen, že takové bohatství bude o to stabilnější o odolnější proti rizikům a hrozbám sporů a válek, když taková síť bude dostatečně bohatá a pevná. Poučení můžeme hledat jak jinak než přírodě. Stejně nic jiného nemáme.

V přírodě má většina systémů s velkou tolerancí vůči selháním jeden společný rys: jejich funkce je zaručována vysoce propojenou komplexní sítí. Této vlastnosti se říká robustnost z latinského výrazu pro dub, který zní robus. Robustnost buňky se skrývá v její komplikované regulační a metabolické síti. Stabilita společnosti vyrůstá z propletené pavučiny sociálních vztahů. Stabilitu ekonomiky udržuje jemná síť finančních a regulačních orgánů. Schopnost ekosystému přežít je zakódována v pečlivě vyvážené pavučině vzájemného působní druhů. Bezškálová, nehierarchická síť je pavučina bez pavouka. Není-li tu pavouk, neskrývá se za těmito sítěmi ani žádný důmyslný projekt.

Reálné sítě jsou samoorganizované. Představují živoucí příklad toho, jak nezávislá činnost milionů uzlů a vazeb vyústí ve velkolepé emergentní chování. Emergentní chování nebo emergence je takové chování, které nevyplývá z vlastností jednotlivých součástí systému, ale objevuje se jako výsledek složité součinnosti těchto součásti. Jejich nepavoučí bezškálová topologie je nevyhnutelným důsledkem jejích evoluce. Pokaždé když se příroda, neschopná uniknout svým vlastním zákonům, chystá tkát novou síť, vytváří strukturu, jejíž základní rysy se shodují s desítkami jiných sítí usoukaných předtím.

Zdá se, že příroda se usilovně snaží dosáhnout robustnosti prostřednictvím vzájemné propojenosti. Taková univerzální volba síťové architektury je nejspíš víc než pouhá shoda náhod. Počítačové simulace, které jsme prováděli na sítích vznikajících v bezškálovém modelu, ukázaly, že podstatná část uzlů se dá náhodně odstranit z jakékoli bezškálové sítě, aniž by se rozpadla. Tato neočekávaná robustnost vůči selhání znamená, že bezškálové sítě jsou obdařeny vlastnostmi, které je odlišují od náhodných sítí. A protože internet, web, buňka a lidská společnost jsou, jak známo, bezškálové sítě, znamená to, že jejich dobře známá odolnost vůči chybám je přímým důsledkem jejích topologie - což je dobrá zpráva pro ty, kdo na těchto sítích závisejí.

Mnohokrát citovaným zdrojem robustnosti v přírodě je redundance,vlastnost zabudovaná ve všech sítích, ale naprosto chybějící ve většině lidských konstrukcí. Ve většině síti existuje obrovské množství alternativních cest mezi většinou dvojic uzlů. Ačkoli vám váš poslanec či senátor může zprostředkovat krátkou cestu k prezidentu republiky, premiérovi nebo ministrovi, není ve skutečnosti vůbec nezbytný. Pokud vás odmítne, je tu mnoho jiných cest, často stejně krátkých.

Podobná redundance je zabudována v internetu. Jestliže nějaký směrovač nefunguje, přesměrují se zprávy po alternativních cestách. Redundance se vyskytuje i v ekosystémech. Predátor se jen velmi zřídka živí jedním druhem. Poté, co se myši úspěšně pozvedly na úroveň domácích miláčků, kočka neochotně přežívá na konzervách. Alternativní cesty jsou důležitým zdrojem redundance a odolnosti k chybám. To znamená, že ve většině přirozených systémů není špatné fungování několika uzlů něčím fatálním, protože cesty vyřazené jejích nepřítomností jsou nahrazeny jednou z mnoha alternativních cest. Mnoho z nás tento jev poznalo na vlastní kůži, když jsme si vybírali alternativní cestu k cíli poté, co rádio hlásilo zácpu na nejkratší cestě nebo když nás špatné počasí či zrušený let nasměrovaly na jiné centrum během naší letecké pouti.

Když uvažujeme o robustnosti, nemůžeme pominout dynamické vlastnosti komplexních systémů. Většina systémů, o nichž se ví, že jsou |robustní, má četné řídící zpětnovazební smyčky, které zaručují, že tyto systémy přežijí chyby a selhání. Internetové protokoly byly skutečně navrženy tak, aby "obcházely problémy" a vyhýbaly se směrovačům, které |mají poruchu. Buňky mají četné zpětnovazební mechanismy pro opravu chyb, které likvidují špatné proteiny a vypínají porouchané geny. Příroda například pečlivě vyselektovala strukturu těch nejsložitějších proteinů a poskytla jim neporovnatelný stupeň odolnosti k chybám a útokům. Jen díky své topologii mají tyto systémy vysokou úroveň odolnosti - topologickou stabilitu.

Kde se tato úžasná topologická stabilita bere? To, co je pro bezškálové sítě typické, je přítomnost center, několika málo vysoce propojených uzlů, které drží tyto sítě pohromadě. Poruchy však nečiní rozdíl mezi uzly, ale postihují se stejnou pravděpodobností malé uzly i velká centra. Jestliže naslepo vytáhnu deset kuliček z pytlíku s 10 červenými a 9 990 bílými kuličkami, v 99 případech ze 100 budu |mít v ruce pouze bílé kuličky. Tedy postihují-li poruchy v sítích stejně často všechny uzly, je mnohem pravděpodobnější, že budou zlikvidovány malé uzly, protože je jich mnohem víc.

Podobně v bezškálových sítích postihuje selhání převážně početné malé uzly. Tyto sítě se tedy pří poruchách nerozpadnou. Ani náhodné odstranění jediného centra nebude žádná tragédie, protože kaskáda několika velkých center bude udržovat síť pohromadě. Topologická stabilita vyrůstá ze strukturální nerovnoměrnosti bezškálových sítí: selhání postihuje mnohem více malé uzly. Současné moderní matematické modely a umožňují zkoumat otázku, jakou část uzlů je třeba odstranit z libovolné zvolené sítě, ať už náhodné nebo bezškálové, aby se tato síť rozpadla na kusy. Jejích výpočet především objasnil známý výsledek, že náhodné sítě se rozpadají, jakmile se odstraní kritické množství uzlů. Je nepatřičné na tomto místě provádět matematické exkursy, ale je nanejvýš zajímavé, že vedou k teoretickému závěru,že tyto bezškálové sítě se rozpadnou, teprve až odstraníme všechny uzly -- takže z praktického hlediska vlastně nikdy. To by však nemělo nikoho ukolébat přes veškeré teoretické výpočty má řada praktických sociálních sítí k bezškálovosti daleko a tvoří spíše pyramidy nebo orientované stromy.

Topologické pohledy na sociální kapitál jako trojrozměrnou bezškálovou síť interpersonálních vztahů nejsou samozřejmě universální a všeobjímající. Představují ale nesmírně cenný zdroj poučení, především z hlediska potřeby uchovávání určité nadbytečnosti vazeb. Je tím i přímým varováním před tolik proklamovanou politikou ozdravování korporací a společnosti pouhým "ořezáváním" nákladů. Sociální a zejména ekonomické a politické sítě totiž mají lokálně budované hierarchie a proto je právě v těchto místech dostatečná redundance nad jiné důležitá. Snadno by se mohlo stát, že se nedostatečně robustní síť sociálního kapitálu korporace právě v místech narušení bezškálovosti zhroutí. Volání po určité nadbytečnosti vztahů a vazeb se sice jeví v přímém rozporu s klasickou ekonomickou teorií, ale ta nemohla nikdy předpokládat existenci tak složitých sociálně ekonomických organismů, jakými dnešní korporace bezesporu jsou. A stejně tak netušila nic o moderní teorii sítí.

Ve svých článcích týkajících se bezpečnosti jsem již několikrát použil "kostičkový" model pro určité vidění zkoumaného společenského nebo hospodářského objektu. Obsahem této kostičky bude stejně jako v předchozích analýzách to, co někteří nositelé Nobelových cen a řada dalších odborníků nazývají sociálním kapitálem. Ten si pro jednoduchost můžeme definovat jako sumu vztahů mezi osobami a korporacemi v podobě trojrozměrné sítě.  To plně odpovídá úvahám uvedeným v úvodu tohoto článku. Kvality jednotlivých segmentů bude potom tvořeny kombinací toho, zda se bude jednat o osoby či korporace vnější nebo vnitřní, aktivní nebo pasivní, jinými slovy vlivné nebo bez vlivu a do třetice tím, zda tyto osoby jsou známé nebo neznámé, jinými slovy veřejné nebo soukromé.

Tak získáme segment vnitřních, vlivných a veřejných osob a korporací, dále segment vnitřních vlivných a soukromých, vnitřních, nevlivných a veřejných, vnitřních nevlivných a soukromých. Obdobně ve vnější vrstvě jsou segmenty vnějších vlivných a veřejných, vnějších vlivných a soukromých, vnějších nevlivných veřejných a nakonec vnějších nevlivných a soukromých osob a korporací. Zbývá připomenout, že kostičky jsou pouze názorninou, jinak je jejich přechod z jedné do druhé samozřejmě přirozeně neostrý nebo spojitý.

Možná stojí za to uvést, že z modelu vystupují kvadranty politicko správní a "soukromokapitálový", kvadrant občanské společnosti a kvadrant občanů, jak někteří říkají "obyčejných lidí..." A tyto kvadranty jsou samozřejmě vnitřní a vnější. Pokud uvážíme nejen současné, ale i minulé a budoucí vztahy, pak se nám kostička jako by natáhne do podoby kvádru, dá se tomu říkat "krabicový časoprostor". Na straně budoucnosti budou vztahy daleko méně určité a uspořádané než na konci opačném, tedy v minulosti. Je to dáno množstvím informace, kterou o jednotlivých časových rovinách máme. Velice hrubě se to dá vyjádřit tak, že zatímco v budoucnosti se pohybují naše naděje a předpoklady pak v přítomnosti se myšlenky mění na slova a skutky a ty odcházejí do minulosti, kde zůstávají a jsou buď zapomenuty nebo nikoliv.

Pokud budeme prostřednictvím tohoto "kostičkového" modelu vnímat společnost jako trojrozměrnou pavučinu sociálního kapitálu a položíme si otázku z názvu článku, tedy, kdo koho živí, vystoupí nám absurdita otázky naplno na světlo. V takové pavučině má každý svoji funkci a roli. Nikdo není zbytečný. A i ten největší parazit a neužitečník se časem mění v klíčového hráče nebo užitečného pomocníka a když ne, tak alespoň nastavuje zrcadlo těm užitečným, kteří si díky jeho existenci mohou svou užitečnost uvědomit. Vraťme se do prastarého modelu včelího společenství. V něm jsou opatrovnice bojovnice, dělnice, trubci a královny. První tři funkce jsou funkcí jednoho jedince v čase, takže tam jsou vlastně tři typy jedinců. Omlouvám se všem včelařům za zjednodušení. Nevím, jaký je přínos koho pro koho a pro co, ale co vím přesně, je to, že by včelstvo nemohlo přežít ani bez opatrovnic ani bez bojovnic ani dělnic ani trubců ani královen. Lidská společnost je na tom velice podobně. Jen těžko se bez někoho obejde. Bez každého vztahu je vlastně chudší a slabší i když je schopna vydržet leccos. Úspory lidských zdrojů a nákladů se tomu říká. Globalizace je pozoruhodný proces, který zvyšuje zisk právě snižováním nákladů. To vede k vyprazdňování džbánu bohatství a pestrosti interpersonálních vztahů. Společnost tak zákonitě chudne, stává se křehčí a zranitelnější. Vše nadbytečné se ořezává a roste zisk. Nikdy nikdo nespočítal, jestli se přírůstkem daní ze zvýšeného zisku dá zaplatit náhrada narušení robustnosti sítě sociálního kapitálu daného propouštěním a jeho vedlejšími efekty. Ale koho by to zajímalo. A když to někoho zajímá, tak není "trendy". A když někdo tvrdí, že to není bezpečné, tak tvrdíme, že kdo se bojí, nesmí do lesa a hurá na to... už jsme se přece báli dost.

V těchto dnech kolem nás začíná zuřit fotbalové šílenství v podobě mistrovství světa v Německu. I ten, který vůbec nic o fotbale neví, tak tuší, že fotbal je kolektivní hra a že se hraje v týmu. Když je někdo vyloučen, je to složité. Ale nikdy jsem neslyšel, že by nějaký trenér přišel s teorií, že se nastoupí rovnou v 10 nebo v 9 hráčích a že si zbylí hráči rozdělí nejen úkoly, ale i odměny a trochu se přitom ušetří. Racionalizace se tomu říká. Myslím že by takového trenéra nebo manažera okamžitě izolovali, aby ho fandové nezabili. Titíž fandové si ale úplně klidně vyslechnou jiné zprávy o racionalizaci lidských zdrojů nebo dokonce o resetu lidských zdrojů a tleskají jako blázni, protože se někdo zbavil nějakého neznámého darmožrouta. Takhle to funguje, dokud není racionalizace nebo reset tak říkajíc za vlastními dveřmi.

Klidně nám sdělí, že se udělala racionalizace vědeckých týmů a že tam zůstali jen to, co měli výsledky. Nebo, že se budou propouštět ti darmožrouti učitelé, protože konečně by nemuseli učit 30 dětí ve třídě, tedy vlastně nikoho, protože třicet lidí se nedá učit, těm se dá jen něco sdělit. A lékaři?! Jsou to ti největší darmožrouti a zazobanci. Každý, kdo chce být zdráv, vlastně jenom podporuje doktorský mamon. Racionalizovat. Resetovat. Je to stejné, jako kdyby nám zůstaly na hřišti jen hvězdy jako Zidane, Ševčenko nebo Baroš, kterým by neměl kdo přihrát, nebo jako kdyby měli jet Tour de France Armstrong, Ulrich nebo Baso sami bez nosičů vody. Asi by bylo po výsledcích i po hvězdách.

Svět se totiž neskládá jen z hvězd a privilegovaných. Naopak hvězdy a privilegovaní tu mohou být jenom jako něco, co se odlišuje od ostatních. Stejně tak je s těmi dobrými a zlými, se sluhy a pány, s generály a vojáky atd. atd. Prostě k tomu, aby byl dosažen jakýkoliv výsledek, potřebujete tým. V tom týmu jsou různé role a možná jsou pro konečnou kvalitu výsledku různě důležité, ale pro fungování celého mechanismu týmu mají stejnou důležitost. Bez každé z nich by to nebyl onen tým a tudíž ani onen potřebný výsledek. Vůbec, jakýkoliv...

Celý život říkám, že největší zásluhou nás průměrných a hloupých je to, že bez nás by se ti nadprůměrní a chytří vůbec nemohli poznat ani si svoji výjimečnost uvědomit. A o tom, že mým hrdinou je obyčejný prášek na praní jsem už psal několikrát. Hvězdy bělosti, barevnosti, účinnosti a hlubokosti praní bez předpírání se vedle něho střídají, ale on je tady pořád. Asi je k něčemu důležitý. Tak jako my všichni. A nenechávejme se tak snadno nachytat na to, že někoho živíme. Zvyšujeme tak jenom pravděpodobnost, že stejně tak nechá někdo nachytat ve vztahu k nám...