Výše popsané řádky schematizují vzpomínky autora na dobu vietnamských tržnic, zvyšujících se tržeb cestovních kanceláří, na ta krásná léta s gumáky s Klausem a Zemanem, s trpaslíky a vyzývavými dračicemi na hranicích. Česko se pomaličku stávalo z ráje Kožených rájem investorů... Západ jsme od té doby sice stále nedohnali a co se týče tématu tohoto textu, ochrany životního prostředí, tak tam jsme o pár kroků pozadu ještě více. Myslet zeleně znamená myslet ideologicky a předpojatě a s osobním vztahem k přírodě to nesmí v zemi skeptiků a firemních mecenášů opravdu nikdo myslet vážně. Pravdivé informace podávají všechny deníky zkresleně, nebo si jen vyabstrahují to podstatné, co okořenění těmi správnými komentáři fundovaných novinářů zvládajících pět, ne-li dokonce deset domén lidského života najednou. Tito pisálkové, psi demokracie, pokládají sami sebe ještě i po několika letech usilovného vyjadřování se ke všemu a ke všem v rekordně krátké době za objektivní persony, s drzostí a zvědavostí žurnalistickou jim to vlastní. Každý se ale musí něčím živit...

Navraťme ale výhybku do původní polohy. Jelikož mne permanentně zneklidňuje současný stav věcí a jelikož jsem přislíbil navázat na svůj článek z konce března, rozhodl jsem se trochu rozhlédnout okolo sebe a podívat se na to, jak se to má s tou ekologií v ČR a v ostatních zemích (jako autor musím říci, že jsem si vědom toho, že ochrana živ. prostředí není totéž co ekologie. Význam tohoto slova označující vědu v průběhu let ale začala majorita společnosti -- hlavně díky médiím -- s ochranou přírody směšovat a často tak dnes najdeme i jedince, kteří neví, že ekologie je ve své podstatě samostatná vědní disciplína... Pro nekomplikování celé situace si ale dovolím tento zvláštní úzus i nadále zachovat. Rád bych také upozornil, že za odborníka se -- a nejen -- v této oblasti rozhodně prohlašovat nikdy nebudu, neboť k tomu nemám nejen potřebné vzdělání, ale i dostatek informací, které musí můj mozek neustále třídit a vyhodnocovat...).

Madrid. Sedím v druhé třídě španělského rychlovlaku a popíjím minerálku. Okolo mě je čilý šum, ospalý podnikatel sedá naproti a po mé levici přes chodbičku se maminka snaží zacpat malému nezbedovi pusu. Vagon je navzdory sedmé hodině ranní plný a za několik minut už jedeme dvě stě osmdesát v hodině. Ze stropu vypadne plazmová obrazovka a každý spokojeně kouká na nějaký nejnovější trhák. Kdo nerad humor, toho uklidní muzika jednoho ze čtyř rozhlasových kanálů. Když ani toto nestačí, zahřeje úsměv servírky hovořící třemi jazyky. Když vykročím z nádražní haly v Córdobě, rozprostírá se přede mnou obrovská promenáda s vodotrysky a upravovanou zelení. Žádná intenzivní doprava, ale ticho.

První, čeho si všímám, jsou kola dostupná za směšný poplatek. Vypůjč si a jeď. Na kterémkoli stanovišti ve městě je jej možno zase vrátit. Kolem vás se prohání nejnovější typ autobusů s normou Euro 4. Vypadá to jako pohádka.

Turisté zavázejí na každém kroku, všechno je tu čisté včetně vzduchu. Idyla ale ustupuje do pozadí s každou přibývající hodinou. Jedno z největších měst Iberijského poloostrova a hostitelka EXPO 1992, Sevilla, je v jednu hodinu odpolední pustá. Nic se nehýbe, všude klid. Žhavý vzduch rozpaluje zaprášené ulice. Středomořská siesta, řeknete si. Jenže ono se nemění nic ani po třech hodinách. Teploměr ukazuje 41 stupňů ve stínu a jen občasné zvuky pneumatik dávají vědět, že se dal někdo znovu do práce. Ven se opravdu nikomu nechce a domy jsou zabedněny jako v Čečně. Zelené plochy připomínají až na několik opečovávaných palem spálenou zemi. Život snad začíná v Andalusii v šest večer, napadá mě, když s oddechem vidím první hloučky lidí promenádujících se v zastíněných zákoutích.

Nejinak je tomu v Toledu. Toto malebné historické město, které v dávných časech profitovalo z koloniálního boomu, se zdá býti po morové ráně už od desáté ráno. Pár odvážlivců s fotoaparáty statečně odolává do odbíjení poledne. Do míst, kde trávil velkou část svého života malíř El Greco, mě také dopravil vlak poněkud jiných rychlostních výkonů, než je tomu zvykem ve střední Evropě. A rovněž v Toledu cirkuluje v omezeném množství několik zbrusu nových městských autobusů, stejně jako například v Segovii, známé zejména pro svůj dvoukilometrový akvadukt pocházející z dob antiky. Na smích si ale mezi útlými ulicemi musíte během letních měsíců počkat po západu slunce téměř ve všech španělských městech.

Dokonce i takové metropole jako Barcelona a Madrid dávají vědět, že smažit se dobrovolně pod jasnou modří ve čtyři hodiny odpoledne nedává rozum. "Hace muchísimo calor," slyšíte pořád stížnosti občanů hlavního města na neustupující vedro. To se teď šíří závratným tempem na celém světě.

V Itálii vyschlá koryta řek způsobují vrásky energetikům, kteří nemají z čeho vyrábět proud, a tak se přikládá uhlí v teplených elektrárnách o sto šest. V Moskvě se zase nedávno dostalo do kurzu veřejné osvěžování, neřku-li koupel ve fontánách. Voda mizí z regálů obchodů, že se nestačíte divit. V Savojských Alpách se pro změnu na konci května brodili v půlmetrových závějích. Švýcarští zemědělci to ale podle televizních záběrů přecházeli s lehkým úsměvem. Vleky se však zoufalým provozovatelům středisek rozjet nepodařilo, informovala média.

Smutné zprávy ale hlásí Austrálie. Po každoročních požárech se zdálo, že už protinožce sotva něco překvapí. Podzemní zásoby vody se ale letos ocitají na historickém minimu. Přes dvě třetiny kontinentu pokrývají mrtvé pouště. Vykácené a spálené lesy ustoupily plantážím, které ale už nemají odkud brát vodu. Zákazy a omezení postihují všechny občany bez výjimky. Dostalo se i na vězně, kteří plýtvali vodou jen tak nazdařbůh, zatímco lidé ve městech už museli začít považovat vodu v domácnostech pomalu za zázrak. Hynou i zvířata, někde je lidé odstřelují sami, aby měli vodu ze studní pro sebe...

U nás sice teploty okupují nezvykle dlouho zajímavé číselné hodnoty, z míry je ale vyveden málokdo. Přehrady v Jeseníkách zaplňuje voda ještě asi z devadesáti procent, někde sucho vládne už od konce dubna. Krátké a intenzivní srážky tu a tam učiní na pár týdnů několik rodin nešťastnými. Brodit se v bahně ale ještě není taková katastrofa a do vlasů si lidé kvůli pitné vodě zatím také nevjeli. Čechy i nadále baví topit se v náruči opojného konzumu a vystřízlivět jak se zdá nemáme z čeho. Někteří už ale pachuť ze současného stavu klimatu zažívají na vlastní kůži, přitom by se ještě něco o tak banálního jako globální oteplování před pár lety sotva zajímali. Politici u nás, jedno to z jaké strany, ale raději mluví o čemkoli a vlastně o ničem a řeší svá trestní oznámení, než aby vzali na sebe aspoň část odpovědnosti a začali pro budoucí léta něco dělat. Nelze říci, že by si schovávali ruce za zády, jimi navrhovaná opatření ale mají v konečném efektu prakticky nulové účinky. Proč tedy ale pořád mluvíme o radikálních opatřeních? Že by strach z voličů, kteří by mohli zákaz topení fosilními palivy a omezení jízdy k přírodě nešetrnými dopravními prostředky, v příštích volbách politikům spočítat a oni by tak přišli o to česky zvané korýtko?

Jak si ukážeme, odstup v myšlení mezi státníky západoevropských a postkomunistických zemí je markantní. I když je pravdou, že vrcholný politik kterékoli země sotva bude brojit za přemisťování se do práce koloběžkou či jízdu metrem, ve kterém bývají nezřídka k vidění velmi odpuzující individua. Jádro celé této záležitosti tkví ale v úplně něčem jiném. Západní společnost se už dávno začala starat o kvalitu svého života, avšak v jiném slova smyslu, než v jakém ji má na mysli většina českého národa, a jimi volení zástupci si to, byť se zpožděním, začali rychle uvědomovat. Doby, kdy se lid musel nasytit a pak jím stačilo manipulovat, se zdají býti na Západě passé. Zájem publika je totiž enormní. Časopisy s povrchními záležitostmi a skandály sice neregistrují výrazný propad v tržbách, roste však počet specializovaného tisku, který oslovuje různé skupiny společnosti. Hloubkové analýzy si čte stále více lidí a přinést stručnou informaci už v mnoha případech nestačí. V době rostoucího připojení k internetu si lidé sami hledají, co je zajímá. Nejsou-li proto tištěná periodika s to schopny samy adekvátně na zvyšující se poptávku čtenářské obce odpovědět, mohou čekat menší odbyt.

Toto jen tedy přirozeně ukazuje, proč se politici scházejí, aby řešili věci jako odpady (v Itálii se v nich topí už několik let ) nebo skleníkový efekt. Kdyby se stále více lidí nezabývalo tím, kolik výfukových plynů musí nejen oni, ale i jejich děti dýchat, a kolik decibelů musí od rána do noci i v klidných rezidenčních čtvrtích jejich uši snášet, bylo by naivní si myslet, že se rozběhne diskuze o zákazu automobilů v historických jádrech měst. Mám-li práci, mohu-li studovat, mohu cestovat či živit rodinu a ještě si něco dopřát, ještě mi záleží na tom, aby to tak mohlo být i nadále. Jenže se zhoršujícím se životním prostředím riskuji i to, že vážně onemocním a všechno to, čeho jsem dosáhl, mi bude k ničemu. Ne každý se samozřejmě trápí tím, že se nemůže procházet v záplavě zeleně. Na druhou stranu je tady ale rostoucí skupina lidí, kterým není degradace prostředí, ve kterém musí bydlet, lhostejná. Iniciativy, které zakládají, tedy nabírají na síle. Urgence ze strany občanů doplňují prohlášení z mezinárodních fór vědců. A protože je mnoho politiků v západní Evropě nositeli prestižních univerzitních diplomů, k jejichž dosažení bylo nutno pracovat ve skupinách, které musí přinášet o dlouhodobější výzkum opřené výsledky, těžko můžeme očekávat, že by analýzy světových kapacit, v podstatě jejich vzdálených kolegů, smetly bez sebemenšího zájmu ze stolu. Když víte, co stála vaše usilovná práce námahy, díváte se na práci těch druhých rázem jinak. Obestřít se demagogií, jak to dělá u nás téměř celá česká politická reprezentace, nebývá u západních diplomatů pravidlem. Inu, prý se tomu říká politická kultura.

Nemalujme si ale ze Západu obrázek. "Je to nějaká nová móda, myslet zeleně?" ptám se Christiana Erba, profesora geografie a historie na Lycée Pothier v Orléans, kde připravuje studenty po maturitě na vstup do převážně elitních škol a vysvětluji mu, jak mě udivuje, s jakou intenzitou se teď všude o ekologii diskutuje. Po krátkém úsměvu mi odpovídá, že se na rozdíl od minulých dekád můžeme opírat nejen o podrobnější analýzy v oblasti výzkumů, ale také o to, co sami každý den zakoušíme. "Podívejme se jen na to, jak neustále roste doprava," odpovídá a pokračuje "dýchat špinavý vzduch přece není nikomu příjemné."

Netrpělivě si beru po jeho odmlčení slovo a dovolím si mu odporovat. "Proč chcete přesvědčovat ostatní státy, aby snižovaly emise a lidé v nich se chovali ekologicky, když vy sami všude cestujete autem, na dovolenou převážně letadlem a jaderné elektrárny tvoří tři čtvrtiny produkce vaší energie?" Profesor Erb uznale pokyvuje hlavou a opět se s klidem pouští do vysvětlování: "Někde musíme začít. Nejde najednou vše zastavit a říci, že budeme jezdit hromadnou dopravou. Je třeba se podívat na to, že u nás ve Francii jsme měli jedny z nejlepších provozů městské hromadné dopravy na světě, před válkou jsme je ale kvůli levnějším a rychlejším autům nesmyslně začaly rušit. Ta síť tu teď citelně chybí a zavést koleje do ucpaných ulic se dá obtížně. Změny ale jdou přece vidět..."

A asi má v něčem pravdu. Francie by se dala považovat za ukázku toho, jak stát v čele onoho, taktéž nyní tolik diskutovaného, "trvale udržitelného rozvoje". Vlaky TGV se vesele prohánějí po stále nových a nových traťových úsecích již na tři desetiletí. Naposledy, 10. června tohoto roku, otevřely SNCF (francouzské dráhy) spolu s RFF (společnost Réseau ferré de France -- "Železniční síť Francie" --, která kolejový svršek spravuje) a výrobcem vlaků Alstom nový, více jak pěti set kilometrový úsek z Paříže do Strasbourgu, který pak dále pokračuje do Franfurktu. Vše se samozřejmě neobešlo bez veliké pompy za účastní politiků, umělců (v sobotu, tedy den před otevřením, se konal na nádraží Gare de l'Est koncert zdarma) a dalších významných osobností. Za cenu už asi od 2 000 korun (63 eur) si tak namísto pětihodinového řízení v autě můžete vychutnat necelou půl třetí hodinu jízdy v soupravách poslední generace a s luxusním návazným servisem. Brát letadlo nejenže nemá smysl kvůli peněz, ale i kvůli času, který je tak dnes pro svět kvetoucího byznysu drahý. Když jsme už zmiňovali kola v Córdobě, i Paříž už má dost zácep ve špičce, a proto začne motoristům brázdícím jádro města přistřihávat křídla. Kdo nechce metro, bude muset platit daň, anebo si vzít kolo z některého stojanu, které budou od sebe vzdáleny průměrně asi 150 metrů. K mání bude 14 100 bicyklů a 1 000 stanovišť. Již nyní lemují velké bulváry pásy pro cyklisty a zdá se, že se Pařížané snaží. Jak by ne, vzduch je tam podle nejnovější zprávy publikované na počátku června asociací Ekologie bez hranic (ESF) jeden z nejhorších v celé Francii. V Lyonu mají v současnosti necelých 4 000 kol, do konce roku přibude další pětistovka. Zůstaneme-li u hlavního města, v prosinci na jeho okraji otevřeli již třetí tramvajovou trať. Tramvaj, která z Paříže zmizela v roce 1937, dostala přednost před metrem hlavně kvůli finančním nákladům. Aby toho nebylo málo, počítá Paříž také se zónami s maximální třicetikilometrovou rychlostí a někde dokonce jen s patnáctikilometrovou. Od roku 2001 se cirkulace automobilů snížila o slušných 15 procent, cílem radnice je ale do roku 2020 ve srovnání s rokem 01' snížit jejich pohyb o 40 procent . Někteří pravicoví politici ale investice do hromadné dopravy kritizují jako mrhání penězi. Přání většiny občanů, lhostejno jaké politické orientace, ale vítězí.

Že se MHD nachází v období boomu, je vidět na první pohled nejen ve Francii. Ve Španělsku zažívá svůj druhý zlatý věk tramvaj znovu poté, co v něm zmizela nadobro na konci 70. let. V roce 1994 přišla jako první na řadu Valencie a dnes už se španělští cestující vozí tímto tichým a ekologickým dopravním prostředkem téměř v 10 městech. 22. května 2007 přibyl zatím jako poslední Madrid . Tam se o tramvaj zasadil jeden socialistický starosta. Ne všude ale tramvaj vzbuzuje nadšení. Například již ve zmiňovaném Orléans se sice dveře souprav na zastávkách netrhnou a po lince sever jih se rozbíhá stavba tratě východ-západ, na domu jedné z orleánských ulic ale visí plakát s nápisem "NON AU BRUIT DU TRAM" (stop tramvajovému hluku). Těžko říci, zda je průjezd hučícího podvozku každých 5 minut nesnesitelnější než konstantní provoz aut, která do ulice teď mohou jen ve výjimečných případech. Kromě středofrancouzského Orléans se tramvají pyšní dalších 14 francouzských měst.

Není to však ale jen tramvaj, na co si občané vyspělé části světa zvykají. V Itálii otevírají pro změnu jeden trolejbusový provoz za druhým. I hlavní město Řím už je provozuje. Tam, kde se ještě nedávno zdálo nemožné vyhnat z ulic auta, se dnes procházejí pěší. Růžové to ale také všude rozhodně není. Pokrok v oblasti MHD sice může mnohým vykouzlit úsměv na tváři, moderní technologie však do některých, převážně rurálních oblastí pronikají enormně pomalým tempem a spojit vlaky Lisabon s Bruselem není tak těžké, jako zavést a pak udržovat pravidelnou dopravu mezi velkými městy a okolními vesnicemi. Proto se maratón ucpávek na výpadovkách evropských metropolí stále nepodařilo odstranit. Velkou roli v tom hraje také lenost. "Mám kamaráda, je to dobrej člověk, ale von je línej. Von by tak radši, kdyby mu to pendolíno jezdilo k baráku. Jinak není schopen se na to nádraží dopravit a raději řídí auto pět hodin, vynervovanej, unavenej, každej tejden dvakrát Praha--Ostrava a zpátky," povídá mi cestující v Praze-Holešovicích o jedné z příčin vysvětlující to, jak je těžké přesvědčit zpohodlněného (nejen!) Čecha, aby se vzdal svého čtyřkolového miláčka. S masovou podporou státu dobudovat co nejrychleji dálniční síť to bude za pár let ještě mnohem těžší. Navzdory proklamacím vyváženosti investic mezi silniční a železniční dopravou si někteří lidé na ministerstvu dopravy myslí, že už se v koridorech utopilo dost peněz a dosavadní investice téměř vystačují. Uvidíme tedy, jaký způsob dopravy u nás bude zanedlouho rychlejší a výhodnější, zejména pak pro business třídu, která cestuje takřka nepřetržitě..

"Jak je možné, že se u Vás politici rozhýbali, a ani jeden kandidát na prezidenta nenechal otázku záchrany planety stranou, zatímco ve východní Evropě zní slovo ekologie spíše jako, řekl bych, sprosté slovo, které užíváme raději čím dál méně?" ptám se znovu profesora Erba. "Uvědomili jsme si, že je tu nějaká reálná hrozba. Nelze zavírat nad ní oči, musíme hledět dopředu." Pokračuji: "Myslíte, že na východní obyvatelstvo zapůsobíte tím, když v našich televizích prezentujeme obrázky jednoho britského ministra, který manifestuje za jízdu na kole, a při tom za ním jedou luxusní auta s jeho věcmi?" "Je to těžké, vše nejde tak rychle, jak bys chtěl (naráží na mé mládí), je třeba ale lidi přitlačit z vrchu, musí vzejít iniciativa od státních autorit. Každý pak musí začít u sebe a s malými věcmi. Je to otázka času a výchovy. Čím více informací máme, tím lépe můžeme určit, jak bychom se měli chovat." "Má vůbec smysl snažit se tady u vás, když, podíváte-li se na mapu světa, představuje vyspělá část Evropy pouze malé procento zemského povrchu? Již nyní vidíme, jak mohutní Čína a Indie, co teprve, až nabere dech Afrika? Lidi tam nepřesvědčíte o tom, aby třídili odpad, když většina z nich nemá co do žaludku. Všechna vaše snaha pak vyzní do ztracena a současné, nyní námi nazývané "odvážné mety" potom nebudou v konečném součtu představovat nic." "Souhlasím," odvětí mi, "že ekologie je daň navíc, ale našim úkolem je jít příkladem. Jsme to především my, kdo je za globální oteplení odpovědný." Pro zajímavost jsem profesora Erba poučil o našem prezidentovi-skeptikovi, jelikož vůbec nevěděl, o koho se jedná. Nad jeho názory, z nichž jsem mu několik pověděl, se nejdříve pousmál a pak mi odpověděl: "Mezinárodní fóra vědců mluví jasně: globální oteplování je existující jev. Jediné, co není jisté, jak moc za něj člověk zodpovídá, nějakou měrou se na něm ale podílíme. Jestli jsou za něj zodpovědné aktivity Slunce, to opravdu těžko soudit. K ostatnímu nemám co říct. Třeba je jeho postoj správný."

Navštívit dnes francouzskou rodinu vypadá zajímavě. Na zahradách každého z domu stojí auto, lidé si už ale do interiéru svých obydlí instalují úsporné žárovky, pijí vodu z vodovodu, kterou někteří pro lepší chuť filtrují, tedy žádné nakupování spousty plastových lahví. Zbytky jídla házejí do kompostu, v bytech pak vlastní oddělené koše na příslušný druh odpadu. Příručky na úspory energie distribuuje kdejaká obec, nízkoenergetické domy vzbudily mezi obyvateli hexagonu nemalý zájem. Investovat do obnovitelných zdrojů znamená ukrojit si nějakou částku z dotačního koláče. Tradiční trhy pod širým nebem stále lákají věrné zákazníky a nad krajinou se tyčí obří větrníky. Ne všude ale naleznete popelnice na separaci odpadu. I když si už lidé při nakupování zvykli přinést do obchodu svou vlastní tašku z domova a nemrhají tak kily plastových sáčků, stále je obalů neuvěřitelně mnoho, vše je nutno pokaždé do něčeho dát a označit. Co teprve tradiční papírování na úřadech, kde se bez čistého bílého archu nemůže nic vytisknout...

Střechy mnoha západoevropských domů pokrývají tu a tam první pionýři v podobě solárních panelů. "Jak je budeme za dvacet let likvidovat?" ptám se Pierra Dieumegarda, profesora biologie, taktéž vyučujícího na Lycée Pothiers. "To je otázka. Musíme podporovat výzkum tak, abychom eliminovali nerecyklovatelné složky. U fotovoltaických panelů je například problém s kyselinou." Že to s obnovitelnými zdroji není zrovna slavné, potvrzuje i článek vyšlý v měsíčníku Le Monde diplomatique , který již svým názvem dává leccos tušit: "Pět mýtů o přechodu k biokarburátům." Hrozby spojené s masovou výsadbou některých plodin jsou větší, než si jsou někteří schopni připustit. Jak uvádí autor článku, Eric Holtz-Giménez, generální ředitel Food First -- Institute for and Development Policy v Oacklandu, každá tuna palmového oleje vypouští stejně tolik, ne-li více CO2 než nafta. Při srovnání emisí vznikajících při produkci a spalování stejného množství cukrové třtiny a benzínu si cukrová třtina vede velmi špatně -- oxidu uhličitého se v jejím případě vypustí téměř o polovinu víc. Pro produkci ať už řepky, cukrové třtiny, nebo palmových olejů likvidujeme neuvěřitelné množství zalesněných ploch. Tak je tomu například v Indonésii, kde se má do roku 2020 území určené k výrobě palmového oleje pro výrobu biodieselu ztrojnásobit. V Brazílii právě kvůli produkci bioetanolu odhadují , že po prvotních skocích cena tamní půdy ještě rapidně vzroste. Mimo to, závislosti na ropě se stejně úplně nezbavíme a hlad bude zejména v oblastech, kde se bobtnající plantáže kvůli příhodnému klimatu nacházejí, dál narůstat. Nemluvě o nedostatku vody, kterou nebude možno kde zadržovat a která, navzdory stálému zmenšování svých zásob, bude nesmyslně promrhávána pro potřeby potřeb lidí žijících převážně na severní -- bohatší -- polokouli, kteří nejsou s to schopni uskrovnit se. A přitom to je asi to nejdůležitější, co bychom měli začít všichni dělat: neplýtvat.

Zatímco se tedy na západ od nás něco pomalu začíná hýbat, naše země je na tom se zbytkem postkomunistických zemí na štíru. Kdy se vlastně svět začal o životní prostředí zajímat? Například v USA tomu bylo po ropném šoku v 70. letech. Nejdříve začal prezident Nixon v roce 1974 směle uvažovat nad zaváděním obnovitelných zdrojů energie do praktického života. Jeho nástupce, Jimmy Carter (1977--1981) si pak urval opravdu velké sousto, když navrhl, aby do roku 2050 Spojené státy užívaly energie pouze z obnovitelných zdrojů. Jeho ambiciózní plán "Solar America", který snad nemá dodnes obdoby, smetl ze stolu Ronald Reagan. Jak tvrdil německý poslanec Hermann Scheer v deníku Frankfurter Rundschau ze dne 28. 3. 2003, Cartrem demonstrativně rozmístěné panely na střeše Bílého domu zmizely zásluhou tlaku naftařských společností, které Reaganovu kampaň financovaly. Čerpá-li Bílý dům energii z centrální sítě, Němcům ji už v Bundestagu zajišťují z 85 % obnovitelné zdroje. Pro upřesnění můžeme například uvést, že střechy vládních objektů pokrývají tři tisíce šest set fotovoltaických panelů, které přímo transformují světlo v elektřinu. Z podzemního vrtu vyvěrá na povrch podzemní voda, která svou nízkou teplotou ochlazuje budovy Bundestagu v létě. Teplo zajišťuje od Berlína nedaleko vzdálená elektrárna na biodiesel, jejíž účinnost je 80% (oproti pouhým 35 % elektráren tepelných a jaderných).

Možná by už začali někteří naše sousedy vychvalovat. Vše má ale své vady na kráse. Kancléřka Merkelová si sice už, jak sama sdělila 9. května na tiskové konferenci, vyměnila doma tradiční žárovky za úsporné a prohlásila, že "kdyby se celé Německo dalo na fluorescentní žárovky (Austrálie se tak už rozhodla v únoru letošního roku ), vyhnuli bychom se emisím šesti a půl milionů tun ročně." Nicméně vzdát se rychlých jízd na dálnicích zatím nikdo nemá v úmyslu. Vrátíme-li se do země galského kohouta, tak tam podepsal v květnu prezident Nicolas Sarkozy ekologický pakt, prohlašujíce přitom: "Velmi se zasazuji za snížení mých leteckých přesunů o polovinu a za maximální využívání videokonferenčních schůzek." Zatím se revoluce v Elysejském paláci nekonala. Uvidíme, zda záměr prezidenta Francie vytvořit z dvora svého sídla "jinou věc, než rozsáhlé parkoviště", nakonec vyjde. Měl by se také zamyslet nad třemi příklady, které veškerému boji za lepší životní prostředí dávají na frak a které zveřejnil na poslední stránce červnového čísla Le Monde Diplomatique . Žádný z nich přitom nepotřebuje komentáře.

V prosinci 2006 musela prezidentka Société nationale des chemins de fer français (SNCF) Anne-Marie Idrac odjet do Château-Thierry, aby byla přítomna pokusu vlaku TGV o nový rekord (ne ještě ten z 3. dubna 574,8 km/h). Zamýšlela přitom odcestovat helikoptérou! Doprovázena šéfy společnosti RFF a Alstom, pohrdává speciálním vlakem, ve kterém sedí pozvaní hosté a novináři. Smůla se jí však přilepila na paty. Hustá mlha znemožňuje hlučné a na energii náročné helikoptéře vzlétnout. Rekordní vlak si to v té době hnal rychlostí ještě pouhých 360,6 km/h, a paní Idrac nemohla s železničáři slavit úspěšné zkoušky během jízdy, a ani hned bezprostředně po jejich ukončení. Stejně tak André Vallini, poslanec a předseda regionální komise v Isère, se nemá rozhodně čím chlubit. Nejdříve hovoří o tom, jak je vytíženým automobilistou a jak čas politika rychle kvapí, což mu znemožňuje provádět hloubkové analýzy a přemýšlet po delší dobu. V regionu Isère, během veřejných schůzí, neváhá přiznat, jak mu zácpy krátí čas. Ačkoli však nevelký Grenoble obsluhuje hromadnou dopravou dvě stě sedmdesát kilometrů tratí, A. Vallini vynakládá zvýšené úsilí za vybudování výpadovky na severu města a opětovné zavedení leteckého spojení s Paříží, kam vlak z Grenoblu doráží za necelé tři hodiny. A do třetice všeho špatného: Čekali bychom, že je městská hromadná doprava příkladem hodným chvály. Ne tak ta pařížská, aspoň co se hospodaření s energiemi týče. Je totiž více než politováníhodné, že je druhým největším konzumentem energie ve Francii! Zatímco je mezi 1. a 5. hodinou ranní síť veřejné dopravy pro veřejnost uzavřená, pod záminkou, že některé stanice jsou pod úklidem nebo v údržbě, osvětlení ne a ne nikde zhasnout. A co teprve takové eskalátory, které jezdí celou noc a bez cestujících! Osvětlení přitom spotřebovává 50 procent veškeré energie RATP (Régie autonome des transports parisiens), správního orgánu, který má řízení MHD v Paříži na starost. Je téměř nepochopitelné, proč ve většině stanic není tlačítko na zhasnutí světla. Vysvětlení ale existuje: RATP disponuje pouze centrálním systémem, který zajišťuje přísun elektřiny jak do metra, tak i do stanic a dalších zařízení. Nemůže být proto překvapením, že jsou za dne venkovní stanice pod dvojím svitem: slunečním a umělým.

A takto by se dalo pokračovat donekonečna. Rozpory mezi činy a proslovy jsou u každého z nás výrazné. Chování člověka bylo vůči přírodě odjakživa destruktivní. Předělával krajinu k obrazu svému, obdělával ji a využitkovával. Zmocnil se podzemního bohatství, mezi živočichy nemá sobě rovného. Jenže mu už tu na této planetě začíná být nejen pěkně horko, ale i těsno. Další války budou samozřejmě probíhat kvůli mocenským zájmům, jejich jmenovatelem ale za nějakých sto let nebude ropa, ale voda. Tak nám to líčí občas futurologové. A aspoň tak jsem to někde nedávno četl. Osobně se domnívám, že bychom se měli rychle zamyslet nad tím, a nejen my Češi, zda je opravdu nutné bezbřeze plýtvat vším, co nám přijde pod ruku. Je sice moc hezké číst o tom, jak produkce roste, jak je zaměstnanost pomalu na číslech z poloviny devadesátých let a jak roste i naše spokojenost. A právě proto, když už jsme poznali, nebo aspoň drtivá většina z nás, kousek toho "blahobytu", mělo by být naším prvořadým úkolem postarat se o to, aby se tak měli i ti ostatní ve zbytku světa, potažmo naši potomci. Samozřejmě už slyším říkat hlasy: "Co mi je po nějakých černoších v Africe, ať se tam třeba kvůli vodě pozabíjí." Ano, souhlasím. Nechme je, ať se navzájem třeba rozcupou. Jen aby to vůbec stihli. Na dveře nám klepou už teď a ani tisíce imigračních opatření je nezastaví (pokud se je nerozhodneme odstřelovat). Chudý svět se stěhuje k nám. Donutili jsme je, aby šli k nám, majetným, k nám, kteří jsme jim zničili jejich prostředí (a ať nikdo netvrdí, že do Třetího světa nevyvážíme hordy našich odpadů, důkazů je o tom habaděj, prý je to ale good business, tak co se vzrušovat...), k nám, kteří jsme zodpovědní za to, že se nedá v některých oblastech ani živořit, ale pouze rychle umírat. První uprchlíky kvůli klimatickým změnám už máme, pocházejí pravděpodobně z Bangladéše . Pro potvrzení tohoto tvrzení bychom ale bohužel museli znát pohnutky každého z migrantů, kteří váží kus cesty a riskují při tom pouze (!) svůj život. Tito imigranti pak začnou ohrožovat náš život, jehož kvalita následkem jejich příchodu rapidně poklesne. Tady spočívá podle mého názoru největší nebezpečí, jelikož naučit vyznavače cizích kultur evropským zvyklostem a tradicím je pouhým lusknutím prstů nemožné. Navíc, co asi může davy hladových krků, které nemají co ztratit a kteří nejenže nemají vzdělání, ale i zpravidla žádnou kvalifikaci, napadnout při spatření evropských břehů, na kterých stoly překypují jídlem, a to dokonce jídlem z jejich krajů, a na kterých se jen každý bezstarostně plácá pod přívaly slunečního žáru? Opravdu tu budou chodit donekonečna jako beránci, až nám vyschne ono pomyslné potrubí, kterým jim posíláme nemalé podpory na to, aby se u nás chovali slušně, když už nic?

Zajímavé pojednání o klimatických změnách přinesl Ulrich Beck, profesor sociologie na univerzitě v Mnichově, které bylo otištěno 15. června v deníku El País . Tak jako já jsem pokládal otázku profesoru Erbovi, zda je ekologie novou módou, kterou nás masírují "nebezpečné" občanské iniciativy a všemožně skryté páky protichůdných zájmů, začíná Ulrich Beck otázkou podobného stylu, a to zda by nebylo třeba volat po nové socio-ekologické éře. Podle Becka je to střední třída, která křičí "Dost!" Politika klimatu prý prohlubuje rozdíly mezi chudými a bohatými. Zavádění daní podle principu, chceš konzumovat více, plať více, jen stahuje do hloubi vod již tak znevýhodněné a dává možnost těm majetným vzdalovat se dál od středních tříd. "Politika klimatu je kosmopolitní." Beck se zaobírá tím, kolik dnes nejbohatší země utrácejí milionů dolarů či eur na to, aby se uchránily před nejhorším a přirovnává celou situaci k Titanicu: "...klimatická katastrofa není demokratická. Většina obětí zůstala v nejlevnějších ... kajutách, v těch, ze kterých nebylo úniku. Ten, kdo vyostřuje klimatické změny, brojí proti nejchudším, dává v nebezpečí udržení existence svého života. Kdo, konstruujíc více přehrad, zkouší ochránit Londýn, New York nebo Tokio před záplavami způsobenými zvýšenou hladinou moře, oddává se iluzorní představě, že se na sociální a politické následky může dát samostatná národní odpověď. Dále pak mimo jiné objasňuje: "Jestliže se dnes oteplování pozemské atmosféry pokládá za největší a nejobtížnější ekonomickou a politickou výzvu, které kdy svět musel čelit, existuje pro to motiv: nejedná se pouze o omezení emisí; jedná se o přerozdělování hospodářského růstu, úzce spjatého s emisemi oxidu uhličitého mezi Spojenými státy a ostatními národy. Před očima nerovností, každou chvíli vážnějšími, je požadavek, aby rozvinuté země -- především Indie a Čína -- také drasticky snížily své emise a aby se dosáhlo kompromisního vzorce mezi nejindustrializovanějšími zeměmi světa, zcela nereálný. Otázka spíše zní, zda ti nejbohatší zredukují své emise, aby měli ti chudí místo pro svůj rozvoj."

"Je recyklace základním nástrojem v arzenálu zodpovědného občana, nebo jen bezvýznamným rituálem, který při pouštění se do opravdových problémů hojného konzumu selhává?" ptal se loni na internetovém The Green House Timothy Cooper, odborný asistent výzkumu enviromentální historie na University of Saint Andrews ve Skotsku, a vysvětloval, že třídění odpadů není ničím novým, jelikož jeho historie, alespoň ve Spojeném království, sahá nejméně do 17. století, kdy za směšný peníz ženy pracovaly na tzv. "dust yards", aby v městském odpadu nacházely cenné součástky. Po dvou světových válkách, během nichž se spustilo "třídící šílenství", humbuk kolem odpadů ustal, jelikož recyklace už nebyla v módě a neměla onen válečný nádech patriotismu, kdy bylo v krizových okamžicích využitkovat vše, co se dalo. Podle něj se opětovné starosti o životní prostředí na přelomu 60. a 70. let 20. století, kdy všude bylo plno smetí a očividná degradace přírody šla cítit na každém kroku, systematicky neutralizovaly, a to z jednoho prostého důvodu. Uvědomění si lidí, že něco nebylo v pořádku, začalo ohrožovat ideologii v 50. letech propuknutého konzumu. Doslova tristní následky neměly mít vůbec nic společného s tím, co se od kapitalismu původně očekávalo, že přinese. Jestli měly police supermarketů přinášet vzrůstající zisky a nová auta nahrazovat stará, bylo třeba, aby lidé na svůj odpad znovu zapomněli. "Jaký lepší prostředek k dosažení tohoto [cíle], než je přesvědčit, aby recyklovali? [...] Může tu být nějaká shoda okolností, jestliže když chcete recyklovat vaše skleněné láhve, je třeba třídící středisko nalézt na parkovišti supermarketu?" Podle něj tento vztah dává jasně najevo, že "je fajn konzumovat, protože recykluji, a zatímco jsi tady, proč si nekoupit něco víc?" Cooper pak z toho vyvozuje, že opětovné zrození třídění odpadu vyvolává dojem, že krize životního prostředí způsobená celosvětovým kapitalismem může být donekonečna odkládána, pokud "si každý udělá své". Zároveň se tak odsouvá otázka, kam až tohle všechno může dojít. Čísla v Cooperově článku uvedená totiž hovoří za vše: ve Velké Británii se roku 1939 pohybovalo množství odpadů produkované domácnostmi okolo 9 milionů tun, roku 1968 to už bylo 14 milionů tun. Od té doby toho britské domácnosti do košů a popelnic vyhazovaly stále a stále více, takže v roce 2005 bylo odpadů téměř na 30 milionů tun! Nyní se už jen stačí zeptat, zda si tedy nedáváme klapky na oči, když kráčíme k stále se množícím barevným kontejnerům, do kterých pak naše objemné pytle s vytřízeným opadem každodenně vyhazujeme. Zda nás opravdu opustí pocit viny, když místo kila netříděného odpadu vyhodíme 5 kil odpadu tříděného. Co nás nutí k tomu stále více utrácet? Až budeme místo 1 kg netříděného odpadu vyhazovat 1 kg tříděného, pak si můžeme říci, že něco (málo) pro Zemi opravdu děláme.

V opačném případě by se pak hodilo citovat slova George Marshalla z Climate Outreach Information Network, kritika koncertního maratónu Live Earth: "Nechat říkat nejbohatší lidi světa , Hej, my všichni se potřebujeme trošku uskrovnit ' je, řekněme, absurdní ." Po podobných akcích převažuje více než hořká pachuť, zvláště když po účastnících zůstávaly na stadionech pohozeny desítky tisíc plastových kelímků. Kde jsou ti za přírodu bojující jedinci, co tak se šťastnýma očima vítali na pódiích světových velkoměst ty největší star? Beztak odjeli svými miláčky 4x4 a hosté se pak pohodlně znovu usadili do svých privátních tryskáčů, ačkoli se někteří z nich chlubili tím, že přicestovali běžnými spoji. Proklamace organizátorů o tom, jak budou koncerty zelené, jen jak to bude možné, tak můžeme hodnotit rozporuplně, zejména když návštěva na některých místech byla chabá a nutí spíše se smát, než sklonit před pořadateli hlavu (v Shanghai, kde účinkovaly čelné čínské hvězdy, 3 000! návštěvníků, Johannesburg 10 000). Jít se pobavit, uronit předtím pár slz a postesknout si, jak naše planeta skomírá, zaposlouchat se do příjemných tónů v mezích hygienických limitů a hurá domů!

Když už uvádím pár čísel, nedá mi to, abych neukázal na další oblíbený "trik", který nám mnohým umí pročistit svědomí: nedávno zavedená povinnost výrobců automobilů uvádět emise CO2. Je pěkné vidět, jak se producenti aut předhánějí, aby nabídli ta nejatraktivnější a zároveň nejekologičtější auta. Jak známo, považují se za tzv. zelená, nebo čistá auta ta, která vypouštějí méně než 140 g CO2/km, tj. třídy A, B, C. Nevím, jaký je systém počítání, ale zdá se mi nemožné, aby výrobci přesně spočetli přesnou spotřebu, jelikož ta závisí především na zvycích samotného řidiče a i samotný průměr by byl podezřelý. Jaká náhoda, že se v poslední době pokaždé, když vidím na reklamě nějakou novou Škodovku, dočtu, že vypouští 139 g CO2/km. U tohoto oznámení ještě z reklamy na Škodu svítí tři zelené lístečky! Jaká to krása, že jezdím v zeleném autě! Ve Francii se například takových "zelenáčů" prodalo loni rovných 47 %, to je jeden z nejlepších výsledků na světě ! Teď ale dost žertů, jelikož je toto aspoň jedna z možností, jak trochu ušetřit toho oxidu uhličitého. Nicméně, velký rozdíl mezi tím, jestli vypustím na 10 km 1,4 kg CO2 nebo 1,6 kg CO2, není. Tento "fígl" akorát může některým automobilkám ještě přilákat další zákazníky, kteří dosud o koupi automobilu z "ekologických" důvodů pochybovali. V některých státech už sice začali na silná auta uvalovat daň, motorky jim však zatím z centra pozornosti unikly. Napadá mě tak, kolik svinstva vypouští do vzduchu kuřáci? Nebylo by třeba jejich emise také snížit? Kolik těch jedů, daleko škodlivějších než CO2, vypouštějí každý den do vzduchu? A kolik už lidí jsem to potkal, co si říkali ekologové, sázeli stromy, jezdili MHD a pálili přitom jednu cigaretu od druhé! A kolik slečen a dam mi tvrdilo, jak se snaží chovat (myslet) ekologicky, samozřejmě s chemickým barvivem na vlasech a kosmetikou po celém těle! A co teprve ta spotřeba počítače, na kterém píši! Jak se tedy k přírodě vlastně chovat?

Je jisté, že vyznat se v každodenním přívalu zpráv z oblasti životního prostředí, srovnávat je mezi sebou navzájem a sledovat přitom zcela antagonistické vztahy různých zájmových stran, je pro člověka jakéhokoli ražení nesnadné, dovolím si dokonce tvrdit, že kampaň, kterou vedou kdejaké kliky nadnárodních uskupení, vlád nebo zdánlivě bezvýznamných sdružení prostřednictvím médií, nám zahltila jasnou mysl. Už nejsme schopni sledovat zprávy s odstupem, připadáme si jako uzavření ve vakuu, do kterého nám někdo každou chvíli něco připumpuje, nemáme šanci se však nadechnout. Tíhneme pak k tomu, že pak kdeco bagatelizujeme, byť pak může zpráva, na které pracovaly dlouhá léta tisíce specialistů a vědců, nést označení z kategorie "vážné". Spočívá na nás samotných, zda se na vše, lidově řečeno, "vybodneme", nebo budeme brát tyto zprávy v potaz.

Západní Evropa se v boji proti změnám klimatu pomalu snaží, u nás někteří lidé také začínají myslet dál než jen do horizontu několika dní. Sotva se ale někdy dočkáme toho, že o dalších létech budou přemýšlet nižší sociální vrstvy, když jim nepůjde většina společnosti příkladem. Každý by si měl v hlavě přebrat sám, zda se musí centrem města prohánět svým silným bourákem, nebo zda raději nevzít kolo, zvlášť když je teď tolik slunečních dnů. Když Japonci mohou cestovat na bicyklech v obleku, proč bychom nemohli my? Stačí, aby se naše lenost a pohodlnost, které jsme za těch posledních 20 let navykli, občas překonala. Lidé, kteří mají to štěstí, žít doma pěkně "v teple", by měli sami usilovat o to, ať ve společnosti nevzniká pnutí, které způsobují převážně oni. Stát je tu od toho, aby lidi popohnal, aby inicioval zlepšení. Na poli ochrany životního prostředí by se měl stát například zasadit o lepší železniční a říční síť. Když dnes miliony manažerů a podnikatelů mohou cestovat v Německu, Japonsku, či dokonce už i v Číně vlaky, které spíše připomínají luxusní kanceláře a soukromé salonky, než stísněné útroby sestávající z několika za sebou seřazených kupé, proč by to nešlo i u nás? Když se dají těžké náklady poslat po vodě, proč je neposlat? Co je to za koncepci našeho ministerstva dopravy stavět rychlostní silnice a dálnice vzdálené sotva jeden kilometr od dalších silnic I. a II. tříd? Stavíme dálnice proto, aby nám usnadňovali život a abychom přilákali investice a ne abychom měli z krajiny jedno nekonečné staveniště, na kterém si navíc "mastí" velké prachy pořád ty stejné, rozuměj zavedené firmy. Tady už nejde o to, kolik vypustíme do vzduchu lhostejno to jakého plynu, tady jde o to, aby nám pak ještě za pár let zůstal pěkný výhled z okna našeho domu a abychom nežili v éře zbytečných konfliktů. Ekonomové moc dobře vědí, jak těžko se prodává parcela, kolem které vede čtyřproudová silnice. Stejně tak moc dobře vědí, že k chemičkám, které otráví vše okolo sebe do vzdálenosti několika kilometrů, přitáhnete akorát tak zájemce o skládku odpadů.

Máme tedy, zdá se, dvě možnosti: nechat všechno tak, jak je. Jsme-li spokojeni s kvalitou ovzduší, vod, lesů, silnic, našim bydlením nebo odvozem odpadů, nestarejme se. Nestarejme se o to, zda někoho naše jednání někde v dáli ohrožuje. Zůstávejme zařezaní doma, případně cestujme s nízkonákladovými leteckými společnostmi z místa na místo, kde nám vše zaobalí do krásného dárkového koše. Nechme si klapky na uších a poslouchejme příjemnou hudbu v klimatizovaném prostředí. Nikdo nám nemůže vyčítat, že si chceme krátit čas při každé příležitosti a že si nechceme zahlcovat hlavu zbytečnými problémy. Až nám někdo jednou za pár let zaklepe u dveří, že by rád to co my a pokud možno hned, nebudeme se divit, že teď někdo ohrožuje nás, jelikož takový je život... Nebo až nám jednou doma odpojí vodu a elektřinu, jelikož nebude brát z čeho. V dnešních zlatých letech míru je to ale, pravda, troška utopie. Co teprve v Srdci Evropy, kdo by se tu byl býval dobýval? Hotová hudba budoucnosti, tak akorát na román Julese Verna...

Druhou možnost nebudu rozpitvávat. Každý je zodpovědný za své činy, někteří bohužel z objektivních příčin ne (tak to už ale příroda rozhodla), stačí se jen trochu zajímat, vyjít ven a rozhlédnout se, sem tam se zeptat na to, jak něco okolo nás chodí. Jakmile se začnete divit, začnete chápat a možná, že se trošku zamyslíte, že žijete jen jednou a že by možná stálo za to něco udělat trochu pro své okolí a také pro svůj život. Ten se totiž neomezuje na dnešek a zítřek, ale zpravidla i na další dlouhá léta. A o ta bychom se měli starat především.