Zároveň se ustupuje, alespoň v teorii, od vyhraněného pojetí vnitřní a vnější bezpečnosti a v praxi se začíná objevovat vytváření odpovídajících institucí, které nejsou apriori orientovány na vnitřní nebo vnější bezpečnost.

Jednotliví autoři obvykle uvádějí, že jednotlivé entity potřebují různá bezpečnostní prizmata a přístupy. O tom není zjevně žádného sporu. Spíše je zajímavá otázka, co mohou mít jednotlivé entity společného a zda neexistuje jakýsi byť dílčí, ale přece jenom obecný pohled na referenční objekt bezpečnosti, který by zahrnoval až na výjimky, potvrzující pravidlo, co nejširší spektrum možných referenčních entit.

Jsem přesvědčen o tom, že taková možnost existuje. Pokud si přestavíme společnost jako pavučinu nejrůznějších sociálních vazeb a vztahů mezi fyzickými i právnickými osobami a objem a kvalitu této pavučiny v jednotlivých jejích místech nazveme sociálním kapitálem, pak můžeme konstatovat, že existují určitá množství sociálního kapitálu v daném místě pavučiny, která umožňují uskutečnit kolektivní akci. Takové objemy někteří sociologové nazývají kritickým množstvím.

Zároveň platí, že taková kritická množství mají tendenci k institucionalizaci a tím k posílení své schopnosti prohlubovat svou schopnost provádět kolektivní akce a zvyšovat tak svou kolektivní racionalitu. Taková institucionalizovaná kritická množství sociálního kapitálu můžeme nazvat korporacemi a v obecnějším pojetí tedy zkoumat bezpečnost právě ve vztahu ke korporaci jako obecné referenční entitě. Sociální kapitál si lze v daném místě představit jako netkanou textilii (plst nebo filc) o různé měrné hustotě a tloušťce. Vztahy mezi osobami potom přestavují jednotlivá vlákna.

Na tomto místě je třeba předeslat, že sociální kapitál není dobrý ani zlý nemá sám o sobě pozitivní ani negativní konotace. Ty získává až ve vztahu k cílům, které jsou před korporaci kladeny. Jde především o cíle neekonomické, protože ekonomické cíle( důchod nebo zisk) jsou samy o sobě významově neutrální a pokud zůstávají jedinými je lhostejné, zda jsou dosahovány prodejem drog nebo dřevených hraček.

Tento model chápání korporace má i další přednost ve vazbě na problematiku bezpečnosti. Takto definovaná korporace má samozřejmě za své definice dánu schopnost vytvářet veřejné statky. A právě bezpečnost je jedním ze základních veřejných statků, byť se s ní často zachází jako s něčím, co žádnou hodnotu nemá. Velká a přímá podobnost je tu například se zdravím a to i proto, že v řadě jazyků nacházíme stejný prazáklad slov zdraví a bezpeční v latinském slůvku "salus".

Pojem veřejného statku umožňuje uchopit bezpečnost i z hlediska ekonomických věd, což je velmi důležité. Navíc je tu přímý vztah i k teorii řízení, protože pokud jsou korporace entity schopné uskutečňovat kolektivní akce a tím vytvářet i veřejné statky, pak z toho nutně plyne, že i korporace v klasickém pojetí hospodářského subjektu musí mít i jiné než ekonomické cíle a nelze je tedy řídit výhradně prostřednictvím "ekonomických nástrojů řízení" a hodnotit její výsledky výhradně podle velikosti důchodu nebo míry zisku.

Navíc klasická hospodářská korporace je z hlediska majetkového v naprosté většině případů ukázkou nikoliv unitárního ale kolektivního soukromého vlastnictví a to samo o sobě implikuje to, že zaměření korporace na dosahování pouze ekonomických cílů v duchu individuální racionality je z dlouhodobého hlediska neudržitelné a pro korporaci většinou osudné. Na druhé straně korporace vzniklé na bázi unitárního vlastnictví musí uvnitř své struktury pracovat takřka výhradně s neekonomickými cíli nebo cíli pseudoekonomickými, protože pro jediného vlastníka má smysl právě jenom celková ekonomická efektivnost jeho vlastnictví. Zároveň platí, že vedle tohoto vrcholového souhrnného ekonomického cíle staví jediný vlastník takřka vždy i jeden nebo více cílů neekonomických. O nutnosti existence neekonomických cílů řízení v případě veřejných korporací nemůže být sporu.

Vztah ekonomických a neekonomických cílů při řízení korporací je velice blízký vztahu kolektivní a individuální racionality. Těmito problémy se zabývá celá řada nejrůznějších teorií, z nichž nejuznávanější a nejexaktnější je ta, která je známa jako Nashova rovnováha, která je popisována jako stav, kdy se individuální racionalita vyčerpává nevede k dalšímu navyšování užitku a pro jeho další růst je nutný ohled na zájmy druhých, tedy spolupráce.V korporacích s neunitárním vlastnictvím se individuální racionalita vyčerpá zpočátku velmi rychle a může se naopak projevit až v pokročilejší fázi rozvoje korporace, kdy se stává individuální racionalita zdrojem jevu zvaných "černí pasažéři". Znovu se tedy objevuje nedostatečnost pouhé individuální racionality jako jediného motoru rozvoje korporace.

Podobně jako v případě sociálního kapitálu je třeba mít na zřeteli to, že kolektivní akce sice přinášejí možnost tvorby veřejných statků, ale ani veřejné statky nelze apriori vnímat jako pozitivní hodnoty. Je důležité si uvědomit, že může jít i o svým způsobem veřejné (nedo)statky. Příkladem může být nejen znečištění nebo jiné snížení kvality životního prostředí, ale třeba i snížení celkové úrovně bezpečnosti v daném místě, právě díky neblahým dopadům nějaké kolektivní akce. Podobně jako u sociálního kapitálu ale i u veřejného statku platí, že jeho hodnocení je vdaném čase závislé od stanovených cílů dané korporace a to především cílů neekonomických.

Je tu i další zajímavá souvislost. Uznávaná odborná teorie i praxe v bezpečnostní problematice má na globální úrovni čtyři klíčová rizika. Mezi nimi zaujímá čestné místo termín "zhroucené státy". Jde o rizika spojená s rozpadem nějakého státního útvaru a sociálních turbulencí, které mají pro dané teritorium i jeho široké okolí katastrofální důsledky. Příkladem může být rozpad bývalé SFRJ a problémy, které to doposud působí nejen Evropě. Jsem přesvědčen o tom, vzhledem k problémům, které v uplynulém desetiletí způsobily zhroucení nestátních subjektů, můžeme takové riziko klidně přejmenovat na "zhroucené korporace" s tím, že intenzita a míra sociální turbulence záleží vždy velikosti teritoria, které vytváří okolí korporace.

O tom, jaký důraz je kladen na okolí korporace při jejím hodnocení, svědčí případ metody přední ratingové společnosti Moody's. Říká se jí "Moody's triangle". Jde skutečně o rovnostranný trojúhelník u jehož základny je první největší lichoběžníková oblast hodnocení ratingu a tou je zhodnocení polohy korporace v nejširším slova smyslu. Začíná se světadílem a končí se místem a jejich geografickými, přírodními a sociálními konsekvencemi. Nad touto oblastí mezi dvěma rovnoběžkami se základnou trojúhelníku leží druhá menší lichoběžníková oblast a tou je poloha firmy korporace a její postavení v rámci odvětví a zhodnocení tohoto odvětví a jeho perspektivy. A teprve třetí, nejmenší oblast, malý trojúhelníček mezi druhou rovnoběžkou a vrcholem trojúhelníku, je hodnocení samotné korporace, jejího vnitřního stavu a kondice.

Podle těchto indicií se nabízí naprosto legitimní otázka. Je korporace přítomna více uvnitř sama sebe nebo ve svém okolí?! Kde jsou reálné hranice korporace? Kde je onen pomyslný plot, kde je brána?! A existují vůbec?! Nejsou vlastně hranice korporace tam, kam až sahají její vztahy?! Nejsou její hranice dány v jejích stakeholderech neboli držitelích zájmů?!

Připomenu jenom, že stakeholdery neboli držiteli zájmů jsou lidé, fyzické nebo právnické osoby, které jsou nějak dotčeny činností korporace nebo jejichž vlastní činnost se dané korporace nějakým způsobem dotýká. Prostě a jednoduše, mají k ní nějaký přímý vztah, společné zájmy. Pokud bychom si jako model vzali samotného člověka a položili si otázku, kde jsou jeho hranice, pak vidíme, že neumíme jednoznačně odpovědět. Máme tu hranice somatické, dané povrchem kůže, kterou pokládáme přirozeně za vnější hranici, nebo více než stonásobně větší hranice daná povrchem zažívacího traktu, u které už si nejsme tak úplně jisti, jestli je vnitřní nebo vnější, ale jsou tu další rozměry lidské existence. Psychické, sociální, ekonomické, kulturní, biologické, informační a možná, že to není všechno. Velice významná je hranice časová.

Každý člověk má svou minulost, přítomnost a budoucnost. A každá lidská existence, život jednotlivce, je časově omezený. Všechno má svůj čas, říkávala moje babička a měla větší pravdu, než jsem si ve svém netrpělivém mládí mohl pomyslet. Naprosto analogické je to i s hranicemi korporací, které konec konců nejsou ničím jiným než systémy s personálním substrátem a ve svém základě jde o ideové, hospodářské nebo teritoriální organizace lidí a významné stavební prvky lidské společnosti.

Navíc sám název korporace vychází z latinského "corpus" tedy tělo a vychází z archaické představy že právě konkrétní korporace tvoří jakési jedno tělo a v něm funguje jakási nadstandardní komunikace. Proto třeba v antických armádách byla podporována sexuální promiskuita, protože v rámci jednoho těla to je jaksi normální. Později se promiskuita omezila spíše na názorové, myšlenkové a obecně morální zásady, ale vliv korporací na své příslušníky tím nijak nepoklesl. Spíše se otevírá otázka, kdo tím příslušníkem vlastně je.

Zdá se tedy, že to, co dnes nazýváme okolím korporace a myslíme si, že to už k ní jaksi nepatří, je její součástí více, než jsme si ochotni v praktickém životě připustit. Je tedy samozřejmé, že bychom se měli okolím korporace zabývat daleko více než doposud. Navíc bychom si měli připustit, že to, co jsme až doposud vnímali jako docela ostrou dělící čáru mezi korporací a jejím okolím, je vlastně docela hodně rozostřený přechod vyplněný celou řadou vztahů a dokonce pokud nahlédneme na korporaci jako na výše zmíněnou pavučinu sociálního a organizačního kapitálu, pak taková hranice začíná ztrácet na významu a smyslu a doslova z našich úvah zmizí.

Při úpadku je to o to zajímavější, že od momentu, kdy zazní poplašný zvon, signalizující možný bankrot, tak dochází k jakémusi masovému přesunu "zevnitř ven",abych použil původní dělení. Z korporace začínají do okolí prchat jednotlivé její komponenty, především management, ale často můžeme vidět i úprk některých vlastníků a zaměstnanců. Pokud se ovšem jedná o klasický model podnikatel, management, zaměstnanci, obchodní partneři, investoři, pak jasně vidíme, že v krátké době zůstane ztělesněním korporace právě zase jenom chudák podnikatel, jehož sázka je největší a břemeno rovněž. Všichni ostatní mohou mít z bankrotu ztrátu nebo dokonce i zisk, ale necítí žádnou osobní angažovanost a vesele prchají na další píseček.

Podobnost s potápějící se lodí je symbolická, ba i ony příslovečné prchající krysy by se našly. Bohužel jen výjimečně dochází ke kolektivnímu úsilí o záchranu lodi. Namísto honosného rčení, že kapitán opouští loď jako poslední, dnes spíše platí, že kapitána tam raději všichni co nejrychleji nechají. Koncovka je ovšem vizuálně identická. Kapitán - podnikatel se potopí i se svou lodí.

Úmyslně uvádím příběh "úprku" z prostředí hospodářské korporace, ale je jasné, že to víceméně platí i pro ostatní typy korporací o obcích, státech nebo politických stranách ani nemluvě.

Nicméně masivní transfer jednotlivých stakeholderů v případě ohrožení korporace a jejich přechod na nové role ve stylu "já nic, já muzikant" svědčí o tom, že určovat jakési pevné hranice korporace je více méně iluzorní nebo alespoň časově velice omezené. Stačí okamžik a všechno je jinak. I proto se po všechny dějiny lidské civilizace vždy nejvíce cenila skutečná loajalita, i když po pravdě řečeno, nebyla nikdy příliš oslavována a podobně je to i s jejím odměňováním. Panská láska po zajících skáče. Stará pravda, která onen hromadný úprk z potápějící se lodi přece jenom poněkud ospravedlňuje. Prostě, nikdo není dokonalý.

Začíná se nabízet otázka, kde a jak hledat stakeholdery, jak prozkoumávat okolí korporace včetně korporace samé a hledat v něm nerovnováhy a z nich plynoucí změny, které mohou korporaci ohrozit nebo se stát naopak zdrojem jejího rozkvětu. Před časem mne napadla jedna metoda, která se mi zdá docela jednoduchá a účinná. Postupuji z nějakého místa korporace po linii spojující její vnitřní prostředí s vnějším okolím a na této cestě hledám stakeholdery, kteří mají dvě základní charakteristiky. Projevují nějakou míru aktivity nebo pasivity ve vztahu ke korporaci a jsou více nebo méně zřetelní, zjevní, veřejně známí.

Tímto způsobem se mi stakeholdeři začnou formovat do určitého prostoru, který je dán zmíněnými třemi kvalitami a zjednodušeně si ho můžeme představit jako kostičku s osmi segmenty. (podrobněji viz. článek "Jak zkoumat věci a jevy kolem sebe" BL 20. 7. 2006) A protože je korporace vlastně organizací osob fyzických a právnických, které jsou mimo jiné i stakeholdery dané korporace, představuje tak nakonec zmíněná kostička určitou mapu korporace. Podobně můžeme postupovat v případě hledání změn v okolí korporace. Tentokrát již nepůjde jen o osoby, které mohou být nositeli změny, nositelem změny v okolí korporace může být doslova cokoliv. Nicméně i ono cokoliv má podobné vlastnosti jako stakeholdeři. Má svou polohu hmotu, svou aktivitu nebo energii a svou známost nebo zjevnost, tedy informační obsah.

Každá změna má podle zákonů kybernetiky nejen svého nositele, ale i svůj způsob a svou potencionalitu, tedy pravděpodobnost, že se uskuteční. Když to dáme všechno dohromady, dostaneme zase určitý prostor ve kterém se prolíná osmička obecných kombinací vlastností nositelů, způsobů a potencionalit změn v okolí korporace. Tenhle prostor jsem si pojmenoval prostorem proměnlivosti okolí korporace. Podobně vytvořený konkrétnější prostor, ve kterém se kombinuje osmička obecných vlastností jednotlivých osob (stakeholderů), rizik(hrozeb) a nástrojů k jejich odvracení a prevenci jsem pojmenoval bezpečnostním prostředím korporace.

Změny v okolí v korporace jsou velmi důležité. Svůj původ mají v nejrůznějších nerovnovážných stavech. Takovou nerovnováhou může být nedostatek, stejně jako přebytek nebo nějaký posun ve vnímání času. Jak už jsem se už zmínil, nejde jenom o detekci rizik pro korporaci, ale i detekci nových příležitostí pro rozvoj korporace. Změna může být ve svém důsledku jak smrtící, tak životodárná. Prostě platí staré známé, že změna je život.

Rizika však neplynou ani tak z přirozených změn a jejich potencialit. Největší riziko se začíná objevovat, když si někdo řekne, že by bylo dobré své okolí začít ovlivňovat do té míry, že je možné uměle v něm pěstovat jen nerovnováhy a z nich plynoucí změny, které jsou zdrojem rozkvětu korporace. A tady začíná něco, co nemůže dlouhodobě fungovat a ve svém důsledku to přináší velká rizika pro celkovou stabilitu okolí korporace a tím samozřejmě pro korporaci samotnou. Každý, kdo se cítí být pánem situace a svého osudu, je většinou jen malý krůček od svého pádu. Nebo úpadku, chcete-li.

V současné době jsme kolem sebe svědky vytváření umělých poptávek na neracionální, často čistě emocionální bázi. Už nejde o užitek, ale o pocit. Nic proti tomu, ale nesmí to jít na úkor potlačování poptávek po věcech zcela racionálních. Příkladem může být poptávka po multikinech, víceúčelových halách nebo golfových hřištích. Je to v naprostém pořádku, kdyby tato víceméně uměle generovaná poptávka nebyla provázena upozaděním péče např. o silnice, železnice a chodníky a infrastrukturu vůbec. Stejně tak je ve společnosti systematicky vytvářena poptávka po velkém osobním úspěchu na úkor normálních mezilidských vztahů, poptávka po boji proti čemukoliv ve jménu vítězství nad kýmkoliv na úkor bezpečnosti lidí. A podobné je to se zbožšťováním okamžitých velkých zisků na úkor dlouhodobého harmonického udržitelného rozvoje.

Všechno to je nahrazování přirozených nerovnováh těmi umělými nepřirozenými, jen zdánlivě přínosnějšími. A to je cesta do pekel. Tedy do nebezpečných pekel.

Autor je krizovým manažerem a bezpečnostním analytikem