Základní vlastnost první je, že všechno má své místo a čas.

Základní vlastnost druhá je, že všechno má svou potencialitu, schopnost utvářet své okolí.

Základní vlastnost třetí je, že všechno má svou míru poznatelnosti.

Tato tři výše uvedená konkrétní pojmenování trojice základních vlastností věcí a jevů, se kterými jsem se průběhu života seznamoval, představují jen jednu mnoha možných variant. Pokud se zabýváme první vlastnosti, pak se dá říci, že to, že věc nebo jev má své místo a svůj čas se dá vyjádřit například tak, že je uchopitelná, má své rozměry, tvar, velikost, váhu, dobu existence prostě, že někde někdy je a nějak vypadá. Co se týká druhé vlastnosti, pak pod slovem potencialita nebo schopnost měnit své okolí se dá vidět míra vlivu, pohyb nebo klid, aktivita nebo pasivita, teplo nebo chlad. A pod třetí vlastností, mírou poznatelnosti se může skrývat nejen rozhraní známé a neznámé nebo dokonce poznatelné a nepoznatelné, ale i takové prosté každodenní dvojice jako veřejný a soukromý, viditelný a neviditelný, zjevný a skrytý.

Pro jednoduchou analýzu věci nebo jevu jsem si vytýčil základní dvojice v rámci každé vlastnosti, tak, abych si mohl vytvořit jednoduchou metodu pokládání otázek. Nejdůležitější byla v tomto smyslu dvojice v rámci první vlastnosti. Uvědomil jsem si, že každá věc je určena tím, že má svůj vnitřek a své okolí. To mne zbavilo nejen často složitého a neúčelného popisu hranic věcí nebo jevů, ale zároveň mi to umožnilo popisovat věci nebo jevy ve vztazích a  souvislostech, které často překračují jejich formální ohraničení. Proto jsem jako základní dvojici týkající se nějaké věci nebo jevu v rámci první vlastnosti určil dvojici vnitřní a vnější. V rámci druhé vlastnosti se mi jako nejobecnější dvojice ukazovala jako vhodná dvojice aktivní a pasivní. Aktivita a pasivita ve vztahu ke svému okolí v daném rámci je dobře pozorovatelnou vlastností a navíc je právě tou vlastností, která je zdrojem překračování jakýchkoliv formálních hranic věcí nebo jevů. A třetí vlastnost se nejpřirozeněji rozkládá do dvojice známá a neznámá. Zdá se to být banální, ale je velmi důležité mít neustále na zřeteli tu skutečnost, že daná věc nebo jev má i takové komponenty a části, o kterých nevíme vůbec nic. Existují však i složité obecné analýzy, kdy se musíme smířit s okolnostmi, že některé věci a jevy jsou pro nás aktuálně i perspektivně nebo i zcela objektivně nepoznatelné, a přesto s nimi musíme v analýze počítat, aby byla úplná. Na druhé straně se často setkáváme s věcmi a jevy, které jsou složené ze známého konečného počtu známých součástí. Nicméně i mezi nimi existují velké rozdíly v rámci třetí základní vlastnosti a můžeme o nich hovořit jako o více známých a méně známých. Například v rámci analýzy sociálně ekonomických procesů a korporací můžeme hovořit o věcech, jevech a osobách veřejných a soukromých. I proto je v pojmenování třetí základní vlastnosti slovo "míra."

Tímto způsobem se mi každá věc nebo jev objevují v modelu jako jednoduchá "kostička" nebo honosněji nazváno krychlový model 2x2x2, složené z 8 segmentů, z nichž každý je určen právě jednou trojkombinací dvojic základních vlastností. Tak dostáváme segment obsahující tu část věci nebo jevu, která je charakterizována jako vnitřní, aktivní a známá a spolu s ním segmenty charakterizované jako vnitřní aktivní a neznámé; vnitřní, pasivní a známé; vnitřní, pasivní a neznámé. Následuje segment s charakteristikou vnější, aktivní a známé a spolu s ním segmenty s charakteristikami vnější, aktivní a neznámé; vnější pasivní a známé a vnější, pasivní a neznámé. Každá věc nebo jev tak vlastně jakoby leží před námi, dobře pozorovatelní z různých úhlů s naprosto obecně a přitom svým způsobem úplně utříděnými vlastnostmi.

Zbývá naprosto přirozená otázka k čemu a jak tyto vlastnosti vztáhnout. Existují dvě základní možnosti. Ta první spočívá v tom, že se ptáme přímo po vlastnostech zkoumaného jevu nebo věci. Příkladem může být vnitřní a vnější bezpečnost, aktivní a pasivní bezpečnostní opatření, známá a neznámá rizika a hrozby. Druhá možnost je efektivní tam, kde jsou přímo patrné nebo tam, kde se nám daří odhalit základní stavební kameny dané věci nebo jevu jako celku. Například v sociálně ekonomických procesech to jsou osoby a jejich vztahy, v biologických procesech se jedná o buňky a jejich spojování v organismy, ve fyzikálních o základní částice a jejich interakce, pak se můžeme ptát přímo po vlastnostech těchto stavebních kamenů a pohybovat se tak hlouběji "uvnitř" věci nebo jevu. Model "kostičky" složené z 8 segmentů má však i další zajímavé vlastnosti.

Především jde o to, že si můžeme každý segment nějaké věci nebo jevu představit rovněž jako úplnou kostičku s 8 segmenty, majícími úplně stejné vlastnosti jako u původního modelu a můžeme pokračovat v analýze v 8 různých směrech směrem dovnitř, až dokud nenarazíme na nějakou objektivní hranici. Stejně tak si ovšem můžeme celou základní kostičku představit jako jeden z 8 segmentů krychlového modelu, který je nejbližší větší a rovněž tak pokračovat v analýze směrem ven a to opět v 8 různých směrech opět až k nějaké objektivní hranici, na které ztrácí konkrétní model smysl buď ve vztahu k původní analyzované věci nebo jevu nebo sám o sobě jako takový. Dochází tak k jevu velice příbuznému tomu, který je  znám jako soběpodobnost a jeho výsledkem může být útvar nazývaný v souladu s teorií B.B. Mandebrodta "fraktál"

Počet možných kroků není jinak omezen a záleží pouze na mnohovrstevnatosti dané věci nebo jevu a naší schopnosti tyto vrstvy nalézat a pojmenovat. Právě při nalézání nových vrstev, úrovní souvislostí věcí nebo jevů je krychlový, osmisegmentový model neocenitelným pomocníkem, protože kostička určité úrovně je sama osobě návodem k hledání nejbližší nižší nebo vyšší úrovně analyzované věci nebo jevu a vlastně ji sama v sobě více nebo méně skrytě, nicméně vždy, obsahuje. Takový model lze chápat svým způsobem ve smyslu Mendělejevovy tabulky prvků, která rovněž byla schopna předvídat existenci a vlastnosti prvků, které ve své době nebyly objeveny.

Zbývá učinit důležitou poznámku o vztahu mé metody a antropického principu. Jde o to, do jaké míry věci a jevy kolem nás závisí na naši existenci a samotném způsobu jejich zkoumání. Veškeré vlastnosti, tak, jak byly až doposud modelovány a popisovány vycházejí z toho, že jsou výsledkem pozorování člověka a jsou dány jeho schopnostmi poznávat a zkoumat věci a jevy. Jednoduše řečeno takto pojmenované základní vlastnosti se týkají věcí, které má člověk tak říkajíc na očích a před sebou. Platí tedy například, že známé nebo neznámé není dáno pouze tím, se až dosud poznalo, ale zároveň i tím, co je člověk schopen poznat. Věci a jevy jsou v rámci kombinací vlastností poznávány lidskými smysly a jsou také jimi analyzovány. Zůstává otázka, zda se tyto základní vlastnosti nedají pojmenovat jinak, tak, aby se staly objektivními a mohly fungovat v rámci přírodních zákonů. Pokud bych se o to měl pokusit, pak by první vlastnost bylo možné transformovat pomocí Pauliho vylučovacího principu na hmotnost. Pauliho princip totiž zjednodušeně říká, že dvě hmotné věci nemohou být v jeden čas na jednom místě. Pokud se na scéně objevuje hmotnost, tak jejím druhým já je v přírodních zákonech energie. A právě energie je tou vlastností, která se dá nejlépe propojit s druhou základní vlastností, kterou je schopnost ovlivňovat své okolí, být aktivní nebo pasivní. Nejsložitější byla přírodní analogie s třetí vlastností s mírou poznatelnosti. Nabízí se možnost zavést pojem určitého informačního obsahu věci nebo jevu Tady by bylo nutné připustit, že v přírodě nedochází jen k vzájemné transformaci energie a hmoty, ale že dochází k vzájemným transformacím mezi hmotou, energií a informací. Bylo by nutné připustit, že informace je mimo hmotu a energii další nezávislou realitou a je s nimi rovnocennou nezávislou vlastností fyzikálního vesmíru. Zjistil jsem, že takový názor má oporu nejen ve starých filosofických školách, ale rovněž i v současných vědeckých kruzích. Mezi osobnostmi, které vyslovily podobný názor, bych rád jmenoval profesora Toma Stoniera, který na počátku devadesátých let minulého století formuloval základní vztahy mezi hmotou, energií a informací a naznačil možné transformační rovnice. Další nepochybnou autoritou je osoba profesora Antona Zeilingera, jedné ze špiček současné moderní fyziky, který je nejen tvůrcem experimentální metody umožňující přenos elementární částice teleportací fotonu ve stylu Star Treku, ale je znám i vedením dialogu na nejvyšší odborné úrovni mezi vědou a náboženstvím. Právě jeho práce potvrzují, že informace má podobně jako hmota a energie kvantovou povahu. Tato teze tvoří základ tzv. Zeilingerova principu. V neposlední řadě bych rád jmenoval i profesora Františka Koukolíka, který se sám ve svém článku s názvem "Jste materialista?" označil za "amatérského zeilingeristu" a jmenuje řadu dalších zajímavých argumentů, proč je možné náš svět chápat jako upletený ze tří a nikoliv pouze ze dvou tkalounů, pramenů nebo prutů. Je tedy možné, že morfologie vesmíru je utvářena hmotou, energií a informací. Zatím nejmenší známé základní částice se nazývají pro hmotu fermiony, pro energii bosony a pro informaci je můžeme nazvat třeba bitony nebo infony

Stejně jako moderní věda ve svých počátcích dospěla v době Galilea na základě studia pohybu dělových koulí k definicím pojmů jako jsou hmota, pohyb a síla a prakticky zároveň po zkušenostech s mechanickými hodinami ke svému pojetí času, tak o necelá dvě století později dospěla po seznámení s parními stroji k pojmu termodynamika a ještě později po zkušenostech se složitějšími energetickými stroji k pojmu energie. Dnes máme za sebou bezmála století zkušeností s informačními stroji, ale teprve před nedávnem nám stroje ukazují, že jsou schopny zpracovávat informace způsobem, který byl dříve vlastní pouze našim mozkům. To jen posiluje mé přesvědčení v tom smyslu, že je blízká doba, kdy bude informace přijata do exkluzivní společnosti hmoty a energie. Nebude to jednoduché, protože na duálním principu bylo vybudováno příliš mnoho vědeckých kariér, ale na druhé straně si myslím, že prosazení informace jako třetího nezávislého atributu bytí nelze dlouhodobě bránit. Navíc, jak jsem již uvedl, ve světě moderní vědy probíhá v tomto smyslu velice bouřlivý vývoj. Je to čas hledání nového paradigmatu a informace v něm sehrává jednu z hlavních rolí. Ostatně, je to podobný proces jako když se ve dvacátém století k teorii relativity a kvantové teorii, vzniklých na jeho počátku, stále výrazněji na jeho konci připojuje třetí velká teorie, teorie chaosu. Mimochodem všechny tyto velké fyzikální teorie se mimo otázek spjatých s prostorem, časem. Energií a hmotou velice úzce dotýkají informace a poznatelnosti jevů a věcí. Teorie relativity dává zřetelné omezení co do rychlosti přenosu čehokoliv, tedy i informace, dané veličinou c, kvantová teorie udává hranici velikosti interakcí danou Planckovou konstantou h a teorie chaosu nám dává velice přísná omezení předpověditelnosti a předvídatelnosti i u zdánlivě jednoduchých procesů. Dá se tedy říci, že velké teorie 20. století nejen posunuly lidské poznání o ohromný kus vpřed, ale zároveň mu daly pocítit existenci vlastních objektivních hranic. Nejen těch lidských, antropických, ale i pocit toho, že zřejmě existuje i nepoznatelné.

Tato výprava do království přírodních věd je důležitá ze dvou důvodů. Tím prvním je potvrzení možnosti působení trojice základních vlastností i ve světě přírodních zákonů, které by měly existovat nezávisle na člověku nebo maximálně v rámci velice slabého antropického principu. A tím druhým je zpětné potvrzení toho, že tři základní vlastnosti, tak, jak jsou předloženy a používány jsou skutečně elementárními a na sobě nezávislými a navíc jak se zdá i zjevně úplnými charakteristikami jakéhokoliv jevu nebo věci nejen v naší kapse, domácnosti, společnosti či v našem známém světě, ale asi v přírodě a vesmíru vůbec. Pokud by slovo potvrzení bylo příliš silné, pak bezesporu lze tvrdit, že svět přírodních zákonů mou metodu přímo nevyvrací. A pokud se týká onoho informačního obsahu nebo míry poznatelnosti, tak je přece jenom přirozené, že analyzujeme věci a jevy podle toho, co je nám o nich známé. Moje metoda pouze nabádá brát automaticky v úvahu i ty součásti věcí a jevů, které nám zůstávají z nějakého důvodu skryté. Jako přístup se mi v prvním kroku osvědčilo předpokládat, že věc nebo jev má "za obzorem" nebo "za mým obzorem" stejně velkou část jako před ním.

Na závěr tohoto popisu mé metody poznávání věcí a jevů naznačím svůj přístup k analýze sociálně ekonomických procesů nebo systémů. Jejich subjekty i objekty jsou osoby a korporace a jejich vzájemné vztahy. Ty tvoří hustou síť nazývanou sociální kapitál. V rámci této sítě vztahů můžeme jednotlivé korporace jako rodinu, obec, podnik, stát i nadnárodní uskupení zařadit do jednotlivých segmentů krychlového modelu podle toho, zda jsou vnitřní nebo vnější, zda jsou silné a vlivné nebo slabé a bez vlivu na své okolí a do třetice, zda jsou veřejné nebo soukromé. Mé otázky směřují ke stavu sociálního kapitálu u vnitř těchto segmentů. Zde se nabízí jednoduchá otázka: jaká je kvalita interpersonálních vztahů uvnitř konkrétního segmentu. Dále se ptám, nakolik je celý model vyvážený, zda některé segmenty neabsentují nebo naopak nejsou příliš dominantní. Poslední otázka je vždy klíčová a směřuje k tomu, zda sociální kapitál není rozrušován a ničen nebo zda naopak vykazuje stav dynamické rovnováhy. Rovněž prudký nárůst sociálního kapitálu nemusí být pozitivní a může směřovat právě k narušení dynamiky sociálně ekonomického procesu či systému.

V rámci dosavadní zkušenosti z používání "kostičky" nebo krychlového modelu jsem dospěl k zajímavému poznání. Trojice základních vlastností je obecně velice přijatelná napříč geografickými, kulturními, politickými, náboženskými i jinými odlišnostmi. Pokud se mi tedy podařilo tento jednoduchý model "rozdat" mezi své bližní z různých prostředí, velice nám to usnadnilo vzájemnou komunikaci a pokud jsme si ponechali rozdílné názory nebo pohledy na nějaký jev nebo věc, pak to rozhodně nebylo kvůli nějakému, byť dílčímu, nedorozumění. Má snaha o vysvětlování mé metody a její akceptace u mých posluchačů a čtenářů se dá přirovnat svým způsobem k distribuci dešifrovacího klíče mezi spiklence. To mi dovoluje s velkou opatrností formulovat následující domněnku:

"Kostička" je podle mého názoru vlastně metodikou k nalezení možného univerzálního klíče k realitě. Tento klíč umožňuje kompatibilitu interpretací reality v různých ekonomických, politických, kulturních i civilizačních prostředích a vzájemný nekonfliktní přenos těchto interpretací mezi těmito prostředími. Největší nebezpečí pro současný svět, jeho realitu a tedy právě pro korporace a lidské společenství jako takové je podle mého názoru možné spatřovat právě v nekompatibilitě interpretací reality v odlišných prostředích v podmínkách nového globálního informačně právního společenského paradigmatu.

Tolik pár stránek výkladu k mému způsobu zkoumání věcí a jevů. Zdůrazňuji, že se jedná o vidění světa konkrétního člověka v konkrétní době, které si snad dělá ambice na trochu obecnosti a nadčasovosti. V každém případě, tak jako po celý čas, zůstávají základní otázky. Jsou to právě tři základní vlastnosti, které umí popsat náš svět?! A jsou to právě tyto vlastnosti nebo nějaké jiné?! A ještě ta věčná otázka všech otázek. Existují skutečně objektivní hranice poznání nebo nikoliv?!? Uvedený text je jedním miliónů možných pokusů o odpověď. Je poslední mezi těmi, které mu předcházejí a první mezi těmi, které budou následovat. Nic více, ale také nic méně... V každém případě je to instrument poznání, který se mi osvědčil, ukázal se být funkční v řadě více nebo méně konkrétních či obecných případů a podobně o něm hovoří i ti, kteří měli tu možnost se s ním seznámit a navíc nám výrazně usnadnil vzájemnou komunikaci o nejrůznějších věcech i jevech.

Krychlový model 2x2x2 je vlastně jen nejhrubším, nejméně početným a tím i nejjednodušším vyjádřením možných trojkombinací základních vlastností. Je evidentní, že dělení jednotlivých základních vlastností může být daleko jemnější až nekonečně jemné a vytvořit tak vlastně spojitou škálu intenzity dané vlastnosti. V této limitní podobě se pro lepší představu jedná o takzvaný krychlový model RGB / CMY (red, green, blue, cyan, magenta, yellow), který používají výtvarníci pro míchání základních barev a kde každý bod prostoru představuje právě jednu trojkombinaci základních barev a má tak svůj konkrétní jedinečný barevný odstín.

Autor je krizový manažer a bezpečnostní analytik

Související informace

Ladislav Žák: USA "v kostce" ZDE

Ladislav Žák: O bezpečnosti celků aneb o bezpečí... ZDE