A těch 5-10 procent nechají vám jako gáži... Kupodivu se tomu v odborné literatuře říká sekuritizace, což byl až dosud výraz jak něco učinit bezpečným. Jemným posunem v čase po 11. září 2001 a v jazyce se z "učinit bezpečným" spíše stává "učinit součástí bezpečnostní politiky" a tudíž potřebnějším a dražším. Nejrůznější činitelé bezpečnostní politiky v současnosti neustále vyhodnocují možné dopady různých hrozeb na libovolný objekt, v jejichž jménu vystupují a jejichž zájmy se zaštitují.

Jsou to především vlivní politikové, vlády či mezinárodní organizace, ale i představitelé jiných korporací, kteří mohou varovně upozorňovat na problém, který by se mohl stát hrozbou pro korporaci (korporací je míněn i stát), jejímž jménem vystupují. Začnou používat pojem životní hrozba, aby tím daný problém vyňali z podmínek, ve kterých se jedná o "normální politiku". V takovém případě dochází k sekuritizaci. A pokud se s tím ztotožní většina společnosti, pak můžeme hovořit o sekuritizačním pohybu, jehož výsledkem je sekuritizace daného problému. Výsledkem jsou mimořádná opatření, přestávají se dodržovat zavedená pravidla hry a vytvářejí se nová pravidla a nové způsoby jednání. Jedním z volných přesnějších překladů pojmu sekuritizace může být víceslovný výraz "vyhodnocování bezpečnostních hrozeb", nebo ještě přesněji "vnímání a označení problému jako bezpečnostní hrozby". Jednoslovný výraz, jiný než počeštělé "sekuritizace", asi nelze nalézt. Se sekuritizací se můžeme setkat na všech úrovních, nejen na národní, ale i na mezinárodní úrovni -- globální sekuritizaci vyvolala irácká agrese proti Kuvajtu v roce 1991, vraždění v Kosovu zase podnítilo sekuritizační pohyb NATO, jehož někteří členové (zejména pak Itálie a SRN) se obávali přílivu přistěhovalců, a tím vážné hrozby sociálního charakteru. Proces sekuritizace se nevyhýbá ani jednotlivcům. U nás máme se sekuritizací problém navíc, protože tento termín je u nás medializován spíše ve vztahu k cenným papírům a pohledávkám, jejichž sekuritizace v dalekém Karibiku je námětem sporu advokáta Věslava Nemetha s ČSOB.

Při vyhodnocování hrozeb může nastávat bezpečnostní dilema, neboť každý stát nebo jiná korporace se potýká s tím, aby správně poznal, zda v chování jiných států převažují obranné úmysly nebo útočné záměry. Když převládne očekávání nejhoršího možného vývoje , pak dojde například k tomu, že jeden stát upevňuje svou bezpečnost posílením svých vojenských schopností. Tím ale, byť nechtíc, relativně oslabuje bezpečnost druhého státu. Ten potom reaguje ve dvou etapách: nejprve opatření prvního státu vyhodnocuje a potom na ně odpovídá . Druhá etapa zpravidla končí posílením vlastního potenciálu, a tak vzniká začarovaný kruh relativního posilování bezpečnosti jednoho státu a oslabování bezpečnosti druhého státu. Nastává tzv. spirálovitý proces. K největšímu vyhrocování bezpečnostního dilematu docházelo v rámci bipolární konfigurace mezi Východem a Západem, kdy se do stále nebezpečnějších rozměrů stupňovala spirála opatření -- protiopatření -- protiprotiopatření.

Problematika bezpečnostního dilematu je aktuální i po skončení studené války. Mimo euroatlantickou zónu a také v nestabilních oblastech v Evropě vystupují do popředí rizika společenských a národnostních bezpečnostních dilemat. Ta vznikají tehdy, když v dané oblasti jeden stát upevní svoji identitu a suverenitu takovým způsobem, že u druhého státu vyvolá pocit oslabení jeho suverenity a identity. Výsledkem se pak může stát spirála kulturního nacionalismu, která zhoršuje bezpečnostní situaci v celém regionu. Po skončení studené války se to projevilo zejména v balkánském regionu. Dilemata tohoto druhu ale mohou vznikat rovněž ve stabilizovaných bezpečnostních společenstvích typu NATO. Představa, že tzv. stabilní demokracie jsou proti podobným problémům imunní je naprosto mylná a ve svém důsledku velice nebezpečná.

Sekuritizace je tedy intersubjektivní a interpersonální proces, který je přímo spojen s vyhodnocováním bezpečnostních hrozeb. Tento proces je mimo jiné ovlivněn tím, že různé korporace mají různé prahy pro definování hrozeb. V důsledku toho se přístup k bezpečnostním hrozbám a vyhodnocování jejich možného dopadu na libovolný objekt může pohybovat mezi dvěma krajními polohami. První z nich je sebeuspokojení, tedy ne-sekuritizace evidentních hrozeb. Té se dopustil např. J.V. Stalin, když hrubě podcenil hrozbu ozbrojené agrese ze strany hitlerovského Německa. Druhou krajností je paranoia neboli sekuritizace neexistujících hrozeb. Jako příklad lze uvést Hitlerovu eskalaci mezinárodního napětí v předvečer 2. světové války, kdy za hrozbu pro svoji zemi vydával Židy, Slovany, tehdejšího prezidenta ČSR a další.

Činitelé bezpečnostní politiky musejí při svém rozhodování brát v úvahu také proměnlivé faktory hrozeb. Prvním z nich je geografie -- čím vzdálenější je hrozba, tím méně je naléhavá a tím větší jsou možnosti, jak jí čelit. Pro znázornění velkých geografických rozdílů mezi státy můžeme uvést následující tři typy: odlehlé ostrovní státy typu Austrálie či Nového Zélandu, Českou republiku s její polohou v centru Evropy a Izrael, který svoji polohu vnímá jako stav trvalého, každodenního ohrožení a neustálého boje o přežití. Důležitou roli hraje i terén -- pobaltské státy nebo Polsko jsou na tom při obraně svého území vzhledem k rovinatému charakteru jeho povrchu podstatně hůře než třeba hornaté Švýcarsko.

Dalším proměnlivým faktorem jsou dějiny. Jenom v Evropě bylo či je několik dvojic tzv. dědičných nepřátel -- např. napětí mezi Řeky a Turky přetrvává, přestože oba státy jsou ve stejném bezpečnostním společenství. Na druhé straně se podařilo postupně překonat historické animozity mezi státy, které se po dlouhou dobu navzájem považovaly za hrozby: Francie s Velkou Británií, Švédsko s Dánskem. Francie s Německem.

Třetím proměnlivým faktorem je politika -- státy s výrazně rozdílným politickým uspořádáním a s nesmiřitelnými ideologiemi si zpravidla navzájem přisuzují nepřátelské záměry a považují se za hrozby. To se zvlášť výrazně projevovalo během bipolární konfrontace v době studené války. Naproti tomu shoda v základních politických hodnotách umožňuje vytvářet bezpečnostně-politická společenství či komplexy, jejichž členské státy se navzájem nepovažují za hrozby a v bezpečnostní oblasti prosazují společné zájmy. To platí zejména o Evropě, která stále ještě není naprosto demokratická, ale je mnohem demokratičtější, než byla kdykoliv předtím.

V novém bezpečnostním prostředí v Evropě po skončení studené války se posiluje trend společné bezpečnosti, protože již nepůsobí státní úroveň příčin možného ozbrojeného konfliktu, která spočívá hlavně na cílech, aspiracích a ideologii, kvůli nimž státy nejčastěji vedou války. Tak se naplňují předpoklady, že čím liberálnější jsou evropské státy ve vnitřní politice, tím mírovější charakter má i jejich mezinárodní chování. Nadále však působí systémová úroveň možných příčin ozbrojeného konfliktu, jež je spojena především s charakterem v podstatě anarchické struktury vztahů mezi státy. Vliv této úrovně lze omezovat prostřednictvím konkrétních opatření v rámci mezinárodní spolupráce.

Sekuritizace je tedy intersubjektivní a interpersonální proces, který se odvíjí od vyhodnocování bezpečnostních hrozeb, pro jejichž definování mají různé korporace rozdílné prahy. Sekuritizaci můžeme charakterizovat jako samoreferenční proces -- hrozba ve skutečnosti ani nemusí existovat nebo nemusí být příliš naléhavá. Stačí, když nějaký problém je jako bezpečnostních hrozba prezentován tak dlouho, až se s takovým náhledem ztotožní většina společnosti.

V České republice v současné době vrcholí dlouhodobá kampaň sekuritizace problému ptačí chřipky, která může konečně eskalovat, neboť i my máme prvního svého nemocného ptáka... Už to byla pomalu hanba nemít svého nemocného ptáka. Takové neevropské to bylo. Ale konečně je tady a mohou vydělávat i další, nejen farmaceutické firmy, které nám po tisícikoruně prodaly něco, co bylo velmi pravděpodobně k ničemu, ale v momentě, kdy to nezabere, tak budou tvrdit, že už je to prošlé nebo, že to bylo účinné na vir v té podobě, ve které existoval, když u nás ještě nebyl. Teď teprve vyrazí rouškaři, prodejci a výrobci ochrany všeho druhu včetně plašidel na ptáky. Kvůli ptačí chřipce přestanou platit libovolná pravidla a objeví se nová. Nemít ptáka bude významný dotační titul. Stát nám začne kontrolovat ptáky a třídit nás podle toho jaké je máme nebo nemáme. A nakonec dojde k velké ohlášené selekci, kdy vakcínu nedostanou 4 lidé z každé desítky.

Vřele bych doporučoval, aniž bych chtěl dělat jakoukoliv reklamu tomuto článku, abychom se k němu v průběhu pokračující kampaně kolem ptačí chřipky vraceli a připomínali si, o co jde. A teď mne omluvte, jdu si dát kuřecí... je levnější. Konec konců - po tomhle článku se na mne vakcína určitě nedostane.