Jan Hus svoji kněžskou dráhu počíná za éry arcibiskupa Olbrama III. Ze Škvorce, kterého lze považovat za umírněného a proreformního muže i úspěšného vyjednavače. Oblíbil si spisy Augustinovy, Bernardovy, Řehořovy i Petra Lombardského, vliv na něj měli mistři Vojtěch Raňkův z Ježova, Mikuláš Biceps, Mikuláš z Litomyšle a další a zejména John Wyclif. Spekulace o vlivu valdenského učení na Husa lze jednoznačně odmítnout.

Jan Hus - prorok nesvatý

Jan Hus počíná svou universitní i kněžskou dráhu jako člověk nikoli konfliktní, dobře orientovaný v teologii včetně soudobých úvah i ve společenských vztazích.

V době kdy Hus počíná kázat v Betlémské kapli je již arcibiskupem Zbyněk Zajíc-Abeceda; přezdívka charakterisuje jeho ne(do)vzdělanost. Nový arcibiskup byl stoupencem reformy, ale ne mučedník – po koncilu v Pisse a po názorovém rozchodu s králem ustupuje tlakům kléru v Čechách i tlaku papeže Alexandra a jeho nástupce Jana XXIII.

Hus kritisuje pokleslou morálku příslušníků církve- obžerství, chlast, souložnice, i praktiky církve samotné - obchod z církevními úřady, později - 1413 i prodej odpustků na financování „křížové“ války Jana XXII proti neapolskému králi. Z dochovaných kázání i z jeho úvah je patrno, že varuje lid aby se špatností vystříhal a vyzývá jej k distancování se od nich. Stížnosti na Husa se mění v obžaloby, r. 1409 je nařčen z kacířství a je vyšetřován inkvisitorem Mauritiem Rvačkou.

Hus tedy, dnešní mluvou řečeno, varuje před hříchem a požaduje mravní bezúhonnost církve i jejích členů. Tedy nic fanatického. Na to aby byl světec, se požadují zázraky. Jan Hus divotvůrcem nebyl. Jan Hus část dětství i celou dospělost prožil v éře dvojpapežství, později i trojpapežství. Přesto při hledání cesty k nápravě církevních poměrů se převážně opíral o legitimní myšlenky. Pouze odmítal platnost svátostných úkonů konaných kněžími jsoucími v těžkém hříchu, tento názor byl odmítnut již někdy ve 3. či 4. století, ovšem to neznala církev a laici ani trojpapežství ani papeže označeného záhy za piráta, lupiče a vraha.

Odsouzení Jan Husa k trestu smrti bylo aktem politickým. V klidnějších dobách a mravnějších poměrech v církvi by mu navrhli rozjímání v klášterní cele..

Jan Hus křesťansky universální

Jan Hus byl západním křesťanem. Mohou se k němu hlásit katolíci a mohli by být na něj pyšní pro jeho soulad myšlenek a osobního života, pro jeho trpělivé odolávání nevybíravým útokům, pro jeho náboženskou poctivost, pro jeho ne-fanatické mírné postoje k laikům.

K Janu Husovi se trvale, od 16. století dodnes hlásí protestanté (od slova protestace=vyznání nikoli protestovati = remcati). Je irelevantní, jak mnoho bral Jan Hus z tradice, neboť centrem jeho úvah i víry byla evangelia a Bůh, převážně vtělený v Ježíše.

Jan Hus národní

Ti čeští obrozenci, kteří znali často se vyskytující charakterové vady u Čechů, zavzali Jana Husa plným právem do obrazu minulého i budoucího češství. Činili tak v době, kdy Vídeňáci zvali Čechy národem kočích a služek.( Panskej kočí je v Čechách charakteristikou i nadávkou určitého typu člověka dodnes.) Byla to doba, ve které se v Evropě téměř automaticky předpokládal, charakterizoval či alespoň vymýšlel národní charakter.

Později, když v české provincii katolické církve všeliké kiksy se navršily, hlásila se k Husovi i zdejší katolická moderna, jež dala vzniknout Československé Církvi Husitské.

Je logické, že se k Husovi i (k Husovi promítnutém do husitských ideálů) hlásí i první republika. Jan Hus přežil i celou éru socialismu, jen proto, že se jej nepodařilo jako nacionalistický přežitek zlikvidovat i pro využitelnost k ateistické propagandě, komunisté měli od r.1945 jiné hrdiny a jiné ideály.

Otázkou je, zda Jan Hus v Čechách přežije postoje těch katolíků, jejichž názor (bohužel v podstatě oficiální) představil v BL 13.7. ve svém článku Petr Sláma .

Jako ne-křesťan jsem udiven a zděšen, že je nutno v Čechách mezi věřícími svádět zápas o postavu tak vynikající, jakou je Mistr Jan Hus.

Autor tohoto textu čerpal převážně ze sborníku materiálů Jiřiny Kubíkové, vyd. CČH 2002 Praha, z učebnice České literatury pro SVVŠ (cca 1966 a z obecných dějinných faktů.

Další prameny: M. Jan Hus: O církvi, ČSAV, Praha 1965, České Spisy I–III, ed. K. J. Erben, 1865–68; Vybrané spisy 1–3, ed. F. Žilka, 1900; M. J. H. Sebrané spisy I–VII, ed. V. Flajšhans, př. M. Svoboda, V. Flajšhans, 1903–07. Postila, ed. V. Flajšhans, 1898; O svatokupectví, ed. V. Novotný, 1907; Knížky o svatokupectví, ed. A. Gregor, 1954; Dcerka, ed. A. Kolářová-Císařová, 1927, ed. N. Reichrtová, 1995; Betlémské poselství (výbor z H. kázání, ed. B. Ryba), 1947; Sto listů J. H., př. a ed. B. Ryba, 1949; Betlémské texty (De sex erroribus – O šesti bludiech), ed. B. Ryba, 1951; O církvi, př. F. M. Dobiáš, A. Molnár, 1965, Sermo de Pace ČKA 1995.