Dnes má taková střecha ještě mimo jiné i tu funkci, aby na ní a její stavbě někdo vydělal. Má tedy charakter zboží. Pak je tu ještě další funkce a to ta, že musí být "in". Esteticky, materiálově a musí reprezentovat. Svého majitele i autora.

Samozřejmě pořád platí, že by neměla ani padat, ale v tom vícekriteriálním hodnocení už se to tak trochu ztrácí. Dá se říci, že to byla nádherná střecha a vyhověla ve všech kriteriích až na jedno. Nezůstala stát. Je to něco, jako když nám televizní komentátor nebo trenér z Turína vykládá, v čem všem byli ti "naši" borci lepší než soupeř, takže se zdá, že si ani ten soupeř ani neškrtnul. Oslavná tiráda ale pomíjí to zásadní, totiž, že ti "naši" prohráli... Opravdu okouzlující okolnost přinesl prodej klíčových přístavů USA společnosti z islámského světa. Bezpečnostní experti prohlašují, že byla splněna veškerá kriteria, bezpečnostní kriteria.

Snad se jen zapomnělo, že je to podobné jako kdybychom tomu, o kom tvrdíme, že nás chodí vykrádat, prodali vlastní dveře anebo ho udělali vrátným. Nebo něco jako agent CIA afroamerického původu, vysazený na sovětský venkov. Znáte to. Vodku umí pít, na balalajku umí hrát, ba i kozáčka umí tancovat. Všechna kriteria splňuje. Jenom prostě tak trochu nezapadá mezi ty místní s rovnými, slámovými vlasy... Absurdní je to, že možná dostal tento úkol, protože, kdyby ho nedostal, mohla by z toho být rasová diskriminace. Prostě korektnost nade vše.

Je to tak. Jsme neustále zavalováni hodnocením všeho možného a podle všemožných kriterií, až se to podstatné úplně ztratí. A vůbec moc hodnotíme a soudíme. Neustále vyslovujeme soudy o tom, co je lepší a co je horší. Často se nám v rámci hodnocení všech možných názorů úplně ztrácí hodnocený jev. Často místo reakce na konkrétní změnu se zabýváme vyhodnocováním názorů na ni a pokud se tyto názory vzájemně negují jsme ochotni tvrdit, že se vlastně nic nestalo.

Velice zřetelně se to projevuje v oblasti korupce. Naprosto zapomínáme při všech rozborech korupčního chování, že na počátku toho existuje nějaký úkol pro konkrétní osobu. Místo toho, abychom se soustředili na výsledek toho, jak dobře dokázala tato osoba úkol splnit, tak hodnotíme, jak postupovala v souladu s jakýmisi kritérii. Především jde o to, zda vybrala někoho, kdo vybere toho, kdo to má udělat. Vybírat ovšem nemůže sama, ale musí mít výběrovou komisi. Ta musí být alespoň pětičlenná a měla by vybírat alespoň z pěti kandidátů. Teprve ten, který projde sítem minimálně 25 vazeb, může vybírat toho, kdo to udělá a když jich je také 5, tak už tu máme více než stovku možných vazeb, než se vůbec začne něco dělat. Takže ten zodpovědný je nakonec úplně bezmocný a může být obviněn jen z toho, že vybral výběrovou komisi pro výběr poradce pro výběr dodavatele bez výběrového řízení atd.atd.atd. Výsledek úkolu nikoho nezajímá, protože jsme uneseni tím, kdo koho v rámci té pavučiny znal a neznal a malujeme si to do novin. Pro příznivce těchto malůvek bych rád uvedl, že se všichni na této planetě známe asi tak přes pět osob. A u nás prakticky není možné najít dva lidi, kteří by neměli společného známého a o odborných a profesních komunitách platí, že se známe všichni navzájem.

Kdyby ovšem onen odpovědný zadal tu práci svému známému, o kterém je přesvědčen, že věc udělá dobře a levně a je připraven za to převzít odpovědnost, tak si musí rovnou sbalit a odejít, protože ho napadnou, že nevytvořil onu pavučinu, ve které se ta korupce prostě objevit musí. Přímá odpovědnost za splnění úkolu, jaksi vylučuje korupci apriori nebo ji alespoň činí naprosto jasně odhalitelnou. Rozmělněná odpovědnost nepřináší ani transparentnější prostředí ani lepší výsledky. Můžeme hovořit o krizi řídící práce a krizi odpovědnosti vůbec.

Před mnoha sty lety na počátku minulého tisíciletí řekl mnich Occamo památnou větu: "jednotlivosti nebuďtež zmnožovány". Která vešla v mnoha podobách do dějin lidského myšlení jako Occamova břitva. Ten dobrý muž se musí divit, když shlíží na tento svět, pokud ovšem za svou odvážnou myšlenku nepřišel do pekla, protože to by spíše vzhlížel...Pokud se nám zdá, že máme málo argumentů, tak je prostě rozdělíme. I ten největší průser se dá rozdělit na řadu dílčích úspěchů a naopak i ten nejlepší výsledek lze interpretovat jako náhodný důsledek dlouhé řady chyb.

Nová doba přinesla i statistiku, což je věda, která podobně jako dámské bikiny odhaluje mnohé, ale to podstatné zakrývá. Jsou nám sdělovány nejrůznější divoké závěry vyplývající z korelace dat na základě těchto korelací se dovozuje identita nebo podobnost. A protože mezi muži a lesbickými ženami lze vypozorovat vysokou korelaci v parametru "zájem o ženy", můžeme dovodit, že normální muž je vlastně lesbička a naopak. Že je to hloupost?! To je. Ale víme to zřetelně a jasně jenom proto, že je to v přímém rozporu s naší zkušeností. Horší už to je v legislativě.

Vezměme si takový zákon o DPH, ve znění známém také jako "euronovela". Cituji paragraf 37: "... a koeficientu, který se vypočítá jako podíl, v jehož čitateli je číslo 19 v případě základní sazby daně nebo číslo 5 v případě snížené sazby daně a ve jmenovateli číslo 100, vypočtený koeficient se zaokrouhlí na čtyři desetinná čísla..." Že neumíte zaokrouhlovat setiny na čtyři desetinná místa?! Můj devítiletý potomek také ne. Ale kolik hloupostí asi bude v zákonu, který uzákoňuje takový nesmysl. Možná stovky, možná žádná. Neumíme o tom rozhodnout, protože to není obsahem naší zkušenosti. Ale věřit takovému zákonu můžeme opravdu jen těžko.

Rád bych vrátil na počátek a řekl, že náš klíčový problém spočívá v tom, že jsme dokázali vyprázdnit obsah pojmů a proměnit je v jakési prázdné věšáky nebo naopak ve volně poletující symboly, které už žijí vlastním životem. Neukotvenost nás všech v našem reálném světě se tomu dá říci.

Zbývá tedy pokusit se odpovědět na otázku, který je to náš reálný svět a jak se v něm ukotvit. Je totiž mnoho světů. Pojďme si to ukázat na prostinkém příkladu zeleného světla na semaforu. Zelené světlo na semaforu je zeleným světlem a říká mi, že mohu bezpečně projít. Je to jev sám o sobě. Všechno ostatní je vyklad jinými jevy. Možná je to proud Newtonových částic nebo Huygensovo vlnění světelného éteru, možná je to Maxwellovo elektromagnetické vlnění a možná něco úplně jiného. Moderní věda přinesla i základní poznání, že reálný svět není totožný se světem, který nám ukazují naše smysly.

Keplerův heliocentrismus je nejdramatičtějším posunem reálného světa mimo antropocentrismus a geocentrismus, který moderní věda přinesla. Je tedy patrné, že ani naše antropocentrické vidění ani vidění moderní vědy neumožňuje pohlédnout na náš reálný svět ani na naše bezprostřední okolí v jejich celé šíři. Je pravdou, že vidíme pouze to, co vidět doopravdy můžeme. Naše možnosti vidět jsou dány naším obzorem.

Pokud tedy říkáme, co vidíme, popisujeme nejčastěji náš obzor. Dále popisujeme ty předměty, které nám brání ve výhledu na náš obzor a hledáme odpovědi na otázku, co je za obzorem. Stručně řečeno: obzor je to, co formuje náš reálný svět. Planeta Země, viděná z dostatečné dálky, je bodem, ale i ta nejmenší kulička je z dostatečné blízkosti rovinou. Moderní věda přinesla různé metody poznání, ale proměnila náš reálný svět do spleti symbolů, které nevypovídají nic o jeho podstatě.

Lidé se v této džungli začínají ztrácet a pod vlivem médií rezignují na rozhodování sami osobě. Rozhodovat sám o sobě však může jen ten, kdo si uvědomuje sám sebe se všemi svými nedostatky i přednostmi a kdo je schopen žít vlastní život podle vlastních pravidel a zásad. Je to tedy otázka určitých pravidel chování a struktury vlastních mravních hodnot. Pokud se mohu opřít o významné sociologické výzkumy, pak platí, že člověk dělá nejméně chyb, když pracuje podle sebe a pro sebe.

Otázka tedy nestojí tak, zda mám hamounit pod sebe nebo se obětovat pro druhé, ale do jaké míry jsou mé zájmy v souladu se zájmy mého okolí.

Rozvoj sociální inteligence je ovšem klíčovým úkolem výchovy. Na tento úkol však už v naší době rezignoval opravdu kdekdo. Když se mluví o výchově k čemukoliv, tak se hned ozve pokřik o tom, že stačí dostatečný objem objektivních informací a každý si udělá svůj názor... Udělá nebo neudělá a podle toho to také vypadá. Dnes máme možnost sebou nosit na malé paměťové kartě celé dějiny lidstva a dokážeme určitě recitovat spoustu dat, ale o jejich smyslu a tom, co dává lidskému životu inspiraci a sílu nám ta ohromná hromada dat neříká vůbec nic. Možná jsem naivní, ale měli bychom se z dějin především učit, kdy hledat tu sílu a inspiraci. Bylo by to určitě lepší než ty věčné nářky nad tím, jak krásně by se žilo, kdyby se žilo jako třeba za první republiky, socialismu nebo za starého Rakouska. Podle mne nelze dějiny chápat jako návod k tomu, jak žít život, který už prožili jiní dávno před námi.

Když někteří moudří mužové hovoří nejen o tom, že je třeba budovat morálku lidských činů a slov, ale i morálku lidských ambicí, dívají se na ně ostatní jako na špatně oprášené zkameněliny nebo vycpaniny, patřící do vitrín v zadním traktu muzea, kam dojdou už jen velmi unavené školní výpravy a to ještě,když venku prší a je zavřený bufet a stánek se suvenýry. Rád bych poznamenal, že kam až paměť lidstva sahá, tam pády říší a civilizací měly svůj počátek v relativizaci mravních hodnot.