Vypaří se, nevypaří?Ředitel americké Agentury pro protiraketovou obranu generál Henry Obering nedávno vyvrátil představy o tom, že po kontaktním zásahu antirakety s cizí bojovou hlavicí prostředkem EKV (Exoatmospheric Kill Vehicle) se v důsledků vysokého tlaku a teploty všechny zbytky obou objektů prostě „vypaří“. Své tvrzení opřel o výsledky reálných testů, které navíc okořenil teorií pravděpodobnosti. Testy podle Oberinga ukázaly, že zbytky (úlomky) po zásahu raket, které by mohly na Evropu dopadnout, nebudou větší než 20 centimetrů. Odborníci se domnívají, že by šlo o velmi malé částice na to, aby někoho na zemi vážně zranily. Může se nicméně jednat i o části z těžkých kovů. Podle Oberinga je pravděpodobnost, že by někdo z obyvatel v prostoru Evropy mohl být zraněn zbytky sestřelených bojových hlavic, prý velmi nízká. Nebezpečí, že by se to mohlo stát, se v případě jedné útočící rakety s jednoduchou bojovou hlavicí údajně pohybuje mezi 1:100 000 až 1:500 000. Riziko ale nelze naprosto vyloučit, v případě útoku většího počtu bojových hlavic se přirozeně pravděpodobnost zásahu osob zvyšuje. Kdyby ovšem na Evropu dopadla cizí balistická raketa, proti nimž má být systém zaměřen, následky by mohly být nesrovnatelně horší. Za jakých okolností k zásahu dojde a co se stane?Odpověď na otázku četnosti a hustoty zbytků po střetu antirakety s raketou není jednoznačná, ani jednoduchá. Hodně záleží na tom, jak je raketa velká, v jaké fázi letu dojde k zásahu a také na tom, jak přesně (do vrcholu, či do pláště) a pod jakým úhlem se povede bojovou hlavici zasáhnout. Může ji například jen poškodit a pak by jejích zbytků bylo více a byly by i větší. K přesnějšímu závěru lze dospět až po provedení reálného testu střelby protiraketového systému na reálný cíl. Ale ten se doposud neuskutečnil, takže zatím jsou to všechno jen a jen domněnky specialistů. Ve většině případů má ke střetu dojít nad zemskou atmosférou, tedy relativně vysoko nad Zemí. Každý z objektů (bojová hlavice i antiraketa) se před střetem pohybuje rychlostí kolem 7 km/s (více než 25 000 km/h). Trosky vzniklé tak obrovským nárazem pokračují v letu, přičemž jejich směr a rychlost závisejí na úhlu srážky. Bojová hlavice se nárazem rozbije, zničí se i její tepelný štít, který ji chrání při prostupu atmosférou, podobně jako přistávací moduly astronautů. Bez této základní ochrany bojové hlavice − tepelného štítu − a v takové rychlosti objekty v atmosféře obyčejně shoří, zbudou z nich jen malé kousky, podobné malým meteoritům. Co vypovídají výsledky testů?Pokud dojde k přesnému kontaktnímu zásahu, zbytků bude míň, budou i menší a většina materiálu by prostě shořela. Z doposud uskutečněných střeleckých zkoušek vyplývá, že z malého prostředku ničení EKV, který nese antiraketa, po střetu nezůstane prakticky nic. Z velké útočící hlavice na zemský povrch dopadne podle výzkumů kolem 10 % úlomků. Zbytek shoří při pádu v atmosféře v důsledku vysoké rychlosti a tření. Kam zbylé úlomky spadnou?Trosky zničené rakety dopadnou údajně do míst, kam útok směřoval – budou tedy z větší části pokračovat v letu přibližně tímto směrem a s největší pravděpodobností dopadnou před místo určeného cíle a většina z nich za místo střetu. Experti to vysvětlují obrovskou kinetickou energií velké útočící rakety (bojové hlavice). Simulace rozprášení těch 10 % trosek vypadají podobně, jako když se v atmosféře před lety po poškození pláště rozpadl a následně shořel americký raketoplán. Jeho zbytky se také „nevypařily“, ale byly rozesety na velkém prostoru území Spojených států a naštěstí nikoho nezasáhly. A jejich rozměry byly i větší než 20 cm. Zatímco trosky rakety směřující na USA mají dopadnout do vod oceánu, v případě Evropy by všechny dopadly do méně či více obydlených částí, ale vždy by to byl prostor Evropy. Tvrzení, že vše někam zmizí, je tedy vědomé klamání veřejnosti. Případ jaderné hlavice je složitějšíLidé se ale nejvíc obávají jaderné bojové hlavice. Upřímně řečeno, její použití v případě mezikontinentální balistické rakety je pravděpodobnější než použití klasické bojové hlavice. Na to, zda přitom dojde k jadernému výbuchu, mají vědci odlišné názory. Reálné testy střelby na jadernou hlavici jsou z pochopitelných důvodů neproveditelné a tak zbývají jen domněnky. Zatímco Američané jaderný výbuch striktně nevylučují, čeští specialisté naopak tvrdí, že je to absolutně vyloučeno. Důvodem rozporů je fakt, že klasický iniciační systém, který je využíván k vyvolání štěpné reakce za normálních podmínek, je při nárazu zničen dřív, než vůbec začne fungovat. Rusové zase tvrdí, že obavy jsou zcela oprávněné, neboť zničit jadernou hlavicí kinetickou energií bez následků v atmosféře či na zemském povrchu je prakticky nemožné. V laboratorních podmínkách nelze podobný stav navodit. Je dobré vzít v úvahu několik faktů. Předně – jaderné bojové hlavice mají poměrně složitý systém zajištění a iniciace. Důvod je jasný – zamezit tomu, aby je nemohl odpálit kdokoliv, kdo se k nim dostane. Třeba nějaký terorista, resp. teroristická skupina, která by se teoreticky mohla jaderných bojových hlavic zmocnit. Byly by jim prakticky k ničemu. Jaderné bojové hlavice mají též velmi dokonalé a důmyslné, několikanásobně jištěné systémy iniciace. Ty mají zabránit tomu, aby se k funkční jaderné hlavici nikdo nepovolaný nedostal a nemohl „okopírovat“ její konstrukční provedení. Konstruktéři podobně jako u každé munice jadernou hlavici doplní maskovou pojistkou pro zajištění proti výbuchu nad vlastním územím. I když jaderné bojové hlavice nemají stejné provedení, některé prvky mají shodná řešení. Do takového zařízení není problém zabudovat přibližovací zapalovač různého principu činnosti, který uvede iniciační systém do činnosti v případě, že se prostředek EKV vypuštěný z antirakety přiblíží k bojové hlavici. Nemusí ani dojít ke kontaktnímu zásahu, ale jakmile se prostředek ničení EKV dostane dostatečně blízko k jaderné bojové hlavici, ta vybuchne. Ve své podstatě je většina takových přibližovacích nekontaktních zapalovačů pro jaderné bojové hlavice použitelná. Jestliže neznáme konkrétní provedení jaderné hlavice, nemá tedy smysl přít se o to, zda vybuchne, či ne. Kdyby však navzdory všem předpokladům jaderná hlavice těsně před nebo při střetu přece jen vybuchla, neměla by údajně způsobit závažnější škody. Ve vzduchoprázdnu nemůže vzniknout ani ničivá tlaková vlna. Rozptýlený radioaktivní materiál z výbuchu by postupně klesal do atmosféry, kde by se rozředil a rozptýlil na velké ploše. Stejně jako v případě rozbití klasické bojové hlavice by i v tomto případě na zem dopadly malé radioaktivní kousky. Celkově se tedy ukazuje, že ani zničení jaderné hlavice vysoko nad Zemí by lidské populaci nemělo způsobit vážnější problémy. Podobné by to bylo v případě chemické a biologické bojové hlavice. Ránu by ale v každém případě zcela určitě utržilo životní prostředí a šrámy by si léčilo určitě hodně dlouho. Nikdo dnes také nedokáže přesně odhadnout druhotné následky s tím spojené. Tvrdá realita nad našimi hlavamiPropracované balistické rakety vyspělých jaderných zemí mohou nést i několik, dokonce i samostatně manévrujících bojových hlavic (MIRV). To znamená, že každá z nich zamíří vlastním směrem. Většina z nich může být klamných a k nerozeznání od skutečných. Všechny takové návnady v kosmu poletí stejně rychle jako skutečné hlavice a popletou i ty nejdokonalejší radary (XBR radar v Brdech by nebyl výjimkou). Po zásahu pak má XBR radar vyhodnotit četnost a velikost úlomků, ale zabránit částečnému spadu na zem nikdo a nic nedokáže. Opět by se nic „nevypařilo“. To je realita a tak ji je nutné brát. Zastavit hromadný raketový útok s použitím vícenásobných bojových hlavic nynější americký protiraketový systém nedokáže. Co se stane po zásahu jaderné bojové hlavice?Pokud by z různých důvodů přece jen došlo ke kontaktnímu zásahu jaderné bojové hlavice prostředkem ničení EKV, pak už určitě nevybuchne jako jaderná nálož, protože bude zničena iniciační trhavina. Ta je vždycky klasická a její účel je jasný − spustí kumulativní nálože, které proti sobě vrhnou dvě podkritická množství, která spustí jadernou reakci v prostoru obaleném beryliem. To slouží jako zrcadlo, které vrací zpět do reakce neutrony. Rozhoření této prostorově omezené jaderné reakce trvá určitou dobu. Jestliže mezitím dojde ke kontaktnímu zásahu (střetu), jaderná reakce se nerozhoří a hlavní nálož nevybuchne. Není ale pravda, že v tom případě nebudou žádné následky. Problém je v tom, že jaderná roznětka je pochopitelně od počátku výroby radioaktivní a v každém případě zamoří okolí. Jak velké, to záleží na mnoha okolnostech, ale řádově se jedná minimálně o stovky kilometrů. Zpravidla jde o plutonium a obohacený uran. Ten je zatraceně pyroforický a určitě při tom nárazu shoří a pěkně se rozptýlí do atmosféry. Obecně platí, že vzdušné výbuchy zamořují nejrozsáhlejší oblasti. To, co zůstane ukryto v troskách, spadne na zem a cestou dolů to bude hořet, asi jako meteorit. Není dobré se dotýkat ani malých kousků spadlých na zem, budou určitě pěkně radioaktivní. Čím víc takových kousků rozptýlených na větší ploše, tím hůře. Toxicitu uranu považují odborníci za mnohem větší nebezpečí než jeho radioaktivní účinky. Některé sloučeniny uranu jsou poměrně dobře rozpustné, například dusičnany a karbonáty, které by běžně měly vznikat při korozních dějích v půdě a ve vodách. Údaje o nerozpustnosti sloučenin uranu mají obvykle za účel jeho nebezpečnost kamuflovat. První reakce u sousedůPodle informací, které se k nám dostávají, již Poláky mimořádně zajímá, jak velký bude odpad z vystřelených raket a zda bude mít nějaké negativní účinky na okolí a životní prostředí. Od amerických specialistů proto vyžadují jasné vysvětlení všech možných rizik. Ukrajinští a ruští vojenští experti jsou ale přesvědčeni, že odpad z případně vystřelené íránské rakety spadne na území Ukrajiny nebo Ruska. V takovém případě by se Polsko údajně mohlo dočkat odvety od těchto zemí, upozorňuje polský deník Rzeczpospolita. Výběr správné technologieDosavadní výsledky testů nasvědčují tomu, že samotná myšlenka použití technologie zničení rakety kinetickou energií, nazývané „hit-to-kill“, tzn. nejaderného prostředku ničení EKV, je mylná cesta od samého počátku. Její účinnost je kritiky systému považována za velmi nízkou, reálná pravděpodobnost úspěšného zásahu je odhadována asi na 0,1 (tj.10 %). Účinnost lze sice zvýšit trhavinou a střepinovým účinkem, ale střepinový účinek na bojové hlavice, opatřené masivním ochranným tepelným štítem, je zanedbatelný. Logicky z toho vyplývá, že jediným řešením pro dosažení vyšší pravděpodobnosti zničení je jaderná hlavice na antiraketě. Bez ohledu na výsledky testů zásadní otázka zřejmě spočívá v něčem zcela jiném: proč by čeští občané měli být rukojmími situace, kdy rozhodnutí vedoucí k vyprovokování konfliktu činí někdo jiný než my a jeho následky v jakékoli formě dopadnou na naše hlavy? Zdroje Materiály Agentury BMDO, odborný a denní tisk, materiály firem Raytheon a Boeing, internet: ww.spacewar.com, www.blisty.cz, www.missilethreat.com, www.acq.osd.mil, www.missilethreat.com, www.af.mil.com, www.army.mil, www.fas.org, www.nectorsite.com, www.raytheon.com, www.ucsusa.org, www.designation-systems.net, cndyorks.gn.apc.org, www.idds.org, www.boeing.com, www.iht.com, nytimes.com, www.globalsecurity.org. |