1. Obnovení institutu vyšetřujícího soudu (soudce)

Institut vyšetřujícího soudu(soudce) byl zlikvidován v 50. letech 20.stol. při přechodu na sovětský model organizace trestního řízení. Tím bylo podstatně oslabeno postavení obviněného a možná ještě více postavení poškozeného proti výkonným orgánům trestního řízení, které v současnosti jednají podle pravidel inkvizičního procesu (jejich rozhodnutí jsou neprůhledná, odůvodnění stranám nedostatečné až žádné, jejich vnitřní kontrolní systémy jsou nefunkční). Možnost podrobení rozhodnutí orgánů činných v přípravném řízení přezkoumání soudem v dvoustupňovém veřejném řízení bude mít příznivý vliv na kvalitu vyšetřování. Institut vyšetřujícího soudu (soudce) znají při nejmenším v některých starých zemích EU (např. Rakousko, SRN, Španělsko), jako laici si nedovolíme tvrdit, že ve všech (nemáme čas to zjišťovat). Máme naši vlastní praktickou zkušenost ze setkání s takto organizovaným trestním řízením ve Španělsku, máme poměrně podrobné zprostředkované informace z Rakouska. Příprava nového trestního řádu je skvělou příležitostí pro vrácení tohoto osvědčeného institutu do struktury orgánů činných v trestním řízení.

Motivem předložení tohoto návrhu a jeho postavení na první místo je poznatek o bezbrannosti stran trestního řízení proti selháním policie a státních zastupitelství. Jejich omyly a přehmaty jsou příčinou většiny sporných rozsudků. V některých případech dochází v přípravném řízení k tak rozsáhlým chybám, že soud nemá šanci v rámci dokazování je odhalit, nebo se mu poznání pravdy značně ztěžuje. Zcela bezbranní jsou poškození, jimž orgány činné v trestním řízení odepřou právo na soudní ochranu. Neexistuje žádná instituce, která by byla oprávněna přezkoumat usnesení státního zástupce o odložení případu, kvalifikovaně v něm najít chyby a nařídit došetření a podání obžaloby; postup stížnostního řízení v soustavě státních zastupitelství umožňuje pouze přezkoumání formálněprávní úplnosti postupu. Díky tomu zůstává mnoho trestných činů nepotrestáno. Kontrolní systém policie a státních zastupitelství je nastaven tak, aby stěžovatel pokud možno neměl šanci uspět a dle našeho názoru jej při nejlepší vůli nelze zdokonalit tak, aby se jeho účinnost vyrovnala přezkumu v dvoustupňovém veřejném soudním řízení.

2. Zvýraznění úlohy společenských organizací

Společenské organizace, které se zabývají nápravou vad justice, se z neznalosti práva někdy dopouštějí omylů. Na druhé straně se v jejich jednání projevuje působení přirozeného smyslu pro spravedlnost, dále někdy disponují informacemi o stranách řízení, ke kterým se orgány činné v trestním řízení nedostanou, popř. se o ně kvůli zjednodušení své práce ani nezajímají. Obecně se tyto organizace starají o své chráněnce s větším úsilím a svědomitostí než advokáti.

Tyto organizace jsou v trestním řádu definovány jako "zájmová sdružení občanů" a jejich práva jsou omezena na spoluúčast při zamezování a předcházení trestné činnosti a na výchovné působení na odsouzené. Z procesních úkonů se jim přiznává právo poskytnutí společenské záruky za obžalovaného a předložení žádosti o milost, předložení návrhu na nahrazení vazby zárukou a na podmíněné propuštění či upuštění od vykonání zbytku trestu.

Při uplatnění výše uvedených práv zůstávají zájmová sdružení občanů pasivním účastníkem, který nemůže ovlivnit výsledek trestního či s ním souvisejícího řízení. Požadujeme, aby se právo převzetí společenské záruky uplatňovalo již ve fázi přípravného řízení a aby je bylo možno uplatnit i v odvolacím řízení a při uplatnění mimořádných opravných prostředků. Dále žádáme, aby v daných případech se postavení zájmových sdružení občanů rozšířilo o všechna práva účastníka řízení, t.zn., aby se zástupce zájmové organizace účastnil řízení v obdobném postavení jako obhájce obviněného- obžalovaného-odsouzeného. Zájmová sdružení občanů by měla dále mít právo činit se souhlasem obviněného- obžalovaného-odsouzeného všechny úkony, které v jeho prospěch smí činit jeho rodinní příslušníci. Je to opatření ve prospěch především nemajetných a práva neznalých účastníků řízení, kteří nemají zázemí, jež by je v kritických chvílích života podpořilo a jsou pak odkázání na milost často nesvědomitých advokátů, přidělených advokátní komorou. Pro pořádek by v trestním řádu mělo být uvedeno i právo na podání podnětu ke stížnosti pro porušení zákona, i když ministerstvo spravedlnosti je běžně přijímá a vyhodnocuje.

Zvýraznění úlohy zájmových sdružení občanů má význam zvláště proto, že následkem významného zastoupení předlistopadových policistů, státních zástupců a soudců v orgánech činných v trestním řízení má jejich postup často příznaky inkvizičního procesu; často jej ovlivňují projevy stavovské solidarity. Zájmová sdružení jsou nezávislá a mohou působit jako korektiv výše uvedených nežádoucích jevů. Převládající pozitivistický přístup k právu jde někdy na úkor spravedlivosti rozhodování soudů. Zájmová sdružení by vnášela do řízení jako protiváhu přirozený smysl pro spravedlnost.

3. Zřízení porotních soudů

U trestných činů, u nichž je možné uložení trestu pět a více let nechť v první instanci rozhoduje o vině porota, neznalá trestní minulosti obžalovaného, soudce nechť rozhoduje pouze o výši trestu a vynáší rozsudek.

K předložení tohoto návrhu nás vedou poznatky o formálnosti výkonu laických přísedících a lidská omylnost soudců, proti které je třeba mít pojistku. Pomineme-li notoricky známé případy podřimování přísedících při jednání, víme z jejich informací, že navzdory své institucionální nezávislosti jsou ve skutečnosti závislí na předsedovi senátu. Pokud hlasují odlišně od jeho názoru, často se stane, že pak nejsou dále obesíláni. Ze zkušenosti také víme, že recidivisté jsou občas odsouzeni jen proto,že už byli kdysi trestáni. Proto považujeme za správný anglosaský systém oddělení rozhodování o vině a rozhodování o trestu. Ten je s naším systémem laických přísedících neslučitelný.

4. Zavedení institutu soukromé obžaloby v trestních věcech

Ve výjimečných případech by měli mít občané i právnické osoby právo podat soukromou obžalobu přímo soudu, pokud jsou schopni předložit sami dostatek důkazů, aby soud mohl o věci rozhodnout bez předběžného prošetření věcí policií a vyhodnocení státním zástupcem. Soud by měl právo v neveřejném jednání takovou obžalobu odmítnout, pokud by měl zato, že není dostatečně podložena. Státní žalobce by při předběžném projednávání soukromé obžaloby působil jako oponent obžaloby či odborný dohled a v hlavním řízení by byl aktivním činitelem dokazování při veřejném jednání soudu. Projednání soukromé obžaloby by bylo zpoplatněno.

Zejména v případech jednoduché hospodářské kriminality může být poškozený (jednotlivec nebo právnická osoba), který má odbornou průpravu, schopen připravit a návrhy na dokazování doprovodit obžalobu kvalitněji než policie či státní zástupci, kteří většinou nejsou odborníky v ekonomice a dopouštějí se proto různých chyb. Soukromá obžaloba by mohla najít uplatnění i u dalších kategorií jednoduchých trestných činů (např. tr.č. pomluvy, zanedbání povinné výživy, některé případy pohlavního zneužívání). Zavedení tohoto nástroje by přispělo k snížení výdajů ze státního rozpočtu na trestní řízení a odlehčilo by orgánům činným v trestním řízení.

5. Prevence podjatosti a změna režimu řízení o povolení obnovy procesu

Pojem podjatosti v tomto případě pojímáme šíře než trestní řád v oddíle třetím.

O podjatosti by neměl rozhodovat orgán, jenž je napaden námitkou podjatosti, ale vždy vyšší instance. Napadený orgán by měl mít pouze právo odmítnout námitku podjatosti, zjevně podanou z jiných důvodu, než uvedených v oddíle třetím trestního řádu.

Nově by byl vyloučen z řízení o povolení obnovy procesu soud (soudce), který v původním řízení věc soudil v 1., popř. i v 2. instanci (podle toho, v které instanci bylo řízení pravomocně zakončeno). O povolení obnovy procesu by tak rozhodoval buď vyšší soud nebo odlišný soud stejného stupně.

Při obnově procesu z důvodu zrušení původního rozsudku řádným nebo mimořádným opravným prostředkem by mělo být usnadněno převedení věci v odvolacím nebo stížnostním řízení k jinému než původnímu soudu, jenž vydal pravomocný rozsudek, nabyl-li by obžalovaný přesvědčení, že původní soud se bude cítit vázán svým zrušeným rozhodnutím.

Jsme opakovaně svědky toho, že soudy nižších stupňů obcházejí pokyny vyšších soudů, vyhovují jim pouze formálně a potvrzují původní rozsudky se zastíracím odůvodněním. Tím je odůvodněna potřeba vstřícnosti vůči stranám řízení, které nemají k původnímu soudu důvěru.

Podle současné právní úpravy má poškozený menší práva než obžalovaný. Obžalovaný má právo volit si obhájce, navrhovat svědky a provedení důkazů, dokonce smí při výslechu lhát. Musí být seznámen se závěry vyšetřování dříve, než je spis postoupen státnímu zástupci. Zejména má právo odvolání, stížnosti a uplatnění mimořádných opravných prostředků. Naproti tomu poškozený má pouze právo klást otázky a předkládat návrhy na dokazování, ale to pouze tehdy, připojí-li se k obžalobě s nárokem na náhradu škody. Při výslechu v postavení svědka-poškozeného je zavázán mluvit pravdu, jinak se vystavuje riziku trestního stíhání. V ostatním musí poškozený svěřit hájení svých zájmů státu, jenž je -- jak známo- špatným hospodářem, což platí i v tomto případě. Díky tomuto uspořádání se mnoha poškozeným nedostane v trestním řízení satisfakce. Navrhujeme proto, aby poškozený byl účastníkem řízení vždy, a aby měl právo na uplatnění všech opravných prostředků, jež má k disposici obžalovaný.

7. Posílení postavení oznamovatele trestného činu

Současný trestní řád zaručuje právo oznamovateli tr. č. na informaci o způsobu vyřízení oznámení pouze pokud o ni požádá, a to bez ohledu na to, zda je či není domnělým trestným činem poškozen. Oznamovatel, který není v postavení poškozeného, nemá právo na stížnost proti usnesení o odložení věci. Známe z naší praxe řadu případů, kdy i poškození přišli o právo na informaci, protože při zběžném poučení policií nutnost žádat přehlédli.

Žádáme proto, aby povinnost orgánů činných v trestním řízení na poskytnutí informace o způsobu vyřízení oznámení byla automatická. Dále se domníváme, že oznamovatel, který není trestným činem poškozen, oznámením obvykle vyjadřuje společenský zájem. Proto by mu mělo být přiznáno právo stížnosti proti odložení případu.

Pokud je oznamovatelem zájmové sdružení občanů, mělo by mít možnost zúčastnit se celého řízení jako účastník.

8. Ochrana soukromí podezřelých

Diskutuje se o tom, že by občané měli mít právo být dodatečně informováni o tom, že byly odposlouchávány jejich telefonní rozhovory, kontrolována jejich elektronická a listovní pošta. To je samozřejmě správné. Daleko zásadnějším zásahem do soukromí občana je samo prověřování podezření proti němu. Prověřovaný se o výsledku doví pouze v případě, že dojde k zahájení úkonů trestního stíhání. Pokud je prověřování zastaveno bez sdělení obvinění, nedoví se to a může žít i několik let v nejistotě, zda se jím dosud zabývají orgány činné v trestním řízení, což může mít devastující účinky na jeho psychiku. Základní lhůty přípustného trvání prověřování se porušují, státní zástupci přistupují k jejich prodlužování lehkovážně. Požadujeme, aby o prodloužení prověřování nad základní lhůtu a o každém dalším rozhodoval státní zástupce usnesením, doručeným podezřelému, s právem jeho stížnosti, a stejným způsobem aby postupoval při ukončení prověřování bez sdělení obvinění.

9. Rozšíření práv blízkých osob

Současný trestní řád přiznává blízkým osobám odsouzeného právo činit určité úkony v jeho prospěch. Doporučujeme, aby bylo rozšířeno na ty úkony, směřující k podmíněnému propuštění, přerušení výkonu trestu a upuštění od vykonání zbytku trestu, u nichž dosud není uvedeno.

10. Omezení monopolu advokátů a upřesnění pravidel zastupování stran řízení

Současný trestní řád taxativně stanoví, v kterých případech musí být obviněný-obžalovaný zastoupen advokátem. Přiznává právo svědkovi v přípravném řízení na pomoc advokáta. Dále zmiňuje právo zúčastněné osoby a poškozeného nechat se zastupovat zmocněncem, jenž nemusí být bezpodmínečně advokát. Obžalovaný-odsouzený má právo zmocnit k nahlížení do spisu zmocněnce, jenž nemusí být advokát. Takto vymezené právo na zastupování vede k nejednotnému postupu soudů při rozhodování o připuštění laického zmocněnce nebo při přivolení k nahlížení do spisu. Povinnost použít služeb advokáta v určitých případech je ve skutečnosti nastolením monopolu, který má zvláště v případech použití obhájce ex --offo za následek pokles kvality poskytovaných služeb, až do zanedbávání potřeb klienta, a ve výsledku poškozování práv obviněného-obžalovaného- odsouzeného.

Navrhujeme proto, aby povinnost zastupování advokátem byla omezena pouze na povinnou obhajobu s použitím advokáta ex-offo, jinak aby měly strany řízení právo nechat se zastupovat kýmkoli, ke komu mají důvěru. Proti námitce, že obhajoba pak bude nekvalitní, namítáme, že nesvědomitost advokáta často převyšuje účinky jeho vzdělání. Zejména je věcí osobní odpovědnosti každého jednotlivce za sebe, kým se nechá zastupovat.

Mělo by být také zakotveno právo obviněného-obžalovaného-odsouzeného, aby odmítl povinnou obhajobu a obhajoval se sám s tím, že si je vědom možných důsledků svého rozhodnutí. Nikdo nesmí být nucen, aby postoupil své právo na obhajobu někomu, komu důvěřuje méně než sám sobě. Tím se i Ústava ČR zpěčuje demokratickému principu práva svéprávného jedince na sebeurčení, když mu vnucuje proti jeho vůli, aby byl de facto prostřednictvím obhájce ex --offo obhajován státem.

Nesmyslnost současné právní úpravy je patrná u obhajoby méně závažných trestných činů, u nichž povinná obhajoba advokátem není zákonem stanovena. Obviněný-obžalovaný si smí obhájce zvolit; nechce-li advokáta, zbývá mu pouze možnost obhajovat se sám, ač v řadě případů by mu byl užitečný laický zmocněnec.

Za paradoxní považujeme rozpor mezi praxí Evropského soudu pro lidská práva a monopolem advokátů na podání dovolání a ústavní stížnosti. ESLP vydal osnovu a pokyny, podle nichž musí být vypracována stížnost, ale netrvá na jejím vypracování advokátem. Není důvodu, proč by se nedalo stejně postupovat při podání dovolání a ústavní stížnosti.

11. Znalci

Znalci ovlivňují významným způsobem názor soudu na obžalovaného, jeho způsobilost spáchat trestný čin a pravděpodobné motivy jeho chování. Je proto důležité, aby vydávali velmi objektivní, na nežádoucích vlivech nezávislá stanoviska. V současné úpravě dostávají k disposici trestní spis, což je mimoděk zavádí k zaujetí subjektivního postoje k obžalovanému. V některých případech to jde tak daleko, že se znalci vyjadřují k důvodnosti obžaloby, ač jim to nepřísluší. Považujeme za nutné, aby tento způsob práce znalců byl opuštěn. Znalec by měl dostat od orgánů činných v trestním řízení jen základní informaci o spáchaném trestném činu a měl by být doveden propracovanou soustavou otázek k tomu, aby podal soudu objektivní popis psychiky obžalovaného.

12. Zajištění práva účastníků řízení na přístup do spisu

Orgány činné v trestním řízení, nejčastěji PČR a státní zástupci, někdy i soudy, nadužívají práva odepřít nahlížení do spisu. Žádáme, aby byla v novém znění trestního řádu zdůrazněna výjimečnost takového zásahu do práv stran řízení, a aby se o odepření práva na nahlížení do spisu vždy rozhodovalo usnesením s právem na opravný prostředek.

13. Nahlížení do spisů

Požadujeme, aby do ustanovení §65 tr.ř. byl doplněn nárok stran řízení na získání kopie zvukového záznamu z jednání.

14. Rozšíření obsahu dovolání

Vysoký podíl záporných rozhodnutí dovolání není důkazem správnosti napadaných rozsudků, ale úzkého vymezení pochybení, jež lze dovoláním napadnout. Nejčastěji se dovolání podává z důvodů dle §265b písm.g), podle něhož lze napadnout nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení. Dovoláním se nelze bránit proti nezákonnému postupu při shromažďování a vyhodnocení důkazů, čili proti vytvoření nesprávného věcného základu, na kterém nelze vystavět spravedlivý rozsudek. Většina odsouzených, kteří se s vědomím této skutečnosti k podání dovolání rozhodují, tak činí jen z opatrnosti, aby jim ústavní soud nemohl odmítnout ústavní stížnost, protože nevyčerpali všechny jiné dostupné prostředky obrany svých práv. Dovolání pak plní hlavně funkci zvyšování nákladů obhajoby a prodlužování doby do rozhodnutí ústavního soudu, pokud se odsouzený na něj obrátí. Doporučujeme proto rozšíření dovolacích důvodů, aby tento nástroj měl větší praktický význam.

15. Stížnost pro porušení zákona

Požadujeme, aby ustanovením trestního řádu bylo uloženo ministerstvu spravedlnosti, aby poskytlo ministrovi spravedlnosti odborný servis při vyhodnocení podnětů ke stížnosti pro porušení zákona. Provádění přezkumného řízení státními zastupitelstvími musí být nadále vyloučeno, neboť se jím porušuje rovnováha mezi postavením obžaloby a obhajoby. Stížnosti pro porušení zákona ve věcech vazby by měl Nejvyšší soud ČR projednávat v přednostním režimu.

16. Vazba

Vzhledem k současnému nadužívání vazby požadujeme, aby v trestním řádu byla zdůrazněna výjimečnost tohoto opatření. Začátek úvodní věty §67 tr.ř. by měl být přeformulován takto: "Obviněný smí být vzat do vazby pouze výjimečně, a to jen tehdy...atd." V případě kolusní vazby musí být důvodem vazby pouze uskutečněný kontakt nebo pokus o něj, s dosud nevyslechnutými svědky, nikoli pouhá domněnka, by se obviněný o něj mohl případně pokusit. V této souvislosti by mělo být upraveno znění §68 odst. 3) písm.d) tr.ř. takto: " již prokazatelně působil na dosud nevyslechnuté svědky nebo spoluobviněné..." Při rozhodování o vazbě musí být vždy přítomen obhájce. Orgány činné v trestním řízení jsou povinny umožnit obviněnému, aby se před rozhodováním o vazbě spojil se svým obhájcem (tedy kontakt nenaváží orgány činné v trestním řízení, pouze jej technicky umožní); je-li obhájce nedostupný a čekáním na něj by bylo ohroženo zachování lhůty, obžalovaný použije náhradního obhájce, určeného ad hoc. Navrhne-li v takovém případě obhájce orgán činný v trestním řízení, obviněný má právo prvního nabídnutého obhájce odmítnout. V tomto smyslu bude přeformulována poslední věta v §69 odst.5) tr.ř. Na této podmínce trváme, protože chyby řízení, ke kterým dochází v počátečních fázích trestního řízení, se jen obtížně napravují a mají často osudové důsledky. Na orgány činné v trestním řízení musí být vyvinut legislativní tlak, aby vyšetřovaly intenzivně a neprotahovaly nadměrně trvání vazby. V případě vazby kolusní nesmí být celková doba vazby delší než 6 měsíců.

Návrh na propuštění z vazby může dát také osoba blízká obviněnému nebo zájmové občanské sdružení. O prodloužení vazby nechť rozhoduje vždy soud, včetně přípravného řízení, v němž zůstane zachováno právo státního zástupce na návrh. Inkvizitorské rozhodování státních zástupců o omezení osobní svobody občana je třeba omezit na nevyhnutelné minimum. Lze však zachovat právo státního zástupce na propuštění obviněného z vazby, spojené s povinností informovat o propuštění soud.

17. Zadržení podezřelé osoby

Také zadržené podezřelé osobě musí být umožněna právní pomoc, pokud o to požádá. Není-li dostupný zvolený stálý obhájce podezřelého, může si zvolit obhájce ad hoc. Navrhne-li v takovém případě obhájce orgán činný v trestním řízení, obviněný má právo prvního nabídnutého obhájce odmítnout.

18. Rozšíření působnosti veřejného ochránce práv

Rozhodování o vazbě a zadržení a o nařízení výkonu ochranného léčení je prostorem, v němž často dochází k porušování základních práv a svobod občanů. Považujeme za účelné posílit jejich ochranu rozšířením pravomoci veřejného ochránce práv. Navrhujeme proto, aby úřadu veřejného ochránce práv byla přidělena pravomoc provádět soustavné přezkumy náhodně zvolených předmětných rozhodnutí a zabývat se stížnostmi proti nim. Výstupem přezkumné činnosti VOP by byla stížnost pro porušení zákona k Nejvyššímu soudu ČR a kárná žaloba nebo trestní oznámení proti státnímu zástupci a soudci, kteří rozhodnutím o vazbě, zadržení nebo nařízení výkonu ochranného léčení krátili základní práva a svobody účastníka trestního řízení.

V tomto případě by bylo nutné doplnění hlavy osmnácté o §266b:
"(1)Proti rozhodnutí o uvalení vazby, zadržení a nařízení výkonu ochranného léčení může podat stížnost pro porušení zákona také Veřejný ochránce práv za stejných podmínek jako ministr spravedlnosti.
(2) Veřejný ochránce práv může současně s podáním stížnosti pro porušení zákona nařídit odklad nebo přerušení výkonu trestu."

19. Udělení milosti

Během čtyř let působení Václava Klause v úřadě prezidenta republiky jsme s ním vedli diskusi o způsobu, jakým přistupuje k institutu milosti prezidenta republiky. Troufneme si tvrdit, že prezidentův pohled na stav českého trestního řízení je kritický a blízký našemu. Patrně ani v názorech na jednotlivé případy se s námi příliš nerozchází. Přesto právě v případech odsouzených, kteří byli těžce postiženi justiční zvůlí a milost je buď jediným použitelným nástrojem nápravy, nebo aspoň nástrojem použitelným bez průtahů, nemůžeme dosáhnout udělení milosti. Důvodem je prezidentova tvrdošíjnost, s kterou odmítá napravovat justiční přehmaty dokonce i tam, kde sdílí náš názor na konkrétní případ. (Přes tyto rozpory je "výtěžnost" našich žádostí o milost, podaných Václavu Klausovi, vyšší než tomu bylo za působnosti Václava Havla, s nímž má předseda Šalamouna soukromý vztah.)

Navrhujeme proto, aby úpravou trestního řádu byl rozšířen obsah práva milosti o právo prezidenta nařídit obnovu procesu. Návrh konkretizujeme formulací odst. 4, který by se vsunul do §366 tr.ř. Domníváme se, že realizace tohoto návrhu nevyžaduje změnu ústavy.

"(4) Shledá-li prezident republiky v rámci řízení o udělení milosti, že je důvodné podezření, že bylo porušeno právo žadatele na spravedlivý proces, přičemž nejsou dostupné žádné procesní prostředky nápravy, nebo by jejich zdlouhavostí právo nespravedlivě odsouzeného bylo dále kráceno, nařídí provedení obnovy procesu. Příkaz doručí příslušnému vrchnímu soudu, který pak vedením obnoveného procesu pověří zásadně jiný soud než ten, který se věcí zabýval v 1. instanci."

V této souvislosti by bylo třeba upravit §278 tr.ř., do něhož navrhujeme zařadit odst.(5): "(5) Obnova řízení se povolí také v případě, že ji nařídí prezident republiky v rámci řízení o udělení milosti postupem dle §366 odst.(4)tr.ř. Obnovené řízení provede soud, jemuž případ přidělí vrchní soud."

20. Nutnost vyvolaných změn v zákoně o policii, zákoně o státních zastupitelstvích, v zákoně o soudech a soudcích a v zákoně o veřejném ochránci práv

Ve výše uvedeném textu bylo zmíněno několik situací, v nichž orgány činné v trestním řízení s oblibou porušují práva účastníků řízení, např. nadměrné prodlužování doby prověřování podezření, odmítání nahlédnutí do spisu nebo obcházení pokynů soudů vyššího stupně. Zdůraznění povinnosti orgánů činných v trestním řízení ctít práva stran, případně uvedené v trestním řádu, má pouze deklaratorní význam, pokud není respekt k nim vymahatelný pod sankcí. Doporučujeme proto přiměřené rozšíření taxativního výčtu důvodů ke kárnému stíhání provinilců a odstranění právních překážek trestního stíhání policistů, státních zástupců a soudců za zneužívání pravomoci veřejného činitele. Za nezbytnou považujeme novelizaci čl.16 Pokynu obecné povahy nejvyšší státní zástupkyně č.12/2003, který považujeme za protiústavní. Za zvlášť hrubý přestupek soudce by mělo být určeno obcházení pokynů NS a ÚS ČR, které by mělo být v závažných případech důvodem k trestnímu stíhání pro zneužívání pravomoci veřejného činitele.

Výše navržený způsob vyhodnocování podnětů ke stížnosti ministra vyžaduje odpovídající změny v jednacím řádu státních zastupitelství.

V případě aplikace našeho návrhu dle bodu 17 by byla nutná novelizace zákona o veřejném ochránci práv. Veřejný ochránce práv by v tom případě musel být vybaven pravomocí o těchto věcech rozhodovat, ale také vést vyšetřování proti příslušníkům orgánů činných v trestním řízení (policistům, státním zástupcům, soudcům), kteří jsou podezřelí z krácení základních práv a svobod občanů v těchto případech (pokud by toto právo nezískal, neměl by možnost získat podklady pro své úkony).

S pozdravem a úctou

John Bok

předseda spolku Šalamoun