Zařvání dobré, ale příliš krátký skok

Výzva obsahuje osm konkrétních návrhů. Od nadstranické iniciativy v Kongresu za účelem ratifikace obsáhlé Smlouvy o zastavení jaderných pokusů (Comprehensive Test Ban, CTB), až po celosvětovou kontrolu obohacování uranu a globální ukončení výroby vojenského štěpného materiálu. Výzva těch čtyř vychází z amerických zájmů. Současně je i v zájmu těch 188 zemí světa, které ratifikovaly Smlouvu o nešíření atomových zbraní (Non-prolife ration Treaty, NPT). K nim patří pět iniciátorů smlouvy: USA, Rusko (tehdy Sovětský Svaz), Čína, Francie a Velká Británie, jež jsou v NTP uznány jako pět zemí s jadernými zbraněmi; k nim patří především těch více nežli 180 států, které se v té samé smlouvě zavázaly ke zřeknutí se nukleárních zbraní, mezi nimi Brasilie, Německo, Japonsko, Irán, Itálie a jiné. Ke smlouvě nepřistoupily Indie, Israel a Pakistán; Severní Korea v roce 2003 smlouvu NPT vypověděla -- všechny čtyři země se mezitím staly jadernými.

Smlouva o nešíření obsahuje čtyři podstatné elementy. V prvních třech článcích je striktně stanoveno nešíření atomových zbraní , především ale úplné zřeknutí se nukleárních zbraní ze strany zemí, jež tyto doposud nevlastní. V článku IV je garantováno " nezadatelné právo" všech zúčastněných na mírové využití atomové energie. Státy bez nukleárních zbraní se podřizují kontrole vykonávané Mezinárodní agenturou pro atomovou energii (IAEA). Ve velmi stručném článku VI se státy s nukleárními zbraněmi zavazují k jednání s "poctivým úmyslem" o "ukončení závodů ve zbrojení v blízké budoucnosti" a o nukleárním odzbrojení -- "pod přísnou a účinnou mezinárodní kontrolou".

NTP byla předem koncipována a přijímána jako " nerovná smlouva", neboť privileguje tehdejších pět zemí s atomovými zbraněmi. Od té doby však nejen že počet nukleárně vyzbrojených států stoupl z pěti na devět, nýbrž je dnes na světě celkem mnohem více atomových zbraní, nežli jich bylo v roce 1970, kdy NPT vstoupila v platnost. K tomu nedávno přistoupilo rychle rostoucí nebezpečí, že si atomové bomby opatří teroristické organizace. Rovněž roste chuť dosavadních států bez atomových zbraní se nukleárně vyzbrojit, jelikož se cítí být nukleárně ohroženy; vnitrojaponská diskuze na toto téma se bude opakovat i v jiných zemích. Velký počet nenukleárních zemí disponuje balistickými raketami a jinými vojenskými nosiči, které mohou být vybaveny atomovými zbraněmi.

Tato zcela úmyslná a jednoznačná nerovnost NPT byla jen proto přijatelná, že se pět původních nukleárně vyzbrojených států za svoji stranu zavázalo těchto se zbavit. Ve skutečnosti ale všech pět tento závazek mnohonásobně porušilo, nejvíce USA a Rusko. S NPT slučitelná smlouva INF (Intermediate Range Nuclear Forces) z roku 1987/88, kterou byly zrušeny rakety středního doletu USA a Ruska (tehdy Sovětského Svazu) pro Evropu, zůstala jedinou výjimkou. Jinak těch pět v NPT uznaných států s atomovými zbraněmi od roku 1970 vyprodukovalo a připravilo k použití rozličné nové nukleární zbraně a příslušné nosičové systémy. Tím všech pět původních nukleárních států v závažném rozsahu - jak během studené války tak i po ní -- porušilo smlouvu NPT.

Proti tomu je dosavadní porušování smlouvy Iránem v souvislosti s obohacováním uranu , které bylo zjištěno Mezinárodní agenturou pro atomovou energii, pracující na základě NPT, jen relativně lehkým přestupkem. Neboť i kdyby člověk Iránu připisoval tajný úmysl se nukleárně vyzbrojit, musela by v každém případě uplynout do okamžiku vyrobení první funkční íránské atomové zbraně řada let. Zdá se, že Severní Korea dosáhla před obávaným íránským vývojem atomové zbraně časový náskok asi jednoho desetiletí. Je možné, že by se ve srovnání s Iránem mohlo mnohem dříve podařit nějaké teroristické organizaci vyrobit relativně jednoduchou atomovou bombu. Teroristé by nepotřebovali bezpodmínečně vojenský nosičový systém, jim by už stačil obyčejný přepravní kontejner.

Z důvodu všech těchto nebezpečí je poplašné volání čtyř významných Američanů oprávněné. Člověk ale musí s hlubokým politováním konstatovat: Zařvání dobré, ale skok příliš krátký! Neboť nejen USA jediné, nýbrž též celý svět bude "co nejdříve" stát před "novou nukleární epochou". Pro USA jako toho času nejdůležitější světovou velmoc nestačí pozorovat světovou situaci z národního zorného úhlu amerických bezpečnostních zájmů. Také NPT, navržená před čtyřmi desetiletími v jedné z nejkritičtějších fází studené války Washingtonem, neměla sloužit výhradně bezpečnosti USA. Tehdy měla Amerika zřetelně větší schopnost rozumět představám, zájmům a obavám svých protivníků a konkurentů, ale též svých spojenců a celého světa, a na ně přistupovat, nežli je tomu dnes od roku 2001. Oficiálně vznesený nárok USA vést války prventivní a preemptivní z roku 2002 k zabezpečení míru nepřispěl, spíše naopak. Je načase, aby se USA navrátily ke své multilaterární vůdčí úloze a poskytly tak pozitivní příklad.

Státy bez atomových zbraní se cítí být vydány na pospas

Smlouva NPT nemohla zabránit tomu, že dnes máme devět nukleárně vyzbrojených států. Původních pět atomových mocností mezitím plynule dále rozvíjelo vojenské technologie svých nukleárních zbraní a nosičových systémů (letadla, pozemní a podmořské rakety, ponorky a letadlové lodě). Dalekosáhlý zákaz nukleárních testů (Comprehensive Test Ban Treaty, CTB) se neuskutečnil. Neboť USA, Čína, Israel, Indie, Pákistán a Severní Korea ke smlouvě CTB nepřistoupily. V roce 1972 uzavřenou smlouvu mezi USA a Sovětským Svazem o zákazu raketových obranných systémů (Anti-Ballistic-Missile Treaty, ABM) USA koncem roku 2002 vypověděly. Nové technologické závody ve zbrojení mezi státy s nukleárními zbraněmi již probíhají; především v oblasti raketových obranných systémů a jejich překonání potencionálním protivníkem. Tento vývoj nutně povede k tomu, že se státy, které nukleární zbraně nemají, budou cítit podvedeny a ohroženy.

Jestliže se dnes USA chystají instalovat v několika státech, ležících v zeměpisné blízkosti Ruska a Číny, americké raketové obranné systémy, pak to znepokojuje také tyto o něco méně důležité nukleární mocnosti -- a provokuje je současně k novým vlastním snahám. Putinův mnichovský projev jakož i Gorbačovova soukromá odpověď na soukromé americké poplašné volání čtyřky jsou svědectvím o této výzvě. Čínští vůdci to sotva mohou vnímat jinak, byť reagovali do teďka zřetelně opatrněji.

Také někteří členové NATO jsou zneklidněni, protože USA opět provádějí strategická rozhodnutí světového významu aniž by se jejich spojenci, nebo rada NATO nebo NATO mohli na obsahu rozhodnutí podílet. V Anglii, Polsku a České Republice začala veřejná debata o výhodách a nevýhodách , které by pro tyto státy vznikly, kdyby na jejich území byly instalovány radarové systémy a obranné raketové systémy, jež ve skutečnosti slouží obraně USA, sotva ale ochraně vlastní země.

USA by se měly strategicky krotit

USA na jedné straně zahájily válku s Irákem, opřenou o Washingtonem předstírané ozbrojení Iráku zbraněmi hromadného ničení. Na straně druhé vedení USA přijalo téměř bez námitek nukleární sebevyzbrojení Israele, Indie a Pákistánu. Proti zatím jen Iránu připisovanému , nijak definitivně zjištěnému úmyslu se nukleárně vyzbrojit znějí z Washingtonu nejasné hrozby. Můžeme se ptát: Jak by asi USA reagovaly, kdyby třeba íránská vláda vypověděla NPT, vyhlásila podmíněný úmysl nukleárně se vyzbrojit, ale tento úmysl by byl spojen s deklarovanou ochotou se podrobit veškerým mezinárodním kontrolám, ke kterým je připraven se podrobit i Israel? Nebo jaká by asi byla reakce, kdyby to udělala saudsko-arabská vláda? Dnes ještě většinou skrývané tendence k nukleárnímu vyzbrojení se vyskytují v několika oblastech světa. Technologicky jsou při nejmenším dva tucty států schopny realizace.

Až do konce studené války byla NPT naprosto spolehlivým a pro celý svět užitečným nástrojem k zamezení dalšího rozšíření nukleárních zbraní hromadného ničení. Zasazoval jsem se v šedesátých a sedmdesátých letech z rozumových důvodů za tuto smlouvu, a vědomě přijímal její nerovnost ; Spolková Republika Německo přistoupila ke smlouvě za mé vlády. Ještě i dnes bych NPT ratifikoval, byť jeho zavazující účinnost mezitím znatelně zeslábla. Ale musím přiznat : V roce 1974 byla moje důvěra ve strategické vedení USA zřetelně větší nežli dnes, v roce 2007.

Ty čtyři na začátku citované americké občany znám již po desetiletí, dva z nich jsou moji osobní přátelé. Motivy jejich výzvy jsou čestné a ctihodné. Jdou se svými návrhy dále, nežli Amerika od časů prezidentů Clintona a Bushe juniora do teďka byla připravena jít. Ale protože je nukleární nebezpečí dneska větší nežli tehdy po kubánské krizi 1962, musí jít Amerika dnes ještě mnohem dále.

USA by se samy měly strategicky krotit. Na každý pád by měly beze zbytku plnit své povinnosti ze smlouvy o nešíření atomových zbraní NPT . USA jsou dnes zdaleka nejsilnější vojenská mocnost světa. Proto nejsou nuceny vstupovat do nové nukleární epochy.

Nebezpečí, která mohou v 21. století ohrozit mír Ameriky, se týkají současně i ostatních národů. Svět musí těmto nebezpečím čelit především účelným politickým a ekonomickým jednáním a současně porozuměním zájmům zúčastněných a dobrou diplomací. Proti tomu mají nové vojensko-technologické závody jen ty nejmenší vyhlídky stabilizovat mír v multiplenárním světě. Svět naléhavě potřebuje pozitivní příklad velkého amerického vůdčího národa. Prezidentem Bushem juniorem předvedená vůdčí role amerického sacro egoismo nemůže mít tak jako tak dlouhého trvání.

(Shrnutí připravil Zdeněk Roth)