České politické strany zastoupené v parlamentu nejsou jednotné, ODS je pro vybudování této základny i na našem území, ČSSD je proti, resp. podmínečně pro, tak jako strana zelených, KSČM zásadně proti a ostatní strany se zatím jednoznačně nevyjádřily.

Ze známých osobností říkají jedni jednoznačně ano, např. exprezident Havel, jiní jsou zase proti, např. místopředseda sněmovny Zaorálek, a J. Dinsbier navrhuje počkat do amerických prezidentských voleb s tím, že nová administrativa od PRO odstoupí a problém bude vyřešen v Americe.

Veřejné mínění v Čechách je zatím většinově proti a politické strany se nemohou dohodnout, zda o této problematice uspořádat referendum nebo ne s tím, že jedny od referenda očekávají podporu svého negativního stanoviska a jiné zase naopak, že negativní stanovisko nebude oficiálně lidmi vyjádřeno.

Kdo tedy má pravdu? Patrně všichni tu svoji, podle vlastní hierarchie hodnot. Někdo říká, že nemůžeme být partnery a přáteli s USA jen když něco potřebujeme my, jiní se skutečně obávají raketového útoku z "nepřátelských" zemí nebo útoku teroristů, další se naopak obávají ztráty části státní suverenity, nebo jsou všeobecně alergičtí na přítomnost jakýchkoliv cizích vojsk na našem území. Jiné skupiny jsou ochotny tolerovat protiraketovou základnu (základna je komplex jak antiraket, tak radarového stanoviště) na našem území, pokud bude součástí NATO. V podstatě všechna tato stanoviska jsou projevem citů a pocitů a nikoliv výsledkem hodnocení faktů.

Jaká jsou tedy fakta. Problém je vhodné zkoumat alespoň z pohledu technických schopností a možností jak PRO tak potenciálního útočníka, z pohledu vojenskostrategického, tedy jak, proč a s jakým cílem by mohly být takové zbraně použity a nakonec z pohledu politického, tedy nakolik je hrozba reálná a jak jí nejefektivněji čelit, je-li reálná, a to nejen vojensky.

Technické schopnosti:

Mezi potenciální útočníky jsou obvykle zařazovány KLDR (Severní Korea) a Írán a mezinárodní teroristé ze sítě Al-Kajdá.

Hovoříme-li o KLDR a Evropské protiraketové základně, můžeme ji zcela vyřadit. Zatímco z KLDR do USA přes Tichý oceán je 8 -- 12 000 km, přes Evropu a proti směru otáčení zeměkoule nejméně 30 000 km. Proto USA budují své základny na Aljašce a v Kalifornii. Kromě toho poslední vývoj šestistranných jednání o Severokorejském jaderném programu (Sev. a Jižní Korea, USA, RF, Čína a Japonsko) dává naději, že Severní Korea se jaderných zbraní a jaderného programu jako takového zcela zřekne.

Írán -- tento stát rozvíjí vlastní jaderný program, který deklaruje jako program mírový a obohacování jaderného paliva jako palivo pro vlastní jadernou elektrárnu, kterou staví již od osmdesátých let minulého století. (Mimochodem pro potřeby jaderné energetiky postačuje obohacení uranu asi na 5%, kdežto pro výrobu jaderné zbraně asi na 98%.) Je také skutečností, že Írán je jednou z těch zemí, která má velké zásoby uranové rudy (patří mezi 10 s největšími zásobami na světě) a tudíž výzvy aby ji nezpracovával ale dovážel, se mu mohou zdát minimálně neekonomické. Kromě toho je využívání jaderné energie pro mírové účely zcela legitimní a není proti mezinárodním smlouvám a konvencím.

Írán jadernou zbraň dosud nemá, údajně o ni neusiluje (na rozdíl od Sev. Koreje je signatářem smlouvy o nešíření jaderných zbraní) a pokud ano, vývoj bude trvat ještě nejméně 5 let. Informace o době kratší berou jen málo v úvahu skutečnost, že jadernou pumu je nutné nejen zkonstruovat, ale i vyzkoušet v praxi, což je jednoznačně zjistitelné. Predikovaná krátká doba také neakceptuje poučení ze Severní Koreje, která sice provedla pokusný podzemní jaderný výbuch, ten však byl, vzhledem k zjištěné mohutnosti asi 200 tun TNT, (tj. 0,2 kt, puma svržená na Hirošimu měla údajně asi 20 kt), zjevně pokusem neúspěšným. Výroba jaderné pumy tak malé ráže vyžaduje vyspělou a nikoliv začátečnickou technologii. Patrně tedy při pokusném jaderném výbuchu reagovala pouze malá část náplně, což je zjevně technologická nedokonalost vyžadující pokračovat ve vývoji, nikoliv zavádět do výzbroje. Nelze vyloučit, že i to je jeden z důvodů současné "vstřícnosti" KLDR k americkým návrhům.

Írán také nemá dostatečně mohutnou raketu -- nosič. Poslední informace hovoří o tom, že by měl mít raketu schopnou doletět asi 4 000 km, tj. maximálně do Evropy, nikoliv do USA, které jsou vzdáleny 11 -- 16 000 km. (Do Washingtonu je to asi 11 700 km., přitom dolet amerických a ruských mezikontinentálních balistických raket je uváděn asi 10 -- 11 000 km.)

Pokud by byl nakonec Írán schopen jak raketu-nosič, tak jadernou hlavici vyrobit a vyrobil by ji, jednalo by se jednotlivé exempláře počítané na kusy.

Teroristické skupiny -- z hlediska technického a technologického je nemožné, aby jakákoliv teroristická skupina vyrobila vlastními silami raketu -- nosič s doletem počítaným na tisíce kilometrů, obohacovala uran a plutonium a technologicky zvládla výrobu jaderné pumy. V tomto případě lze uvažovat pouze o tom, že by takovou zbraň získala od státu který ji má -- a to ať za peníze, nebo loupeží.

Jiné státy -- nenapadají mne jiné státy, protože států, které vlastní jaderné zbraně je pouze 9. Stálí členové RB OSN -- USA, RF, Čína, V. Británie a Francie, dále pak Indie, Pákistán, Izrael a Sev. Korea. Občas vyjádřený názor, že americká protiraketová základna má chránit Evropu před Ruskými jadernými zbraněmi považuji za scestný a absurdní už jenom proto, že má na ní být umístěno pouhých 10 startových šachet.

Evropská základna americké PRO/PVO

Vytvářený systém protiraketové a protivzdušné obrany (PRO/PVO) je určen k ničení jednotlivých útočících balistických raket v jejich střední letové fázi (vysoko mimo atmosféru země) a v konečné fázi letu (v atmosféře). Do systému patří podsystém zjišťování, navádění a řízení (jeden z jeho prvků -- radar má být umístněn v ČR), podsystém ničení cílů ve velkých výškách -- v kosmu a podsystém ničení cílů v konečné fázi letu, tedy v atmosféře. K tomu jsou určeny rakety typu MINUTEMAN III, které mají ničit cíle v kosmu (ve výškách asi 200 a více km), a to je část PRO, a pozemní protiletadlové řízené střely (PLŘS) typu Patriot se speciální hlavicí, které mají ničit ty rakety, které proniknou protiraketovou obranou v kosmu až nad cíl do atmosféry a to je část PVO.

Na americké protiraketové základně v Evropě mají být, kromě radaru pro zjišťování a navádění, antirakety Minuteman III, určené pro ničení cílů v kosmu. Se systémem PVO Patriot se nepočítá. (Polsko, jako potenciální hostitel Evropské části systému - protiraketové základny, vzneslo jako jednu z podmínek právě instalaci raket typu Patriot na svém území. Japonsko, které se cítí ohroženo raketami KLDR o zakoupení PLŘS Patriot uvažuje, Američané je tam hodlají rozmístit jak v pozemní, tak v námořní verzi.)

Zatímco dálkový i výškový dosah antiraket Minuteman se měří ve stovkách i tisících kilometrů, (je to modifikace mezikontinetální balistické rakety, kterou již několik desítek let používají strategické jaderné síly USA), protiletadlové rakety Patriot mají minimální dálkový dosah 3 km a maximální šikmý dálkový dosah podle typu 20, 80 až 160 km. Maximální výškový dosah je okolo 25 km. Zatímco jeden systém Minuteman je schopen ničit kosmické cíle de facto nad celou Evropou, jeden systém Patriot nepokryje ani celou ČR.

Z hlediska dráhy letu balistické rakety je zřejmé, že střela letící z oblasti Středního Východu na USA je ve fázi letu nad Evropou ve výškách několika set, možná i tisíc kilometrů a je sestřelitelná raketami, které mají být instalovány v Evropě. Pokud by odpálená raketa směřovala na cíl v Evropě, pak je zřejmé, že nad Evropou by byla již v konečné -- sestupné fázi letu a tedy podstatně níže, asi 100 až 200 km nad zemí s postupným dalším klesáním a použití raket Minuteman by bylo minimálně obtížné, spíše však nemožné. Bez druhého systému pro ničení raket v atmosféře -- tedy raket typu Patriot je celý systém pro Evropu nedostatečný.

Problémem by se mohl stát i časový limit, který by systém měl k dispozici. Raketa letící do vzdálenosti 11 000 km (po zemi, balistická křivka je delší nejméně o 10%) letí asi 30-40 min, zatím co 4 000 km do Evropy by letěla asi 10 -- 15min., ovšem během posledních asi 3 minut by prudce klesala k cíli a pokud by měla koncové navedení, rychlostí i 8 km za sec. a více. ("Normální" rychlost mezikontinentální balistické rakety je asi 6 km/sec.)

Zachycení letící rakety radarem (který má být v ČR) po jejím startu není vzhledem k zakřivení země a výšce letu rakety možné dřív než poté, co uletí 500 -- 1000 km, což zkracuje čas na reakci pod 10 min. Také startová fáze třístupňové antirakety Minuteman III trvá asi 3 min. a teprve poté, co se oddělí 1. a zřejmě i 2. stupeň, může reagovat na cíl. Je zřejmé, že tato skutečnost výrazně omezuje možnosti sestřelit raketu letící na cíl v Evropě.

Vojenskostrategické faktory

Jaké cíle může potenciální útočník sledovat, disponuje-li jedním nebo několika málo nosiči s jadernou zbraní, jinou zbraní hromadného ničení, nebo jen s konvenční náplní? Uveďme alespoň některé:

• zničit určitý cíl na území napadeného státu, o kterém se útočník domnívá, že ohrožuje jeho existenci a jehož zničením tato hrozba pomine a navíc nedovolí adekvátní odvetu
• odpálit jednu raketu s jadernou hlavicí jako výstrahu k odhodlání použít další (pokud je ovšem má) a tím si vynutit zásadní politické, územní, nebo jiné ústupky od napadeného
• Požadovat politické, územní a jiné ústupky pod pohrůžkou použití jaderné zbraně
• Jediným cílem je co nejvíce uškodit bez ohledu na důsledky pro sebe, podobně jako při útoku na New Yorské obchodní centrum (dvojčata.).

První i druhý cíl použití konvenční i jaderné zbraně nemůže být na podmínky Evropských států ani USA aplikován. Neexistuje takový cíl, který by vyhovoval uvedeným podmínkám. USA i NATO disponují prostředky pro zdrcující odvetu.

Formulace třetího cíle odpovídá stavu z období studené války i stavu současnému, kdy jaderné zbraně jsou zejména prostředkem odstrašení a nikoliv ničení. Ovšem při potenciálu jak USA tak NATO (nejen USA mají strategické jaderné zbraně, ale i V. Británie a Francie), by takové vyhrožování a zastrašování nemohlo být dostatečně účinné a jen stěží by mohlo být takto formulovaného cíle dosaženo. (I když v případě KLDR bych řekl, že skrytého cíle -- hospodářské pomoci výměnou za jaderný program, bude dosaženo, ale za cenu likvidace jaderných zbraní, což je celkem dobrý a žádaný výsledek. Počet států vlastnících jaderné zbraně by měl být snižován a ne zvyšován.)

Čtvrtý cíl by byl typickým cílem--necílem teroristů. Ani mohutný odstrašující potenciál napadeného (kohokoliv) by v tomto případě nepomohl a teroristy od útoku neodradil.

Jaké důsledky by však uvažovaný útok mohl vyvolat?

Pro napadeného by to znamenalo velké ztráty na životech občanů, narušení životního prostředí, materiální, psychickou a jinou újmu pro mnoho lidí a další důsledky, ovšem v žádném případě by to neznemožnilo adekvátně reagovat mocensky i politicky, takže odvetě by to nezabránilo.

Pro útočníka by to nutně muselo znamenat de facto likvidaci. Lze si představit, že po takovém útoku by se snad všechny státy světa, nebo alespoň drtivá většina, shodly na odvetných opatřeních, nehledě na schopnost odvety napadeným, např. USA, nebo organizací NATO. (Obdobně jako po útoku na New Yorské obchodní centrum 11.září 2001, přičemž použití jaderné zbraně by jistě vyvolalo ještě větší zděšení a pobouření, ale i ochotu aktivně se zapojit.)

Lze si představit také reakci OSN a RB OSN, kterou by mohlo být i rozhodnutí zlikvidovat stát útočníka jako suverénní právní subjekt, viníky pohnat k odpovědnosti a vytvořit na jeho území např. poručenskou správu.

Důsledek by tedy byl pro stát útočníka likvidační a plánovaných cílů by nemohlo být dosaženo. To by zřejmě významně zpochybnilo smysl skutečného použití těchto zbraní jakýmkoliv státem.

Při použití rakety s jadernou hlavicí teroristickou skupinou může být ovšem účinnost důsledků pro stát zpochybňována. Není to však pravda. Příklad Afghánistánu, jehož vláda nejen trpěla na svém území výcvikové základny sítě Al-Kajdá, ale tuto organizaci přímo podporovala, může být varovným. Teroristé nemohou vypustit balistickou raketu odnikud a tudíž bude existovat vždy stát, z jehož území by mohla být odpálena a tedy vždy bude existovat objekt odvetného úderu světového společenství i napadeného státu. Mimochodem by nebylo od věci, kdyby OSN přijalo závazný postup pro takové případy. Potenciální útočník i ten, kdo by dovolil použít své území pro takový útok, by důsledky měl znát a měly by jej motivovat takových úmyslů se vzdát.

Pro útok balistickou raketou s konvenční náplní by důsledky pro napadeného byly samozřejmě podstatně menší a pro útočníka by nemusely být až tak zdrcující. V každém případě však s takovým postupem mezinárodní právo počítá a precedens odvety a potrestání útočníka existuje - např. první válka proti Saddámovi Husajnovi poté co obsadil Kuvajt, nebo Afghánistán hostící Al-Kájdu po útocích 11. září 2001, oba zásahy pod záštitou a z rozhodnutí OSN.

Politické faktory a okolnosti

Úkolem politiků je posoudit na základě vlastních znalostí, odborných posudků a vyjádření zejména hledisko bezpečnostní, dále pak ekonomické, sociální a další a poté přijmout politické rozhodnutí.

Předchozí velmi stručná analýza týkající se hlediska bezpečnostního vypovídá o tom, že útok na USA, nebo některý evropský stát nelze zcela vyloučit, i když pravděpodobnost je jistě menší než 1% (odhad autora).

Protiraketová základna USA v Evropě pravděpodobně dobře odvrátí raketový útok jednotlivé střely na Spojené státy, avšak jen samotná nemůže ochránit Evropu před útokem na většinu jejích států (východní a střední Evropu jen stěží, západní Evropu, vzhledem k větší vzdálenosti možná).

NATO zatím o protiraketové obraně jen uvažuje, Spojené státy ji mají z části vybudovanou. Evropa (zatím) nemá systém včasné výstrahy před napadením z kosmu, USA takovým systémem disponují.

Pravděpodobnost, že balistickou raketu s jadernou hlavicí některý z uvažovaných států použije, je vzhledem předpokládané reakci nejen napadeného, ale celého světového společenství velmi malá (podle autora). Otázkou pro politiky je, zda pravděpodobnost je dosti velká pro přijetí rozhodnutí budovat protiraketovou obranu kontinentu a vynaložit na ni značné finanční i materiálové prostředky.

Politici musí také uvážit, jakou reakci vybudování protiraketové obrany USA na Evropském kontinentu a následně protiraketové obrany kontinentu vyvolá u ostatních států, a to jak u potenciálního útočníka, tak u sousedů a zda to opravdu nespustí další kolo zbrojení. (Mám-li protizbraň, druhá strana začne zákonitě po čase vymýšlet novou zbraň, která tu moji opět překoná.)

Na druhé straně je také nutno dbát na "dobrou pověst státu" jako spolehlivého partnera dodržujícího smlouvy a pakty, ale také vzít v úvahu schopnost společnosti -- obyvatel a stran - akceptovat rozhodnutí budovat PRO a další vnitropolitické okolnosti.

Důležitou okolností pro rozhodování bude také posouzení jiných a snad i levnějších možností jak hrozbám čelit, a to zejména možné hrozbě teroristů. (A v tomto jsou snad největší možnosti světového společenství a patrně také nejlevnější -- znemožnit jim získat jadernou zbraň a balistickou raketu velkého, nebo mezikontinentálního dosahu, což už dnes je velmi těžké, ne li nemožné.)

Co říci závěrem?

Politici to nemají snadné, zvláště když o problémech nekomunikují s lidmi. Bylo by poctivé a patrně i účinné, říci lidem: ano, i takovou malou hrozbu považujeme za dostatečnou pro kladné rozhodnutí přijmout americkou základnu na našem území, protože nevidíme jinou možnost, (zatím však neřekli nic konkrétního). Nebo, ačkoliv víme, že americká základna ochrání výhradně území USA, vyjdeme jim vstříc bez ohledu na ostatní státy NATO a EU, protože jsme jejich spolehliví partneři. Nebo nějaké jiné rozhodnutí až k němu nazraje čas, avšak už nyní začít věcně diskutovat, nikoliv chlácholit starosty v okolí plánované základny, tvrdit, že bezpečnost státu je výhradní věcí politiků, nebo hledat prostor, který je od obydleného co nejdále, aby co nejméně lidí protestovalo.

Autor se domnívá, že budování PRO Spojenými státy není krok správným směrem, že by bylo daleko efektivnější hledat a odstraňovat příčiny nepřátelských vztahů které vyvolávají obavy z použití raket s jadernou hlavicí a nikoliv "sestřelovat" tyto rakety jako důsledek nepřátelských vztahů. Silové řešení je někdy nezbytné, nikoliv však jediné a ne vždy nejefektivnější. (Viz. Vietnam, Afghánistán, Irák.)

Změna politiky zejména Spojenými státy, není snadná. USA jsou v současnosti nejsilnější zemí jak vojensky, tak ekonomicky a jsou nejdále v oblasti technologií. Podle platné Národní bezpečnostní strategie chtějí oficiálně nejsilnějšími zůstat i do budoucna. Taková převaha síly však nutně vede k tendencím sílu přeceňovat a hojně používat, což není nejlepší způsob jak získávat přátele, či spíše nezískávat nepřátele.

Role OSN, nebo i států patřících do "jaderného klubu" není také dostatečně naplněna při řešení tohoto problému. Mohly by být přijaty některé nové dohody o postupu proti státu, který by použil nebo dovolil použít ze svého území jadernou zbraň proti lidem a přírodě kdekoliv na zeměkouli, což by jistě bylo významné pro nerozšiřování jaderných zbraní a raketových technologií, levnější než protiraketová obrana a snad i perspektivnější řešení.