Celá základna by měla být napájena dvěma dieselovými nebo turbínovými generátory o výkonu 3-4 MW (samotný radar jedním generátorem o výkonu 1,2 MW). Po informacích typu: radar jako radar, míč jako míč, bylo i pro mne vystoupení milým překvapením s pocitem, že "se ledy začínají hýbat". Z oficiálních míst bylo také potvrzeno, že státy Středního a Blízkého východu nemají a dlouho mít nebudou balistické rakety, které by obrožovaly Českou republiku, natož pak Spojené státy. Některé Markovy názory mě zaujaly, s některými nemohu souhlasit.

Tento systém protiraketové obrany je údajně prioritně určen proti nepřátelským státům, které se mohou v budoucnosti nacházet v oblasti Středního a Blízkého východu, to znamená státům například Írán, Sýrie. Všimněte si, že poté, co byla ze seznamu tzv. "darebáckých států" potichu vypuštěna Severní Korea, hned byla doplněna Sýrií. Ale Sýrie, stejně jako Írán, v současné době nemají a ani v příštích letech nebudou mít žádný typ balistické rakety, který by nás mohl ohrožovat.

Potvrdil i některé další parametry radaru, např. že tento radar tvaruje úzký směrový paprsek o šířce 0,18° v sektoru zhruba 13°x13° a hlavní osa tohoto radaru má vždy směřovat 2° nad úrovní terénu. A hned je tu jedna nejasnost - pokud by to skutečně bylo tak, jak říká Marek, pak by hlavní svazek musel během elektronického snímání směřovat rovněž o 11° pod hlavní osu, tzn. směrem do terénu. Pak by výkonová hustota v místě náhodné osoby ve vzdálenosti nikoliv 6,5 km a ve výšce 192 m, ale na zemi ve vzdálenosti okolo dejme tomu 1 km dosahovala zcela jistě jiných hodnot a věřte, že nikoliv nižších, než uvedených 10 mW/cm2. Marek se ale vůbec nezmiňuje o skutečnosti, že vyzařovací charakteristiky antén všech radarů mají nežádoucí jev - boční smyčky, do kterých sice vyzařují mnohonásobně nižší výkon, ale nikoliv žádný výkon. Ani anténa XBR radaru není výjimkou - první postranní smyčka má v porovnání s hlavní smyčkou nižší úroveň o -20 dB, druhá asi o -40 dB. V praxi to znamená, že vyzařování by mělo být soustředěno sice do směru cíle (balistické rakety), ale současně parazitně i do jiných směrů, včetně terénu a nízko nad terén. Informace o směrování svazku "do nebe" je sice technicky správná, u mnohých lidí může vyvolávat pocit jistoty, ale z hlediska negativních vlivů na okolí je neúplná a zavádějící.

Pokud jde o to, aby ten vyzařovaný paprsek radaru nezasáhl a nepoškodil nebo nějak neovlivnil letadla v českém vzdušném prostoru, Marek dodává, že v průběhu jednání s americkou stranou budou stanoveny vymezené sektory vyzařování tohoto radaru, prý stejně jako ve Spojených státech. Tyto sektory vyzařování jsou zabezpečeny jak mechanicky, tak i elektronicky, to znamená softwarově. Na vzdálenost zhruba 4-13 kilometrů má být bezpečnostní sektor kolem tohoto radaru a mimo něj nebude mít vyzařování vliv na jakýkoliv předmět, to znamená ani na letoun, tvrdí Marek. Vědecké zprávy, publikované na internetu však uvádějí rizikovou oblast do vzdálenosti až 50 km od radaru (Marek uvádí 13 km). Na menší vzdálenosti může dojít k ovlivnění správné funkce (např. ztrátě spojení, chybám v navigaci), či dokonce k poškození elektronického vybavení letounů. Jak chce kdo zamezit náhodnému ozáření (protnutí) letounu hlavním svazkem s plným výkonem? Jedině tak, že se tam nebude létat. Ve vzdálenosti nad 5 km nemá být ani rušen příjem TV vysílání a nad 10 km rádiového vysílání. Vědci specializovaných laboratoří ale varují i před nebezpečími v případě vyzařování plného výkonu radaru, o kterých nemají běžní lidé ani potuchy, jako např. dálkovou aktivací vystřelovací sedačky bojového letounu, či airbagů osobních automobilů ve vzdálenosti menší než 7 km.

Nemohu souhlasit s názorem pana Marka, že bude chráněno takové teritorium, aby se nacházelo v ose případného útoku balistickou raketou. Kdyby tomu tak skutečně bylo, pak by území Spojených států nemohly chránit pouhé dvě raketové základny (a jedna v Evropě). Antirakety GBI jsou konstruovány tak, aby umožňovaly manévrování během letu a dostaly se stovky až tisíce kilometrů do obou stran mimo pomyslnou osu. Evropská základna by měla ubránit např. i americké radary včasné výstrahy například v Grónsku, ve Velké Británii, či Norsku. Teoreticky je tedy možné antirakety z Polska navádět i např. do prostoru nad Rusko, Ukrajinu, stejně jako z Polska např. do prostoru nad Itálii. Nevím nic o omezeních, která by to neměla umožnit. Kdyby toho nebyl schopen, pak by ani perspektivně nebyl schopen bránit Evropu, jak se stále zdůrazňuje. To nejsou žádné spekulace, ale příklad provozních možností protiraketového systému, který má ničit rakety ve střední fázi letu. Vždyť jde obranný systém velkého kalibru, jehož antirakety mají dosah 5000 km a kde několik stovek kilometrů do strany nehraje žádnou roli. Jinými slovy - antirakety v Polsku a radar v Česku nejsou určeny výhradně proti hrozbě z Íránu a Sýrii. Mohou tak být naprogramovány, to ano, ale nikoliv omezeny. Mimochodem, o této polsko-české konfiguraci se hovořilo ještě v době, kdy byla zmiňována hrozba ze Severní Koreje. Myslím, že je ale zbytečné zabývat se dnes hrozbami a omezeními obranného systému za situace, kdy Írán nemá a dlouhá léta nebude mít žádné rakety, které by nás ohrožovaly a to ani se sníženou hmotností bojové hlavice, aby k nám vůbec doletěly. V případě Sýrie je to naprostý nesmysl. Marek se vůbec nezmiňuje o tom, že chystané umístění protiraketového systému v Evropě má vážnou slabinu - nekryje státy jihovýchodní Evropy, jako Itálii, Turecko a Řecko, tedy státy, které narozdíl od zbytku členů aliance leží k Íránu nejblíž. Pokud jde o obranu České republiky, i ta je velmi sporadická, protože úspěšnost zásahu rakety z Íránu nevychází časově, prostorově a koneckonců ani systémově.

Marek je kupodivu prvním z ministerstva obrany, který přiznává, že radar by mohl být cílem prvního úderu za předpokladu, že by dosáhly takové technické úrovně, aby tento velice bodový cíl vůbec zasáhly. I já souhlasím s tím, že přesnost íránských raket je ubohá, dosahuje v lepším případě zhruba jedné tisícině vzdálenosti, tzn. 2,5 km a horší. No, pro radar dobrá zpráva, pro lidi z Trokavce špatná zpráva. Souhlasím s Markem, ani já nepředpokládám, že bodový cíl, jakým je radar, by byl zničen úderem balistických raket Íránu, ale jen za předpokladu, použití konvenční hlavice. Všichni ale víme, že nejsou jen konvenční hlavice a pak může být tato žalostná přesnost víc než dostačující. Pokud Írán bude mít v úmyslu radar zničit, má k tomu i jiné zbraně, které se mohou trefit přímo do kopule, k tomu nemusí použít balistické rakety.

Pokud jde o pozorování testů ruských balistických raket, pak XBR radar v Brdech to teoreticky umožňuje ve výškách větších než 400 km (omezení zakřivením Země). Nikdo netvrdí, že to obsluha radaru bude provádět, ale možné to je. Vůbec bych takovou činnost nechápal jako plýtvání prostředky na bezúčelné a náhodné sledování nějakých prostorů za nějakým pochybným cílem, jak tvrdí Marek. Možnosti nových bojových hlavic raket Topol M totiž Američanům nedávají spát a Marek se hluboce mýlí v tom, že tyto údaje jsou běžně dostupné jinými prostředky. Nejsou, a Rusové je pochopitelně nemíní nikomu sdělovat. Tento radar je unikátní hlavně v tom, že dokáže získat velmi přesné údaje o bojových hlavicích (přesná detekce útočící rakety nebo její hlavice a detailní rozlišení, jestli se jedná o samostatnou bojovou hlavici nebo jestli tento prostředek, zda je vybavená klamnými cíli, které by ztížily působení antiraket a jejich působení na tento cíl) a nerozlišuje, zda jsou íránské, nebo ruské. Pokud někdo popírá schopnost detailně sledovat ruské bojové hlavice, pak popírá i schopnost protiraketového systému detailně sledovat jakékoliv bojové hlavice.

Nejvíce mne překvapilo Makrovo hodnocení účinnosti protiraketového systému. Marek totiž tvrdí, že by se jen u antiraket, které mají bránit Spojené státy nebo území Evropy, teoreticky pohyboval nad účinností 0,8. Je mi záhadou, jak k takovému údaji dospěl. Není k tomu jediný reálný důkaz. Zatímco se oficiálně uvádí, že se pravděpodobnost účinnosti systému pohybuje okolo 90%, odpůrci tvrdí, že tento údaj je stejně jako podmínky testů, zfalšovaný. Vědci a specialisté - odpůrci systému naopak tvrdí, že při reálném raketovém úderu by úspěšnost zničení nepřátelských bojových hlavic dosahovala stěží 10%. Většina z nás bude zřejmě souhlasit s tím, že 10% úspěšnost nelze v žádném případě považovat za vlastnost spolehlivého systému při zajištění obrany před mezikontinentálními balistickými raketami. To by pak znamenalo, že z 10 antiraket v Polsku by se trefila jen jedna (na jednu bojovou hlavici). Všechny dosavadní testy byly velmi neobjektivní - sestřelovaná bojová hlavice musela pomocí GPS předávat své souřadnice, tvary bojové i klamné hlavice byly značně rozdílné (malý kužel/velká koule). Ve skutečnosti samozřejmě hlavice nebude o své pozici vysílat žádné údaje a klamné hlavice nebudou od té bojové snadno rozlišitelné. Odborníci pak odhadují, že při pravděpodobnosti zásahu 10% k likvidaci jediné hlavice (jeden nosič může nést např. 6 hlavic) bude zapotřebí 10-20 antiraket. Ruští experti tvrdí, že tak drahý zbraňový systém, který je schopen zničit jen dvě až tři rakety, je prakticky k ničemu. Odpůrci systému namítají, že Agentura MDA na základě údajů počítačové simulace dospěla k naprosto nereálné vysoké hodnotě pravděpodobnosti zásahu bojové hlavice antiraketou. Ta přesvědčivě tvrdí, že zvýšený počet antiraket může znamenat podstatně vyšší účinnost systému a významný rozdíl v celkovém výsledku raketového úderu. Někteří vědci ale tvrdí, že mnohem realističtější domněnkou je nižší pravděpodobnost úspěšnosti antiraket a zvýšený počet antiraket nepřináší zásadní změnu k lepšímu. MDA též tvrdí, že počítačová simulace může přesně předpovědět spolehlivost systému při reálné obraně před raketami s tím, že může demonstrovat jeho schopnost velmi přesně modelovat trajektorii rakety, kterou USA použily při letových testech. Tento argument je ale rovněž zavádějící. K tomu jsou data z dosavadních zkoušek nedostačující, protože úplný model vyžaduje rovněž přesné charakteristiky nejen antirakety, ale i útočící rakety, včetně chování bojových hlavic. Bez vložených dat odlišných podmínek testů střelby na bojové hlavice různých druhů nemůže simulace správně probíhat.

Takové testy se však zatím neuskutečnily a ani nejsou plánovány. Kritici proto dospěli k názoru, že současná bezesporu efektní simulace, je pouze hrou nepřesných dat. Například listy the New York Times a Washington Post se domnívají, že systém dosahuje vysoké pravděpodobnosti kontaktního zásahu 91%. Jak ale dospěly k tak přesné hodnotě, když USA nemají v rukou žádný reálný základ pro stanovení této pravděpodobnosti? Doposud totiž neprovedly žádné testy střelby svého protiraketového systému pro střední fázi letu za skutečně reálných podmínek, včetně vedení klamných opatření a elektronického boje. Jak MDA připouští, všechny dosavadní testy měly velmi významná omezení a znaky umělé situace. Například ve všech případech antiraketa i cílová raketa letěly po zhruba stejných trajektoriích nízkou rychlostí, přičemž obrana se spoléhala především na vzhled bojové hlavice. Simulace například řeší odpálení šesti antiraket, které zničily čtyři bojové hlavice. Ale i při odpálení 20 antiraket na tyto čtyři bojové hlavice je zde stále šance okolo 88%, že aspoň jedna nebo více z nich obranou pronikne. Obráceně to znamená, že tu je jen 12% šance, že protiraketový systém zničí všechny 4 bojové hlavice. V počítačové simulaci jsou však zničeny všechny. Údaj pravděpodobnosti vyšší než 0,8 lze spatřit jen v některých oficiálních propagačních materiálech americké vlády a Agentury MDA. V tomto případě asi není na místě zaměňovat realitu zbožným přáním. K tak vysoké pravděpodobnosti totiž není jediný reálný důkaz. Rozumný odhad střelby v reálných podmínkách může být někde v rozmezí 0,1 až 0,3.

Publikováno na serveru ATM ZDE