Neexistence debaty o bezpečnosti země

Pohled na to, jak se v posledních letech rozhodovalo o bezpečnostních otázkách, vyjeví, že tajnosti v jednání s americkou vládou nejsou v oblasti bezpečnosti ničím novým. Zdá se, že veřejná debata o bezpečnosti v posledních šesti či sedmi letech téměř neexistovala, a to až do léta 2006, kdy se provalil rozsah jednání dosavadních sociálně-demokratických vlád o umístění amerických raket na českém území.

Nahlédnutí do záznamů jednání Poslanecké sněmovny ukazuje, že politici několika vlád, počínaje Zemanovou (1998-2002), činili strategická bezpečnostní rozhodnutí bez spolupráce a, zdá se, i pouhého informování Parlamentu. Už v roce 1999 si tehdejší opoziční poslanec Petr Nečas stěžoval ZDE, že Zemanova vláda vypracovala první Bezpečnostní strategii České republiky bez toho, aniž by ji během přípravy projednala s opozičními stranami. Tuto bezpečnostní strategii projednal sněmovní výbor pro obranu a bezpečnost až po jejím přijetí vládou ZDE. Do pléna Sněmovny se dostala až na nátlak opozice.

Je zjevné, že ve stejné tradici probíhala i jednání představitelů Špidlovy vlády s americkým ministerstvem obrany o umístění raket a radaru protiraketové obrany na českém území ZDE. To, že sociálně-demokratická vláda, která jednání s americkou vládou zahájila, o tom tehdy neinformovala český Parlament, potvrdila i současná ministryně obrany a tehdejší opoziční poslankyně Vlasta Parkanová ZDE. Bývalý premiér Paroubek (2005-2006) se podle vlastních slov dozvěděl o jednáních až na jaře 2006 ZDE; ZDE. Strany Topolánkovy vládní koalice pak v únoru 2007 odmítly na plénu Sněmovny o americké základně vůbec debatovat, i když opozice o to žádala ZDE.

Zvláštní výklad české ústavy

Přístup vyhýbání se veřejné debatě v otázkách bezpečnosti je ještě komplikován jednostrannou orientací vládních představitelů na současnou americkou vládu a tím, jak se čelní čeští politici snaží vyjít vstříc americkým přáním ještě předtím, než byla vyslovena. Tón nasadil již bývalý ministr obrany Tvrdík, když po svých jednáních o případném umístění raket na českém území ve Washingtonu v roce 2002 učinil prohlášení, že "pozitivně hodnotí snahu USA konzultovat tuto otázku se spojenci" ZDE (viz strana 20). Učinil tak v situaci, kdy bylo jasné, že je do Washingtonu pozván právě proto, aby s ním Američané projednali možnost umístění raket a radaru na českém území.

Tento přístup pak pokračoval vystoupením staronového premiéra Topolánka ihned po vyjádření důvěry své druhé vládě v lednu 2007. Oficiálně tehdy oznámil ZDE americkou žádost o umístění radaru v Česku. Z časování americké žádosti - okamžitě po vyjádření důvěry vládě ve Sněmovně - bylo zjevné, že Topolánek a koaliční strany se se cítily zodpovědny více americkým vyjednavačům než českým poslancům.

Brzo poté se pak veřejnost dozvěděla z americké žádosti, že Topolánkova vláda (musela to být ta první, jednobarevná, která předtím nedostala od poslanců důvěru) již tajně rozhodla, že "Spojené státy mohou okamžitě začít s přípravou stanoviště" pro radar ZDE. Vláda toto rozhodnutí učinila ještě před podáním americké žádosti, i když podle článku 49 ústavy ZDE je k ratifikaci mezinárodních smluv třeba souhlasu Parlamentu. Topolánkova vláda se zřejmě domnívala, že uzavře-li dohodu o přípravě stanoviště pro radar tajně, je to zcela v pořádku. Jde o zajímavý právní postup, který jen zesiluje silné pochybnosti, které o ústavnosti umístění radaru jiného státu na českém území vznesl ZDE Zdeněk Jičínský. Podle něho česká účast ve dvoustranném vojenském svazku vůbec není možná a ústava také nepřipouští umísťování cizích vojenských zařízení na území České republiky - narozdíl od pobytu cizí armády, které Parlament povolit může.

Je-li jednání s americkou vládou nastaveno takto, Topolánkově vládě už nebrání nic v poskytnutí souhlasu s budováním základny i bez Parlamentu. Může tvrdit, že radar bude umístěn ve vojenském újezdu, který je pod přímou správou Ministerstva obrany ZDE, nepodléhá místní samosprávě, a ve kterém si tedy stát může činit, co se mu zlíbí. Podle tohoto výkladu by se mohlo odehrát například následující: Vláda tajnou smlouvou od Američanů radar koupí za jeden dolar. Vzápětí ho za jeden dolar pronajme na neurčitou dobu soukromé bezpečnostní firmě, najaté americkou vládou. Američtí vojáci obsluhující radar budou turisté, kteří prostě rádi nosí maskáče. A tak bychom mohli pokračovat.

Tajnosti v jednání s americkou vládou a ignorování volených zástupců naznačují, že v Česku vzniká režim, který je mimo parlamentní kontrolu připraven vytvořit výlučnou vazbu na jednu mocnost. Díky demokratickým postupům v jiných oblastech, než je ta bezpečnostní, se naštěstí nedá srovnat s normalizačním Československem. Pozitivní je i to, že v otázce radaru začala fungovat opozice, a to přesto, že se sociální demokraté zdiskreditovali dřívějším tajným vyjednáváním s americkou stranou a tím, že se ještě nedistancovali od jednání, která vedla o raketách s Washingtonem Špidlova vláda.

Cena za radar

K obcházení Parlamentu a nerespektování ústavy se přidávají otázky bezpečnostní. O tom, zda americký radar zvýší či sníží českou bezpečnost, se můžeme dohadovat do doby, kdy na české území přistane první raketa od státu, který Spojené státy napadnou.

Nejde ani tak o přímé ruské ohrožení, protože Západ se na Rusko útočit nechystá. Vůči ruským balistickým raketám by toho plánovaných deset obranných raket umístěných v Polsku mnoho nezmohlo. Zprávy, že o ruská vláda byla o projektu dopředu informována ZDE , lze považovat za důvěryhodné i podle toho, jak často se scházejí různí představitelé Spojených států a Ruska včetně jejich ministrů obrany.

Je ovšem možné, že nad rámec informací poskytnutých ruské vládě by Američané mohli využít radaru ke špionáži ruských vojenských základen. Obávají-li se Rusové právě tohoto využití amerického radaru, můžeme očekávat nikoliv vojenskou odvetu, ale pouze zvýšený zájem ruských tajných služeb o české a polské území, jak vyplývá ZDE z výroků příznivce umístění amerických raket v Polsku a účastníka jednání s americkou vládou Stanislawa Kozieje.

Útok ze země nebo ze vzduchu by Česku mohl spíše hrozit za situace, kdy se česká armáda připojí k plánovanému americkému útoku na Írán ZDE. Letecké útoky na Írán by byly ještě větší katastrofou než útok na Irák v roce 2003, protože Írán má více než milionovou armádu ZDE, a narozdíl od Iráku se dá předpokládat, že by se účinně bránil.

I pokud je pravda, že Írán zatím účinné balistické střely nevyvinul, lze téměř zaručit, že americké bombardování íránských zařízení by vedlo k další mobilizaci islámského světa proti křesťanskému Západu, včetně teroristických útoků na blízké spojence USA v Evropě. Americké bombardování vůbec nemusí přinést dosažení žádaného cíle zastavit výrobu atomových zbraní ZDE.

Je však jisté, že bude mít za následek vystupňování frustrace muslimů, jichž je v Evropě a Rusku dohromady okolo 50 milionů a kteří budou útok na Írán chápat jako další útok na své náboženství. V Británii po invazi do Iráku následovala vlna fyzických a slovních útoků na britské muslimy, která ještě neopadla a která byla předzvěstí teroristického útoku na londýnskou hromadnou dopravu v červenci 2005. Také v Rusku současná mezinárodní situace přispívá ke státem podporované diskriminaci tamních muslimů.

Česká podpora současné americké vládě by tak nepřímo vedla k dalším teroristickým akcím extrémní části muslimské populace v relativní blízkosti České republiky. V Česku by to zákonitě vedlo k prudkému zvýšení výdajů na protiteroristickou a protišpionážní obranu a k oklešťování občanských svobod. Zkracování práva na soukromí a ochranu dat jsme již svědky v celé Evropské unii.

Česko se tak dostává do zvláštní situace, kdy se v zájmu zvýšení bezpečnosti snaží posílit svůj svazek se zemí A , která plánuje útok na zemi I, která Česko neohrožuje. Č tak činí proto, že má instinktivní strach z mocnosti R, čehož si je A dobře vědoma. Teprve posílení svazku země Č se zemí A však nastolí možnost ohrožení ze země I a od některých jejích sympatizantů v Evropě. Toto posílení by také znamenalo rezignaci na posilování kolektivní bezpečnosti v rámci obranného společenství N ZDE a nepochybně by způsobilo jeho další úpadek. 6. března 2007 již Pentagon ZDE oznámil, že bude prosazovat umístění protiraketového štítu v Polsku a Česku i bez souhlasu NATO.

Je jistě správné budovat pevné spojenectví s USA, i kvůli americkým zásluhám o mír v Evropě ve dvacátém století. Zvláště za zmínku stojí kladná úloha, kterou vojenská intervence Spojených států - v rámci NATO a za silné spolupráce dalších členů této organizace - hrála při ukončení či prevenci konfliktů v Bosně (1995), Kosovu (1999) a Makedonii (2001). Avšak útok USA a dalších zemí na Irák v roce 2003 byl něčím úplně jiným. Nebyl schválen NATO ZDE, neměl nic společného s cíli kolektivní sebeobrany Severoatlantického společenství ZDE; ZDE, byl založen na lžích o zbraních hromadného ničení v Iráku a o spojení Sadáma s Al-Kajdou, a přinesl zatím hlavně zabíjení a strádání. Po ostudné české účasti v "koalici ochotných" ZDE ZDE se nyní Česko chystá souhlasem s budováním americké základny morálně podpořit další útok Bushovy vlády na Středním východě. Tyto plány mají udržet americkou kontrolu nad oblastí i za cenu ztrát na životech a možného propuknutí válečného konflitku v nebývalém měřítku.

V zájmu Evropy, ba humanity samé, by se tedy Češi měli zasadit minimálně o to, aby se plánované rakety a radar ve Střední Evropě dostaly pod kontrolu NATO a aby je tak USA nemohly zneužít.

Důvody k optimismu

Existují nejméně dva důvody k optimismu, že stavbě amerického radaru protiraketové obrany v Čechách bude možné zabránit, či že bude lze alespoň dosáhnout kompromisního řešení kontroly NATO nad radarem. Hlavním předpokladem je, že občané neztratí důvěru v demokratické postupy a budou vyžadovat, aby vláda a Parlament rozhodovaly veřejně a zodpovídaly se voličům.

Prvním důvodem k naději je, že odpor občanské společnosti již přinesl plody. Česká, potažmo americká, vláda tlaku veřejného mínění již ustoupila, když koncem listopadu 2006 tehdejší ministr zahraničí Vondra ohlásil stažení nabídky, aby Spojené státy v Česku umístily jak rakety, tak radar ZDE. Důsledkem bylo, že původní plán umístit rakety i radar v jedné zemi, Polsku nebo Česku, byl pozměněn "rozředěním" obou zařízení do obou zemí.

Tlak veřejnosti a opozičnich stran také již přiměl zástupce amerického velvyslance, aby se koncem února dostavil do zahraničního výboru Sněmovny projekt radaru vysvětlovat ZDE.

Společný tlak českého a polského veřejného mínění by v blízké budoucnosti ještě mohl mnohé ovlivnit. Ministryně obrany Parkanová se již vyjádřila, že ještě nikdy nedostala tolik nepříznivých ohlasů od voličů ZDE. Pro ty, kdo mají zájem zaslat svému poslanci či senátorovi protest proti budování základny, uvádím příslušné internetové adresy pro Sněmovnu ZDE i Senát ZDE.

Druhým důvodem k optimismu je, že v Parlamentu není názor na stavbu amerického radaru jednoznačný. Je téměř jisté, že národní referendum o radaru se kvůli postoji vládních stran konat nebude ZDE . I v Senátu má pro-radarová skupina navrch. Ve Sněmovně však bude oficiální souhlas s radarem záležet na zelených a na sociálních demokratech. Podle vyjádření obou stran jejich rozhodnutí bude záviset na tom, zda NATO přijme americký systém za součást alianční obrany. Takový souhlas není vůbec zaručen ZDE a vyjádření západoevropských spojenců byla v tomto směru zatím spíše skeptická. Pokud Severoatlantická aliance souhlas neposkytne, poslanci obou stran by měli podle stranických usnesení hlasovat proti ratifikaci dvoustranné smlouvy.

Jak zelení, tak sociálně-demokratičtí poslanci navíc začnou brzy myslet na příští sněmovní volby, které se budou konat nejpozději v roce 2010. Názor voličů by pro ně měl být další motivací, aby hlasovali proti ratifikaci dvoustranné smlovy. Uvědomělý občan, a zvláště pak jejich volič, by udělal dobře, kdyby jim tuto skutečnost občas připomněl, jak už to v Britských listech podal Petr Frish ZDE . Stoupenci ČSSD již dávají najevo ZDE, že pokud budou sociální demokraté v Parlamentu radar podporovat, od strany se odvrátí. Také je nutno vzít v potaz, že i někteří křesťanští demokraté mají pochybnosti o radaru, který by byl postaven pouze na základě dvoustranné smlouvy ZDE .

Je tu ještě třetí faktor, a to možnost, že americký Kongres, který je nyní pod nadvládou Demokratické strany, vůbec nemusí na stavbu radaru uvolnit prostředky ZDE. Zda se tak stane či nikoliv, však český občan neovlivní.

Autor získal vzdělání ve farmacii, evropských studiích, veřejné správě a politologii. Pracuje ve Skotsku jako konzultant v oblasti regionálního rozvoje. V roce 1989 byl ve vedení studentského stávkového výboru na Farmaceutické fakultě University Karlovy. Byl členem Občanské demokratické aliance, v roce 1992 za tuto stranu kandidoval do České národní rady a v roce 1993 vedl její místní klub v Hradci Králové. Od roku 2004 má členství v ODA na vlastní žádost pozastavené kvůli pobytu v zahraničí.